Česká estetika Mirka Nováka

Jiří Veltruský

[Kronika]

(pdf)

-

Česká estetika, ač teprve v poslední době — Zichovou „Estetikou dramatického umění“ a zejména pracemi Mukařovského — zaujala vedoucí postavení na mezinárodním poli, prokazuje již od osvícenství silnou vlastní tradici a svébytný vývoj, kterým se liší od většiny ostatních českých duchovních věd, jejichž dějiny jsou spíše komentářem vývoje zahraničního. Práce o dějinách české estetiky je tedy velmi vděčná, ale stejně i nesnadná pro velké množství materiálu, který je třeba brát v úvahu, a jeho různorodost: za předmět dějin estetiky nemohou sloužit toliko vypracované systémy, nýbrž jsou jím i jednotlivé studie o speciálních problémech, a to nejen studie teoretiků, ale i kritiků, dokonce i projevy samých umělců a s druhé strany zase úvahy o umění z pera filosofů, psychologů, sociologů, filologů atd. Mnohdy dokonce žije estetika jen ve studiích tohoto druhu — a nemusí to být právě období jejího úpadku: tak v Čechách již od začátku obrození, ač dlouho nebylo ani jediného estetika, žila tato věda velmi intensivním životem; Dobrovského studie o prosodii, repliky Stachovy a Hřibovy, Puchmajerovy předmluvy, pojednání Jungmannova, „Počátkové“, replika Hněvkovského atd. jsou toho neklamným svědectvím. — Při této šíři materiálu je ovšem třeba pečlivé jeho kritiky, zjišťující záměry autorovy i funkci, kterou ta která práce mohla mít ve vývoji estetiky; neboť na vývoj estetiky mohou mocně zapůsobit i práce, jejichž záměrem bylo působení na vývoj umělecké struktury. Zde je třeba přesného a jemného rozlišování, jinak hrozí dějinám estetiky nebezpečí, že se stanou dějinami estetického objektu. Přes toto nebezpečí je však nezbytně třeba zkoumat materiál v celé jeho šíři, protože i takový projev, který směřuje k ovlivnění vývoje umění, anticipuje zhusta — ať už vědomě nebo nevědomky — celý systém estetiky, na který pak může vývojově navazovat a překonávat jej systém vypracovaný.

Těmto požadavkům zkoumání materiálu v celé jeho šíři ani zdaleka nevyhovuje „Česká estetika“ MIRKA NOVÁKA;[1] autor hned v předmluvě prohlašuje: „Těchto šest kapitol o české estetice není vypsáním jejích dějin. Nejde tu o to podrobně zaznamenati, co se kdy u nás hodnotného v tom oboru uveřejnilo“ (str. 7), ale přesto mu jde o dokázání svébytnosti české estetiky. Tu však lze dokázat jedině tím, že bude dokázána immanentnost jejího vývoje; namísto toho se autor snaží zachytit její nejvýznačnější zjevy a hledá, čím který z nich předešel vývoj zahraniční. To je ovšem naprosto něco jiného než immanentní vývoj, neboť důkaz, že příslušník jistého národa předstihl vývoj vědy zahraniční, není [218]nikterak důkazem samostatnosti dané národní vědy: stává se, že příslušník jistého národa vynikne ve vědě právě tím, že je zapojen do vědeckého kontekstu cizího. Samostatnost národní vědy a vynikající postavení příslušníka jistého národa ve vědě mezinárodní jsou dvě věci různé.

