Intonace hovoru dospělých k dětem

Ludvika Petříková-Ryndová

[Články]

(pdf)

-

Je velmi zajímavé pozorovat způsob mluvy dospělých k dětem a její ohlas v mluvě dětské.[1] I zde je možno najít mnoho individuálních rysů mluvící osoby, neboť není stejné, jak kdo k dětem hovoří. Obyčejně najdeme u téže osoby určitý typ, který si oblíbila a kterého užívá všeobecně, zatím co jiná osoba si oblíbí typ jiný, takže každý z projevů té které osoby je charakteristický pro celkový ráz jejího hovoru k dětem.

[28]I. Melodie. Nejvíce se v hovoru odráží množství citového napětí, někdy upřímného, někdy afektovaného. Ovšem upřímný cit není nikdy v řeči tak nápadný jako afektovaný. Proto není v řeči matky k dítěti tolik afektovanosti jako v řeči příbuzných nebo náhodných „obdivovatelů“. Tam, kde chceme působit na dětský cit, musíme ovšem melodii svého projevu přeexponovat, t. j. užít silnější melodie, než jsme zvyklí v hovoru s dospělými, aby jí dítě rozumělo. Tak je tomu jak v hovoru laskavém, tak — a to je zejména nápadné — v kárání. Také řeč žen je o mnoho afektovanější než řeč mužů.

Nejnápadnější afektovanost bývá v hovoru k těm nejmenším. Čím větší děcko, tím afektu ubývá; hovor je sice pln „laskavých“ melodií, ale blíží se hovoru dospělých.

Hovor k dětem je především založen na melodii laskavosti, ale jako všechny melodie určené pro hovor k dětem jsou více méně přeexponovány — afektovány —, tak i laskavé melodie jsou někdy až nepřiměřeně nepřirozené.

 

O melodii laskavé i jiných jednají poznámky St. Petříka. Byly připraveny pro slovenský tisk a proto jsou příklady slovenské; je to zajímavé pro srovnání, neboť jsou obyčejně případy ty shodné s češtinou: Tak v hovoru s dětmi užívají dospělí často intonačních typů s laskavým zabarvením, na př. otázky celkové typu konvexního. Též otázka částečná má tvary s laskavým, jemným zabarvením. Na př. otázka Čo? mívá tuto hudební podobu: začátek slabiky je vysoký, ale hned po začátku nota klesá, a to často dost hluboko a samohláska bývá silně protažena; přízvuk tu je obyčejně slabý. Vysoký tón začátku má platnost laskavou, hluboký tón může být podle okolností výrazem buď pedagogické vážnosti, vážné blahosklonnosti nebo soucitu, řekněme s nějakou bolestí dítěte, na př. když dítě s pláčem naříká. Podobný tvar mívá na př. slovo Poď (v dialektických obměnách na př. poj a p.); ale tu má hluboký tón jinou platnost než v předcházejících případech: je výrazem jakéhosi domlouvání, ba až žebronění. — Jiný laskavý intonační typ tohoto druhu je tento: Hajalā (žilinský chlapec k dítěti; vlastně si sám odpovídá na otázku dítěti položenou jím samým: Čo robila Bohuška? Hajala); slabika ha byla dost vysoká, následující slabiky však byly nízké a měly rovný tón. Laskavé zabarvení tohoto tvaru — i v střední češtině běžného — pochopíme snad takto: vysoký tón sám už má laskavou platnost, kterou podporuje slabý přízvuk; rovný nízký tón snad nějak souvisí s t. zv. melodií „smutku“, která má platnost mimo jiné též laskavě vážnou (o tom dále). Podobně Tadi sme : na ta dosti vysoký tón, na di klesnutí a na sme zase klesnutí, ale každá slabika měla rovný tón (bratislavská žena k dítěti). Z řeči dospělých vniká snad tato melodie do řeči dětí: Pojděme po cestě (žilin. dítě; od po nota pomalu stupňovitě klesá). V téže platnosti a za podobných okolností slyšíme na všech slabikách rovný, vysoký tón: Hajaja (Žilina, matka). Rovný, vysoký tón bývá pro své zabarvení oblíbený v laskavých pozdravech, ve výrazech, jako ďakujem a p.; před pausou bývá znakem, mimo jiné, vnitřního uspokojení: Teraz pekně pójděme ^|do _|kaviarňičky — prečítame si ^|novinky (kolega z Uhrovca, typ běžný v češtině i ve slovenčině), proložená slova měla rovný vysoký tón. A ještě jeden hudební tvar mívají laskavé výrazy dospělých v hovoru s dětmi: Povedz! (otec k dítěti v Žilině; typ běžný i ve stř. Čechách a jistě i jinde): velmi slabý přízvuk; na prvé slabice dost vysoký tón, který na druhé jen nepatrně klesá; druhá (poslední) slabika je protažena.

