Kompensace a variace v jazyce

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

O těchto dvou principech nutných pro strukturální linguistiku pojednává Viggo Broendal v italském časopise Scientia, roč. XXXIV, sv. 68, str. 101 až 109.

Kompensací nazývá nepřímou úměrnost mezi složitostí a diferencovaností jedné a téže mluvnické kategorie: čím je totiž jedna mluvnická forma uvnitř jedné a téže mluvnické kategorie složitější než druhá, tím musí být zato diferencovanější.

Princip kompensace se projevuje nejjasněji v morfologii, a to na př.: 1. V kategoriích dělících se v podkategorie charakterisované vždy jen jedním znakem. Na př. kategorie jmenného sklonění se dělí na substantiva a na adjektiva: substantiv (neodvozených a nesložených) je daleko více než adjektiv (neodvozených a nesložených). Podobně slovesa deskriptivní (jako ‚býti‘) jsou daleko méně častá než slovesa dynamická. Deskriptivní formy jmenné (totiž adjektiva) a slovesné (totiž sloveso ‚býti‘) je nutno považovati za složitější než substantiva nebo slovesa dynamická; zato jsou daleko méně rozrůzněna. — 2. V systémech, kde dva protikladné tvary tvoří oposice nejen mezi sebou, nýbrž zároveň také s jiným tvarem složitým nebo synthetickým. Na př. protikladné tvary singuláru a plurálu stojí v starých indoevropských jazycích proti duálu; možno pozorovati pravidelnou redukci pádů duálu: proti 2 nebo 3 pádům duálu stojí 4—8 pádů singuláru a plurálu. Duál je totiž proti singuláru a plurálu povahy daleko složitější a je jakousi synthesou obou; zato je u něho systém pádový méně diferencovaný. — 3. V systémech, v kterých tvar složitý je v protikladu k tvaru neutrálnímu. Na př. proti 1. a 2. osobě zájmen je 3. osoba neutrální; v exotických jazycích 4. osoba, t. zv. inklusiv, který se definuje jako synthesa první a druhé osoby, stojí v protikladu k třem ostatním osobám, zvl. k 3. os. neutrální. Zato tento inklusiv nemá téměř diferencován systém tvarový (má obyčejně jen jednu formu pro všechny rody a čísla), kdežto 3. os., která neoznačuje přesnou osobu, mění se obyčejně podle čísla i rodu.

Ve fonologii se projevuje princip kompensace také velmi jasně za stejných podmínek. Např. 1. Fonéma a má v mnohých jazycích v systému vokalickém zvláštní místo; to také dokazuje jeho úloha v jazyce expresivním a dětském i jeho změny v historickém vývoji. Podléhá silné vlivu okolních hlásek, ale téměř nikdy nevytváří protiklady, jaké vidíme na př. u e nebo o. Vysvětlí se to tím, že právě [217]proto, že je a daleko sonornější, expresivnější — a tím složitější — než ostatní vokály, tím je méně diferencované, je tedy stabilnější než ostatní vokály. I když nastane u něho diferencovanost (na př. v předhistorické gallské románštině bylo ä z přízvučného a v otevřené slabice a å z latinského au), nemá trvalé povahy a časem velmi brzy se zruší. Stejnou povahu ukazuje i liquida r proti l. — 2. Afrikáta je synthesou oklusivy a frikativy. Je velmi časté, že u afrikát není rozdíl mezi znělými a neznělými, jak je tomu u jednoduchých oklusiv, které jsou bází afrikát (na př. ve špan. jsou oposice b, d, g — p, t, k, ale jen jedna neznělá afrikáta č — srov. obdobně v češtině). V tomto případě nejde o neznělou v pravém slova smyslu, nýbrž o nediferencovanou afrikátu.Tato nediferencovanost je právě následkem složitosti.

