České obrození jako problém literární

Felix Vodička

[Articles]

(pdf)

Renaissance tchèque comme problème littéraire

V každém oboru lidského vědění je dobře čas od času přezkoušeti výsledky dosavadního bádání, prozkoumati nosnost starších theorií a pojmů, jež nám umožňovaly zvládnout a pochopit složitou skutečnost. Ve vědách sociálních a historických je takový postup takřka nutností. Sám vývoj vědeckého bádání a nová hlediska i metody naší práce nutí nás k tomu, abychom zkoumali dané theorie ve vztahu ke skutečnosti a abychom osvěžovali problém v ohnisku jeho vědecké naléhavosti. Ukazuje se většinou, že mnoho potíží a nedorozumění, vyvolávajících diskuse, tkví velmi často v nejednotné terminologii nebo v odlišnosti východisk, z nichž badatelé k danému problému přistupovali.

Tato naše studie je věnována právě jednomu z těch problémů, které byly řešeny a polemicky probírány již několikrát, českému literárnímu obrození. Nepůjde zde o to, abychom stůj co stůj nahradili starší theorii novou, jako spíše o to, abychom s hlediska literárně historického kriticky posoudili nosnost starších thesí, snažili se očistit problém od nánosu starších polemických bojů, které pozbyly aktuálnosti a vlastní tektoniku problému zakrývaly, a pokusili se zjistit, před jaké úkoly staví otázka obrození literárního historika tehdy, chce-li postihnout právě literární jeho problematiku.

Podstata obrození jako historického jevu. Je třeba, abychom se předem dohovořili o tom, co je to obrození. Obrozenští pracovníci mu ostatně říkali „vzkříšení“, „znovuzrození“, „národní renaissance“, a teprve od dob Masarykových a Vlčkových převládl termín obrození. Zdůrazňovalo se, že literární a český život společenský vlastně nikdy existovat nepřestal a že není třeba mluvit o vzkříšení tam, kde docházelo k pouhému obrozování. Sledujeme-li však podrobněji způsob, jímž bylo „obrození“ v protikladu ke „vzkříšení“ nebo „znovuzrození“ definováno, zjistíme, že nešlo jen o přiléhavější označení téže věci, ale že ve slově „obrození“ byl skryt i jiný význam, odvádějící od problému českého „znovuzrození“.

Uvedeme zde několik výměrů „obrození“ právě z doby, kdy problém obrozenský byl po prvé vědecky revidován, t. j. ze sklonku 19. století a z prvních let 20. století.

Nejprve pro srovnání připomeňme, čím bylo „znovuzrození“ pro Jakuba Malého, žáka Jungmannovy školy kritické a autora prvé obsažné monografie o českém obrození (Naše znovuzrození 1888): „Veliká doba, v níž národ náš z hlubokého úpadku svého vlastní silou povznesl se opět k slušné existenci v řadě národů evropských“ (předmluva).

A nyní srovnejme s tím výroky Masarykovy, Vlčkovy a Novákovy:

Masaryk: „Naše národní obrození, o něž už sto let usilujeme vědoměji, hned ve svých počátcích bylo [31]duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil smrt mučednickou.

Obrozením podle románského slova: renaissance rozumíme zahájení nové doby v témž smysle, v jakém dotčeného cizího slova dávno se užívá o nové době, která se ve vědě a umění postavila proti středověkému názoru světovému, vypracovanému katolicismem … Naše renaissance, naše obrození (znovuzrození, probuzení, vzkříšení atd.) čelilo témuž středověkému názoru; a čelilo mu po druhé, protože historickým během náš prvý obrodní pokus reformační byl zadržen, staven soustavným úsilím protireformačním, protiobrodním. Docela přirozeně tedy naše obnovené obrozování připínalo se historicky na naši reformaci, je to po pokuse prvém pokus druhý.“ (Jan Hus, kap. 1, vyd. v Knihách pro každého III, 1-2, str. 321 a n.).

