Kniha o Smilově škole

Felix Vodička

[Rozhledy]

(pdf)

-

Filologický směr studia staročeské literatury vedl k popisu jednotlivých památek, k určení jejich původu, pramenů a k charakteristice jazyka s hlediska linguistického zájmu badatelů. Dynamika vývoje, daná proměnami vnitřního napětí vzájemných vztahů složek literární struktury, stala se cílem studia teprve v posledních letech; takto bylo i bádání o staročeské literatuře postaveno před úkoly, které vyžadují drobné speciální práce, aby bylo možno učiniti si celkový obraz o jednotlivých vývojových obdobích a o organisujících principech, jež jim vtiskují jejich specifický dobový ráz. Dosavadní bádání se snažilo soustředit svou pozornost především na verš, jenž nejlépe obráží vnitřní napětí vývojové problematiky, i když ji nepostihuje celou. Byl to úkol dílčí, ale vedl nejrychleji k cíli, zvláště když studium verše mohlo těžiti metodicky z nové analysy všech činitelů, zúčastněných na stavbě verše. Výsledky těchto studií byly shrnuty v rámcové podobě v Č. vlastivědě 3 (1935), Jazyk (str. 429—459, Verš staročeský). Právě tato studie, zachycující na široké bázi vývojovou dynamiku staročeského básnictví, stává se východiskem i dalšího bádání, které chce charakteristiku ověřiti a prohloubiti v okruhu pohledu zúženého na speciální problémy vývojové řady. Takový je i ráz HRABÁKOVY knihy Smilova škola.[1]

Otázka „Smilovy školy“ má svou historii. Již romantická literární historie stavěla do sousedství Smilovy Nové rady i jiná díla na podkladě vnějších i vnitřních souvislostí, zejména Radu otce synovi, Podkoního a žáka a Svár vody s vínem (Hanka a Výbor literatury české 1845); šlo tu především o otázku, zda všechny tyto památky nemají býti přisuzovány jednomu autoru — Smilovi, což však positivistický směr bádání odmítal, uznávaje jen pro Novou radu a Radu otce synovi společného původce (Fejfalík, Gebauer, Jakubec). Pohled, zaostřený k verši a k výrazovým prostředkům, seskupil znovu několik jiných děl kolem Nové rady, a tak v Č. vlastivědě je již věnována zvláštní část „Smilově škole“, kam vedle skladeb Smila Flašky z Pardubic se zahrnuje Podkoní a žák a Roudnické umučení. Hrabák sleduje nyní vlastnosti literární struktury Smilovy školy ve zvláštní knize a připojuje k dílům této školy znovu Svár vody s vínem a nově dvě drobné skladby (Skladba o ženě zlobivé a Naučení způsobů přístolních). Otázka autorství má tu vedlejší význam [93](Hrabák však připouští, že Smil může býti i autorem Roudnického umučení), neboť jde o „charakteristiku Smilovy školy jako vývojové etapy našeho písemnictví“ (str. 6).

Hrabákovi se zdá, že Smilova škola byla dosud přezírána a že při zhodnocování literárního vývoje nebyla pochopena jako spojující článek mezi vyspělou poesií 14. století a literaturou husitskou. „Mezi vyspělou gotikou a husitským písemnictvím byl hledán předěl, zlom, kterého však vlastně nebylo.“ A přece by nebylo zcela spravedlivé zapomínati na skutečnost, že málokteré památce staročeské literatury bylo věnováno tolik pozornosti jako právě Smilově Nové radě (Feifalík, Vocel, Jireček, Gebauer, J. B. Čapek, F. M. Bartoš). Ale i ona prostředkující funkce vývojová byla do jisté míry, aspoň v rozpětí pracovních metod starší literární historie, naznačena. Mezi 14. a 15. stoletím nebyl vždycky spatřován jen zlom. Již Vlček, veden ovšem hledisky především ideovými, zdůrazňoval, že husitská literatura navazuje na tradici starší, neboť „směr obranný, hádavý, satirický a mravokárný u nás jde právě od samého počátku věku XIV.“ Vlček poukazuje vedle jiných právě k Smilovi a zdůrazňuje, že „pokládá-li se tudíž naše literatura ze století XIV. za ‚věk zlatý‘ proti náhlému prý úpadku, mínění takové vychází z neznalosti buď života nebo jeho slovesného výrazu a vzájemných jejich vztahův anebo z úsudku nedost objektivního.“ (Děj. č. lit. 1, 1897, str. 160.) Hrabák může ovšem nyní dovodit prostředkující postavení Smilovy školy metodicky přesněji objektivní analysou materiálu a se zřetelem k vývoji celé literární struktury. Označuje-li však poesii 14. stol. jako typ umělecký, kdežto poesii husitskou jako typ rozumářský („jsou to dva výkyvy kyvadla, jehož jedno maximum znamená ars a druhé znamená ratio. Smilova škola je průsečíkem obou tendencí“, praví autor v pozn. na str. 7), mohla by tato formulace ve své vyhraněné podobě zaváděti tuším k představám, jaké autor jistě neměl na mysli. Jestliže takto stavíme proti sobě umění a rozum, vyplyne z toho nevyhnutelný, ale jistě nezamýšlený závěr, že poesie husitská je neumělecká a uzavíráme si cestu k estetickému posuzování husitské poesie. Právě známá studie z 2. roč. Slova a slovesnosti „Úvahy o básnictví doby husitské“ prokázala, jak racionálnost, s níž se setkáváme v některých literárních obdobích (osvícenství, realismus), neznamená neumělecký vkus, poněvadž i racionálnost se v jisté aktuální situaci může státi uměleckým prostředkem. Ovšem polarita mezi literaturou 14. století a literaturou husitskou není dána pouze mírou rozumovosti, ale prostupuje všechny složky literární struktury, jež jsou vystaveny novému aktuálnímu hodnocení.