[29]Dospělí někdy v hovoru s dětmi afektují kladouce přízvuk na nesprávné místo: Čo má Bohuška, čo (Žilina), přízvuk s výškou na má. — Od žilinské ženy jsem slyšel tento tvar: Tu ho má: všecky slabiky měly rovný melodický průběh, nejvýše byla položena slabika prvá, odtud nota stupňovitě klesala; na rozdíl od příkrého klesání tónu obsahuje toto stupňovité klesání cosi jemnějšího; srov. rovný tón v laskavém volání Mami (na obou slabikách rovná nota, prvá slabika o malý interval vyšší než druhá). A ještě jiný tvar může mít laskavý hovor s dětmi: Oprobujeme kšilt (žilinské děvče k malému dítěti nasazujíc mu na čelo reklamní hračku pro děti ‚kšilt‘ proti slunci); na o výška, odtud klesání, ale již na je začíná stoupání a to vrcholí na kšilt. — Jde tu tedy v podstatě všude o „afektaci“.

 

Hlavním znakem hovoru k dětem je tedy laskavý tón, a to znakem převládajícím. Nemůžeme říci, že se snad neužívá nikdy jiného tónu, na př. hněvivých melodií rozkazů a p.; ty však nemají zvláštního zabarvení, jsou-li projevem opravdovým, ohlasem vnitřních emocí. Někdy však — ba často — je i melodie hněvu afektovaná, zejména když se hrozí malým dětem, ač mluvící nemá na mysli kárání skutečné. Užije se tu melodie laskavého varování: Ty, ty, ty! s takovým schematem , nebo ostré zvýšení na poslední slabice tam, kdy užijeme větné stylisace pro otázku, ale nedáme jí melodii otázky: Dáš sem ten prstýnek! schema , t. j. melodie celé věty je dosti nízká a poslední slabika má vysoký krátký tón; žertem k ročnímu dítěti, které sebralo chůvě prstýnek. Nebo nastává spojení této melodie s varováním: Dáš sem ty kalhoty! schema , kdy na dáš je dosti hluboký tón, melodie stoupá a na ho je konkávní („varovací“) škubnutí, jehož druhá část dosahuje značně vysokého tónu, který na ty klesne; dědeček žertuje s vnoučkem. Ještě „přísněji“ působí hrozivé: Já bych ti dala! schema ; já má velmi silný přízvuk, takže je protažena i souhláska, nejvyšší tón, pak nastává rychlý spád melodie; chůva hrozí děcku, silně afektujíc, aby netrhalo květiny. Podobně: To by bylo pěkný! schema jako v předcházejícím případě; zase afektovaný hněv spojený s hrozbou, jehož se užilo při škádlení.