Důkaz samostatnosti české estetiky se tedy autorovi nedaří. Jde nyní o to, podařilo-li se mu zjistit poměr jednotlivých českých estetiků k mezinárodní vědě. Co se týče předběhnutí cizího vývoje, je pro autorovu metodu typický způsob, jakým hodnotí M. Holka; Holko podle jeho názoru těsně předjal nauku Tainovu tím, že mezi šesti mimoestetickými momenty, které Holko považuje za rozhodující faktory rozvoje antického umění, figuruje také doba a prostředí! A dále: „Vedle doby a prostředí … je to konečně ryze hospodářský moment, který Holko bere v úvahu jako významnou podmínku estetické vyspělosti starověké. Uvědomuje si, že bohatost smyslových vjemů v této oblasti závisí na určitém stupni trvalého hmotného dostatku, klesajíc arci s přemírou hojnosti v smyslovou rozmařilost, esteticky lichou. Jeho formulace předjímá hledisko historického materialismu, odvozujíc v tomto třetím bodě hodnotu duchovou, umění, z podmínky hmotného blahobytu a hospodářského bohatství“ (str. 23). Stačilo, aby se autor v této věci podíval do některé sociologické příručky a zjistil by, že „od nepamětných dob tušili myslitelé důležitou úlohu, kterou mají ‚hospodářské faktory‘ v lidském chování, sociální organisaci, sociálních procesech a v dějinných osudech společnosti. Již v učení východních mudrců, Konfucia a Mencia a indických myslitelů nacházíme mnohá tvrzení, která přímo i nepřímo se zastávají důležitosti hospodářských podmínek … Budhovi se připisuje tvrzení, že ‚celá historie lidstva se soustřeďuje kolem hladu a lásky‘“ (Sorokin, Sociologické nauky přítomnosti, čes. překl., 416n.), nemluvě o myslitelích pozdějších. Holko se shoduje s teorií historického materialismu toliko názorem o důležitosti hospodářských podmínek, podobně jako Konfucius nebo Budha. — Příklad, který jsme vybrali, není ojedinělý, podobným způsobem je předjímání „dokazováno“ i u ostatních českých estetiků. Ani v této věci tedy autor nedošel ke kladným výsledkům.

