Opakování slov ve větě

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. Mám na mysli opakování slov, vlastně větných částí, v takovýchto případech: pojď už, pojď; je tomu dávno, dávno; hledal a hledal, ale nic nenašel; rychle, rychle!

V prvním a třetím příkladě se opakuje slovesný přísudek, v druhém přísudkové jméno, ve čtvrtém jednotná větná část.

Jednotnou větnou částí nazývám to slovo, které je nositelem větné platnosti ve větách myšlenkově jednočlenných, nerozlišujících podmět a přísudek, t. zv. hlavní části věty. V posledním příkladě je to příslovce rychle, mající platnost jmenné věty.

[177]Nejčastěji se slova zdvojují, zřídka ztrojují.

Na př.: vydržím a vydržím a vydržím (Bass).

Je otázka, jaký úkon, význam má opakování slov. Gebauerova Příruční mluvnice (2. vyd. z r. 1904 na str. 411) uvádí je jako výrazový prostředek stupňování významu. Podobně Ertl ve zpracování Gebauerovy dvojdílové mluvnice (9. vyd. I. dílu z r. 1926 na str. 51), jenže mluví o vzmocňování významu. O tom, je-li toto pojetí správné, bude řeč dále.

Podrobněji si všímá opakování slov J. V. Bečka v článku o asyndetu (Naše řeč 26, 1942, str. 66—71). Jde hloub než Gebauer a Ertl, snaží se postihnout podmínky, za kterých se opakovaná slova spojují spojkou a a za kterých nikoli. To je beze vší pochyby velmi důležité, neboť pozorujeme, že nelze dobře říci pojď už a pojď nebo rychle a rychle! Asyndetické spojení vyjadřuje tedy nějaký jiný významový odstín než spojení syndetické.

 

2. Podle Bečkova mínění opakují se slova bezespoječně pro důraz, spojují se pak spojkou a pro znásobení představy. Ukazuje to na řadě příkladů, má v jednotlivostech pravdu, ale plně se mu tento zajímavý důkaz o dvojí funkci asyndetického a syndetického opakování slov tuším nepodařil.

Předně vadí neurčitost pojmu důraz, který se chápe v mluvnictví ve smyslu velmi rozmanitém. Bečka nevyložil, co vlastně rozumí důrazem, a ani z jeho rozboru jednotlivých příkladů to není patrné, protože mluví jednou o pouhém zdůraznění, po druhé o důraze s odstínem netrpělivosti a výčitky, po třetí o stupňované nejistotě, po čtvrté o důrazu citově podbarveném a konečně o důrazu rozumovém. K tomu pak připomíná, že je citové podbarvení důrazu »dáno smyslem myšlenky, nikoliv asyndetem samým«. Tím spíše se ukazuje nutnost přesného vymezení názvu důraz, toho, co mají všecky tyto případy společné. Při neurčitosti názvu důraz je těžko zkoumati, zdali v příkladech uváděných Bečkou skutečně o důraz jde.

Kromě toho v jednotlivých případech není Bečkovo pojetí zcela přesné nebo nepochybné. Tak ve větě »hochu, hochu, takhle to nepůjde« má prý opakování pronášené se zvláštní melodií zabarvení výčitky. Ale vedle toho lze říci tuto větu nikoli vyčítavě, nýbrž s odstínem účasti mluvčího s tím hochem, starostlivosti o něj. Je-li tu dvojí citové odstínění, v čem záleží důraz, který mají obě věty společný?

Nebo ve větě »dívá se, dívá, ale nic nevidí« zdůrazňuje podle Bečky asyndeticky zdvojený přísudek trvání děje, t. j. stále, dlouho se dívá. Dále však má Bečka podobný příklad z Konráda se spojkou a: stále mlčí a mlčí. Podle základního pravidla vyjadřuje opakování se spojkou a znásobení představy. Cítě, že tento příklad odporuje jeho pravidlu, že bychom v něm čekali opakování bezespoječné, vykládá Bečka dále, že je mezi těmito příklady přece jen jistý rozdíl. Opakování se spojkou a prý značí »prostě úsilnost děje«, nezdůrazňuje trvání děje. Ale úsilnost děje lze docela dobře viděti též v příkladě dívá se, dívá, kde spojka není.