Ve všech těchto případech cítíme dobře laskavost, která prostupuje celý hovor k dětem. Stejně tak v smutném povzdechu: ty, ty, ty! schema , kdy již prvé ty je dosti hluboké a ještě melodie poněkud klesne na dalších dvou ty; i dynamická linka je klesavá; je to jakýsi výdech. Proti tomu se jeví silné stoupání melodické i dynamické linky v silné hrozbě: Ty, ty, ty! schema , kdy poslední ty má notu hodně vysokou a silný přízvuk.

S takovými kombinacemi tónů vysokých s nízkými setkáváme se velmi často. Monotonisace nepřichází v hovoru k dětem téměř v úvahu; nebyla by na místě, neboť melodické kontrasty jsou mnohem účinnějším prostředkem k upoutání pozornosti dítěte. Stejně tak je málo působivé stupňovité stoupání nebo klesání. Proto není obvyklé v taktě předpausovém běžné stoupání tónu od přízvuku směrem k pauze, ale častěji tón před přízvučnou slabikou dosti klesne, přízvučná má tón zvýšený, který trvá i na ostatních hláskách. Poslední slabika je protažena: Maminka přikreje a Jaruška bude spát; schema prvého taktu: ; o melodii taktu druhého — posledního — bude řeč později. Stejně tak: Dáme Stanušce napapat a Stanuška bude hodná.

[30]Tato melodie je charakteristická pro větu v hovoru k dětem vůbec. Najdeme ji zejména ve vypravování pohádek. Tak na př.: Zajíčkové se polekali a utekli. Melodicky stejné jako Maminka přikreje. Vypravování pohádky v rozhlase. Stejně tak vypravovala maminka v parku: Bělinka se napila, řeka ji schovala a Bělinka běžela dál; schema .

Této melodie se užívá také při čtení pohádek nebo tekstů určených pro poslech dětem. Je to způsob silně melodický, působící svým laskavým zabarvením velmi přitažlivě.

Někdy, což vyplývá z neukončeného hovoru — vlastně monologu — k dětem, dostává se tato melodie i do taktu závěrečného. Dítě chce stále něco slyšet o nových a nových zjevech svého okolí a tak opatrovnice navazuje stále nové a nové výpovědi bez velké pozornosti k obsahu, snažíc se hlavně upoutat pozornost děcka. Mezi takty vzniká pauza (hovořící potřebuje chvilky času, aby si vzpomněl na novou větu), prodloužená také protažením, někdy značným, poslední slabiky, až konečně se takty nedokončené stávají takty dokončenými. Na př.: Milánek bude papat; schema , poslední slabika je značně protažena (maminka v parku, připravujíc děcku pomazánku). Podobných příkladů je množství.

To, že tato melodie je hodně oblíbena v hovoru k dětem, dokazuje její ohlas v řeči dětí.

Tento způsob vyskytuje se také v hovoru dospělých, má-li vyjádřit spokojenost, blahobyt a pod. Viz př. v citované části St. Petříka: Teraz pekně pojděme do kaviarňičky.

Rovný tón posledních slabik taktu najdeme také tam, kde dospělý odpovídá sám za děcko slovem, ke kterému je vybízí, aby jím odpovědělo: Řekni: Děkuju! schema stejné s předcházejícími, všechny hlásky slova děkuju byly protaženy, poslední značně (matka ve vlaku z Čerčan vybízí děcko, aby poděkovalo za darované ovoce). Viz Petříkův příklad: Hajaja; rovný vysoký tón. Ale i druhý uvedený způsob za těchto okolností hajala, schema , jsem slyšela. Je neobvyklejší, a proto snad ještě laskavější.[2]

Někdy se stává, že hovořící užívá typu, který byl v prvém taktu oprávněn, mechanicky po celý hovor, byť nevhodně. Tím dostává hovor k dítěti zvláštní individuální ráz, charakterisující osobu, neboť jde u ní vždy o týž typ, jakýsi druh monotonisace. Často si oblíbí jednu z forem laskavé melodie a té pak všeobecně užívá, zatím co druhý užije za týchž okolností formy jiné.

