Dva záběry ze sedmi století české poesie

Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

-

Koncem loňského roku vyšla obsáhlá a nádherně vypravená sbírka veršů českých básníků o Praze se záměrným titulem Očima lásky. Výbor ten sestavili Jaroslav Kolman-Cassius a Vincy Schwarz a vydal jej F. Borový (v Praze 1941, 412 str. za 90 K, váz. 110 K). Nedávno vydal J. B. Čapek mnohem nenáročnější výbor z české lyriky, nazvaný Sestry v kráse, k němuž lyricky zasněný frontispic dodala Toyen (vyšel nákladem K. Voleského v Praze 1941, 238 str. za 36 K, váz. 50 K).

Obě sbírky mají příznačně jedno společné a záslužné novum, kterým se liší od obdobných výborů starších: zabírají do svého výběru i starší a nejstarší období české literatury, vidí i v ní dodnes působivou poesii. Ukázalo se však přitom také, že dosavadní znalosti neodborníků nestačí plně na takový úkol: stará česká poesie nepřekročila ještě u nás závory filologické, aby se stala stále živou a obecně známou složkou českého básnictví.

 

První sbírka, Očima lásky, začíná chválou Prahy z církevněslovanského Kánonu sv. Václava, převedenou do češtiny, a Libušiným proroctvím o Praze z Dalimilovy kroniky a končí básníky nejmladšími (Blatným, Kapounem a j.). Při svém omezeném thematu a větším rozsahu mohla ovšem hlouběji zabrati do české poesie tohoto tisíciletého rozpětí a podrobněji dokládati z ní básně zvolené látky, než sbírka Čapkova. Ve výběru svého bohatého souboru dali se pořadatelé více vésti snahou doložiti nejhojněji „živý vztah českého človeka-básníka k městu všem nám nejdražšímu“ než se omezovat kritickým měřítkem; proto vědomě přinášejí i leckteré básně slabší; soudím, že jistá redukce a přísnější výběr by byly sbírce prospěly. — V zařadění celkem chronologickém snažili se vydavatelé vymeziti již jisté skupiny podle dobového pojetí thematu, ale úvod Kolmanův ani doslov Schwarzův, více poetické a popisné, tyto náznaky neprohlubují. Bylo by lákavým úkolem právě s hlediska strukturního pokračovati v těchto náznacích, rozebrati tento měnivý poměr k témuž motivu a ukázati, jak se dobou a školami básnickými mění podstatně i samo thema; bylo by možno školsky názorně zde ukázati na to, jak „obsah“ není nic konstantního proti „formě“, nýbrž jak i tento „obsah“ nabývá různé formy. Naše sbírka by poskytla k tomu dostatečný materiál.

K výběru ze starší české literatury v této sbírce mám tuto závažnou poznámku: starší literatura až do doby obrozenské je v ní zastoupena po úryvku z Dalimilovy kroniky z počátku 14. stol. jedině výňatky z latinského básnictví humanistického, počínajícími celkem až polovinou 16. století. Jedi[107]nečný a objevný výběr z něho, který je snad nejcennějším přínosem naší sbírky i s hlediska odborného, podařil se vydavatelům díky odborné pomoci, kterou získali ve znalcích českého humanismu latinského, K. Hrdinovi a B. Rybovi. Kdyby byli pořadatelé obdobně použili spolupráce některého znalce staré české literatury, nemusila vzniknout ona mezera dvou století a ani by nebyla literatura psaná česky až po dobu obrozenskou ve výboru zastoupena tak mizivě. Středověkému básnictví českému bylo ovšem cizí individualisační zaměření a proto nemohla být jeho thematem Praha sama, nebylo-li k tomu důvodu historického, politického nebo polemického, ale přece najdeme v něm na př. toto významné místo o Praze v husitské básni „Porok (stížnost) koruny české“, složené snad Vavřincem z Březové, v němž i zvukově jméno Prahy spolu s pravdou a právem má úlohu básnického prostředku:

 

Českého královstvie hlava
jest i slove s právem Praha,
neb z nie jakožto od hlavy
všecky Čechy ždají správy
pravé, světské i duchovnie,
kterýmž líbě pravda vonie;
máť z nie pořad, čest i chválu[1]
po všem světě ohlášenú.
Protož arcibiskup pražský
sloveť z práva a ne český;
pražskýť slove i purkrabie,
jenž popravu první v sobě
má vždy mieti v české zemi.
Tak držieno bez proměny.
Též hrad jiných hradóv hlava
pražskýť slove vždycky z práva;
groš, jenž jest všech věcí cena
a pohodlná všem odměna,
veždyť jest a slove pražský,
ne královský ani horský,
na němž lev jest i koruna;
tiem čest pražská oznámena,
že ten hoden lva, koruny,
ktož jest mocen řádně Prahy.

 

Toto místo snad nemusilo uniknouti ani pořadatelům výboru, protože jsem je citoval sám již ve Vývoji spisovného jazyka českého, str. 39 a přešlo již i do školní knihy.

Může být sporné, bylo-li nutné převádět do nové češtiny jedinou ukázku staročeskou z Dalimila a podobně i malý úryvek z „Hádání Prahy s Horou Kutnou“ v doslovu (str. 395)[2] — zde za cenu poškození rýmu —, ale rozhodně měl se čtenář dozvědět, že nečte znění původní[3]; také mělo být jasně vyznačeno, které básně jsou překladem z latiny. Rádi však konstatujeme, že znění novočeských básní zůstalo skoro ušetřeno jazykových úprav, jak jsme alespoň namátkou zjistili.