Jaroslav Vlček: „Josef II., osvícenstvím odchovaný, ideám obrozenským otevřel své země; z českých nevolníků selských, jím uvolněných, z nichž, třeba prostřednictvím cizího jazyka, vyrůstalo nové jádro národa, vzešla sta českých vzdělancův, kteří vzdělavše se osvětou cizí, jali se potom budovat osvětu vlastní. Bez duševního znovuzrození evropského žádné obrození české. Nebyl to zázrak: byl to vývoj přirozený.“ (Naše obrození. Rozpravy filologické 1898, str. 3.).

Arne Novák: „Úpadek všeevropský, jehož částí jest též národnostní i kulturní poklesnutí naše ve věku XVII. a v prvních dvou třetinách století následujícího, lze tudíž pokládat za výsledek dvou světových událostí: války třicetileté a kulturně společenského převratu nastavšího po pádu reformace a renaissance. Nestačí tedy, chceme-li dobře rozuměti úpadku našemu po válce třicetileté, všímati si pouze jeho příčin speciálně českých, připomínati si jedině protinárodnostní a protireformační úsilí, jdoucí z Vídně a Říma, nýbrž nutno toto poklesnutí pozorovati v rámci úpadku středoevropského, zejména v těsné spojitosti s národní zkázou lidu německého.“

„Tímto stálým interesem o literární snahy evropské, touto hybností a ruchem ukazuje naše písemnictví, že o zániku nebo smrti jeho mluviti nikterak nelze. Osvícenství pracovalo tu dále, intensivně vědecky a v neposlední řadě i národnostně. Naši racionalisté, jimž dnes právem vděčně přičítáme první velikou polovinu práce obrozenské, nikdy nezmiňovali se o naprostém přetržení kontinuity národní a literární. Ryze romantický názor o periodě úplně nové, o úplně novém údobí života národního náleží teprve mladé generaci jungmannovské a tak řečené vlastenecké. Názor ten byl mnohem spíše daní splacenou filosofickému a kulturnímu prostředí, z něhož vyšli, nežli výrazem skutečnosti.“ (OBROZENÍ ČI VZKŘÍŠENÍ? Obzor lit. a umělecký 3, 1901, str. 2 a 4).[*]

Z citátů je jasné nejen to, jaké rozpory byly průběhem doby a ve vědecké diskusi nahromaděny ve výkladu národního obrození a jeho příčin, ale i to, jak sám historický fenomén — t. j. právě ono obrození — nebyl definován jednotně. Zatím co ještě u Malého je obrození dáno úsilím překlenouti rozdíly ve stavu českého národa ve srovnání s kulturním a společenským stavem jiných vedoucích národů evropských, rozšiřuje se postupně představa obrození i na jiné složky, především na ty, které dávají kvalifikující charakter celému kulturnímu a společenskému snažení nové doby. Takto se na obrození začal dívat Masaryk, když v něm spatřoval obnovu zápasu proti středověkému názoru světovému. I škola Vlčkova, která se nepřiklonila k Masarykově thesi o uvědomělém navazování humanitismu obrozenského na humanitismus bratrský, viděla podstatu obrození v ideovém úsilí moderního lidstva od osvícenství 18. století, ba s jistým oprávněním bylo možno vysloviti domněnku, že Vlček ztotožňuje obrození s osvícenstvím. Arne Novák šel dokonce tak daleko, že popíral specifickou zvláštnost jak českého kulturního úpadku, tak i obrození, český národ prošel týmž úpadkem jako národ německý a neexistuje proto zvláštní české obrození, existuje jen evropské probuzení myšlenkové, jehož součástí je i naše obrození.

