Přednášky v Pražském linguistickém kroužku

[Kronika]

(pdf)

-

7. dubna. Vlad. Buben: O slovanském vlivu na rumunské sloveso. Jako u všech ostatních druhů slovních, také u slovesa byl slovanský vliv v rumunštině pronikavý a projevuje se všemi směry, kterými může jeden jazyk působit na druhý. Je to především velký počet slovanských sloves, která byla přímo přejata do rumunštiny a nahradila původní slova latinská zachovaná v ostatních jazycích románských. Vedle přímých výpůjček jsou velmi četné kalky sémantické a frazeologické, ke kterým se druží hojné napodobeniny různých vazeb syntaktických. Úplně ve znamení slovanského vlivu, stejně jako jmenná derivace rumunská, je také derivace slovesná, neboť nová slovesa odvozuje rumunština jen po vzoru jazyků slovanských, takže se tím nejvíce odlišila od ostatních jazyků románských. Stejný obraz poskytuje také slovesná komposice prefixální, zajímavá zvláště v některých nářečích rumunských, v nichž nalézáme zcela pravidelně vyvinutý způsob spojování různých slovanských prefixů se slovesy původu latinského, aby se tak mohl vyjadřovat slovesný vid. Vlivu slovanskému nejvíce odolává tvarosloví, které si zachovalo celkem charakter románský, a tak jen jednotlivé tvary byly přejaty ze slovanštiny nebo přizpůsobeny tvarům slovanským. Silněji se projevuje slovanský vliv na tvarosloví nářečí meglenského a istrorumunského, v nichž nalézáme větší počet jednotlivých tvarů, kmenových formantů i osobních přípon slovanských. Také četné formy gerundiální charakterisované tím, že základní tvar je rozšiřován různými sufixy původu adverbiálního, vznikaly patrně podle vzorů, které v tak hojném počtu skýtaly jazyky jihoslovanské. (Jednotlivé části v rozšířeném znění vyjdou v Časopisu pro mod. filologii v r. 27 a 28 a v referátu o práci Křepinského v Naší vědě 20, 1941.)

21. dubna. Zdeněk Kalista: Česká legenda baroková. Přednášející pokusil se nejprve nastínit obecně životní podmínky pro rozvoj legendického genru v našem baroku a zdůraznil zejména náboženské cítění doby, dotčené silně antropomorfními prvky, ke kterému vedla třicetiletá válka se svými nejistotami, jako základní předpoklad jeho hojnějšího a zdatnějšího růstu. Česká legenda doby barokní měla ovšem i svoje vývojově podmínky zvláštní: ne v poslední řadě byla jí oporou silná tradice domácí, která byla pěstována i v době reformační a zejména arci u pronikající protireformace předbělohorské. V souvislosti s tím zmínil se přednášející, jaký význam měla pro základy české legendy barokní kronika Hájkova. Ale česká barokní legenda vzrůstá nad tuto kroniku kvantitativně (barok přibírá do své galerie světců ještě další postavy, historicky namnoze pramálo doložené) a odlišuje se od ní i svým rázem: nesetrvává na půdě konkretního světa, na níž budoval svoje legendická vyprávění Hájek, nýbrž snaží se ve svých vyprávěních jaksi promítnout do [224]sebe svět konkretní se světem nadpřirozeným. Konkretní, visuelní motivy jednotlivých legend dostávají poslaní duchové, prohlubují se v symboly. (Ráz tento mizí teprve v pozdějším baroku, kde literatura legendická stává se — jako literatura té doby u nás vůbec — literaturou par excellence lidovou a nemůže už operovati se složitými útvary toho druhu.). — Pokud jde o obsahové utváření české legendy doby barokní, vodíme také jistou volnost v autorově poměru k dané hagiografické látce, a to větší než u středověkého vzdělavatele legendy svatováclavské, svatoludmilské atd. Kořeny tohoto zjevu jsou jednak v Hájkovi a jeho snaze o větší barvitost legendického vyprávění, jednak v shora vytčené dobové religiositě, která chtěla hojnějším prosvícením kraje stopami světců zachytiti v tomto jaksi výrazněji přítomnost boží a proto rozpřádala a přidávala jmenovitě lokální motivy starých podání legendických — případně i v reakci na uvolnění poměru mezi člověkem a půdou, vyvolané válkou a jejími otřesy ve všech vrstvách českého obyvatelstva, jež rovněž posílila kult krajového prostředí.

28. dubna. Karel Horálek: Postavení bulharštiny v balkánském jazykovém svazu. Pro řešení otázky, jak se vývojem sbližují jazyky a vznikají jazykové svazy, poskytují poučný materiál balkánské jazyky. Postup balkanisace lze pak nejlépe sledovat na bulharštině, protože náleží k jazykům tvořícím jádro balkánského svazu a protože známe celkem dobře její historii. Na bulharštině pozorujeme při poměrné odolnosti slovníku hlubokou přestavbu struktury gramatické, jež se děla ve znamení balkanisace. Přitom nelze vždy dobře odděliti výsledky konvergentního vývoje (společná nova) od společných rysů, jež vznikly expansí hotového modelu. Na balkanisaci bulharštiny i na vznik balkánského jazykového svazu měla vliv turečtina. Uvolňovala svým tlakem starou strukturu bulharštiny, dělala ji tak citlivější k balkánské jazykové interferenci a urychlovala tím její balkanisaci. Tento proces zasáhl také silně systém bulharského slovesa. Hypertrofie časového systému sbližuje bulharštinu s jazyky rumunskými, albánštinou, řečtinou a hlavně turečtinou; turečtina měla na jejím vzniku značný podíl.

5. května. Jiří Veltruský, Dramatický tekst a divadlo (z podstatné části otištěno zde na str. 132n.).

12. května. Jaroslav Frey: Slovesná výchova dítěte předškolního věku. Jazyk dítěte předškolního věku se utváří hlavně vlivem hovorového jazyka, tedy řeči nešlechtěné a značně chudé. Proto je nutno, aby se dítěti dostalo bohatšího zdroje jazykového, tím může být předčítání z dobře vybraných knih. Hlavně knihy, jejichž jádro tvoří lidová říkadla, ovšem dobře vybraná, jsou takovým dobrým pramenem. Jejich vliv na dětskou řeč je pronikavý. Je to jednak tím, že v útlém věku patří tyto slovesné teksty mezi teksty nejoblíbenější (poněvadž obsahují hojně zvučných slov, zvukomaleb a rýmů), jednak tím, že si je děti časem velmi rády nahlas opakují. Nejvhodněji lze začíti s předčítáním z knih po dosažení třetího roku. Asi za rok na to je možno předčítati i umělé verše. Vrozeného zájmu dětí pro zvuk a rým je třeba včas využíti k tomu, abychom je získali pro pozdější četbu básní. Dosud však v určitém věku (po příchodu do školy) tento vrozený zájem mizí beze stopy a děti pak ve většině případů ztrácejí vztah k básním, někdy i pro svůj celý další život.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 4, s. 223-224

Předchozí K. Hais: Cvičebnice němčiny

Následující Stanislav Lyer: Časopis Lingua nostra