Za Vilémem Mathesiusem

Redakce, Jan Mukařovský, Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

In memoriam du professeur Vilém Mathesius

Prof. Vilém Mathesius, zakladatel Pražského linguistického kroužku, dlouholetý jeho předseda a redaktor Slova a slovesnosti, zemřel na sklonku okupace 12. dubna 1945. Slovo a slovesnost nemohlo přinésti nekrolog hned po smrti prof. Mathesiuse, poněvadž od roku 1944 nevycházelo. Chceme aspoň nyní, obnovujíce vydávání časopisu, vzpomenouti Mathesiusa otištěním dvou proslovů členů Pražského linguistického kroužku. Oba byly proneseny jako smuteční projevy, první Jana Mukařovského, připomínající Mathesiusa-člověka, na schůzi Pražského linguistického kroužku dne 30. dubna 1945, druhý Bohumila Trnky, oceňující životní dílo zesnulého, nad rakví Mathesiusovou v pražském krematoriu dne 20. dubna 1945.

Redakce.

 

Dne 12. dubna 1945 k večeru zesnul prof. dr. Vilém Mathesius. Karlova universita, Česká akademie i jiné instituce vědecké, jejichž byl členem, vzpomenou jistě jeho památky s váhou, která přísluší jejich veřejné autoritě. My zde, v důvěrném ovzduší Pražského linguistického kroužku, sdružení pro vědeckou spolupráci, se toliko chceme poklonit památce svého zakladatele a prvního i dosavadního svého předsedy, jejž jsme všichni zblízka znali a k němuž někteří z nás byli dokonce ve vztahu oddaného přátelství. Jméno Mathesiusovo zůstane vždy pýchou Pražského linguistického kroužku, a dokud bude v dějinách vědy české i mezinárodní vzpomínáno toho, co Kroužek vykonal pro metodologické obrození linguistiky i literární vědy, nikdy nesmí být zapomenuto, že první počátky Kroužku měly své dějiště v ředitelně anglického semináře Karlovy university, že první schůzka — zcela soukromá, měla za thema diskusi o Mathesiově studii, že první formulace vědeckých zásad Kroužku — na slavistickém sjezdě z r. 1929 — dála se, od slova ke slovu, za vedení Mathesiusova, že Mathesius skvěle organisoval a řídil smělý podnik Kroužku, kterým byla mezinárodní fonologická schůzka v r. 1931, že měl vynikající účast na cyklu přednášek i knize Spisovná čeština, že redigoval — zároveň s B. Havránkem — časopis Linguistického kroužku „Slovo a slovesnost“, že četné své průbojné práce uložil v knižních publikacích Linguistického kroužku, ať českých, ať mezinárodních, že i s lůžka bděl nad osudy Kroužku, že tomuto sdružení věnoval velkou a závažnou část svého pracovního úsilí a své pracovní energie. Je ovšem třeba zdůraznit i Mathesiusovu obezřetnost a moudrost ve věcech organisačních, bez níž by Kroužek sotva byl vznikl a přežil své začátky. Proto pro všechno vzpomínáme dnes památky Mathesiusovy se srdcem plným oddané lásky.

Promluví k vám prof. Trnka a vylíčí vědecké dílo Mathesiusovo;[1] při mnohostranné bohatosti Mathesiusovy vědecké osobnosti nebude dnešní večer poslední, věnovaný velkému učenci.