Zbývá konečně způsob, jakým autor charakterisuje názory jednotlivých myslitelů. Nepochopení myšlenky immanentního vývoje jej vede k tomu, že u každého z nich shledává cizí vzory, které na něho měly vliv, aniž si uvědomuje, že každý vliv se může uplatnit jen tam, kde jsou pro něj immanentní předpoklady, a že při historické práci jde především o zjišťování právě těchto immanentních předpokladů. Výsledek autorova postupu je ten, že se zde každý z vykládaných estetiků objevuje jako eklektik hromadící ve svém díle názory přejaté z nejrůznějších systémů. Tak na př. Durdík se v jeho pojetí objevuje jako pouhý tlumočník názorů Herbartových, po případě Zimmermannových, jehož největší slabinou je básnictví: „Jestliže v estetice hudby a umění výtvarných se Durdíkovi podařilo proniknouti k samé látce těchto umění a přímo v ní zjišťovati elementární formové vztahy, při výkladu krásna básnického zůstává vězeti v neplodném herbartovském poměru představ a neproniká ke skutečnému znějícímu básnickému slovu. Proto mu krásno básnické není krásnem smysly postižitelným, jako na př. hudba a malířství, nýbrž jakýmsi bezbarvým krásnem duchovým, vznikajícím automaticky z určitých představových poměrů … Poměrem představ rozumí vztahy pojmů i celých myšlenek. Tak se Durdíkovi básnické krásno redukuje na určitý druh ideologického efektu … Ale i k básnickému slovu si Durdík na několika místech nalezl cestu, a to tam, kde, ne právě věren Herbartovi, jedná o umění jako o znaku. Přes všechen jeho zapřisáhlý herbartismus byly, zdá se, tyto partie inspirovány filosofií Heglovou“ (str. 68n.). Promluviv o Durdíkových jemných rozborech jazykových problémů, dochází autor závěru, že „všechny tyto jemné a zajímavé postřehy Durdíkovy … jsou přece jen odbočením s hlavních cest jeho systémů. Ve vývoji Durdíkova estetického myšlení mají význam toliko episodický … Viděli jsme však, že po některých stránkách se skutečně blížily dnešní problematice vědecké estetiky“ (str. 72n.). A přece uvedené „episodické“ části Durdíkova díla jsou jeho jádrem a „nesprávný“ názor o krásnu básnickém vychází právě z těchto bystrých rozborů jazykových problémů: Durdík těmito rozbory dospěl k poznání, že u jazyka význam převažuje nad smyslovým materiálem, o který se opírá, kdežto u malířství a hudby je smyslovým materiálem značně omezován. Souvislost mezi Durdíkovými názory o jazyce a jeho tvrzením, že živlem básnického krásna je představa, je tedy velmi těsná. Jednu z příčin chaosu, v který autor uvedl Durdíkovu estetiku, je třeba hledat v tom, že zřejmě nezná ani celé Durdíkovo dílo (vychází toliko z jeho „Všeobecné aesthetiky“); kdyby byl prostudoval jeho „Poetiku“ a „Kallilogii“, byl [219]by viděl, že Durdík nebyl pouhým mluvčím cizích názorů a že jeho pozoruhodné formulace vycházejí ze samého jádra domácí tradice české estetiky, jež od svých začátků až podnes má své těžiště v teorii básnictví a dochází více méně vždy ke studiu jeho jazykových problémů. K tomu by bylo ovšem třeba nejen důkladnějšího prostudování Durdíka, ale vůbec hlubší znalosti české estetické literatury; autor by pak zřetelně viděl, jak Durdíkův systém roste z domácích předpokladů vědeckých a nemusel by pohnutky jeho příklonu k herbartismu hledat jen v tehdejším sociálním vývoji českého kolektiva. — Tyto nedostatky se však projevují nejen u Durdíka: stejně tak si při rozboru estetiky Palackého měl autor místo hledání cizích vzorů uvědomit, že „Přehled dějin krásovědy a její literatury“ a „Krásověda čili o kráse a umění knihy patery“ nejsou prvními estetickými pracemi Palackého, protože již před nimi vyšly r. 1818 „Počátkové českého básnictví obzvláště prosodie“, práce o problémech převážně jazykových. Byla by tím vysvitla souvislost Palackého estetiky s českými pracemi staršími (Dobrovský, Stach, Puchmajer, Jungmann atd.).

Nedostačujícímu pochopení immanentního vývoje starší estetiky se nelze divit u autora, který zřejmě nemá ani mnoho smyslu pro dění přítomné. Za naprosté nepochopení je třeba považovat prohlášení celé české moderní estetiky za školu Hostinského, přesto že je zde pojem vědecké školy definován správně jako „společenství zásad, podle nichž badatelé určují cíl a řídí postup výzkumů v určitém oboru poznání. Ty zásady jsou stanoveny vědeckým učitelem, nebo aspoň od něho podepřeny novými důvody“ (str. 126). Z estetiků po Hostinském lze za jeho žáka v tomto smyslu považovat jedině Nejedlého, kdežto již Zich dospívá zejména v svých pracích o básnictví a v „Estetice dramatického umění“ k pojetí samostatnému, které vývojově překonává pojetí Hostinského. Posléze strukturalismus Mukařovského nelze již bez hrubého násilí uvádět v přímý vztah k estetice Hostinského.

Kniha trpí tedy nejen nepochopením zásady immanence, která je prvním předpokladem historické práce, vynecháním mnoha důležitých zjevů (mimo jiné i Šaldy) a nedostatečnou znalostí materiálu cizího i domácího, ale i neproniknutím myšlenek těch několika estetiků, kterými se zabývá. Podrobnější rozbor by osvětlil nedostatky další, ale již tyto ukazují s dostatek zřetelně, že„Česká estetika“ Mirka Nováka není v podstatě prací vědeckou.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 4, s. 217-219

Předchozí Bohuslav Havránek: Legendy o českých patronech

Následující P. T. (= Pavel Trost): O jazykové komice