 

Častým znakem vyjadřujícím laskavost v hovoru k dětem je zvláštní laskavá melodie posledního taktu. Tu najdeme i u osob málo citově založených, najdeme ji u mužů, byť ne tak často jako u žen. Tak dědeček, který se jinak nemazlí s vnučkou: Tak si vem vozejček a pojedeme na procházku; melodie začíná na poslední slabice před přízvukem, na me, ta má zvýšený tón; na slabice přízvučné klesne tón dosti značně, snížení trvá a poslední hláska slova se protáhne.

[31]Tento typ je jakousi kombinací známé melodie posledního taktu (zvýšení tónu před silným přízvukem) a oné t. zv. melodie „smutku“. Podle citového založení hovořícího a podle situace klesá či stoupá procento citovosti této melodie, totiž procento snížení přízvučné hlásky a protažení poslední slabiky. Tak se v některých případech stává, že se tato melodie takřka úplně kryje s melodií „smutku“, v jiných je pouhou melodií závěrečného taktu, udávajíc jakýsi signál konce výpovědi (o tom v kapitole o přízvuku).

Vedle této melodie najdeme ovšem v řeči k dětem též onu vlastní melodii laskavosti, kterou Petřík nazývá melodií „smutku“;[3] ta se ovšem neváže v tomto případě jen na přízvuk, ať stojí ve větě kdekoli, a je nápadnější nejen svým rozpětím výšky a hloubky tónu, ale i delším protažením poslední slabiky. Na př. Vidíš, teď jsi mě dlouho musela hledat; matka v sadech si hraje s děckem na schovávanou; zvýšení na mě, snížení melodie od přízvučné slabiky dlou. Podobných případů je mnoho.

Této melodie se užívá též při četbě nebo vyprávění pohádek dětem. Ba i v otázce doplňovací ji najdeme: De pak má Stanuška ručičku? (služebná od Tábora při oblékání děcka) a pod.

Někdy se tato melodie protáhne i do vedlejší věty, která je celá vyslovena hlubším tónem: Stanuška umí zazpívat medvídkovi, aby spinkal (táž osoba); zvýšení na -ka, od u- snížení, které trvá až do konce vedlejší věty. Je to způsob poněkud násilný a nepřirozený. Objevuje se zřídka, a to nepochybně z neobratnosti, neboť je možno pozorovat v takovém případě i špatné hospodaření dechem; dech mluvícímu dojde dříve, než skončí výpověď, takže konec věty bývá „přiškrcen“. Poslední slabika se ještě pokud možno protáhne, takže typ souvisí s typem následujícím.

Jindy se sice užije v základu melodie „smutku“, ale tón neklesne tak hluboko jako v této melodii a poslední slovo se značně protáhne. Je to nejzpěvavější typ hovoru k dětem a proto také nejtypičtější příklad afektace. Zní dosti nepříjemně, rozmazleně. To Vlastička nedělá (paní z Prahy kára mírně dcerku); na ka zvýšení, na ne mírné klesnutí, trvající až do konce slova, poslední slabika protažena; schema . Stanuška nepude (služebná konejší děcko, aby nechtělo jít do vody): schema  jako v předcházejícím případě. U této osoby je to typ zvlášť oblíbený, neboť její všechno chování je velmi afektované, a jeví se také v otázce: Kde má botičky Stanuška? schema . Ale i u jiných osob jsem slyšela tento typ dosti často, a to i v otázce.

Jinou obměnu této melodie jsem slyšela v hovoru městské ženy z Čerčan: Zas už jedeme mašinkou! přízvuk a zvýšení na slabice prvé, snížení již na slabice už a trvá na stejné výši až do konce věty; schema . Podobně: Néni Olinka, néni. Olinka se skovala; schema ; Né je značně vysoké a protažené a má přízvuk; stejně tak přízvučné sko. Typ působí velmi afektovaně, zpěvavě; maminka žertuje s děckem, které se schovává do kočárku.