Mně budiž dovoleno dnes, připomenout několika málo slovy Mathesiusa-člověka. [2]Ne toliko proto, že zde, v Linguistickém kroužku, jsme v prostředí Mathesiusových žáků a Mathesiusových přátel, z nichž každý měl k Mathesiusovi vedle vztahu vědeckého i vztah čistě lidský, ale také a hlavně proto, že věda a lidství u něho byly navzájem spjaty, ba srostlé až k nedílnosti. Mathesius byl v této věci vzorem a prototypem učence; lze říci, že příklad, který svým životem a svým vědeckým tvořením podal, je příliš cenný, aby mohl odumřít s Mathesiusovou osobou, příliš důsažný, aby mohl býti pokládán za soukromou záležitost svého původce a nejvýše několika těch, kdo měli možnost vidět Mathesiusovo soukromí zblízka. Mathesius byl své vědě oddán cele — říci však, že jí byl oddán vášnivě bylo by skreslením jeho obrazu. Tento racionalista ocelově klidný neznal vášně, avšak věda byla vklíněna do nejhlubších vrstev jeho bytosti. K životním otázkám přistupoval se stejnou objektivitou jako k vědeckému problému, a naopak vědecká problematika byla mu záležitostí netoliko rozumovou, ale i mravní. Úvahy o smíření vědy a života, o vyrovnání rozporů mezi nimi, jaké leckdy až k tragičnosti stíhají povahy méně jednolité, byly mu hluboce cizí. Nebyl vůbec z lidí klonících se k tragickému pojímání světa. Neznal podléhání, znal jen přemáhání, činnost, odvahu vůči úkolům. Tak pojímal vědu i život on sám, a tak to žádal od jiných. Nikdy si nestěžoval, i svá utrpení konstatoval jako skutečnost, kterou je třeba zmoci a podrobit si. Jsa jednou tázán lékařem, nepůsobí-li mu nutné léčebné zákroky příliš velkou bolest, odpověděl: „Jsem ochoten ke všemu, zlepší-li se tím mé pracovní možnosti.“ A tuto svou potřebu činu uplatňoval bez rozdílu vůči vědě i životu. Všechny otázky ležely před ním v téže rovině: fonologický zákon, norma českého slohu stejně jako etika rodinného soužití, dobrého chování, plánovitosti v životě. Byl z jednoho kusu. Třebaže vynikající odborník, neznal odbornické pýchy ani odbornického pedantství. K své práci přistupoval s veselou samozřejmostí: jako dobrý dělník měřil svou práci denním úkolem a výkonem — byl spokojen, měl-li dobrý pracovní den. Usnul na věky k večeru, odpočívaje po své denní práci; jediný stesk, který před usnutím vyslovil, byl ten, že toho dne se mu pracovalo méně dobře než jindy. A to bylo již srdce k smrti uštváno mnohodenním záchvatem tachykardie, který předcházel. Víme všichni, že velká část bohaté Mathesiusovy vědecké činnosti pocházela z dob, kdy, maje zrak den ze dne slábnoucí, byl odkázán na to, poznávat novou literaturu prostřednictvím předčitatelů a také psát jejich prostřednictvím. Máme říci: hrdinství? Říkali jsme si tak mezi sebou, ale nikoli před ním. Byl by se jistě zasmál svým klidným, samozřejmým, a přece teplým smíchem. Možná, že by byl řekl: nikoli, jen prostá nutnost — k životu je přece třeba práce. Neboť skuteční hrdinové vždy pokládají svůj způsob jednání za jedině možný, a proto nijak výjimečně záslužný. Neustrňme však ani my na obdivu — pro obdiv tento život žit nebyl, ale pro příklad. Žil jej muž, který celé generace učil vědě — a nejen své vlastní vědě. Dal jim mnoho ze svých vědomostí i pracovních zkušeností, kéž však i sám způsob, jakým pojímal prakticky poměr mezi životem a vědou, mezi jednáním a poznáváním, se stane v Čechách typickým! Nejsou jistě daleké doby, kdy se otázka vyrovnání mezi životem a vědou stane velmi naléhavou: příklad Mathesiusův bude tehdy velmi poučný pro ty, kdo budou přemýšlet o tom, jak má věda odpovídat na otázky dne, aniž se přitom zpronevěří sobě samé. Řešení bude záležitost budoucnosti, ale cesta k němu vede jistě směrem, jakým ukázal příklad Mathesiusův.

Jan Mukařovský

 

[3]V hlubokém pohnutí loučíme se naposled s mužem, jehož životní boj byl ukončen nenadálým odchodem, bolestným pro členy jeho rodinného kruhu, jeho přátele, žáky i spolupracovníky; odchodem tím bolestnějším, že obdivuhodná vyrovnanost a nezdolná pracovní energie jeho neúnavného ducha slibovala do budoucnosti stále nové výhledy a možnosti dalšího rozvoje. V tomto okamžiku, který je uzavírá, vracíme se před jeho posledním lůžkem nazpět, abychom oživili vzpomínky na životní dráhu a dílo zesnulého badatele, kterého jsme ctili všichni jako muže zahrnujícího v sobě vlastnosti nejčistšího lidství.