Položme si nyní otázku: Musíme se skutečně rozloučiti s představou, jako by [32]problém českého obrození v tom smyslu, jak jej chápalo samo obrození, neexistoval? Je možné úpadek, jímž procházela česká národní společnost na sklonku století 17. a v prvých dvou třetinách století 18. vykládat jen ve smyslu obecně ideovém a společenském a je skutečně jen evropského charakteru bez specifického dosahu pro českou národní společnost ve srovnání s většinou národů jiných? Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom se s pojmem obrození v kulturních dějinách našich vůbec rozloučit a mohli bychom i bez tohoto pojmu sledovat dějinný rozvoj českého národa na př. podle kategorií ideových (protireformace, osvícenství, romantický nacionalismus) nebo obecně společenských a stopovat růst české měšťanské společnosti k úloze vedoucí třídy 19. století.

Tak bylo ovšem možné se tázat již v roce 1901, když Arne Novák psal svůj článek „Obrození nebo vzkříšení?“ proti Vondrákovi.[1] Diskuse se však přenášela později spíše k otázce výkladu příčin obrození, t. j. k výkladu, zda obrození bylo vyvoláno silami domácími či vlivem obecné ideové situace evropské. I my dnes nebudeme obnovovat termín „vzkříšení“, poněvadž označení obrození se vžilo a nejde ostatně o slova, nýbrž o věc, ale z obecně historického, jazykového i literárního bádání je nám jasné, že sám fenomén obrození jako specifického problému českého kulturního života existuje. Sled kultur v jejich kvalitativních proměnách a i v jejich idejích lze pochopiti imanentní autonomií vývojového procesu a obdobně lze v literatuře sledovat proměnu literárních směrů — tyto všechny proměny mají většinou svůj širší rámcový charakter obecně evropský —, ale vedle toho existoval zvláštní problém český, určovaný tím, že se česká národní společnost v druhé třetině 18. století octla ve stavu, který ve srovnání s národně společenským životem většiny jiných národů znamenal její úpadek. Zatím co ještě na poč. 17. století může český národ soutěžiti dobře s tvorbou ostatních národů jako přibližně rovnomocný v tom stupni znárodnění kulturního a politického života, k jakému se dopracovaly i ostatní kulturně vedoucí národy evropské, shledáváme v druhé třetině 18. století v kulturním i společenském postavení českého národa ve srovnání s většinou ostatních národů tendenci sestupnou. Má to své speciální české příčiny historické, dané persekucí české inteligence a české šlechty nekatolického původu. Vzhledem k změně vládnoucí ideologie a změně české politické situace v Evropě byla porážka určitého ideového směru české politiky spojena i s ochromením národních jeho sil.