S námitkou byl spojen tento typ takto: Nepude Jiřinka (uklidňuje děvčátko z Prahy malé děcko, aby nechtělo do vody, že ani druhé děvčátko, Jiřinka, do vody [32]nepůjde); na ne značné zvýšení, pak melodie klesne a na poslední slabice je konkávní protažení; schema . V dalším hovoru užívalo ono děvčátko tohoto typu soustavně pro každou výpověd.

 

Vedle melodie „smutku“ slyším dosti často jiný laskavý typ. Uvádí jej také St. Petřík na příkladu: Povedz! (popis tam). Na př. Kde je Tája? Tady! Tady stejně jako Povedz. Je-li slovo několikaslabičné, je typ rozvinut takto: Kam to dala Jiřinka? Spapala! Spapa- má vyšší rovný tón, na -pa mírné klesnutí a dosti značné protažení rovného tónu; schema  (chůva k dítěti, s mírným podivem).

Velmi laskavá je výzva: Poď, babička eště dá! Schema . Zde se změnil předcházející typ asi vlivem silného přízvuku: slabika e- má zvýšení mnohem značnější a je ještě posíleno snížením slabiky následující. Ostrý tón silně přízvučné slabiky má být zmírněn protažením poslední slabiky, která je se slabikou předcházející na stejné výši melodické.

Částečně i údiv, vedle laskavosti, obsahuje typ: Vona už se vyhajala (starší opatrovnice v sadech); schema jako Spapala s tím rozdílem, že mezi jednotlivými slabikami, vyslovenými staccato, jsou nepatrné pausy, při čemž každá slabika má samostatný přízvuk, což dodává slovu důrazu a důležitosti podtržené ještě značným protažením poslední slabiky. Tím se liší od melodie „vypočítávání“ (o které byla již řeč výše), kde poslední slabika má tempo rychlejší, jako bychom již chtěli rychle skončit prvou výpověď a začít druhou: Teď dáme Toníčkovi napapat a Toniček bude spát; -vi mírné klesnutí, napapat zvýšená rovná melodie, tóny krátké; v druhé větě laskavá melodie „smutku“.

Vidíme, že slova nejdůležitější jsou provázena nejvýraznější částí melodie, jejíž vrchol bývá na slabice přízvučné takového slova; to proto, že se snažíme jaksi přilákat pozornost dítěte na toto významné slovo, a to tak, aby na ně působilo melodicky nejnápadněji — obyčejně nejvyšším tónem —, neboť dítěti, zvláště nemluvněti, poví víc melodie než slova. Melodii vnímá, i když si význam jednotlivých slov dosud neujasnilo. To vidíme z toho, že samo nejdříve reprodukuje melodii slov a jí přičítá vlastní významovou funkci. Chceme-li na dítě zapůsobiti, musíme si dát záležet hlavně na melodii řeči. A protože na dítě působí dojmy silné, nápadné svým kontrastem s okolím, musíme afektovat, a to především v melodii. Zde je tedy afektace pouhým přeexponováním formy, kterým se má působit na cit posluchače — dítěte —, a nikoli způsob, v němž se hovořící snaží zakrýt vlastní city, nevhodné pro tu kterou okolnost tím, že předstírá vhodnější city užitím konvenční formy.

Ovšem osoba, libující si obzvláště v afektované řeči (zejm. ve výslovnosti hlásek), neodloží ji ani v řeči k dětem, ale mimoto afektuje silně i melodii. Na př. již vzpomenutá služebná z Tábora: My to jen odneseme a zase přídeme (omlouvá se, že s děckem přijdou, až hračky odnesou); obvyklá melodie laskavosti posledního taktu; slovo odneseme má hlásky e zabarveny do a stejně jako dvě poslední slabiky slova přídeme; poslední slabiky obou slov jsou přízvučné.

