Kniha o sponě

František Kopečný

[Discussion]

(pdf)

Книга о связке / Un livre traitant sur la copule

Zimkova studie o sponě[*] se skládá ze čtyř kapitol, z nichž ústřední jedná o funkcích slovesa býti v ruštině a češtině. — Hned úvodní kapitola, Zimkův rozbor dosavadních názorů na sponu v dějinách jazykovědy, a zvl. v mluvnické tradici české, slovenské a ruské, ukazuje, jak je problém spony složitý a jak lze leckdy volit dvojí různé řešení v téže věci. Třebaže referent považuje při svém řešení řadu sku[169]tečností za nesporné a nepopíratelné (např. fakt, že spona je nositelem kategorií predikačních, nikoli verbalizačních; anebo že vlastní spona nemá význam lexikální, nýbrž jen gramatický; že ji však přesto nelze vylučovat ze slovního druhu sloves), ukazuje se, že v dějinách bádání o sponě nebylo nesporného nic, o všem bylo tak či onak pochybováno, též o vhodnosti samého termínu spona. Je jedním z kladů Zimkova postupu, že přes jistou oprávněnost těchto pochybností tento termín ponechává. Není žádná zásluha být novátorem za každou cenu, když ke změně termínu nenutí zásadní rozdíl v nazírání na věc samu.

Ústřední kapitolu začíná Z. výkladem o sponě v logice. Poněvadž jde o různé věci a není úplné paralelnosti mezi sponou logickou a gramatickou, zdál by se tento výklad nadbytečný. Zdálo by se, že netřeba rozeznávat případy subsumpční (Petr je pionýr) a „relační“ (P. je podoben otci, je syn mého přítele ap.) a u subsumpce samé rozeznávat dva typy, členství ve třídě (Petr je pionýr) a inkluzi do třídy (pionýr je školák, který …). Zdálo by se, že tyto rozdíly neplynou z jazyka, že jsou pro nás irelevantní. Ovšem logikové, snad s výčitkou, konstatují, že spona nepronikla z logiky do gramatiky, nýbrž naopak z gramatiky do logiky. Je to přirozené, prioritu jazyka tu musíme přiznat i bez akceptování Wittgesteinova jazykového solipsismu jakožto východiska poznání. Ale hlavní je, že Z. na jiném místě (s. 75) ukazuje, že tyto rozdíly mají nakonec odraz i v jazykovém vyjádření, členství v třídě lze vyjádřit sponou v celém jejím časovém rozpětí (Petr je/byl/bude pionýrem), kdežto inkluze do třídy, o niž běží v odborné klasifikaci, je běžná jen se sponou prézentní (nesmyslné je „kočka byla nebo bude savec“). Tak se zase dobře osvědčuje teze o pevném sepětí obsahu a formy v jazyce, o jejich nerozpojitelnosti. K § 1 se pro vnitřní sepjatost přiřazuje § 10 o logicko-sémantických vztazích ve sponové predikaci. Zimek tu rozeznává typy totožnostní (s variacemi ekvivalence, symbolizace[1] a konkluze), klasifikační a kvalifikační a důkladně je rozebírá na českém materiále (materiál je tu irelevantní). Znovu tu ukazuje, jak i jemné rozdíly sémantické mají odraz v jazykovém vyjádření. Např. vlastní charakterizaci lze vyjádřit krom typu Olga je veselá i typem Olga je veselé děvče. Kdežto kvalifikace přechodnou vlastností takovou náhradu nezná, Oľga segodnja vesela nelze nahradit typem Oľga segodnja vesëlaja devuška. Podobně existují rozdíly ve vyjádření subjektivní a objektivní kvalifikace stavu (srov. je nám smutno : je vítr/větrno). Jemné jsou Zimkovy rozbory modálních a hodnotících typů je vidět Sněžku (možnostní význam vysvětluje Z. podle Svobody tím, že děj se nepřisuzuje konkrétnímu konateli, mohou se tedy na něm podílet různí agenti) a je mi milé podívat se …, nebo je zajímavé dívat se … Tyto věty chápe Z. jako dvojčlenné (infinitivní konstrukce je tu podmětem). V typu je co číst považuje Z. co za akuzativ. Pro toto pojetí by daleko víc než problematický výklad Mrázkův o genezi tohoto typu mluvil sousední typ není koho poslat.[2] Snad má Z. pravdu v tom, že o nesubjektové povaze vět typu bylo tma/zima nerozhoduje tak absolutně neshoda se sponou, že i typy shodné byla zima/tma lze chápat za věty jednočlenné.[*] Lze totiž říci, že právě proto, že už typ byla tma se chápal jednočlenně, [170]nesubjektově, mohl přejít ve formálně zřetelnější přísudkový typ bylo tma. — K § 1 a 10 se vnitřně ještě druží § 7 a 8, lexikální rozbor celého lexématu být. Tento rozbor (obsah § 8) se liší[3] od mého roztřídění[4] rozšířeným chápáním plnovýznamného být. Zimek k němu počítá kromě existencionálního být ještě i být výskytové (je to varianta existencionálního být, které se dá v těchto typech, např. „jsou zde prorvy, strže, rokle“, nahradit slovesem vyskytovat se), jemu příbuzné být poziční (otec je na zahradě, srov. franc. se trouve, něm. befindet sich[5]) a nakonec být s významem, jemuž říká Z. „průběhový, dějový“: být se tu dá někdy nahradit slovesem konat se (přednáška bude až zítra, tj. bude se konat …); jde o případy, kdy být stojí u dějového jména (byl z toho pláč, ve třídě byl hluk ap.).