Je jisté, že český národ v 18. století existovati nepřestal, že mluvil česky, že se neustále tiskly české knihy, ale nelze zamlčeti, že se politicky vedoucí vrstvy a vzdělané vrstvy obyvatelstva národně individualisovaným projevům českým odcizují a že se za ně do jisté míry i stydí, a to v mnohem větším měřítku než příslušníci [33]německého národa ve stejné době. Již od dob středověku pozorujeme takřka u všech národů evropských národně individualisační proces v jejich společenském a kulturním životě. Zřejmým svědectvím tohoto procesu je účast národního jazyka jako nástroje společenské a kulturní výstavby a tvorby. Tento proces nebyl u všech národů stejně rychlý a byl v některých obdobích brzděn, tak na př. renaisance svou kulturní orientací klasickou posiluje vedoucí postavení antických jazyků nebo klasicismus svým nadnárodním principem „věčné krásy“ posiluje vedoucí postavení francouzské kulturní orientace. Jsou tu ovšem i speciální národní odlišnosti historického vývoje, které se projevují jako heteronomní zásahy do přirozeného kulturního vývoje a které posilovaly nebo brzdily proces národně individualisační. V české historii podporovalo husitství sledovaný proces, zatím co pobělohorská situace historická jej zpomalila tak dalece, že český jazyk a souběžně s tím i české uvědomění byly vytlačovány z těch společenských a kulturních funkcí, k nimž se již v minulosti dopracovaly, a to v míře daleko větší než u většiny kulturních národů evropských. Naše baroko nemělo tolik vnitřní síly, aby získalo zpět pro národní individualisaci posice ztracené celkovou povahou humanismu, ba ztrácelo posice další. Kdyby úpadek byl jen záležitostí obecně vývojovou, evropskou, nebyl by v Čechách u současníků pociťován jako problém speciálně český. Po této stránce nám mohou posloužiti dostatečně průkazným materiálem svědectví takového Balbína z Obrany (psané ostatně latinsky), stejně jako svědectví Dobrovského nebo obrozeneckých obran, z nichž obrany šlechtické byly psány dokonce německy. Je správné, že v Německu byl zase vliv francouzský silný, podnítilo to emancipační zápas v Německu, ale u nás nešlo jen o osvobození od postupujícího vlivu soudobého evropského kulturního centra francouzského, ale zároveň o emancipaci od vlivu němčiny, byl tedy dosah ztrát v tehdejší bilanci národně individualisačního procesu mnohem hlubší a pronikavější.[1] Je úkolem historiků, aby odhadli míru a dosah těchto ztrát. V jedné věci, zdá se, je však dnes již jasno. I když Hanuš (ve spisu „Národní museum a naše obrození“) dokazoval, že obrozenské úsilí národní a státní uvědomění české zasáhlo i vrstvu šlechtickou a že tedy i tato vrstva má svou účast na národním obrození, je přece jen nepochybné, že právě odcizení šlechtické vrstvy českému národnímu tělu je typickým znakem společenské krise, v níž se octl český národ v polovici 18. století. A zároveň s ní se odcizují tomuto tělu i čeští vzdělanci — ať již pocházejí z kruhů šlechtických nebo měšťanských — kteří při výkonu funkcí, vyplývajících z podstaty jejich společenské odlišnosti, tedy z toho, že jsou vzdělaní, užívají vedle starého mezinárodního jazyka latinského a moderního světového jazyka francouzského i jazyka německého, ale ne jazyka českého. Tak byl národně individualisačnímu procesu odcizen nejen stav šlechtický, který v dožívající soustavě feudální měl přece jen postavení stavu společensky vůdčího a politicky rozhodujícího, ale i vzdělanci, kteří tvoří páteř kulturní tvorby a kulturní tradice. Existuje-li úpadek v tomto smyslu jako objektivně zjištěný fakt, je tím vyvrácena i these o tom, že neexistuje specificky český problém obrození, spočívající v úsilí vyrovnat ztráty v národně individualisačním procesu ve srov[34]nání s vedoucími národy evropskými. Tento problém překlenutí rozdílů, dohánění toho, co bylo zanedbáno a zmeškáno, tu existuje i tehdy, když připustíme, že vývoj národně individualisačního procesu byl posilován v širším evropském a světovém měřítku i myšlenkovou emancipací a prvními projevy moderního nacionalismu ideového na sklonku 18. století.

 

Genetické hledisko při řešení problému obrození a jeho nedostatky. Je příznačné, že až dosud vědecké řešení historického problému obrození se soustřeďovalo především k otázkám genetickým. Souvisí to s celkovým charakterem positivistické vědecké methody, soustředěné k hledání příčin. Byly tu vysloveny v celku tři these: 1. obrození jako pokračování, po případě uvědomělé navazování na českou reformaci (Masaryk); 2. obrození důsledkem evropského vývoje myšlenkového (Jungmann, Palacký, Kaizl, Goll, J. Vlček, zprvu Pekař, A. Novák a j.); 3. obrození jako regenerace domácího nacionalismu (Rybička, J. Malý, Hanuš, Pekař, Strakoš a j.).

První these (Masarykova) o obrození jako pokračování reformace může se státi základem úvahy jen tehdy, chceme-li vysvětlovat obrození v tom širším smyslu, v jakém je pojímal Masaryk, máme-li na mysli kvalitativní znaky obrozenské doby, tedy na př. její humanitismus. Pro samu otázku regenerace národního procesu je v celku irelevantní.