Z Babičky cituje Bečka tento příklad: Dávno, dávno již tomu, co… Jde tu podle něho o citově podbarvený důraz. Je tuším zcela jasné, že opakované dávno znamená »velmi dávno«, t. j. že tu jde o zesílení, stupňování významu. Podobně v druhém Bečkově příkladě nikdo, nikdo = vůbec nikdo, v třetím strašná, strašná (touha) = velmi strašná.

[178]Zdvojené sám a sám má podle Bečky spojku a proti pravidlu, protože jde při něm o důraz, nikoli o znásobení představy. Je prý to vlivem příslovečných dvojic typu dál a dál, znovu a znovu, které vyjadřují násobené představy. Mně se zdá nepochybné, že jde v obojích případech o význam v podstatě stejný; je tam sám a sám = jen sám, stále sám, s nikým jiným; šli dál a dál = jen dál, stále dál, kupředu, bez zastávky. Vidí-li Bečka ve spojení sám a sám důraz, ve spojení dál a dál nikoli, je to svědectví obsahové, pojmové neurčitosti názvu důraz u něho.

V dokladě z Herrmanna »již již chtěla břitce odpověděti, ale rozmyslila se« zdvojené příslovce prý vyjadřuje »náhlý zvrat v ději v okamžiku, kdy měl již nastat«. Podle bezespoječnosti by mělo jít o důraz, ale smysl, který Bečka vkládá do tohoto příkladu, nelze snad dobře nazvati důraz. Ani nemůžeme říci, že jde o znásobení představy; kdyby to bylo možné, čekali bychom opakování se spojkou a.

Ani Bečkovo pojetí násobení děje není dosti přesné. Násobení představy prý předpokládá součet, jak je jasně viděti tehdy, je-li členů více: večer koupím to a to a to (J. J. Paulík). V tomto příkladě jde skutečně o součet, o několik předmětů, neboť se rozumí, že koupím na př. cukr, kávu a cikorku. Ale tento příklad není stejný s ostatními, jako dál a dál, znovu a znovu, kde se opakují slova táž. V dokladě z Paulíka jdou za sebou slova věcným významem různá a jen při formulovitém vyjádření zájmenem to jde o opakování slova téhož. Tento příklad sem nepatří a nelze v něm viděti potvrzení toho, že jde o násobení představy v případech ostatních.

Co se týče případů ostatních, řekl jsem již o příslovečných dvojicích typu dál a dál, že znamenají »jen dál, stále dál, bez zastávky«. To nelze dobře nazvat násobení děje. Podobně je tomu v jiných Bečkových příkladech: jen běhá a běhá = nedělá nic jiného, než že běhá, nebo jen běhá a nic jiného neudělá; mlčí a mlčí = jen stále mlčí, ani slůvko nepromluví. Opakováním se zde na něco upozorňuje, něco se vytýká, klade do protivy s něčím jiným, neboli klade se na to důraz. Tu je možné s plným právem mluviti o vytýkavém důraze (viz dále).

 

3. V případech, které rozbírá Bečka, jde o opakované části věty, jak bych já je nazval. Proti nim jsou části rozvité (staré pověsti české, píši dopis, bydlím v Nerudově ulici, zítra večer…), jak se obecně říká, a části rozšířené, jak říká Ertl. Má na mysli takovéto případy: podvod a klam zradí se sám (přísloví) ;jazyk a hněv na uzdě měj (t.); přijdu zítra a pozítří; žák je nadaný a pilný. Gebauer pro ně nemá zvláštní název; říká prostě, že bývá podmětů, předmětů … několik. Vzhledem k tomu je nazývám několikanásobné.

