Český překlad Canterburských povídek

Zdeněk Vančura

[Kronika]

(pdf)

-

[1]Chaucerův soubor vyprávění, převážně veršovaných, je zrcadlem hlavně té zemité a světsky radostné stránky středověku, jež vyvažovala a doplňovala soudobé duchovní usilování. Vidíme-li v Canterburských povídkách jeden ze slovesných vrcholů středověkých, je to nejen pro jejich tolikerou rozmanitost tónu od drsného humorného realismu a satiry až po kultivovaný milostný sentiment a nezbytné moralisování, ale též pro komposiční řád, na onu dobu výjimečný, podle kterého jsou jednotlivé povídky zasazovány do rámcového vyprávění a přizpůsobovány charakterům vyprávějících osob. I když půvabné torso nebylo dovršeno v ohromný celek, kterým podle plánu mělo být, zůstává v slavném prologu, portretujícím družinu poutníků ubírajících se do Canterbury, a v jejich 23 povídkách dosti látky věčně poutavé pod časově zastaralou formou vypravěčskou. Tím svůdnější je překladatelova těžká úloha, aby dal řeči canterburských poutníků znovu ožíti v dnešním vyjadřování.

Fr. Vrba převedl z Chaucera kromě prologu jedenáct povídek. Své práci přinesl vynalézavost a vervu, ale také jistou nonchalanci. Hlavním problémem tu byla forma největší části textu, spádný, sdruženě rýmovaný verš. Překladatel se nijak nebál rýmů nedokonalých, hraničících s asonancí (hned na první stránce se rýmuje slunce : skopce). Je to úmyslná tendence, vidíme to z takové dvojice jako je tu : trestu, která by byla snadno mohla být doplněna na jest tu : trestu. Někdy působí takové rýmy zcela uspokojivě, ba vtipně, na př. vyšlém : smyslem, jídle : bible, ale jindy jsou zřetelně jen odvážnými východisky z nouze, jako rozkoším : syn, žena : ona, příst sny : přísný, jít má : písma. Tato tendence nemá vzoru v předloze.

Chaucerův rým je pravidelný, nikoli však výrazný v tom smyslu, že by básník vyhrocoval smysl v koncích veršů a vkládal svůj vtip do svých rýmů. [53]Značnou skupinu Chaucerových rýmů tvoří rýmy gramatické, vyplývající ze stejné formální stavby rýmujících se slov. Zde bylo básníku k disposici sice jen málo koncových přípon, které střední angličtině zbyly z původních staroanglických tvarů, ale ty byly rozhojněny koncovkami nově přijatých slov původu románského (-oun, -al, -aunce, -ye, -esse, -ise atd.). S jejich použitím dochází na koncích Chaucerových veršů nikoli k významovým střetnutím, nýbrž jen k zvukové hře značící ukončení verše. Neubylo tedy Chaucerově slohu ničeho tak podstatného, když první české ukázky z Canterburských povídek v překladu V. Mathesia (nepočítáme-li ovšem starší pohádkovou parafrázi pro děti) byly podány veršem nerýmovaným.

Po té stránce by snad byla Chaucerův verš věrněji vystihla básnická praxe doby Vrchlického a Sládkovy nežli pozdější vývoj českého verše, který mnohem více významově zatěžuje rým. Máme však i novější pokus o vystižení cizího rýmu v jeho pouze zvukové ozdobnosti, který by tu byl mohl ukazovat cestu — jsou to veršové části a rýmovaná próza v Tauerově překladu Tisíce a jedné noci. Vrbův verš je však zaměřen zcela jinak.

Je to vidět v oné skupině rýmů, kde se druží slova domácího a cizího původu. To je časté v jazyce Chaucerově, který je čerstvou, takřka nově se blýskající slitinou slovníkových prvků germánských a románských. Jenže u Chaucera nepůsobí zpravidla sdružení germánských a románských slov nijak nápadně, groteskně, natož komicky — naopak Chaucer často používá rýmu, který pozdější anglické básnictví tolikrát vypracovalo k mohutnému citovému účinu, totiž rým jednoslabičného slova na -é a víceslabičného románského abstrakta stejného vyznění (see : degree, he : charitee). Ač ani češtině nechybí příkladů vážné účinnosti takových slovníkově smíšených rýmů, přece účinek groteskní asi převládá a Vrba ho hojně využívá — vadám : madam, on : kompaňon, vína : konkubina. Někdy Vrba tím dosahuje rozkošných výsledků (směry : Canterbury, Apeles : do peněz), ale často hřeší přílišným užíváním cizích slov vulgárního nádechu, které slouží buď nápadnosti rýmu (zaplacen tu : inštrumentu, tohle bylo bon : Absolon) nebo vůbec jen drsnější aktualisaci textu (na př. kde Mathesius mluví o nákladu hnoje, má Vrba fůru hnoje).

Vůbec vyznívá z Vrbova překladu přesvědčení, že humorná charakteristika Chaucerova nestačí sama k působnosti a že je jí nutno vypomoci humoristickým stupňováním slovního výrazu. Uvedu srovnání několika míst v doslovném překladu a ve Vrbově verši — promluvil na pokárání : neprošlo to hladce; ten vznešený král : ten jemnostpán; pro její malé ruce : ten se zas chytne na ručiček krásu; když jdeš spat : když jdeš na své kutě; než najde nějakého muže, který by si ji koupil : než najde přece nějakého křena. Zjevně jsou tu i místa, o jejichž vkusnosti mohou být různé názory. Tím dostává český Chaucer ve snaze o časové přiblížení místy poněkud jiný tón, nežli kterým zní originál. Prologu snad nemůže uškodit trochu robustnější nasazení hlasu, ale již první povídka, rytířova, zdá se mi trochu posunuta z původní pastelové jemnosti dvorného citu do stylu poněkud loutkového, ostatně ne neslušivého. Řekněme rovnou, že některé povídky jsou pro překladatele jenom nutnou výplní svazku. Hlavním číslem je rozpustilé povídání ženy z Bathu; v něm dal překladatel průchod veškeré své bujaré vynalézavosti, avšak také odkryl vzory své metody.

Stačí ocitovati dva úryvky. Když vzpomenu si na své mládí, Pane, | na rozkoše a choutky nespoutané … a dále: Leč stáří, běda, jedová ta studna | vyssála z kostí všechnu dřeň a krásu. | Nuž sbohem, adieu, táhněte si k ďasu! Tohle je tón, který byl vnesen do naší literatury převodem Villona a později dále obměňován i rozmělňován. Kdybychom připomněli některé jiné zvukové hříčky (na herce tady harcuješ; jak klerik v kamrlíku), naznačili bychom tím zhruba, jak je Vrbův verš poplaten některým přechodným módním časovostem. Každý překlad je jen částečným řešením úlohy; Vrbovi vděčíme za uvedení Chaucera, který dosud chyběl naší kulturní zásobě, ale český Chaucer, stejně jako český Shakespeare, není ještě úkolem dotvořeným.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 1, s. 52-53

Předchozí Karel Horálek: Ze staré české hymnologie

Následující Josef Bukáček: Dějiny estetiky