These Masarykova o uvědomělém navazování neobstála plně před kritikou historickou, nebylo ji možné dokázati tak, aby byla osvětlena ve všeobecné platnosti, jakou jí dal Masaryk větou ze svého spisu „Jan Hus“: „Od Dobrovského až k Palackému, Havlíčkovi a Smetanovi pořád je nepřetržité, vědomější úsilí navázat na duchovní dědictví otců reformátorů a pokračovat v duchu jejich.“ Ani poukaz k prostředkující úloze slovenského kulturního prostředí evangelického (Kollár, Šafařík, Palacký) nemohl thesi v plném rozsahu prokázat.

Tím však není ještě znehodnocena Masarykova these o humanitní ideji jako vedoucí ideji, udávající smysl českým dějinám. Masaryk jako filosof, se snažil pochopit celkové obrysy dějinného myšlení a usilování, hledal společného jmenovatele významového i v periodách od sebe vzdálených a odlehlých, slučoval a interpretoval sjednocujícím a nadčasovým výkladem tam, kde positivističtí historikové v dějinných faktech viděli projevy jen dobových sil a podnětů. Byli zvyklí hledat konkretní příčiny všech jevů, a proto se jim koncepce Masarykova jevila nehistorickou, zjednodušovala život v jeho složité proměnlivosti a konkretní mnohotvárnosti. Tkví tedy velmi často prameny rozporů mezi Masarykem, jeho stoupenci a odpůrci v odlišném východisku celkového nazírání dané problematiky. Uvědomoval si to ostatně již Zd. Nejedlý v České kultuře (I, 1913) v článku „ Ke sporu o smysl českých dějin“.

Uvažujeme-li o Masarykově filosofii dějin dnes z odstupu, je třeba, abychom si uvědomili, že její historická hodnota není dána jen její pravděpodobností a platností vyplývající z analysy dějinných faktů. Masaryk dal sice své koncepci dějinné filosofickou perspektivu, ale svou práci nepodnikal jak známo pro historické poznání, ale jako součást svého zápasu o novou společenskou skutečnost národní. Historickou analysou si připravoval „literární půdu pro vlastní práci o české otázce“ (Česká otázka, předmluva). Jeho pohled nebyl upřen k minulosti, ale k budoucnosti: „Náš veliký úkol národní — to je moje realistické přesvědčení a snažení — leží před námi; naše minulost slavná, naše minulost velká je malá v poměru k tomu, kam nám ukazuje … My jsme posud své české ideji nedali výrazu plného; my posud jsme samobytné kultury české ve vší úplnosti nevypracovali“ (Jan Hus, v cit. vydání str. 384). Konkretní politika Masarykova v osvobozenském boji je nesena ideologicky v souhlase s jeho pojetím českých dějin. Masaryk dal svému pojetí současnosti vnitřní smysl tím, že v dějinném boji, který vyvrcholil za jeho aktivní účasti ustavením a budováním československé demokratické republiky, spatřoval proces, který je určován organickým navazováním na humanitní obsah české reformace a českého obrození. Masarykovu thesi nelze prostě odbýt námitkami, nebyla jen něčím, co umožňuje vědecky pochopit složitost historického bádání, ale je především sama dějinnou silou, která umožňovala z minulosti vnést smysl do celkových obrysů naší přítomnosti.

