Nářečí v regionalistické literatuře moravské

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Z nové místní literatury nesporně cennou knihou pro poznání nářečí je druhý svazek „Vlastivědy Frenštátska“, který obsahuje práci Frant. Horečky, Nářečí na Frenštátsku (vydal Okresní osvětový sbor ve Frenštátě pod Radhoštěm 1941, 180 str., za 66 K). Podstatnou a nejhodnotnější částí této publikace je rozsáhlý slovník (str. 76—172), který zachycuje dialektická slova dobře po stránce významové a dokládá je hojným materiálem frazeologickým. Po té stránce předčí i leckteré slovníky prací přísně vědeckých a blíží se k frazeologicky propracovanému Hruškovu slovníku chodskému. I jinak předností práce Horečkovy je její bohatý slovní a frazeologický materiál všude, kde jen k tomu byla příležitost, srov. na př. bohatý soubor příjmení a pomístních jmen ve tvoření slov (str. 21 n. a 174 n.), hojné a podrobné doklady na vazby předložek ve skladbě (str. 45—51). Tato její stránka, zhruba řečeno slovnikářská, svědčí o bohatých autorových znalostech místního nářečí a o dobrém porozumění pro lidový jazyk vůbec; to plyne zřejmě i z výstižných dokladů lidové skladby větné ve větosloví.

Slovník této práce není úplný, nevyčerpává všechna slova frenštátského nářečí; obsahuje jen nářeční slova nespisovná anebo lišící se alespoň významem nebo podstatně formou; není však ani dosti přísně diferenční (nevyhnul se na př. souslovím, jako slamjany vdovec). Avšak ani jedno ani druhé nikterak nepoškozuje cíl práce. Skutečně vadí tomuto slovníku jeho uspořádání tím, že rozsáhlou měrou připojuje slova odvozená k slovům základním; zde překročil vhodnou míru (jakou by bylo na př. řadění adverbií k adjektivům) a ztížil užívání slovníku. Nevhodnost zvoleného postupu dokumentují i mnohá autorova nedopatření, na př. pod heslem dať je i doklad zdavkove šaty, ale zdavky tvoří heslo samostatné, anebo v dodatcích odkazuje doklad oni si škaredě dopinali k heslu pnuť, ale v slovníku sám má i heslo dopinať a p., ba vede jeho postup i k nesprávnostem, na př. nadať se čeho je pod heslem dať.

Na rozdíl od slovníku, vcelku opravdu vynikajícího, mluvnická část Horečkovy práce značně utrpěla neodborným zpracováním. Vedle mnohých nejasností a nepřesností, věcných i stylistických, v konstatování jevů tápe i v základních věcech jejich třídění, na př. do oddílu „Z hláskosloví“ se záhadně dostala část o tvoření slov, pod hlavičku „zájmena ve větné platnosti“ doklady na substantivní užívání zájmen, jako moja, a m. pod. Tuto část měl autor zpracovat spolu s odborníkem.

Konečně neradi vidíme v práci v základě tak cenné typické vady regionalistické literatury, rozvláčnost, zejm. v úvodě a úsilí po zdánlivé učenosti projevované jak častým zbytečně citováním autorit a nepromyšleným užíváním „učených“ slov (na př. „nářeční kultura karpatská“, do níž pak zařadí i slova obecně česká, jenom starší, jako starosť ‚stáří‘), tak uváděním literatury s tématem nijak nesouvisící (dokonce na př. Pravidel českého pravopisu, ba i Šínova Tajemství řeči). Vůbec „poznámky k slovníku“ (str. 59n.), rozbírající původ různých lexikálních vrstev v tomto nářečí, jsou příliš nekritické.

Přes tyto výhrady je Horečkova práce dobrým doplňkem přísně vědecké práce Kellnerovy z roku 1939 (v. Slovo a sloves. 6, 1940, 61) pro poznání moravskolašských nářečí. Jiný typ lašského nářečí, opavskolašský, je zastoupen alespoň v nenáročné sympatické knížce osobních vzpomínek, psané nářečím; jsou to Vzpomínky mládí Ing. L. Drozdka (Louny, 1940, 56 str.). Nemají ovšem ceny zápisů lidové řeči, ale autorovi se podařilo patrně vystihnouti lidový jazyk poměrně dobře proto, že jde o klukovské příběhy. Knížka — vzhledem k svému účelu a dosažitelné přesnosti — je zbytečně zatížena příliš odborným přepisem, který pak ovšem přesně zachováván není. S ním divně kontrastují hrubé omyly v „mluvnických vysvětlivkách“, jako: „ł … se psalo [místo vyslovovalo] po samohláskách [místo před samohláskami] …“, „po c a sykavkách … píše [!] lašština jen y“ a p., takže se nechce věřit, [221]že i zde autor užil rad svého filologického poradce.[1]