 

Druhá sbírka J. B. Čapka, rozsahem mnohem skromnější, ale thematicky tak nezúžená, je intimním a subjektivním souborem básní, vybraných s vkusem a hodnotícím měřítkem z nejkrásnějších českých básní lyrických; odtud její dobrý název Sestry v kráse. Vybírá z časového rozpětí více než sedmi set let české poesie; začíná duchovní písní Buoh všemohúcí[4] a končí verši Jarmily Urbánkové. Starší česká lyrika, gotická, reformační, renesanční i barokní, je v ní zastoupena souměrně a to poměrně hojnými ukázkami nepřeváděnými do nové češtiny; je jim věnována více než třetina knihy. Rovněž více než třetinu zabírá lyrika z doby současné, zhruba od světové války (s vyloučením básníků nejmladších). Již z toho je vidět, jak je přísně omezen výběr, zvláště z doby od obrození do počátku 20. století, z období, z něhož byly kdysi vydávány obšírné antologie až o tisíci i více stránkách. Do jejich scestné touhy nahromadit co nejvíce básnických jmen neupadl náš vydavatel. Přece však soudím, zvláště když úkolem výboru bylo — podle slov úvodu — [108]také charakterisovat „jednotlivá údobí“, že neměl být zcela pominut Erben, Sv. Čech a Zeyer; Hálek je jedinou básní zastoupen slabě. Při výběru z doby nové se projevuje jistá osobní nivelisace, ale je třeba uznat, že je těžké vybrati jednu dvě básně, které by dostatečně individualisovaly básníka a odlišily jej, a že s dávkou osobní unifikace by obdobný výběr provedl patrně každý.

Mám však námitky proti tomu, že vydavatel zařadil také pouhé úryvky rozsáhlejších skladeb, jako z Legendy o sv. Kateřině, z Nové rady, z Máchova Máje a j., které ani nelze nazývati lyrickými v pravém smyslu slova. Jistě i mnoho lyrických souborů tvoří vyšší strukturní celek a vyňaté jednotlivé básně z něho jsou ochuzeny o toto celkové sepětí, ale přesto vždy jsou to celky v stupňovité hierarchii skladebné; takovými celky však zpravidla nejsou pouhé úryvky větších skladeb básnických. Proto neměl vydavatel sahati zde k tak čítankovému postupu a nebylo toho třeba ani pro dobu starší, ani pro novou. K tomu dává pořadatel takovým výňatkům někdy své vlastní nápisy, aniž na to upozorňuje, a to i nápisy klamné, jako pod názvem Svatební píseň svaté Kateřiny je otištěn i úryvek z její řeči před popravou.

Nejvážnější námitky musím však vznésti proti způsobu, jak jsou vydány básně ze starší doby. Staročeské skladby opravdu lyrické jsou převzaty z Vilikovského Staročeské lyriky (1940), ale vydavatel nikterak nesladil jejich odchylný přepis s jiným způsobem, jak sám přepisuje — s některými drobnými chybami — ostatní skladby XIV. století. Nářek Matky boží (odkud jej vydavatel přetiskuje?) liší se pak od obou transkripčních způsobů, je přepsán způsobem libovolným a naprosto vadným. Mají tedy básně ze XIV. století zde trojí rozličnou jazykovou úpravu, nehledíme-li ani na drobné nedostatky jiné. Básně ze 16. a zvl. ze 17. století jsou ze značné části prostě přetištěny z Bitnarova výboru „Zrození barokového básníka“ (1940) v jeho úpravě, která neoprávněně stírá a opravuje dobové znaky jazykové, ač by nebylo bývalo nikterak obtížné zkontrolovat na př. Michnovu Svatoroční muzyku s původním tiskem a místy Kalistovo České baroko (1941) otiskuje správné znění týchž skladeb. Když Bitnar — patrně omylem — vynechal strofu, vynechává ji i Čapek. Proč se určuje skladba Vímť já jeden stromeček do první poloviny XVIII. století, když je podle uvedené literatury o českém baroku doložena již v kancionále z r. 1681? Literárnímu historiku, dbalému své odborné odpovědnosti by se nemělo státi, že vydá skladby, snadno přístupné v původním tisku, v pokaženém otisku jiného výboru, jehož ediční nespolehlivost je známá a zřejmá; to by bylo omluvitelné jen u neodborníka.[5]

Úvod vydavatelův ustupuje ve výboru daleko do pozadí před vlastním slovem básníků, ale je nepříjemné, že tak s ním kontrastuje stylovou neobratností právě ve výrazech o objektu literárního bádání; čteme zde na př. o výběrném hledisku…; (zjevy lyriky) přináší (19. a 20. stol.) nikoli v individuálním omezení, ale v bohatých skupenstvích; z větších lyriků je voleno více projevů, několikrát starobylé arci a pod. — vše na pouhých třech stránkách úvodu.

Výběr sám se vydavateli rozhodně podařil lépe než jeho filologická úprava a slovní doprovod.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 2, s. 106-108

Předchozí Věra Lišková: Zahájení výboru z díla J. Zeyera

Následující Mirko Novák, Jiří Veltruský: Česká estetika Mirka Nováka