Slovo a jeho struktura

Stanislav Lyer

[Rozhledy]

(pdf)

-

Slovo se obyčejně definovalo jako samostatný prvek věty, který má jak vlastní význam, tak funkci ve větě a který se ve větě typicky mění; za nejdůležitější znak slova se obyčejně pokládá „slovní“ význam; podle toho se třídí slova na jména podstatná, přídavná, slovesa atd. Takové názory byly otřeseny novými teoriemi, zvl. Ferdinandem de Saussure, který se vyslovil velmi skepticky o samostatnosti slova a o jazykové realitě jednotlivých druhů slov.

Řešit tuto otázku se stanoviska strukturálního se pokusil holandský linguista A. W. DE GROOT ve studii Zur Grundlegung der Morphologie und der Syntax[1] a v článku Wort und Wortstruktur[2]. Autor chce rozborem prvků daného jazykového systému dojíti nejprve k pojmu „druh slova“ a odtud k pojmu „slovo“. Každý jazyk má podle něho znaky sémantické, syntaktické a predikativní. Znaky sémantické tvoří proti syntaktickým řadu bezpříznakovou (na př. kmen, morfém a pod. nenaznačuje syntaktické spojení s jiným znakem); autor je nazývá sémantémy. Syntaktické znaky neboli syntagmény spojují jeden znak nebo skupinu znaků s jiným znakem nebo skupinou znaků. Predikativní znaky jsou syntagmény označující subjekt a predikát[3]. Vedle těchto znaků má každý jazyk identifikační prvky, které však nejsou vlastními znaky (na př. fonémata, slabiky, jejich vlastnosti a pod.).

Každý jazyk má svůj systém syntagmémů; tvoří jej jejich protiklady. Syntagmémy slouží k řadění znaků sémantických v celek, který se nazývá věta. Každý jazyk má svou strukturu větnou; věta se skládá z nejmenších strukturních jednotek hierarchicky seřaděných. Takové strukturní jednotky jsou: nomen-adjektivum, nomen-verbum finitum, verbum finitum-objekt, verbum finitum-adverbium, nominální kmen-morfémy a pod. Každá nejmenší strukturní jednotka větná má dva základní prvky, které jsou navzájem ve vztahu jako „určené (determinatum)“ k „určujícímu (determinans)“. Většina těchto prvků nejmenší strukturní jednotky se skládá ze dvou nebo více sémantických znaků, které jsou syntakticky spojeny buď souřadně (řada bezpříznaková) nebo podřadně (řada příznaková). Prvky nejmenší strukturní jednotky mohou býti nejen slova, ale i části a prvky slov (na př. prefixy, sufixy a pod.).

Každý znak má ve větě určitou syntaktickou funkci[4]; každý znak je buď determinatum nebo determinans. Možnost nebo nemožnost každého znaku být užit syntakticky je podmíněna sémantickým prvkem, který možno nazvat syntakticky relevantním; na př. příslovce může býti jen determinans slovesa, přídavného jména nebo příslovce. Skutečné místo znaku v hierarchicky uspořádané syntaktické struktuře je určeno syntagmémy.

Druh slova (vlastně druh znaků) je souhrn slov (vlastně znaků, tedy i morfémů), která mají tytéž syntaktické možnosti nebo nemožnosti. Po této stránce není rozdílu mezi slovy (vlastně mezi slovními kmeny) a mezi morfémy; proto není ani rozdílu mezi morfologií a syntaxí.

Každý znak může míti sémantický moment syntakticky relevantní nebo irrelevantní. [47]Na př. slovo Mut obsahuje týž sémantický moment jako slovo tapfer; ten však není syntakticky relevantní. Slovo Mut má však také moment syntakticky relevantní, totiž charakter substantiva; ten je ve slově Tapferkeit vyjádřen sufixem. Proto můžeme mluvit o jménech podstatných a přídavných.

V jazycích, které mají různé druhy slov, je syntaktická relevance jednotlivých druhů slov konvencionální v tom smyslu, že není u jednoho a téhož znaku nutný vztah mezi sémantickým momentem syntakticky relevantním a irrelevantním; tento vztah může býti „přirozený“, na př. ve slově tapfer, ale nemusí být, na př. ve slově Mut (tapfer je myšleno jako vlastnost a jako vlastnost vyjádřeno, kdežto Mut je myšleno jako vlastnost, ale vvjádřeno jako substance).