 

I v ostatních melodiích charakteristických v hovoru dospělých najdeme přeexponované formy, mající za základ větší procento laskavosti. Jsou všechny přesně [33]popsány u St. Petříka, O hudební stránce středočeské věty (1938), na příslušných místech. Tam jsou popsány také tyto melodie v laskavém zabarvení, takže by nemělo významu všechny je zachycovati v hovoru k dětem. Uvádím z nich proto jen některé, častější, pro doplnění celkového obrázku.

Tak údiv je často reprodukován tónem hlubším, a to někdy velmi hlubokým. Celá věta má jaksi snížené niveau melodické a přízvučná slabika bývá více méně značně protažena: Jé, ta má móc! (diví se chůva v sadech, že má děcko mnoho kaménků); na má zvýšení, na móc snížený tón značně protažený, tentokrát konvexně.

Často mívá věta, vyslovující údiv, formu otázky: Jé, co to bylo! (běžné) na by i lo zvýšený tón, obě slabiky jsou značně protaženy a přízvučné; schema . O ostatních melodiích údivu není třeba se šířiti, neboť jsou totožné s týmiž melodiemi v řeči dospělých.

Volání má zase formu laskavou nebo v opačném případě přísnou, afektovaně přísnou, po případě varovnou. Tak je vedle typů běžných i v hovoru dospělých častý zvlášť laskavý typ: Martičko! schema ; poslední slabika je značně konkávně protažena. — Varovné: Stáňo! má na přízvučné slabice Stá zvýšení a konkávní protažení. — Prosté volání je typu , kterého užil mluvící též jako vzorného pro volání, žádaje děcko, aby zavolalo: Zavolej: Mámo!

V žebronění užijeme tónu hlubokého a protáhneme přízvučnou slabiku: Dej mi to, dej! obojí dej je přízvučné a protažené; celý takt má hlubokou rovnou melodii, odpovídající jednotvárnému žebronění, několikráte opakujícímu týž výraz, zatím co přísný rozkaz: Dáš to sem s melodií výše popsanou má působit rázným tempem, vyžadujícím okamžité reakce, t. j. uposlechnutí. Často se stává, že si dospělý sám odpovídá na otázky místo děcka, které buď ještě neumí nebo neví jak odpovědět. V tom případě se užívá většinou melodie, popsané již St. Petříkem, typu: Čo robila Bohuška? Hajala! nebo již uvedené: Zavolej: Mámo! Hovořící se vžívá do situace děcka a snaží se mu přiblížit tím, že napodobí melodii jeho mluvy, a to více méně věrně a úspěšně.

 

II. Přízvuk v hovoru k dětem je jako všechny prvky v něm afektován, tedy silnější a častější, takže takty jsou kratší. Nejčastěji je doprovázen onou melodií laskavosti, upomínající na melodii „smutku“, jak o ní už bylo pojednáno. Jindy je přízvuk na slově s citovým zabarvením a přízvučná slabika je protažena konkávně. Objevuje se v častém údivu: Jé, von má koníčka! Jé! (diví se paní v sadech). Tón přízvučné slabiky je o něco snížen a obloukem konkávního tvaru se zvyšuje na niveau dvou následujících slabik, z nichž poslední je rovně protažena. Tento přízvuk je však nápadnější v hovoru dětí samých, a to zejména dětí školních, kde bývá značně přeexponován. Nebo je přízvuk zesílen dynamicky, bez protažení; to je nejčastěji na posledních slovech několika taktů za sebou jdoucích. Bývá zesílen snížením tónu předposlední slabiky.

Afektací vzniká nesprávné kladení přízvuku, jak uvádí St. Petřík, na př. Tu ho má!