Ani tento důkladnější a ve svých výsledcích diferencovanější rozbor, kterým se Z. snaží oddělit přesněji oblast být sponového od plnovýznamného,[6] nemůže přirozeně změnit skutečnost, že tu lze hranice uvnitř jediného lexématu vést těžko. Dokazuje to sám svými malými korekturami proti staršímu rozboru; ekvivalentní být umísťuje už správněji mezi být sponové. Je to příklad na složitost situace: třebaže se v zásadě nelišíme v pohledu na skutečnost samu, jsou přece rozdíly v zařazení a nomenklatuře, i když bychom se pro stručnější shrnutí jistě oba shodli na stanovisku České mluvnice (2. vyd., s. 345 dole). Je také přirozené, že rozbor ve speciální práci může a vlastně i má přinášet direktivy pro práci lexikografickou. Lexikograf musí řešit situace bohužel daleko rychleji než speciální studie. Ovšem i bez nich je možno se vyhnout zbytečné roztříštěnosti a kontraverzím ve formulacích, jak ukazuje Z. v § 7. Velmi správně také varuje před tím, aby se nezařazovaly do lexématu slovesa být i morfémy préteritální, popř. kondicionální, protože nemají charakter slova.

Paragraf druhý je věnován problému predikace. Za upozornění stojí závažné vývody Zimkovy (shodné někdy s Hrabětovými) o rozdílech mezi predikací a determinací (s. 35 dole a 36 nahoře). Rozsah predikativnosti chápu šíře než Zimek, predikací je mi i deixe, prostě každé sdělení; také (v plné shodě s Mrázkem) nápisy na knihách aj., a to přes vtipné námitky Zimkovy.[7] Pojmenování aktuálně užité je mi větou jako Mrázkovi. A formálním indikátorem predikace je mi kromě slovesa včetně spony (a včetně její nulové podoby[8]) též intonace, popř. bez slovesa jenom sdělná intonace. To, co o intonaci říká Daneš nebo Hausenblas, je přirozeně také pravda, ale intonace kromě všech jimi uváděných funkcí má, popř. abychom jim vyhověli formulačně, „supluje“ také funkce gramatické. Sympatické je, že Z. alespoň neomezuje pojem „gramatický predikát“ (tj. slovesně vyjádřený přísudek) na věty jen dvojčlenné. A dále, že jako nadřazeného pojmu pro „gramatický predikát“ (vět dvojčlenných i jednočlenných) a „jediný základní větný člen“ (tj. neslovesný) užívá termínu predikát. Tím se alespoň terminologicky velice blíží širšímu pojetí predikace, vlastně by i širší pojetí predikativnosti mohlo dobře užívat jeho termínů.