 

Syntaktická relevance znaku určuje jeho syntaktické možnosti, to je určuje, na kterém místě strukturní jednotky se ho může užíti. Proto je v každém jazyce tolik sémantických prvků syntakticky relevantních, kolik je míst ve strukturních jednotkách. Každý jazyk má různý počet strukturních jednotek; má-li jen čtyři takové jednotky (na př. podmět-přísudek, podmět-určení podmětu, přísudek-předmět, přísudek-určení přísudku), může mít nanejvýše čtyři druhy slov (v našem případě: jméno podstatné, přídavné, sloveso a příslovce). Může ovšem existovat jazyk, kde druhy slov nejsou rozrůzněny; pak by tam mohlo jakékoli slovo stát na jakémkoli místě strukturní jednotky. V tom případě by struktura věty musila být naznačena jinými prostředky, na př. slovosledem, intonací a pod. (tomuto stavu se blíží nynější literární čínština).

Nejjednodušší struktura věty by obsahovala jen jednu strukturní jednotku: podmět-přísudek. V jednoduché větě vznikají tyto protiklady: souřadnost (řada bezpříznaková) — podřadnost (řada příznaková); při podřadnosti: determinatum — determinans; u determinantií: ne jádro predikátu — jádro predikátu; u prvku netvořícího jádro predikátu: není předmětem — je předmětem; u prvku nefungujícího jako předmět: není určením predikátu — je určením predikátu. V některých jazycích, jako v literární čínštině, kde chybí protiklad determinatum — determinans, vytváří se místo toho protiklad „může být určen — nemůže být určen“ (tak zvaná slova plná a prázdná). V indoevropských jazycích se z determinat vyvinula nomina, z determinantií adjektiva, verba a adverbia.

Otázku, zda je starší chronologicky nomen či verbum, řeší autor touto úvahou: nomen je determinatum neschopné určení, verbum je predikativní determinans determinata, schopné určení. Tyto pojmy předpokládají aspoň tři druhy protikladů: ne neschopné určení — neschopné určení, determinatum - determinans, ne predikativní - predikativní. Prvý protiklad je základní (tak je tomu dosud v literární čínštině); potom se vyvinul protiklad druhý (tak je tomu v nynější javanštině, kde proti podstatnému jménu je druh slova, který může být determinans podstatného jména, nesmí však ho býti užito predikativně; něco jako indoevropské adjektivum). V třetí etapě se pak vyvinul druh slov určený k predikativnímu určení podstatného jména, totiž sloveso.

 

Systém druhů slov vyplývá ze systému syntaktického; ten opět spočívá na třech obecně platných systémech mimojazykových: systému kategorií forem myšlení, systému prvků úsudku a systému deixe.

Systém kategorií forem myšlení má základní protiklad: co se nevztahuje na něco jiného (substance) — co se vztahuje na něco jiného; v tomto případě pak dále protiklad toho, co je v poměru k něčemu jinému — co není v takovém poměru. To, co je v takovém poměru: je v poměru časovém, a to v kausálním nebo nekausálním — není v poměru časovém. To, co není v poměru k něčemu jinému: je essentiale — accidens. Accidens pak: není accidens k accidentu — je accidens k accidentu. Non accidens k accidentu: není myšleno v čase, a je to počet nebo jakost (non počet) — je myšleno v čase, a je pak aktivní, a to se vztahem [48]k něčemu (transitivní) nebo bez vztahu k něčemu (intransitivní) — není aktivní (stav). Accidens k accidentu je k accidentu myšlenému v čase, a to lokalisujícímu v čase nebo v místě (ne v čase) — nelokalisujícímu (modus).

Systém prvků úsudku obsahuje tyto protiklady: non vyjádření o něčem jiném (subjekt) — vyjádření o něčem jiném; ve vyjádření o něčem jiném pak: non vyjádření o nějakém úsudku (predikát) — vyjádření o nějakém úsudku (přitakání, popření, otázka a pod.).

Systém deixe má tyto protiklady: bez vztahu k situaci (člen) — se vztahem k situaci; deixe se vztahem k situaci pak: bez vztahu k mluvícímu a k posluchači — se vztahem k nim. V případě prvním pak protiklad: ne mimo dosah deixe (jener — dieser) — mimo dosah deixe (der); v případu druhém pak jde o protiklad: ne mimo akustický dosah mluvčího (ich, mein — du, dein) — mimo tento dosah (es, sein atd.).