[35]Druhá these zjišťuje obecný charakter evropského obrození, jehož částí je i obrození české. Z této these čerpaly četné monografie, zjišťující vlivy cizích podnětů na české obrození (zejména Murko). These zaváděla tím, že vzbuzovala dojem, jako by české obrození bylo jen ohlasem myšlenek a idejí jinde vyslovených, které byly u nás prostě jen aplikovány. Bylo by historicky primitivní, kdybychom chtěli společenský proces vykládati jen takto vnějšně. Sama resonance určitých idejí předpokládá, že i v domácím prostředí dospěla situace — byť i jen v povědomí určité části společnosti — tak daleko, že jde jen o otázku jejího uvědomění a vyslovení. Setkáme-li se na této cestě k uvědomění a vyslovení s někým, kdo již před námi v cizím prostředí problém objasnil, přijímáme takovou pomoc ochotně, poněvadž nám usnadňuje práci, pomáhá nám dáti tak trochu objektivnější platnost něčemu, co jsme již sami zatím jen subjektivně pociťovali. Taková cizí pomoc dostává přirozeně v domácím prostředí nový smysl. Je ovšem možné, že tato cizí pomoc zavádí, že její aktuálnost s domácího hlediska přehodnotíme a že si tím zatarasíme cestu k účelnějšímu řešení domácí situace. Ale to všechno nemůže zabrániti tomu, aby se věci nevyvíjely v celku určitým směrem — byť i v jednotlivostech jiným způsobem — a to i tehdy, kdyby se cizí vliv nedostavil. Je ostatně zajímavé, že právě původně horliví zastánci této these později sami obrátili pozornost k domácím tradičním silám, z nichž se živilo národní povědomí a i vůle ke změně daného stavu (Hanuš, Pekař, Novák). I dnes ovšem zůstává zjištěnou a nepochybnou skutečností, že sama evropská atmosféra duchovní, směřující k obecné emancipaci společenské a později k nacionalismu, podstatně podporovala i domácí vůli k obrození.

Proti jednostrannostem těch, kdož zdůraznili cizí vlivy (německá věda pak chtěla vysvětliti obrození pouze z německého příkladu a podnětu), byla zdravou protiváhou these třetí o domácích pramenech obrozenského nacionalismu. Má však jednu nevýhodu: kdyby bylo obrození setrvávalo na těch základech, jaké jsou dány jen národním uvědoměním (Balbín a tradice jeho Obrany) nebo historismem (Voigt), nebylo by možné nikdy uskutečnit obrození v pravém slova smyslu. Ant. Marek v rozmlouvání „V jakém jazyku v Čechách psáti náleží“ se zřejmě distancoval od Balbína a balbínské tradice pouhé obrany českého jazyka i od historismu, tlumočeného většinou německým jazykem (Voigt, Dobrovský), a zdůraznil již skutečně v obrozenském duchu, že to, co není psáno českým jazykem, nemá ani český obsah a smysl. Právě proto, že české obrození nebylo jen záležitostí idejí a přesvědčení, ale má svůj reální základ v skutečných ztrátách, utrpěných na cestě národně individualisačního procesu, nemůžeme ani z těchto pramenů odvoditi obrození cele, neboť nacionalistické uvědomění nebo historismus jistě přispívaly k obrození, ale neposkytovaly prostředky k jeho uskutečnění.

Je proto podle našeho přesvědčení zapotřebí, abychom od genetického hlediska obraceli při výkladu obrození pozornost k samému procesu obrozenskému v tom smyslu, jak jsme jej zde vymezili a jak byl konec konců chápán i ve vlastní době obrozenské. Je třeba sledovat, jakými prostředky se národní individualisace zmocňuje u nás postupně a ve srovnání s vývojem vedoucích národů evropských těch funkcí společenského a kulturního života, z nichž byl český národ vytlačen, takže jeho vývoj se v tomto smyslu za většinou vedoucích národů evropských pozdil, takže jeho dějiny působí dojmem dohánění. (Kdyby nebyl úpadek českého společenského [36]života v pol. 18. století skutečností, jak bychom jinak vysvětlovali toto dohánění?)

Tento proces nepostupoval ve všech vrstvách společenského života stejně a byl komplikován tím, že právě v 19. století se národní zápas projevuje výrazně s rozvojem kapitalistického systému i na poli hospodářském; v některých sférách kulturního života byl proces dokončen již v polovici 19. století, jinde vlastně až v roce 1918 (státní samostatnost) a v oboru hospodářské emancipace od německého a zahraničního kapitálu až v těchto dnech. Právě v tom, jak se obecný vývoj historický, daný imanentními tendencemi vývojovými, střetávají a prostupují s procesem obrozenským, lze spatřovati velmi často specifický charakter české historické skutečnosti v 19. století, zejména ovšem v jeho prvé polovici. To je ovšem širší problém historický a sociologický, chci se zde zabývati problematikou obrození, jak se jeví toliko v jediné vrstvě kulturního života národního, v literatuře.