Poměr gramatického predikátu slovesného ke sponovému je obsahem § 3. Ale k plnému vyřešení této otázky je třeba přibrat ještě řadu paragrafů dalších, vlastně [171]kromě 11. a 12., které se týkají problematiky speciálně ruské (sponového tvaru jesť a problému tzv. spon eto, kak aj.), všecky ostatní.

Tak hned § 4 a 5 řeší problém, zda je funkce spony predikační či verbalizační. Zimek správně ukazuje, že predikační. Zastánci funkce verbalizační vycházejí z fakta, že spona nemá ve všech tvarech funkci predikátu; tu ovšem nemá mimo finitní tvary žádné sloveso. Ale Z. vtipně ukazuje, že i ve výrazech jako „být politikem (je věc odpovědná)“ je spona druhotným predikátem, plní i zde predikační úlohu implicitně. Termín „verbalizace“ je nevhodný, spona nikdy nemění slovnědruhovou povahu slova, u něhož stojí, nedělá z něho sloveso, ledaže bychom sloveso chápali šíře ve smyslu syntaktickém.

Už z uvedeného Zimkova rozboru mohly vyplynout jisté závěry pro ještě důležitější problém lexikálně sémantické stránky spony, která se (po obecném úvodu k celému být v § 6) řeší hlavně v § 9. — Otázku lexikálního významu spony bych pro její další důsledky v syntaxi pokládal za ústřední. Zimek se po jistých dřívějších váháních přiklání nyní k názoru, že je u spony třeba předpokládat jistý velmi obecný význam stavový. Vede ho k tomu hlavně ta okolnost, že jen tak lze najít od vlastní spony most k ostatním slovesům sponovým. „Kdybychom předpokládali, že spona má lexikální význam nulový, těžko bychom vysvětlili, jak se modifikuje sémantická nula“ (považujeme-li sponová slovesa za lexikální modifikace spony základní). Přidejme ještě z konce § 10. ten důvod, že i sponové i plnovýznamové být tvoří nakonec jedno lexéma (a dodejme, že hranice mezi oběma druhy slovesa být je těžko stanovit). Už nyní poznamenejme, že ovšem od tohoto lexému není možno odtrhovat ani skutečně pomocné být v opisném pasívu; typ je zkoušen, pronásledován ap. je v povědomí mluvících synonymní s typy je u zkoušky//chudák ap. Z lexématu být vypadly zřetelně jen morfémické tvary jsem, jsi/s atd., v prét. a kondic. morfémy bych, bys atd.

A přece Z. sám (v pozn. 263) doznává, že byl dříve jiného mínění. Soudil, že u jiných sponových sloves nejde o modifikaci spony samé, nýbrž o modifikaci celého spojení „spona + přísudkový výraz“. Na tom bylo dobré setrvat; poznamenat, že z kontextového významu spojení přechází na sponu sekundárně i odstín tohoto kontextového významu. Přijetí teze, že spona obsahuje byť slabý stavový význam, vede k potížím: nelze pak říci (s. 104), že se tímto stavovým významem liší spona od plnovýznamného být, protože i různé druhy plnovýznamného být mají (kromě nečetných případů, kdy být „zájmenně“ zastupuje dějové sloveso) význam právě stavový. Vyjdeme-li u spony od lexikálního významu nulového, nebo spokojíme-li se šalomounskou tezí, že je u ní lexikální význam totožný s jejím významem gramatickým (Barchudarov), odpadnou úvahy na s. 107, který člen ve sponovém přísudku je determinovaný a který determinující: Ve větě otec je Čech je přísudkem je Čech; Čech je jeho složka sémantická a je gramatická. Právě při Zimkově stanovisku, při kterém je mezi plnovýznamným a sponovým být rozdíl (co do lexikálního významu) nakonec jen kvantitativní,[9] nikoli kvalitativní, není třeba rušit starší ertlovské pojetí doplňku i po čisté sponě.[10]