Povšechný a obecně přístupný obraz lašského nářečí spolu s moravskoslovenským nářečím na Valašsku načrtl Ad. Kellner a doprovodil hojnými ukázkami jednotlivých nářečí, zčásti novými; vyšla tato přehledná stať v krajinském sborníku „Od Ostravice k Radhošti, duchovní kultura kraje“, který vydala kulturní rada pro širší Ostravsko v Morav. Ostravě 1941. Pro účel sborníku, soudím, že není nejvhodnější způsob, jak autor svůj náčrtek pojal: suchý a dosti mechanický výčet základních znaků hláskoslovných a tvaroslovných obou nářečních celků a jednotlivých jeho typů. Ostatní příspěvky sborníku, střízlivě bez lokální nadsazování poučující o svých tématech (o přírodním rázu, o osídlení, o lidovém umění, o literatuře, divadle atd.), nedotýkají se otázek nářečí samého, nářečí v literatuře a na divadle, poměru spisovného jazyka k dialektickému prostředí a pod.[2] Ani článek Al. Červenky, dobře informující podle dosavadních vědomostí o postupném osídlení ostravského kraje, nikdy nemluví o národnostní příslušnosti přibývajících kolonistů do kraje, ba ani o směru, odkud kolonisace postupovala.

Řešení úseku této otázky, tak důležité i pro rozbor lašských nářečí a jejich poměru k sousednímu jazykovému prostředí věnoval speciální studii historik Václav Davídek, Osídlení Těšínska Valachy (Knihovna Slezského kulturního ústavu v Praze, sv. 1, 1940, 176 str.). Práci svou opírá o pramenné studium panských urbářů ze 16. až 18. stol., z nichž nejstarší z r. 1577 také otiskuje celý a z posledního z r. 1755 výňatek. Prostudovati historicky s vyčerpáním všech existujících archivních pramenů otázky beskydského osídlení bylo by důležitou a významnou úlohou, ale Davídek tuto úlohu ještě ani zdaleka nesplnil. Naopak snaží se řešiti — kromě jistých hospodářských otázek postupného osídlování — především otázku o národnostní příslušnosti staršího obyvatelstva na podkladě místních a osobních jmen z uvedených urbářů: tedy z historického výkladu přešel do linguistického a k tomu nemá, jak bohužel ukázal svou prací, ani nejmenší přípravy, ba ani základní kritické opatrnosti a znalosti potřebné literatury. Postupuje zde zcela nepřesně a diletantsky, na př. na str. 56 a 83 v jménu Paluža vidí češ. subst. paluža s odkazem na Jungmanna, ale Jungmann uvádí slovo paluže výslovně jako slovenské s dokladem ze sloven. básníka Holého, jm. Pelch (tamže) spojuje s ojedinělým slovem pilich, ač zřejmě jde o dial. formu slova ‚plch‘, Daraj odvozuje z řec. Darius (str. 81) s odkazem na Kotíka, který nic takového nemá, a m. pod. Zastaralá a nekritická práce Kotíkova o čes. příjmeních je — vedle špatně užívaného slovníka Jungmannova — skoro jediným jeho pramenem.

Nic nedokazuje labilnost jeho vývodů tak markantně jako tvrzení, že nevyskytající se příjmení Rumun — v 16. stol. — dosvědčuje, že po rumunských vlivech není zde ani stopy (str. 55n.). I prosté nahlédnutí do Jungmannova slovníku by ho bylo vedlo k opatrnosti; našel by v něm a stejně u Bernoláka místo jmen „Rumun, Rumunsko“ jen Valach, Valachy a podobné názvy i v slovníku Lindově atd., čili u nás — a rovněž u okolních národů — název Rumun se ujal až pozdě v 19. stol., u Rumunů samých se stal národním označením teprve v 18. a 19. stol.

Také edice urbáře z r. 1577 — dnes snad už nenahraditelná — je znehodnocena nepochopitelně nedostatečnou i pro historika filologickou erudicí, jak prozrazuje její úvod na str. 87n., na př. „Podezřívám však opisovače z hláskových změn jmen obyvatelstva: leckteré „h“ změněno za „g“, též „j“ za „g“ [sic!], důsledně vkládal „i“ k změkčení předešlé souhlásky“ a pod. V edici pak psaní g místo h — jako by šlo o stejný jev se psaním hlásky j písmenem g — odstranil, rovněž měkčení a zbavil nás tak důležitého dialektického kriteria.

Vedle tak základních nedostatků ve spise Davídkově je již věcí podružnou, že absolutně věří v práci D. Crânjaly „Rumunské vlivy v Karpatech se zvláštním zřetelem k Moravskému Valašsku“ (1938), která přes svou namnoze zcela zbytečnou obšírnost bude potřebovat ještě leckde linguistické revise.

Jsou tedy lašská nářečí a jejich otázky v místní literatuře za poslední dva roky poměrně hojně zastoupena. Z jiných krajů země moravskoslezské mohu uvésti kořist mnohem menší.