Princip kompensace, platný ve fonologii i v morfologii, předpokládá, že 1. možno rozděliti definici mluvnického tvaru na dvě části tak, že maximální složitost jedné části má za následek minimum složitosti v části druhé; 2. nelze v celkové definici jíti přes určité maximum složitosti. Z toho plynou tyto metodické důsledky: 1. našeho principu kompensace nelze užíti ani v systémech příliš homogenních ani příliš heterogenních (totiž v takových, kde se nejeví dosti jasně skutečná dualita); 2. maximum složitosti, které je dosti konstantní v určitém období jazyka, nezůstává stejné, přejdeme-li do jiného období jazyka nebo vůbec do jiného jazyka. Tento princip může vysvětlit mnohé jazykové zjevy historické, na př. zánik některých mluvnických tvarů.

Princip variace možno definovat jako tendenci k vzájemnému rozrůznění, kterou projevují v témže rámci dva paralelní systémy, dosáhnou-li určitého stupně složitosti.

Tento princip, platný pro morfologii i fonologii, uplatňuje se za těchto podmínek: 1. V kategoriích uvedených sub 1. při studiu principu kompensace. Nyní však nejde o zjev kvantitativní, nýbrž kvalitativní. V našem případě společná kategorie deklinace jmenné, rozštěpené na substantiva a adjektiva, rozliší se nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitou typů. Fonéma a se rozrůzňuje, jak jsme ukázali, daleko méně než ostatní fonémata; rozrůzní-li se však, stane se tak také způsobem kvalitativně rozdílným. — 2. V složených systémech, které spojují v témže rámci skupiny vzájemně nezávislé. Na př. v systému předložek vidíme několik plánů, které jsou ve vzájemných mnohostranných korelacích; některé předložky jsou spolu spojeny těsnými pouty korelací, kdežto jiné stojí mimo ně. Tato osamocenost je způsobena právě kvalitativním rozrůzněním. Tak ve francouzštině dvojice přeložek à — en tvoří zcela osamocenou skupinu, takže ji nelze určovat poměrem k ostatním skupinám předložek. Nebo příklad z fonologie: samohlásky orální a nasální jsou vespolek na sobě nezávislé; orální jsou jednodušší, a proto častější. Liší se od sebe nejen počtem (orální jsou četnější), nýbrž i svou kvalitou. Proto oposice, které jsou mezi orálními, jsou zřídka mezi nasálními. — 3. Ve skupinách, které jsou podmínkou celistvosti systému morfologického nebo fonologického daného jazyka. Celistvost systému morfologického nebo fonologického je charakterisována jednak vzájemností jednotlivých částí, jednak vzájemnou autonomií částečných systémů tvořících ony části. Na př. druhy slov nebo fonologické skupiny vytvářejí rámce, které určují do jisté míry kvantitu jejich obsahu (viz princip kompensace), ale které neurčují ani formu ani kvalitu jednotlivých součástí. Tak srovnáváme-li předložky a spojky v daném jazyce, nemůžeme je vměstnat do jednoho systému. V systému fonologickém je na př. mezi oklusivami a frikativami velárními týž rozdíl jako mezi oklusivami dentálními nebo labiálními. Tento paralelismus není však nutný, takže může existovat θ a f bez χ (na př. ve franc. 11. stol.), f bez v atd.

Princip kompensace a variace se navzájem doplňují. Kompensace se projevuje uprostřed téže kategorie, variace ve srovnání dvou různých kategorií. Kompensace je rázu kvantitativního, variace rázu kvalitativního; kompensace ukazuje jakousi konstantu daného jazyka, variace jeho všeobecnou tendenci. Pomocí těchto principů možno splniti dva veliké úkoly linguistiky: 1. stanoviti v každém jazyku nejen systémy korelací a jejich souvztažnost, nýbrž odhaliti pod tímto povrchem bohatou síť a stupnici vztahů a jejich realisací; 2. vypátrati a zdokonaliti definice různých druhů protikladů — ty jsou stálou formou, pod kterou se realisují pojmy — a tak přispěti k vytvoření abecedy ideí, nutného to základu všeobecné charakteristiky jazyků. Principy kompensace a variace jsou také s to, aby zbavily strukturalismus strohosti a přílišného formalismu, a tak jej učinily ještě plodnějším.[1]

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 216-217

Předchozí T (= Pavel Trost): Novotářská německá mluvnice

Následující Bohumil Trnka: Acta linguistica