Zimkovy důvody pro přijetí jakéhosi slabého lexikálního významu spony nejsou sice bez významu. Ale je škoda, že mu ušly závažné důvody pro tezi o nulovém lexikálním významu: Je tu především pádný důvod formální, totiž shoda spony s přísudkovým jménem[11] — proti shodě s podmětem u všech sloves jiných. I kdyby kromě nor[172]málního typu čas jsou peníze byly případy typu „to děcko byla hotová hromádka neštěstí“ sebeřidší, musily by i jako „výjimky“ dovést k vývodu, že spona je alespoň v některých typech lexikálně nulová, že je jen nositelem predikačních kategorií svého přísudkového jména. A vede k tomu sám fakt, že spona (ale ovšem i „zájmenné“, přesněji „zaslovesné“ být; proto je neřadím k plnovýznamnému) může chybět, když netřeba vyjádřit (v nepříznakových kategoriích) tyto gramatické funkce. A konečně také nemožnost rozvinutelnosti spony (srov. u Zimka s. 109).

V § 13 Z. dobře rozlišuje (opíraje se o Ballyho) kromě spony nulové, časté v ruštině (on vrač, on vesëlyj, na dvore teplo ap.), ale neexistující v češtině, ještě sponu „zamlčenou“ (v českých typech otec nemocen, zkouška odložena ap. a v sentencích typu mladost — radost), a to proto, že k takovým typům jsou paralelní typy normální se sponou explicitně vyjádřenou, takže tu jde jen o diferenciaci stylovou. Přestože sentence jsou útvary bez této paralelnosti a přestože se jejich ustrnulost projevuje i jinými rysy (např. lexikálními archaismy), nechce je Z. proto ještě vylučovat ze syntaxe a odkazovat je jen do lexika, do frazeologie.[12] Vedlo ho k tomu patrně zjištění, že některé takové sentence mohou být dosud modelem pro tvoření pořekadel podobných, třebaže většinou jde o větné struktury atypické.

V § 14 Z. správně obhajuje názor, že sponové sloveso netvoří žádný nový slovní druh, patří přes svou svéráznost (danou ovšem hlavně nulovostí lexikálního významu) mezi slovesa ostatní, a to jak svou stránkou morfologickou, tak svou funkcí syntaktickou, jakožto vyjadřovatel predikačních kategorií.

§ 15 je věnován syntaktické povaze spojení „spona plus přisponový výraz“. Dotkli jsme se už toho, jak i zde má své důsledky vyřešení otázky lexikálního významu spony být.[13] Právě proto, že je lexikálně nulová, nemůže být sama rozvíjena dalším určením, to se vztahuje na celý přísudek. — Za sponové a nikoli opisné považuje Z. (proti Vinogradovovi a Isačenkovi) i je u predikativů, které uznává za samostatný slovní druh, třebaže jen v rozumně vymezeném rozsahu.[14] — Jsou zde i morfologické exkurze. Bylo by třeba jen jasněji vytknout, že u spojení pomocného být s dokonavým příčestím nevystačíme s čistě formální analýzou. Musí přistoupit faktory sémantické, kontextové. Ani prézentní okna jsou už umyta nemusíme vydělovat z opisného pasíva, když je protějškem k aktivnímu okna jsem právě umyla (ob. mám je už umyté).

Kap. III. je věnována poměru sloves být a mít. Jde o přímé koreláty, subjektový a objektový, „objektové“ mít má vždy navíc příznak osobního zájmu, což je u Zimka správně postaveno jakožto širší pojem proti užší posesivitě. „Jde tu vlastně o vztažení celého obsahu věty s býti, celé této predikace k jistému zájemci“ (s. 120). Přes zásadní korelaci v oblasti sponové funkce je správně vytčeno, že neexistuje „objektový“ protějšek k čistě existenciálnímu být, protože to vyjadřuje obecně platná fakta vnější skutečnosti, která se nedají obvykle uvést do sféry osobního zájmu jednotlivce ani skupiny. Na druhé straně nemá ani plnovýznamové mít = „vlastnit“ přímý protějšek v být; je možno užít jen takové paralelní věty s být, kde je posesívnost vyjádřena zvlášť: soused má auto : auto je sousedovo — srov. proti tomu babičku má nemocnou : babička (samozřejmě že „jeho“ n. „její“) je nemocná. Paralelnost ve sponové funkci jde někdy tak daleko, že nejen „posesívnost“, ale i „sféra osobního zájmu“ je zcela oslabena: to se má tak (zobecnění osobního to máš tak) = to je tak. Subjektový protějšek neexistuje k takovému mít, jímž se vypovídá o tělesném nebo duševním stavu podmětu, kde je tedy vztah k němu jakožto zájemci nutný: mám strach, žízeň, hlad ap. Jde, jak poznamenává Z., o jevy postihující přímo subjekt, někdy tu ani nejde o volná spojení, ale o sousloví. Jen když lze nevyjádřit zájemce, při zobecněné konstataci, lze říci v zemi byl hlad, byl z toho strach ap.