 

Obrozenský proces v literatuře a jeho aspekty. V literatuře je výchozím bodem pro zjištění obrozenského problému skutečnost, že v třetí čtvrtině 18. století je všechna literární produkce psaná českým jazykem u nás soustředěna jedině na širší vrstvu čtenářského publika lidového. To je literární fakt, který je rozhodující ve srovnání se stavem na počátku 17. století (ba ještě v polovině a do jisté míry i na konci 17. století) a ve srovnání s jinými národy, které byly v literatuře na počátku 17. století přibližně ve stejné úrovni v národně individualisačním procesu. Zajisté existovala česká inteligence, ale ta se vyžívala literárně v rámci jazyka latinského (věda), francouzského (filosofie a literatura) a německého. Nebudeme zde tuto skutečnost podrobněji dokládat a dokazovat. Stačí, abychom se opřeli o svědectví právě toho badatele, který svými výzkumy se postavil proti znehodnocování domácích motivů obrozenských v kruzích šlechtických. „Česká kniha pozbývá čtenářů i vážnosti tříd vyšších, jež čtou a píší jen latinsky, vlašsky, francouzsky a německy. Česky píše se v 18. století jen pro lid, vlastní literatura česká stává se, právě jako česká řeč, literaturou selskou, klesá rozsahem i obsahem, slohem i jazykem, ba i tiskovou úpravou“ (J. Hanuš, Národní museum a naše obrození I, str. 11).[1]

Byla tu i v pol. 18. století normální vertikální diferenciace krásné literatury sestupující od literárně vedoucí avantgardy přes struktury převládající v širším okruhu vzdělaného čtenářstva k strukturám pokleslým a zlidovělým, ale toliko nejspodnější patra této budovy byla vyplňována knižní produkcí tištěnou českým jazykem. Horní patra tohoto literárního členění byla vyplňována díly psanými německy nebo francouzsky. Vzniká situace, s jakou se setkáváme častěji ve středověké literatuře; mezi literaturami rozličných jazykových základů na stejném území byl vztah stupňovitý v tom smyslu, že literatura vyššího slohu a náročnějších funkcí byla psána latinsky, zatím co národním jazykem byla psána literatura popularisující nebo literatura méně náročná. Za takových okolností problém obrození v literatuře spočívá v úsilí dosáhnouti toho, aby se český jazyk probojoval i do horních pater literární hierarchie dobové. Literární historie velmi často chápala obrození buď v jisté ideové náplni (humanita, slovanství, lidovost) nebo v tom, že literatura obsahově šířila myšlenku národního [37]uvědomění a touto svou službou přispěla národu k tomu, aby se jeho postavení v politickém a společenském smyslu posílilo. Tuto službu literatura jistě konala, ale ona sama má především svůj obrozenský problém, ona sama musela se obrodit vnitřně, stát se literaturou stejně bohatou a vnitřně členěnou jako byly literatury jiných vedoucích národů ve stejné době.

Celý problém obrození v literatuře má svou další stránku. Vývoj lidské vzdělanosti směřuje k stále vyhraněnější specialisaci v lidském myšlení a funkcích, jaké připisujeme jednotlivým jevům společenského života. Lidová nebo zlidovělá beletrie přijímá velmi často funkcí několik, které nebývají zvláště odstupňovány, t. j. jde o projevy, které slouží kultickým, magickým účelům, poučení atp. a mají zároveň svou stránku estetickou. Postupujeme-li do vyšších pater literatury a k literatuře vzdělaného čtenářstva, objevuje se vyhraněnější potřeba funkční diferenciace a isolace. Právě proto je obrození v literatuře charakterisováno úsilím o literaturu s vyhraněnou funkcí estetickou. Často se právě v literární historii z důvodů obrozenských hodnotila a cenila výše díla, která přinášela jistou tendenci vlasteneckou a neusilovala o zdůraznění estetické funkce. Ale právě s hlediska obrození literárního má svůj význam Máchův Máj, poněvadž přináší estetickou hodnotu, nebo stanovisko Havlíčkovo proti Tylovu Poslednímu Čechu, poněvadž má opět na mysli literární hodnotu (umělecké dílo) a teprve pak mimoliterární funkci.