Tyto vývojové tendence sleduje Hrabák v první kapitole své knihy, aby do nich začlenil Smilovu školu. Přeskupování hodnot charakterisuje sklonek 14. století. Je to především ústup veršové formy z epiky, vznik umělecké prózy a omezení okruhu veršované literatury na tendenční skládání a lyrickou píseň. Za těchto okolností mají skladby Smilovy školy, vyznačující se specifickými vlastnostmi verše a rýmové techniky, své zvláštní postavení. Přijímají metodu, jež jim umožňuje vyrovnat se komposičně s tendencemi přechodu vývojového, totiž přímou řeč, takže vzniká básnictví, které sice veršovou výstavbu čerpá z tradic epických, ale jinak zaměřením na přímou řeč osciluje mezi lyrikou a dramatickým tekstem.

Druhá kapitola je věnována srovnávacímu rozboru Rady otce synovi a Roudnického umučení. Rozbor si všímá básnické techniky obou skladeb, zdůrazňuje jejich zaměření na přímou řeč, sklon k lyrisaci v rámci epického verše; na podkladě rozboru rýmů, přihlížejícího i ke gramatickému a významovému vztahu obou částí rýmových, dochází autor k přesvědčení, že obě památky je možno přisouditi jednomu autoru. V obou památkách se užívá tradičního epického verše, jde však o díla, jež nemůžeme označiti jako epická. Nejde tu o souvislé vypravování a děj nebo čas neutváří logické a komposiční sřetězení díla. Mimo verš není důvodu, proč bychom v obou dílech spatřovali epiku, i když s lyrickou tendencí. U Roudnického umučení lze ovšem uvažovat o smyslu vývojového procesu, který se tu uskutečňuje; buď jde o rozpad epických forem (thema „Umučení“, dosud [94]většinou epicky zpracované, se lyrisuje), nebo naopak o lyriku-modlitbu, jež přijímá epické složky (tak v Č. vlastivědě, str. 446). Všimneme-li si funkce výpravných motivů v Roudnickém umučení a jejich vztahů k motivům lyrickým, zjistíme, že epické motivy mají funkci podřízenou, jde o několik epických výjevů ze života Kristova, které jsou mluvčím připomínány Kristu (jejich znalost se předpokládá) jen proto, aby na ně mohla býti zavěšena modlitba, prosba, náboženská meditace. Epické motivy umožňují znovu a znovu rozněcovat náboženskou horoucnost a představivost autorovu, jsou důsledně subjektivovány. Tak na př. příběh o uzdravení dcery posedlé ďáblem je převeden do subjektivní významové roviny, neboť básník míní dcerou svou duši, která je v zajetí hříchu a potřebuje uzdravení (598—642). Subjektivace není ovšem provedena vždy tak důsledným paralelismem, často stačí jen jistá situace nebo gesto, aby navodilo přesunutí do subjektivní významové roviny — na př. situace Maří Magdaleny, klečící před Kristem, umožňuje obdobné gesto i básníkovi (428—446) nebo popis ran na Kristově těle, soustředěný k „pramenům“ krve Kristovy, připravuje subjektivní prosbu ke Kristu jako „prameni“ lásky.