[173]Už zde poznamenáváme, že termín objektová spona nemusí být kamenem úrazu. Užívám ho také, třebaže ve Skladbě na s. 32 (2. vyd.) výslovně uvádím vazby s mít mezi zdánlivě, jen formálně objektovými. Bylo snad možno užívat potom přívlastek objektový v kapitole o sponě v uvozovkách; ale nutné to není, v. ještě níže.

V kap. IV. řeší Z. problém sponových a polosponových sloves; podle nadpisu především v ruštině, ale jde o úvahy obecné, implikující i řešení české, pokud se ho Z. nedotýká přímo. Nehodí se dobře při tomto složitém problému vycházet z jednoho předem daného konvenčního řešení, že sponové sloveso představuje s připojeným jménem jediný větný člen, složený přísudek, kdežto sloveso plnovýznamové je přísudkem samo o sobě a jméno po něm doplňkem. Je známo, že starší česká mluvnická praxe viděla dvojčlennost i v nejčistším sponovém přísudku je Čech (v. výše) a i dnešní praxe omezuje pojetí jmenného přísudku většinou jen na případy s čistou sponou. Naproti tomu v ruské tradici se chápe za složený přísudek každé spojení „sloveso plus (neobjektové nebo neadverbiální) jméno“. Zimek dobře ukazuje, že se sice v takovém spojení lexikální význam slovesa do jisté míry oslabuje (významová váha se přesouvá na přísudkové jméno), ale jeho základní význam přece zůstává (je rozdíl mezi sidel/ležal/stojal nebo chodil mračnyj) a to implikuje pojetí samostatného větného členu především pro ono sloveso, které nadto může být (na rozdíl od spony být) rozvinuto adv. určením[15] — ale pak ovšem už nutně i pro zbývající přísudkové jméno. To je nesporná výhoda českého „doplňku“,[16] správněji českého vyčleňování přísudkového jména jakožto zvláštního větného členu. A když už předtím rozebral i Trávníčkovo a Mrázkovo minimalistické pojetí spony (omezující sponu na sponové být), ukazuje, že problém nelze řešit ani jen čistě sémanticky (omezit sponu na lexikálně nulové být), ani „čistě“ syntakticky (tak by bylo lze definovat široké pojetí spony v ruštině aj.). Minimalistické pojetí se nám líbí pro své jasné formální hranice; je však přirozené trhat od sebe typy je/byl teď krejčím a pak byl krejčím = pak se stal krejčím? Neboli (abychom užili příkladu Zimkova) synonymie typu čím budeš/čím se staneš vede k uznání i sponového stát se. Zimkovo řešení (vycházející nakonec tak jako moje z tohoto řešení minimalistického, jen je modifikující) je dobře odůvodněno: Sponová slovesa jsou ta, která (1) vystupují ve spojení s predikativně užitým neslovesným výrazem (predikativní funkce jména je někdy signalizována i morfologicky, totiž instrumentálem; nebo u adj. krátkým tvarem), (2) mají přitom tak slabý lexikální obsah, že sama, bez připojeného přísudkového výrazu ani stát nemohou. V mezích tohoto okruhu rozlišuje ještě Z. a) sponová slovesa v užším smyslu jakožto synonyma sponového být — a b) polosponová slovesa jakožto jisté jeho modifikace. K tomuto řešení ho vedou poměry v ruštině (s mnoha knižními synonymy za sponu). Pro češtinu počítám za sponové jen sloveso synonymní s rezultativním „významem“ (lépe užitím) sponového být, totiž stát se[17] a jeden modální tvar spony, totiž zdát se (protože supluje celé spojení zdát se být); fázové zůstat (někdy zůstat být) pokládá Z. jakožto fázové za polosponové (mne by k takovému řešení vedla spíš okolnost, že může stát i bez přísudkového jména, že je nesponové v typech zůstal sedět a hlavně zůstal doma).

