Daniela Slančová: Základy praktickej rétoriky

Jana Hoffmannová

[Recenze]

(pdf)

Daniela Slančová: Základy praktickej rétoriky

Daniela Slančová: Základy praktickej rétoriky. Vydavateľstvo Náuka, Prešov 2001. 211 s.

 

Již v názvu a v první větě předmluvy je nová publikace známé slovenské lingvistky předznamenána hned trojím projevem autorčiny skromnosti: knížka je zamýšlena jako vysokoškolská učebnice, jde pouze o „praktickou“ rétoriku, a navíc pouze o její „základy“. Ostatně už v letech 1994 a 1996 (2., uprav. a doplň. vydání) vydala táž autorka Praktickou štylistiku. Termín „practical stylistics“ známe hlavně z britské stylistiky, kde se rozšířil v souvislosti s pracemi H. Widdowsona ad. Podobné „praktické“ příručky bývají u uživatelů velmi úspěšné; a přitom je třeba zdůraznit, že nejde o žádný podřadný žánr odborného textu, naopak o žánr mimořádně náročný. V knize je totiž nutno propojit – tak jak to se zdarem učinila D. Slančová – výkladové pasáže (založené na hojné odborné literatuře i na vlastních výzkumných zkušenostech); bohatou nabídku pestrého textového materiálu k analýze, interpretaci, srovnávání i k různým transformačním operacím; promyšlený soubor úkolů zaměřených na rozvíjení a posuzování vlastních (ale i cizích) řečnických schopností a dovedností; a doporučování vhodné literatury ke studiu, ale i k využití v podobě referátů, diskusí apod.

Sama doporučovaná a citovaná literatura v recenzované publikaci stojí za pozornost. Její výběr začíná od antických klasiků (hlavně Kvintilián, rovněž autor „základů“ rétoriky; dále Cicero aj.). Zahrnuje i řadu prací českých, především základních děl J. Krause, ale autorka neopomenula ani příručky J. Hubáčka, J. Tomana, V. Kubáta či J. Kohouta. Z nejvíce citovaných slovenských autorů uveďme aspoň J. Mistríka (a jeho žačku O. Škvareninovou), J. Horeckého a J. Findru, z nejznámějších zahraničních vědců pak např. J. R. Searla, H. P. Grice, G. N. Leeche, R. de Beaugranda a W. U. Dresslera. Tato slavná jména a práce k nim náležející totiž byla obdobně citována už v Praktické štylistice a vyznačují tak společný kontext stylistiky a rétoriky, jež jsou souputnicemi v dávném historickém vývoji a jež se dnes staly součástí „srůstu“ oborů jako pragmatická lingvistika, teorie textu, analýza diskurzu, teorie argumentace, vědy o komunikaci…

Stejně zajímavá jako výběr citované literatury je i volba ukázek řečnického stylu. Jsou mezi nimi texty skutečných velikánů světové vědy a kultury (S. Freud, G. Grass, U. Eco); také mimořádně kultivované a emotivní projevy slovenských lingvistů – kolegů D. Slančové, kteří jsou obdařeni výraznými múzickými dispozicemi (J. Sabol, M. Nábělková). Mezi českými lingvisty autorka vyzdvihla „rozhľadenú a vtipnú rečníčku“ M. Krčmovou. Setkáme se však i s poutavými rétorickými ukázkami vybranými z beletrie, ze sféry náboženské či mediální, zaujmou nás živé texty studentské a vydáme se i za řečníky do filmových klubů nebo na diskotéky.

Tak jsem se už vlastně dostala k problematice rétorických žánrů, typů řečnických projevů, jíž je v knize D. Slančové věnován celý rozsáhlý oddíl. Žánrů je mnoho, a skoro stejně mnoho je asi pokusů o jejich klasifikaci. Všechny řečnické projevy by měly být založeny hlavně na funkci persvazivní, argumentační. (Srov. práci J. Gráce, 1988.) Ta nejvýrazněji dominuje projevům publicistickým, politickým, reklamním, zatímco v textech odbornějšího charakteru (přednášky, referáty) vystupuje do popředí funkce [234]informační, resp. instruktážní, u některých příležitostných projevů třeba i funkce zábavná. Jinak se v různých typologiích i ve výkladu D. Slančové opakovaně vyskytují řeči politické, soudní, poradní; oslavné, uvítací, blahopřejné, děkovné, smuteční aj. Zvláštní pozornost (už i v Praktické štylistice) je věnována textům argumentačním – jejich výstavbě, typům argumentů, chybám v argumentaci. Z celé autorčiny koncepce (i z vybraných ukázek) je přitom zřejmé, že rétoriku zdaleka neomezuje pouze na projevy mluvené (podrobně se zabývá specializovanými prostředky textů mluvených a psaných), že v jejím pojetí rétorika zahrnuje texty monologické i dialogické, veřejné i soukromé.