Kolébkou universitního profesora PhDr Viléma Mathesiusa byly Pardubice v českém Polabí, kde se narodil 3. srpna 1882. Mimo nejútlejší věk prožil své mládí v Kolíně, kde vystudoval gymnasium a kam jezdíval i na prázdniny, když se později věnoval studiu na filosofické fakultě Karlovy university. Obor, který si zvolil, byl volbou jeho srdce a k němu se oddaně připravoval již za gymnasijních studií za otcovské péče superintendenta Duška a vlastní svou rozsáhlou četbou, takže v Praze mohl na svém vědění budovat dále a kráčeti s plnou, jemu vlastní jistotou na cestě k cíli, který si vytkl: obohatit český vědecký a vůbec kulturní život prohloubeným studiem západoevropské literatury a kultury, která mu nebyla jen chladným předmětem poznání, nýbrž skutečným prožitkem. Touha po tom, aby sdělil výsledky svého samostatného myšlení a bádání jiným, byla hlavním motivem jeho publikační činnosti, jež je velmi obsáhlá. Po prvním pojednání, vědecky zralém a dosud svěžím posudku známé knihy Jespersenovy ve Věstníku České akademie r. 1906 vycházely z jeho péra rok co rok nové spisy, recense a pojednání, která již svým počtem — je jich na 300 — dosvědčují hluboký vědecký a myšlenkový fond svého autora. V hutných, jasně vyhraněných statích vyjadřoval již s počátku názory protichůdné k současným oficiálním proudům vědeckým, které však vždy zaujaly a které potvrdil další vývoj vědy. Vane v nich silný dynamismus jeho průbojné, silnou sebekázní prodchnuté osobnosti a spojoval se v nich ve šťastné synthesi zájem o obecné a metodické otázky se zájmem o bohatou a složitou skutečnost, kterou dovedl uchopiti a zhodnotiti stejně jemně jako nejsložitější vědecké názory jiných badatelů. Tímto jemným a hlubokým smyslem pro vědeckou problematiku a živým citem pro aktuálnost byl Mathesius přímo předurčen k tomu, aby se stal nositelem vnitřního našeho pokroku na poli jazykozpytu a do značné míry i literární vědy již od prvního svého vstupu na universitní katedru (1909). Svými jazykozpytnými pracemi založil českou statickou linguistiku, v níž nejde tak o látku jako o funkci utvářející látku. Svými „Dějinami literatury anglické“ podal samostatnou literární synthesi, na poli české moderní filologie dosud ojedinělou, v níž zdůrazňoval ne osoby, nýbrž myšlenkový a formální rozbor význačných literárních děl v rámci jednotlivých údobí, který oživil i pečlivými ukázkami svého překladatelského umění. Literatura a literární věda — právě tak jako péče o jazyk — nebyla však Mathesiusovi jen předmětem odbornického nebo esthetického zájmu, nýbrž i měřítkem kulturního aktivismu a vyrovnané kulturní tradice celého národa. Volal ve spisech „Kulturní aktivismus“ a „Možnosti, které čekají“ po vyrovnané české kultuře, jak intelektuální, tak ethické, které musíme dosáhnout, chceme-li přispět ostatnímu lidstvu, a ukazoval konkretní cesty, jak jí dosíci zdůrazněním kladů 18. století. Pod těmito úvahami, které náležejí k nejlepšímu, co bylo u nás v tomto směru napsáno, proudila jeho pevná, byť neokázalá [4]víra v utajenou dobrotu srdce, důvěra v kladnou tradici a společenský pořádek, ukládající jednotlivcům povinnosti a dávající i práva.

Jako první profesor anglické filologie dobyl si Mathesius zásluh o úplné vybudování tohoto oboru na Karlově universitě. Jeho seminář, který čítal zprvu jen několik osob, brzy vzrůstal, a po světové válce byl již obklopen širokým kruhem žáků a posluchačů. Byl jim všem spolehlivým rádcem a přítelem. Dovedl dobře rozeznati směr jejich nadání a otevírati jim oblasti blízké jejich individuálnímu zájmu, dovedl jim rovnati cesty k jejich studijnímu cíli a říci, bylo-li potřebí, na pravém místě vhodné slovo. Oční choroba, kterou trpěl od r. 1922, nijak nezmenšila jeho péči a činnost, nýbrž přimkla ho k ní ještě těsněji. V této době soustředil mladé vědecké badatele, blízké jeho vědnímu zaměření, kolem Pražského linguistického kroužku, a dovedl jeho práci, tak jako pražským studiím anglistickým, zjednati váhy a vlivu též na zahraničním foru. Ale i mimo fakultu a mimo Pražský linguistický kroužek bylo cítiti jeho iniciativu v komisích třetí třídy České akademie, jejímž byl řádným členem, a v různých pracovních výborech, ať již šlo o organisaci a reformu našeho středního školství nebo o otázky jiného kulturního rázu. Od 9. ročníku řídil anglistickou část Časopisu pro moderní filologii, po čtyři léta redigoval s prof. Rádlem Nové Atheneum, řadu let sbírku Okna a později Výhledy s prof. J. B. Kozákem, dal podnět k vydávání rozsáhlé nyní Sbírky fakultních publikací a od r. 1936 redigoval s B. Havránkem list Pražského linguistického kroužku, Slovo a slovesnost. Uznání jeho práci a organisační činnosti se mu dostalo pak tím, že byl zvolen členem Stálého mezinárodního výboru linguistického, který si vytkl za úkol organisovati jazykozpytné bádání. Svou bohatou činností sledoval Mathesius duchové cíle a nespojoval s ní nároky na tituly a vyznamenání.

Připomínajíce si nyní celé toto dílo českého učence, který za své téměř 40leté činnosti razil nové cesty vědy a který vychoval celé generace středoškolských profesorů a význačných vědeckých badatelů, cítíme závazek pracovati dále v jeho smyslu a rozvíjeti tak „Možnosti, které čekají“. Jeho příklad a životní dílo, které odkazuje, zůstane trvalým dobrem příštích generací, spojeným navždy s jeho jménem.

Bohumil Trnka.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 1, s. 1-4

Předchozí R. (= Redakce): Oprava

Následující Vladislav Vančura: Literární vyznání (Fragment přednášky)