Zimek neuznává sponová slovesa objektová; mít za sponu považuje, ovšem právě proto, že podle něho není objektové. Ostatní objektové protějšky k subjektovým spo[174]novým slovesům (učinit jakým ap. ke stát se jakým, pokládat koho zač ap. ke zdát se/jevit se jakým) však nikoli, jde o skutečná objektová slovesa. Ale je opravdu záhodno dělat tak ostrý rozdíl mezi objektem formálním a skutečným, jen na základě transformačních možností (které sám také ve svých Základech uvádím)? Vždyť bychom stáli před několika palčivými problémy: (1) Jestliže opravdu nebudeme ochotni slovo auto ve větách soused má auto nebo chce auto uznávat za objekt, zač je pak budem pokládat? (2) A jestliže uznáme jeho objektovost, nač potom ostře odlišovat „formálně“ objektové mít od „skutečně“ objektových sloves sponových? — když (3) není jiného uspokojivějšího řešení? Nejde totiž dávat do jedné roviny (jak to chce Z.) typy našli ho raněného a pokládali ho za raněného. Kromě zřetelného rozdílu ve formě (a srov. tu i rozdíly typu rukávy mu udělal velmi dlouhé a udělám tě velmi šťastným) je tu i sémantický rozdíl, sponové nebo polosponové považovat koho je „synsémantické“, nemůže být bez dalšího určení zač/za koho. A pokládat toto určení s Klemensiewiczem za „objekt orzekający“ nebo hledat jiné termíny „objektovosti“ zabraňuje ta okolnost, že tímto určením zde může být i adjektivum. A to u objektu, ať „skutečného“ či „formálního“, možné není. Zimek na jedné straně trvá na odlišení těchto dvou druhů objektu do přísných důsledků, na druhé straně by se mu neúmyslně a nechtěně spojily v témž pojmu „objekt“ jevy daleko různorodější.

Zimkova studie je vyznačena poctivou snahou dobrat se co nejsprávnější a nejpodloženější orientace ve spleti názorů často protichůdných a někdy pramenících z příliš úzkého hlediska nebo nedomyšlených. Neusnadňuje si cestu ani vybíráním a zdůrazňováním aspektů, které jeho řešení podporují, ani na druhé straně potlačováním těch, které mu stojí v cestě. Je pro mne trochu záhadná jediná výjimka, proč při řešení otázky lexikálního významu spony nevzal ohled na její shodu s přísudkovým jménem (anebo výslovně tento aspekt neodmítl), když si jindy všímá všech možných pro i proti. Sympaticky musí na každého působit zásada, vyjádřená výslovně už v předmluvě: neusiluje záměrně o nějaké nové řešení za každou cenu (proloženo mnou). Autor právem soudí, že není v lingvistice každý nový originální výklad vždy krokem vpřed. Svou studií také dobře dokumentoval důsledek, který mu pro danou otázku vyplynul: Je především potřebný kritický rozbor dosavadních názorů a hlubší zpřesnění celé problematiky. Je třeba přispět k odstranění omylů a ke zpřesnění názorů. To učinil — a vyšlo mu nakonec přes vlastní prohlášení přece jen další originální řešení. Od řešení referentova (které různě zpřesnil a doplnil) se liší hlavně v otázce lexikálního významu spony. A tu je na autorovi samém, aby uvážil, zda je to ku prospěchu věci či ne.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 168-174

Previous Marie Königová: K otázce statistického výběru v lingvistice

Next Karel Hausenblas: Sborník k sedmdesátinám Bohuslava Havránka