Ertlův název »části rozšířené« není dosti vhodný, protože se málo zřetelně odlišuje od názvu »části rozvité«. Ertl i Gebauer uvádějí též několikanásobný přísudek, má-li týž podmět: žák sedí a píše. V praxi je s výhohodou mluviti zde o dvou větách, o souvětí s nevyjádřeným podmětem ve větě druhé, nikoli o jedné větě s dvěma přísudky.

Opakované části věty se zřetelně liší od částí rozvitých a několikanásobných po stránce obsahové, myšlenkové. V rozvitém podmětu plný soudek v přísloví »plný soudek nezvučí« rozvíjí přívlastek plný základní substantivum soudek obsahově, myšlenkově je blíže určuje, vymezuje, a to tak, že s nim splývá v pojmovou celost, jednotu; plný soudek je jiný pojem než prázdný soudek a než soudek. V přísloví »podvod a klam zradí se sám« substantivum klam přistupuje k substantivu podvod [179]jako nový nositel přísudku, nesplývá s ním pojmově, nýbrž mezi oběma substantivy je poměr, vztah slučovací, jsou to dva pojmy samostatné. Větu s několikanásobnou částí lze rozvésti v několik vět; uvedené přísloví znamená: podvod se zradí sám a klam se zradí sám.

Rozvité i několikanásobné části mají společné to, že každý jejich člen má ve větě svůj věcný význam, přispívá plně k celkovému obsahu, významu věty.

Jinak je tomu s částmi opakovanými. Opakováním se nerozhojňuje obsah věty co do věcného významu, který přísluší částem se opakujícím. Tak na př. pojď, pojď neznamená »pojď dvakrát, pojď a (zase) pojď«. Věcně, obsahově jde jen jednou o děj vyjádřený slovesem pojď, jde o větnou část jednu, jednotlivou. Opakování není výrazovým prostředkem opakování téhož věcného, pojmového významu.

Proto v případech s opakovaným přísudkem (pojď, pojď nebo čte a čte) jde vlastně o větu jednu, nikoli o souvětí. V tom je rozdíl proti případům s přísudkem několikanásobným; viz výše.

Rozebereme-li pozorně řadu vět s opakovanými částmi — budou to většinou věty Bečkovy —, ukáže se podle mého přesvědčení, že je opakování veskrze výrazovým prostředkem citovým, že vyjadřuje citové zaujetí nebo vzrušení mluvčího při pronášení věty. Nazývám tento citový vztah mluvčího k větě, k jejímu obsahu nebo k nositelům jejích různých částí důraz.[1]

Citové zaujetí, rozpoložení mluvčího při pronášení věty je různé: radost, podiv, překvapení, zklamání, bolest, rozmrzelost, nevole, rozhořčení, láska, zájem, soucit, starostlivost, nejistota, rozpaky, lítost, zoufalství, odevzdání osudu. Jsou to tedy city libé i nelibé. O vzrušení, citové napětí mluvčího jde mimo jiné tehdy, vyslovuje-li s obsahem věty souhlas nebo nesouhlas, přesunuje-li pozornost s jedné věci na druhou. Vzrušuje-li něco mluvčího, chce na to někdy posluchače upozorniti, vytýká to. Tu se stává důraz výrazovým prostředkem sdělným, jeho citový ráz ustupuje do pozadí. Nazývám takový důraz vytýkavý.

Týká-li se citové zaujetí nebo vzrušení jedné větné části, jednoho slova, lze říci, že má důraz, že je na ní, na něm důraz. Jde-li o citové zaujetí nebo vzrušení mluvčího plynoucí z obsahu celé věty nebo ze situace, za které větu pronáší, je to důraz větný.

Důraz se vyjadřuje co do mluvnických prostředků mimo opakováním též přízvukem (zesílením, zvýšením nebo snížením hlasu), slovosledem a podobou vět. Vedle toho jsou na vyjádření důrazu také prostředky slovníkové, různá slova (spáti — spinkati; plakati — brečeti; páchne to — fuj!).