Rétorika monologu a dialogu, projevů veřejných a soukromých…? Přístup D. Slančové k rétorice vyzdvihuje prostupnost těchto komunikačních modů a sfér. Autorce totiž jde (a to mne na celé publikaci zaujalo asi nejvíc) o „rétoriku ako civilný rozhovor s ľuďmi“ (s. 5). Opakovaně zdůrazňuje: „naším cieľom je konverzačná rétorika … prirodzený, konverzačný spôsob rečníckeho prejavu“ (s. 27); „preferovanie konverzačnej a civilnejšej rétoriky“ (s. 102); „naším konečným cieľom je ‘zhovárať sa’ s publikom, teda vyjadrovať sa prirodzene“ (s. 132). Podstatou řečnické komunikace je „vzájomný dialóg medzi rečníkom a jeho poslucháčmi“ (s. 27); toto akcentování „rétorické konverzačnosti“ vyžaduje vysoký stupeň kontaktovosti řečnického projevu, dosahovaný jazykovými i mimojazykovými prostředky.

Autorka důsledně vykládá řečnický projev jako obousměrnou komunikaci a věnuje pozornost oběma jejím účastníkům: jak řečníkovi (u něhož sleduje speciální rétorickou kompetenci a citlivost, kredibilitu, úctu a respekt k publiku), tak posluchači (jeho anticipačním, analytickým, shrnujícím i kritickým činnostem, jeho odolnosti vůči případným pokusům o manipulaci). Zaměřuje se na sociální a psychické aspekty vztahu mezi řečníkem a publikem, na poměr jejich vzájemných očekávání a cílů, na stupeň asymetrie komunikace, na projevy zpětné vazby. Uvažuje o tom, kdy a nakolik (v souvislosti s typem projevu a komunikační situace) posluchači pozitivně přijímají řečníka sugestivního, patetického, s obrazným vyjadřováním, působícího na city – a kdy naopak odhalí a neakceptují samoúčelnou ornamentálnost, prázdnou afektovanost, či dokonce faleš, předstírání, demagogii…

Pro tyto situace se D. Slančová snaží vyzbrojit příjemce řečnických projevů nejrůznějšími nástroji: jsou mezi nimi Griceovy a Leechovy soubory principů a maxim (s důrazem na dodržování určitých zdvořilostních norem u obou partnerů řečnické komunikace), Mathesiova řečnická perspektiva (např. vztah 1. a 2. osoby zájmenné a slovesné v rétorickém projevu), proporce subjektivnosti a sociativnosti (podle soustavy výrazových kategorií F. Mika), a samozřejmě i uplatňování kategorie míry, „dobrého vkusu“. Z tohoto hlediska má výchova řečníků a posluchačů v podání slovenské lingvistky i výrazný etický, humanizující rozměr. (V souvislosti s určujícím pojetím rétoriky jako rozhovoru, konverzace zajímají autorku tzv. skupinové rétorické dialogy – různé typy diskusí, debat, besed: objasňuje jejich strukturaci, pravidla jejich řízení, vztah složek kooperativních a konfliktních, specifiku tzv. panelových diskusí aj.)

Osobitým způsobem a velmi efektivně využila autorka (v kapitole o stylizaci a výrazové složce řečnického projevu) známých sedm kritérií textovosti R. de Beaugranda [235]a W. U. Dresslera (1986). Kritérium koheznosti a koherence jí např. umožnilo vyložit i tzv. loci communes jako pomocné prostředky koherence; zařadila k nim též skupinu orientačních formulí, které řečník užívá v místech textových předělů (tolik k prvnímu bodu… teď přejdeme k dalšímu tématu…). V rámci kritéria intencionality zase vysvětlila, jak se jednotlivé intence (funkce, ilokuce) realizují prostřednictvím různých typů „komunikačních aktů“. Sem připojila i podrobný přehled řečnických figur a také typologii tzv. řečnických apelů, s nimiž se pojí často užívané formule: s apelem na racionalitu např. myslím, zdá se mi, podle mého názoru, je logické; s apelem na emocionalitu zase těší mne, byl bych rád, dotklo se nás atd.; dále se uvádějí apely na představivost, důvěru, čin (slibme si, připijme si) aj. Při probírání kritéria akceptability řečnického projevu se autorka vyrovnala s možnostmi vyjadřování expresivního, s rozdíly v „temperatuře“ řečnického projevu. Zde se zmínila také o práci řečníků se spisovnými a nespisovnými prostředky (s. 116–117). Tady nás možná maličko zarazí nesoulad mezi proklamací „civilní“, „konverzační“ rétoriky a konstatováním, že řečnické projevy patří většinou sféře veřejné až oficiální, která vyžaduje spisovný jazyk. Očekávali bychom, že se autorka více zaměří na ony dialogické, civilní projevy, kdy si řečník s posluchači „přirozeně povídá“, a kde by tedy byla na místě vyšší tolerance vůči nespisovným prostředkům. Kritérium intertextuality není třeba nijak zdůrazňovat; i nepříliš zkušení řečníci si zřejmě uvědomují, jak důležité je „vyšperkovat“ projev vhodně volenými citáty a odkazy na jiné texty.