 

Srov. v. 1109—1115:

pro ty všě prameny z těla, cožs jich prolil z svého těla, žes tiem jinak nechtěl hnúti, daj mi u mé srdce plúti pramen tvé drahé milosti, jenž by vynesl mé všě zlosti i mé hřiechy z srdcě mého …

 

Hrabák si povšiml toho, že subjektivní prosby básníkovy jsou podepřeny biblickými příklady a správně spatřuje v tom důkaz racionálního postupu básníkova (str. 16), neboť prosebníkův nárok na smilování a spasení je zdůvodňován skutečnostmi ze života Kristova. Příklady, které jsem uvedl, ukazují však, že tu nejde vždy jen o racionální zdůvodnění, s jakým se setkáváme zcela přirozeně v obou Radách, ale o specifickou metodu, jak využíti středověké symboliky a významové interpretace biblických skutečností pro významovou výstavbu subjektivně vyjádřené lyrické modlitby, která získává takto thematicky nové možnosti rozvinutí a rozvedení. Máme-li na mysli tuto významovou výstavbu, můžeme Roudnické umučení spojiti s tradicí, určovanou Legendou o sv. Kateřině, jak na jednom místě také Hrabák dovozuje. Jinak se ovšem jeví celý problém postavení Roudnického umučení v literárním vývoji, díváme-li se na něj s hlediska výstavby verše a rýmu. Pak souvislost s oběma Radami je přesvědčující, i když z toho nemusí nutně vyplývat závěr o společném původci všech tří památek.

Z rozložení mezislovních předělů vyplývají závěry, známé již z Č. vlastivědy. Jde zde o jistý návrat k tradici nejstarší školy básnické, projevující se tlumením rytmického členění a zejména potlačováním střední dierese. Metodicky postupuje Hrabák nově tím, že při posuzování příklonek v jejich vztahu k slovnímu celku vychází vstříc metru, takže vzniká vyhraněnější statistický obraz metra. Tato metodická odchylka nijak neskresluje v daných případech skutečnost, přesto se však domnívám, že je neúčelné, abychom se zbavovali tendence k objektivnímu postupu, určovanému jazykovým materiálem bez ohledu na metriku. Je ovšem samozřejmé, že ani tu nebudeme moci zabrániti jistému kolísání při posuzování jednotlivých případů.

Metodicky nově si počíná autor i při rýmových rozborech. Hrabák nepřihlíží již jen k zvukové a ke gramatické stránce rýmu, ale i k sémantickým vztahům rýmujících se slov. Uvádí tak plodně do rozborů staročeského básnictví metody, uplatňované již v rozborech moderní poesie, a uskutečňuje tak požadavky, které pro rozbor staročeského verše sám stanovil ve svém článku Vorbemerkungen zum Studium der Entwickelung des alttschechischen Reimes (Slavische Rundschau 1938, 20—23).

[95]Pro Novou radu zjišťuje Hrabák — v třetí kapitole — opět mluvní zaměření. Alegorická a rámcová osnova umožňuje jednak střídání hlasů, jednak odpovídá aktuální tendenci díla. Po J. B. Čapkovi[2] je i Hrabák přesvědčen o tom, že skladba je kritikou i radou Václavu IV., ba podporuje i Čapkovu thesi o dvojí redakci Nové rady. Nová rada je však i bez předpokladu uvědoměle individuálního zaměření dílem vysloveně didaktického charakteru, takže mohla býti vykládána a pociťována jako aktuální za každé situace, jak o tom svědčí i ohlas pozdějších let.

Hrabáka zajímá především způsob, jímž se v Nové radě projevuje tendence k přímé řeči. Sleduje, jak rámec toto zaměření připravuje a umožňuje, a srovnává autorský úvod s úvodem jiných staročeských skladeb (je zajímavé, že v Roudnickém umučení má funkci úvodu až epilog — verš 2900—2911). Zkoumá komposiční prostředky, umožňující vnitřní členění skladby (kuplety, střídání ptáků a čtvernožců, ironie) a dochází k přesvědčení, že stavebním principem skladby je konfrontace. Každá z mluvících postav sleduje svou představu a jen zřídka je dialog navazován replikami nebo tím, že král zaujímá stanovisko. Dramatickému napětí se autor vyhýbá, i když tekst se svou vnější úpravou přibližuje tekstu dramatickému. I zde pozorujeme, jak epičnost je porušována a zastírána a jak přímá řeč nahrazuje funkci plynulého vypravování, zvláště máme-li na mysli starší typ didaktické skladby o vzorném panovníkovi, jakou představuje Alexandreis. — Bez bližšího zdůvodnění zůstává nejasnou poznámka na str. 35, že hlavní věcí v estetice Smilovy školy bylo, „aby vystoupila na obraze tvář, postava“.