 

4. Opakování větných částí vyjadřuje v podstatě trojí důraz, trojí citový vztah mluvčího k obsahu věty nebo vzrušení z něho.

a) Vyjadřuje různé libé i nelibé city nebo vzrušení mluvčího, které v něm něco vzbuzuje samo o sobe, ať je to něco mimo něj nebo něco, co koná sám, co se s ním děje, co s ním je. Na př.:

pojď už, pojď [netrpělivost z toho, že někdo ještě nejde, že otálí s odchodem]; bože, bože, to je trápení [povzdech, bolest, lítost]; ano, ano [radostný souhlas]; rychle, rychle! [netrpělivost; opakováno příslovce s větnou platností, opakována jmenná věta]; vstávej, děvečko, vstávej, je čas (Němcová) [netrpělivost spojená s lítostí, že musí babička budit Barunku = musíš bohužel vstát]; hochu, hochu, takhle to nepůjde [starostlivost, obavy]; Mně se zdá, že nám vezete nového preceptora. Vezu, vezu, odpověděl Češka [= no ovšem, že vezu; mírný podiv nad tím, že někdo uhodl, že Češka veze preceptora].

[180]Sem náležejí též Bečkovy příklady s jižjiž a jenjen:

jižjiž chtěla odpověděti, ale… [mluvčí zde vystupuje jako účastník věci a vyjadřuje napětí, které se ho zmocnilo při sledování situace, když se zdálo, že ona osoba odpoví]; obraz byl tak živý, jenjen promluvit [vzrušení z živosti obrazu, z dojmu, že obraz promluví].

Podobně je tomu v dokladě z Baara a z Raise:

oči mu jenjen jiskřily [jiskření upoutávalo pozornost, vzrušovalo svou plností]; intrády jenjen břískaly [vzrušení z intrád, pocit libosti nebo nelibosti z nich].

Tohoto druhu je též opakované taktak:

upadl a taktak že se nezabil [vzrušení z toho, že mnoho nechybělo, aby se byl zabil].

b) Opakování vyjadřuje podiv, překvapení, vzrušení nad mírou, stupněm něčeho, nad mírou vlastnosti, nad mnohostí, usilovností činnosti, děje. V prvním případě se tím nepřímo zesiluje význam opakovaného slova, v druhém pak se určuje míra nebo způsob činnosti, děje. Na př.:

je tomu dávno, dávno [= velmi dávno]; jel dlouho, dlouho lesem (Erben) [= velmi dlouho]; z pekla však žádná, žádná nejde zpráva (tamt.) [= vůbec žádná]; tam žádný, žádný cíl (Mácha); v níž (v hrobce) neodpočívá nikdo, nikdo (Konrád) [= vůbec nikdo]; marné, vše marné (Čech) [= všechno je naprosto marné];

dívám se, dívám, ale nikoho nevidím [= dívám se pozorně, bedlivě]; Jiřík hledal, hledal od rána do večera (Erben) [= dlouho, usilovně hledal].

Pozbyl jsem poněkud smyslu pro jemnosti češtiny … Pozoruji, pozoruji (Čapek-Chod) [= dobře pozoruji, vždyť já to pozoruji];

nevím, nevím, co tomu řekne tatínek [starostlivost, rozpaky];

zamotala se, div, div, že nepadla (Rais) [= byl velký div].

c) Opakování má význam vytýkavý; mluvčí upozorňuje posluchače (čtenáře) na něco, co jej samého vzrušuje, staví to nepřímo do protivy s něčím jiným. Na př.:

jen čte a čte [= stále jen čte, nedělá nic jiného; nestane se, že by nečetl]; stále mlčí a mlčí (Konrád) [= jen mlčí, vůbec nepromluví]; proto já se nemohu a nemohu dopočítat (Herrmann) [= nijak, »zaboha« se nemohu dopočítat] ; připomínal jsem ti to znovu a znovu [= nikdy jsem neopominul ti to připomenout, připomínal jsem ti to do omrzení]; to naše dítě zapomene na nás a je její a její (Rais) [= jen její, ne už naše].

Náležejí sem jmenné věty s ne a s významovým infinitivem:

a ne a ne se dopátrati, kdo to byl (Rais) [= nijak nebylo možné se dopátrati]; ale usnout ne a ne (Stašek); a ne a ne stisknout (Hora).