V laškování užíváme silného přízvuku doprovozeného zvýšením tónu, který je staccatově krátký a kontrastuje proto s nízkým protaženým tónem předcházející slabiky: Dáš to sem! (laškuje dědeček s vnučkou); dáš má značně snížený tón, na to [34]je přízvuk a silné zvýšení krátkého tónu; schema ! — Stejně tak: Dyť já tě chytím! (paní v sadech honí malé děcko); přízvuk na tě, melodie jako v předchozím případě, obě slabiky za přízvukem mají nízký tón koncových slabik a zrychlené tempo. V této kombinaci je obsažen jakýsi překvapující výpad na děcko, které naň připravíme slabikou se zpomaleným tempem. Rychlé tempo slabik po přízvuku souvisí s rychlým vykonáním činu, kterým jsme žertovně vyhrožovali.

Konkávní průběh melodie, který jsme našli u silného přízvuku, je v tomto hovoru vůbec dosti častý v poměru k melodiím jiným. Užíváť se ho v časté melodii varovací, v této slabice přízvučné a nejsilnějšího jejího stupně v otázce.

 

III. Otázka má samozřejmě také melodie laskavé a hodně afektované, zejména otázka zjišťovací má svoji konkávní melodii hodně přepjatou. Na př. Stanuška pude domu viď? (ptá se děvčátko z Prahy); na viď pronikavé stoupání tónu konkávního průběhu. Podobně Bude už Mírek papat? a j.

Z ostatních melodií laskavé otázky je častá otázka se zvýšením na druhé slabice: Nerozbila si si to už? (ptá se babička vnučky, které přinesla hračku); zvýšení hned na slabice roz (viz popis u St. Petříka, O hudební stránce, str. 77 a n.).

Častější je ovšem otázka doplňovací. Tu jsou formy rozmanitější. Může tu být melodie přejatá z věty oznamovací, zejména melodie „smutku“, nebo melodie s ní příbuzné (viz výše) a p. Melodie otázky laskavé (St. Petřík v uved. spise, str. 81): Kde pak má botičky Stanuška? (ptá se služebná od Tábora); zvýšení nastává hned na slabice pak, má o něco nižší, odtud rovný tón až na poslední slabiku, která je rovně protažena. Stejně tak: Kdy pak papal Míreček? (ptá se děvčátko z Prahy), má zvýšení na pak.

Mírnou výčitku obsahuje otázka: Dopa to rozbil? Dopa to byl? (kárá děvče z okolí pražského); značné zvýšení na to a hned klesnutí na roz; -bil má stejný tón s roz; obě slabiky úsečně krátké, čímž se tato forma liší od laskavé melodie smutku“. — Jiných zvláštností jsem pro otázku nezjistila.

 

Ze všeho pozorování melodické stránky mluvy k dětem nám vyplývá závěr, že vlastně zde nenalézáme nových nebo zvláštních melodických útvarů; je to jen výběr určitých melodií a jejich časté užívání — někdy i zbytečně časté a nepřilehavé (když totiž není věrným a přímým ohlasem vnitřní emoce) — působí zdání, že tato mluva má zvláštní konvenční znaky a prvky,

V mluvě dospělých k dětem ovládly pole melodie laskavosti, takže můžeme vidět konvenci jen v tom omezení na laskavou melodii určitého druhu a v afektaci, v které se tyto melodie přehánějí. Ostatní zdánlivě jiné melodie jsou jen kombinacemi nebo odrůdami těchto melodií laskavosti. Hlavním znakem, kterým na sebe upoutává tato melodie, je její přeexponování — afektace měnivé intensity — a proto můžeme ještě jednou opakovati, že není zvláštní melodie v řeči k dětem, nýbrž jen se omezuje výběr melodií na jeden druh. Ale ani to není pravidlem; jde tu jen více méně o osobní rys, který je u někoho vyvinut více, ba do krajnosti, u někoho méně nebo vůbec ne — podle sklonů povahy.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 1, s. 27-34

Předchozí Bohumil Trnka: O fonologických cizostech v češtině

Následující Dmytro Čyževśkyj: Několik drobných komenian