Každý jazyk může mít tři různé systémy protikladů, které se řadí do tří různých vrstev, totiž do myšlení, vyjádření a užití. Slovo může být jinak vyjádřeno, než je myšleno; na př. ve spojení erster Minister je vyjádřeno jako vlastnost (determinans) to, co je myšleno jako determinatum; proto nelze v tomto spojení utvořiti od adjektiva komparativ nebo superlativ. Ale slova může být jinak užito než, jak je vyjádřeno; na př. ve spojení der Mann rechts je pojem „napravo“ vyjádřen jako adverbium, ale je ho užito jako adjektiva; rechts je tedy užito proti systému, a proto se zde jeví tendence vřadit se zpět do systému (tak se vysvětlí přeměna adverbií na adjektiva).

 

Viděli jsme, že povaha slov je určována v indoevropských jazycích nejvíce jejich syntaktickou funkcí ve větě jako determinantií. Tím je také dána definice slova ve smyslu syntaktickém: je to znak, jehož žádné determinans nelze blíže určit. Od slova syntaktického nutno rozeznávat slovo sémantické, které je jazykovým znakem nebo kombinací jazykových znaků, které označují něco v mimojazykové realitě. Slovo sémantické často není totožné se slovem syntaktickým; na př. ve spojení erster Minister jsou dvě slova sémantická, ale jen jedno slovo syntaktické, protože slovo erster není vyjádřeno jako neschopné určení, nýbrž je ho užito jako neschopného určení jen po stránce sémantické.

Něco jiného je slovo fonologické: je to jednotka, která se projevuje fonologickými prostředky, kterými se může vyjádřit jednota slova sémantického. Slovo sémantické a fonologické se nemusí krýt; na př. spojení ersterMinister představuje jedno slovo sémantické, ale dvě slova fonologická. — Fonetické slovo je jednotka, která se projevuje prostředky fonetickými, kterými se vyjadřuje jednota slova fonologického (a tím ovšem nepřímo i slova sémantického). — Pravopisné slovo je jednotka, která se projevuje prostředky grafickými, kterými se vyjadřuje jednota slova fonologického. — Morfologické slovo je jen speciální název pro syntaktické slovo, které je zároveň slovem fonologickým.

V jazyce možno tedy pod názvem „slovo“ rozumět různé věci podle toho, v jaké vrstvě jazyka jsme. Jisto je, že základem všech těchto různých pojetí slova je vždy přímo nebo nepřímo slovo sémantické. Slovo syntaktické, fonologické a pod. jsou vlastně jen různé realisace sémantického slova v různých vrstvách jazyka. Na základě této úvahy možno tedy slovo definovat jako samostatnou jednotku, která se projevuje použitím prostředků, jimiž se v dané vrstvě jazykového systému vyjadřuje přímo nebo nepřímo jednota sémantického slova.

Struktura slova je věrným obrazem struktury věty: projevují se v ní tytéž protiklady, které jsme zjistili ve větě. Struktura slova má čtyři vrstvy: kmen, prvky skládající slovo, derivaci a flexi. Struktura slova je podle slov Grootových mikrokosmem struktury větné, hlavní protiklady v struktuře slova se obrážejí i v struktuře věty. Největší paralelismus se vyvinul mezi flexí a strukturou věty.

Po stránce chronologické upozorňuje autor na to, že centrální prvky slova jsou daleko [49]starší a trvalejší než prvky periferní. Nejstarší je tvoření kmene řaděním souřadným, skládání slov na základě principu podřadnosti, derivace, flexe.[5]

A. W. de Groot vychází tedy při definici slova, druhů slov a struktury slova ze struktury věty (tak to činí také Pos, Kuryłowicz a jiní), ale kombinuje stanovisko syntaktické se stanoviskem logickým (to je hlavně teorie Bröndalova[6]). Pro A. W. de Groota je věta prius a slovo posterius,[7] a proto podřizuje morfologii syntaxi; podle něho to, co nebylo ve větě, není ve slově.[8]

Pozn. Touto statí zahajujeme řadu referátů seznamujících s význačnými novými pracemi o mluvnické struktuře; teprve po jejich reprodukci dojde k souborné kritice. Redakce obrací k nim zřetel zvláště proto, že se Pražský linguistický kroužek zabývá právě soustavně a intensivně základní problematikou strukturální mluvnice. rd.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 1, s. 46-49

Předchozí Věra Lišková: K typologii románu psychologického (In margine Hanušových románů)

Následující Josef Hrabák: Ze studií o staré české literatuře