Příznačný je výše připomenutý příklad z Basse s částí trojitou:

vydržím a vydržím a vydržím [= za každých okolností vydržím, zanic nepolevím].

Po jiné stránce zajímavý tento Bečkův doklad z Jiráska:

jedl a pil, a pil a jedl, až se mu tváře blyštěly i ústa.

Opakuje se zde souvětí jedl a pil, t. j. opakovaná část věty se skládá ze dvou členů, z dvojnásobného přísudku.

5. Toto roztřídění případů s opakovanými větnými částmi obsahuje také odpověď na otázku, kdy se opakované části spojují spojkou a a kdy nikoli. Spojkové spojení je ve významu vytýkavém, bezespoječné pak všudy jinde. Má tedy spojkové spojení úkon významotvorný, jak už postihl Bečka, jenže v jiném smyslu, než se domnívá on.

Nelze proto dobře říci s Bečkou, že bezespoječného opakování »rádi využívají naši spisovatelé k charakterisování mluvené řeči«. Na důkaz uvádí Bečka tyto příklady:

A z Prahy nic? I taky, taky (Jir.); řekla jste svatou — svatou pravdu (John); pozoruji, pozoruji, v. ve 4b.

Asyndeton necharakterisuje nějak obecně mluvenou řeč, nýbrž má smysl zcela určitý, o kterém byla řeč v 4a.

Povšimnutí zasluhuje spojení opakovaného slovesného přísudku; bezespoječné [181]dívá se, dívá znamená »dívá se pozorně, bedlivě«, spojkové jen čte a čte má význam vytýkavý = stále, jen čte, nedělá nic jiného.

Čekáme proto spojkové spojení v tomto dokladě z Basse:

její výsostnou povinností bylo ihned podchytit zájem a prodávat, prodávat, prodávat.

Smysl je vytýkavý: jen a jen prodávat, ničeho jiného si nevšímat. Bečka má pravdu v tom, že příčinou bezespoječného opakování je ta okolnost, že je tu již jedna spojka a, spojující opakovanou část s částí předcházející (podchytit zájem a prodávat…).

Z téže příčiny není spojka v tomto dokladě z Machara:

chvílemi se jí (bídě) hořce směji a vždycky, vždycky trpím s ní.

Zde a spojuje větu s opakovaným příslovcem vždycky s větou předcházející. Smysl je = vždycky trpím, nestane se, že bych netrpěl. Podle Bečky je tu bezespoječné spojení náležité.

Podobně je tomu v jiném příkladě z Machara:

a jezdci jeli za vedením jeho a jeli, jeli podle nilských vod [= stále jeli, nezastavovali se].

V duchu ostatních případů je právem spojka ve výraze dost a dost, neboť na př. »je toho dost a dost« znamená: je toho už dost, ne málo.

Spojkové spojení sám a sám je rovněž zcela přirozené, nikoli nečekané, analogické podle jiných případů, jak myslí Bečka (viz v 2). Znamená »stále, úplně sám, nikdy s někým jiným«, má tedy smysl vytýkavý.

Také výraz jen a jen má spojku právem, není to výjimka, odchylka místo jenjen, jak se domnívá Bečka (v poznámce na str. 70). Na př.:

(kresby) jsou skutečně jen a jen jeho (Alšovy) i provedením (V. Mrštík).

Smysl je: jsou zcela nepochybně Alšovy, ne někoho jiného. Jde i tu zřetelně o význam vytýkavý.

O vytýkavý smysl, nikoli o násobení představy, jde v těchto Máchových verších:

 

Břeh je objímal kol a kol.
Dál blyštěl bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín.

 

Smysl je: břeh je (jezero) objímal úplně, ne částečně, ne neúplně; dvory šly k sobě vždy blíž, nikdy se od sebe nevzdalovaly; vinuly se stále jen níž, nikdy ne výš.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 176-181

Předchozí Bohumil Trnka: O kolísání českého pravopisu

Následující Oldřich Králík: Šaldův stylový absolutismus