Z hranic území hanáckého a moravskoslovenského je to vlastivědná publikace Krajinského mu[222]sea v Kloboukách, č. 2, Pověsti z kraje Mrštíků a Herbenova, kterou za pomoci jiných sestavil Jos. Ošmera (1940, 160 str.). Jsou to prosté zápisy nestejné ceny, většinou upravené do „školského“ jazyka (zčásti jsou to přímo zápisy žactva), ale přesnějším zachycením lidového podání liší se na svůj prospěch od sbírky Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky, kritikou neprávem vychválené (v. Slovo a slov. 6, 1940, 61); výstřelky „ozdobného“ školského stylu, jako „pohřbili ji do lůna země na nedalekém pohřebišti“ (53) jsou zde ojedinělé. Část jich je psána nářečím, a to podle příslušnosti osad jednak hanáckým, jednak moravskoslovenským (zčásti se znaky t. zv. dolskými), ale nářeční ráz je charakterisován jen základními znaky hláskovými a tvaroslovnými, správně vystiženými, jinak zvl. lidová stavba vět a stylu vyprávěcího jim naprosto chybí.

Dále pak uvádím dvě knihy z Horácka. Předně Demlovu Mohylu, kterou vydal Vyšehrad v Praze 1941 (246 str., za 48 K) a v níž jsou spojeny tři starší práce básníkovy. Tento soubor uvádí nás nejen do rodinné kroniky básníka, nýbrž i hluboko do lidového života malého venkovského obchodníka. K místnímu nářečí (tasovskému, typ západního nářečí hanáckého) přispívá pak přímo dobře vystiženými drobnými hovory i souvislým vypravováním (zvl. str. 83n. a 163n.), výčtem jmen tratí (str. 158n.), jmen krav a koní (184n.) i terminologií malého obchodu venkovského; právě toto prostředí malého obchodníka lidového uniká jak popisům národopisným, tak i nářečním. Lidovým nářečím tasovským je psán i literární příspěvek Demlův ve sborníku Večery básníků Horácka, který uspořádal Bedř. Krejčí (ve Vel. Meziříčí 1941, 60 str.). Tento sborníček se podstatně liší od obvyklé sestavy obdobných sborníků; neobsahuje články místních veličin nebo články o nich, nýbrž dává — až na jednu výjimku — mluviti v původních příspěvcích významným básníkům českým, vzešlým z tohoto kraje (Křičkovi, Zahradníčkovi, Demlovi, Kárníkovi a Dokulilovi a j.). Pro nás je nejzajímavější vyjádření Dokulilovo o poměru jazyka jako tvůrčího nástroje k rodnému kraji: „V rodném kraji zjeví se básníkovi jeho pravé poslání a což je neméně důležité, jeho výraz, tvar jeho řeči“ (36) a dithyrambická chvála na český jazyk jiného básníka (na str. 42n.).

Hanáckého nářečí ve službě humoristického zaměření uměleckého je užito ve dvou knížkách, napsaných zajímavou shodou od umělců neslovesných. Je to skromnější obsahem i výpravou soubor brněnského hudebníka, kryjícího se pod pseudonymem Filipa Křemely, Hanáckó kolajó (vydalo Morav. kolo spisovatelů 1940, 112 str., za 20 K) a knížka bujné umělecké fantasie slovní i obrazové malíře Jakuba Obrovského, Vo tem Trósilovým praseti a hiný věce, příběhe a sne (vydal Melantrich v Praze 1940, 264 str., za 60 K). Literární zaměření obou těchto souborů vylučuje možnost posuzovat jejich nářečí, u Křemely věrnější, u Obrovského konstruovanější.

Obě tyto prózy se v základě vymykají z rámce našeho přehledu; k problematice jazyka takovéto literatury chceme se v našem časopise vrátiti soustavným článkem o otázkách využití nářečí v literatuře.[3]

Úzký rámec regionalistické literatury rovněž překračují dvě další knihy, o nichž se chceme zde ještě zmíniti, nikoli tématem (zachycují také jevy lokální), ale svým určením a zaměřením: Svěrákův popis boskovického nářečí svou vědeckou dokumentárností a odborným zaměřením a Chudá přadlena Glazarové dokumentárností hluboce lidskou a uměleckým zaměřením. Svěrákovo Boskovické nářečí, vydané Dialektolog. komisí při Matici moravské jako 2. sv. sbírky „Moravská a slezská nářečí“ (Brno, 1941, 160 str., za 40 K), zachycuje přesně a hutně soustavný mluvnický obraz jednoho typu západního hanáckého nářečí, a to postupem a metodou spisu Kellnerova (v. Sl. a slov. 6, 1940, 61); navíc má i diferenční slovník nářeční, poněkud mechanický a skoupý po stránce sémantické. V Chudé přadleně Glazarové (vydané Melantrichem 1940, 326 str., za 35 K) dosahuje autorka uměleckým účinem toho, co zamýšlela pro jiný kraj Augusta Šebestová v neprávem zapomenutých Lidských dokumentech (v Olomouci 1900), evokovat živě těžký horský život valašského kraje. Prvky valašského nářečí, dobře zachycené a reprodukované, slouží jako účinný prostředek této evokace.[4]

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 4, s. 220-222

Předchozí P. T. (= Pavel Trost): O jazykové komice

Následující K. Hais: Cvičebnice němčiny