„Praktická rétorika“ D. Slančové přináší svým uživatelům skutečně množství neocenitelných praktických rad pro situace, kdy se dostávají do role řečníků, ale i adresátů rétorických projevů. Některé rady mají povahu univerzální, např. ty, jež se týkají známých fází přípravy řečnického projevu, jeho kompozice atd. Jiné jsou více vázány na konkrétní kulturu, prostředí, jazyk. To se týká kapitoly o přednesu, kde je výklad o výslovnostní normě slovenštiny samozřejmě určen slovenským uživatelům; ale možná ani varování před určitými neverbálními signály (v téže kapitole, s. 147) nemusí mít zcela univerzální, mezikulturní platnost. Řečník by jistě neměl mít ruce v kapsách, hrát si s tužkou či brýlemi, dívat se na hodinky; ale není už tak jisté, zda u každého publika vzbudí averzi chladná tvář, vyhýbání se pohledu či „výstražne dvíhanie ukazováka“.

V souvislosti s úvahami o univerzálním a specifickém se vtírá také zamyšlení nad tím, zda mohou příručky D. Slančové využít případně i čeští vysokoškoláci. Nepochybně ano, a s velkým užitkem. Jistě se snadno přenesou přes nepatrné diference v užívání terminologie, z nichž některé pro ilustraci uvedu. V Česku jsme se možná dodnes neshodli, zda volit raději řečové či mluvní akty; ve slovenské knížce se však vyskytuje takřka výhradně komunikační akt, evidentně termín se širším rozsahem, který se zde také objevuje jak v souvislosti s výpověďmi, tak s „ilokučními typy textů“. V českém prostředí možná více zapustil kořeny termín diskurz – přes veškeré problémy spojené s jeho užíváním; v knížce D. Slančové (ani v předchozí Praktické štylistice) se s ním téměř nesetkáme, s výjimkou např. citace z práce J. Krause (1998, s. 17: „dějiny rétoriky jsou ve své podstatě dějinami kultury veřejného diskurzu“). České lingvisty zase asi nikdy tolik nepřitahovala „émická“ terminologie: zde mj. intonéma, kinéma, z jiných slovenských prací známe třeba stylému, též komponému aj.

[236]Tyto rozdíly jsou však opravdu nepatrné a uvádím je pouze na okraj. Jinak se knížka D. Slančové naprosto organicky zařadila i do českého badatelského kontextu; autorka se opírala o velké množství české odborné literatury, ostatně je známa tím, jak intenzivně české práce sleduje a recenzuje, jak soustavně spolupracuje s českými lingvisty. Proto lze její zdařilou publikaci doporučit i českým zájemcům o rétoriku – a zdaleka ne pouze vysokoškolským studentům.

(Pozn.: Pokud se nám ve svých „praktických“ knížkách Daniela Slančová představuje přece jen hlavně jako vysokoškolská učitelka, je výsledkem jejího speciálního vědeckého výzkumu z poslední doby hlavně monografie Reč autority a lásky, 1999.)

 

LITERATURA

 

BEAUGRANDE, R. de – DRESSLER, W. U.: Introduction in Text Linguistics. London 1986.

GRÁC, J.: Persuázia. Ovplyvňovanie človeka človekom. Martin 1988.

Kraus, J.: Rétorika v evropské kultuře. Praha 1998.

SLANČOVÁ, D.: Reč autority a lásky. Prešov 1999; rec. O. Müllerová, SaS, 62, 2001, s. 136–140.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 3, s. 233-236

Předchozí David Blažek, Veronika Řezníčková: Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (Polyslav)

Následující Karel Komárek: Krystyna Kleszczowa – Ludwig Selimski (eds.): Słowotwórstwo a inne sposoby nominacji