Podkoního a žáka a Svár vody s vínem označuje autor jako dialogické satiry (ve čtvrté kapitole) a zaraďuje je do tradice ostatních staročeských satir. Proti starším satirickým skladbám projevuje se v obou dílech živý vztah ke skutečnosti bez úsilí o kritiku s hlediska náboženského. Obě skladby na rozdíl od jiných děl Smilovy školy uskutečňují dialog, takže se tu přímá řeč stává součástí významové situace, jež je svou povahou dynamičtější, poněvadž je rozložena mezi osoby, jež jsou ve vzájemných vztazích. O dramatickém tekstu v pravém slova smyslu však mluviti nemůžeme, poněvadž zde jsou ještě osoby prostředkující, zastupující vypravovatele. Funkci vypravovatelskou plní však účastník sporu podkoního a žáka plněji než mistr ve Sváru, jenž necharakterisuje, ale jen spojuje dialogické části. I tu připojuje Hrabák podrobný rozbor verše, rýmu a veršové instrumentace a sleduje, zda obě památky zachovávají nebo pozměňují tradici Smilovy školy. Bohužel nelze právě po stránce metrické studovati Svár, poněvadž neznáme jeho první redakci, takže jeho zařadění do školy Smilovy se opírá hlavně o mluvní zaměření.

Hlavní své these o povaze a vlastnostech děl Smilovy školy umístil Hrabák na konec třetí kapitoly. Hrabák ukazuje, jak zaměření na přímou řeč prostupuje všemi díly školy Smilovy, jak určuje skladby thematicky, komposiční výstavbou, jak působí na slovní formule, zejména v oslovování, ba i na verš ve smyslu jeho prozaisace. Hrabák se však nespokojuje s touto formulací, soudí, že celá povaha děl Smilovy školy je určována zaměřením na verš. Podle jeho přesvědčení je tendence k přímé řeči prvkem závislým, neboť nebylo možno psáti veršované dílo starými prostředky epické poesie, poněvadž to neodpovídalo estetickému cítění sklonku 14. století. V takovém širokém pojetí není ovšem tato formulace nesprávná, ale přesto se domnívám, že o vlastní povaze děl Smilovy školy nic neříká. Každá doba má své aktuální hodnocení tradičních výrazových prostředků a svůj vztah k literárním druhům. Situaci sklonku 14. století lze dobře srovnat se situací sklonku 19. století, kdy dochází k obdobné krisi veršované epiky. Lyrika ovládá všechny veršované útvary a epika, poněvadž její thematika znemožňuje radikálnější využití jazykového materiálu, ustupuje z verše do pozadí. Je zajímavé, že se provádí lyrisace epiky tím, že epika přejímá veršový útvar lyrické poesie (v t. zv. Písni o sv. Dorotě). Aktuální hodnocení epiky [96]ve vztahu k verši přispívalo tedy ke vzniku děl se zaměřením na přímou řeč. To však nás neopravňuje ještě k tomu, abychom viděli v zaměření na verš dominantu. Takovéto aktuální zaměření na verš mají všecka díla veršovaná. Ve vývojovém pojetí literárních skutečností nemůžeme hledati dominantu. Něco jiného by bylo, kdyby se v dílech školy Smilovy projevovala tendence k některé složce verše nebo k jisté veršové organisaci, jednostranně vyhrocené nebo kdyby verš svými vnitřními vlastnostmi nutil jednoznačně k užití určitých prostředků. Ale právě srovnávací rozbor Hrabákův ukázal, že se ve stavbě verše Smilovy školy neuplatňuje nic, co by nějak nápadně vyzdvihovalo verš nebo některou jeho složku a co by nutně předpokládalo přímou řeč. Proto se domnívám, že zaměření na přímou řeč, které Hrabák zjistil jako společný znak Smilovy školy, charakterisuje ji mnohem určitěji a odlišuje ji zřetelněji od ostatních děl staročeské literatury. Toto zaměření také nejlépe určuje její postavení, kolísající mezi základními literárními druhy, lyrikou, epikou a dramatickou poesií, a mezi poesií vysokého slohu a poesií satiricky charakterisační.

Tato námitka nijak však neumenšuje vlastní význam knihy Hrabákovy; záleží v tom, že autor srovnávacím a detailním studiem materiálu připravuje v rozhraní jednoho období cestu k strukturalistickému pojetí dějin staročeské literatury, které není možné, dokud nebude ujasněn vzájemný vztah a vývojové začlenění jednotlivých památek.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 2, s. 92-96

Předchozí Vilém Mathesius, B. Hk (= Bohuslav Havránek): O soustavném rozboru gramatickém

Následující Jindřich Honzl: Dramaturgie devadesátých let. I.