Literatura ovšem neexistuje mimo společnost, je vázána na povědomí těch, kdo tvoří společenskou basi vnímatelů literárních děl; má proto úsilí o literární obrození svou stránku společenskou. Bylo třeba dosáhnouti toho, aby vzdělané české publikum čtenářské bylo pro díla psaná českým jazykem získáno v tom smyslu, aby je pociťovalo jako díla schopná ukojiti i jeho náročné potřeby literární a aby se mohlo skutečně literárně vyžít buď úplně, nebo aspoň částečně v okruhu literární produkce psané českým jazykem. To samo o sobě nebyl problém jednoduchý; poněvadž většina vzdělanců českého původu žila při výkonu svých vzdělanostních funkcí v těsném styku se stavovskými nebo společenskými vrstvami odcizenými národu a národnímu jazyku, bylo třeba vytvářet a vychovávat postupně novou vrstvu českých vzdělanců, ochotných tvořiti a mysliti i literárně v okruhu českého jazyka. Je proto úkolem literárně historického bádání o obrození sledovat, jak tvorba nové vyšší literatury jde ruku v ruce s tvorbou nové společenské vrstvy českých vzdělanců.

 

Období literárního vývoje a obrození. Bude-li nám takto jasné, v čem máme spatřovati vlastní problematiku literárního obrození, budeme se moci soustřediti při studiu na zkoumání prostředků, jimiž vlastního cíle literárního obrození bylo dosahováno. V literatuře existovaly u nás v prvé polovici 19. století dva vývojové procesy vedle sebe. Normální vývoj literatury, řízený v hlavních rysech imanentně danými vývojovými tendencemi a probíhající přibližně v souladu s celkovou atmosférou evropské literatury (t. j. od osvícenského klasicismu přes preromantismus k romantismu), současně však i vývoj uskutečňující obrození v české literatuře, t. j. úsilí o realisaci literatury vyššího slohu, o diferenciaci literárních projevů, zvláště pak o vytváření literatury s vyhraněnou funkcí estetickou, a konečně úsilí o vytvoření společenské base pro její konsumenty.

Český literární vývoj je tedy právě v prvé polovině 19. století složitější o problém [38]obrozenský a vzájemný vztah obou vývojových tendencí — obecně literární a obrozenské — má vliv na celkový charakter naší literatury a dává jí odlišný charakter mezi literaturami jiných národů.

Ve své základní stati Naše obrození (Pohled s ptačí perspektivy. Rozpravy filologické 1898) zabýval se Jaroslav Vlček — vycházeje ze svého pojetí obrození jako „znovuzrození všeevropské osvěty, tolerance, humanity“ — účastí dvou období a skupin, charakterisovaných jmény Dobrovského a Jungmanna, na našem obrození. Dobrovského hodnotí jako „široký žulový podstavec naší nově obrozené literatury“, ačkoliv jen výjimečně psal česky. Éra Jungmannova buduje na základech Dobrovského, ačkoliv se staví k němu na odpor. Vlček ukazuje, že právě ty projevy, které charakterisují úsilí období Jungmannova v protivě k době Dobrovského (časomíra, rukopisné padělky, vědecká terminologie), byly později opuštěny buď zcela, nebo aspoň z valné části. „Návrat k základům Dobrovského proveden jest téměř na celé čáře.“ Přece však jedno novum přiznává Vlček Jungmannovi. Jungmann obnovil „ducha novočeské poesie“, která přestala být „hříčkou rozumu a vtipu“ a je prostoupena novým vztahem k přírodě a hlubší opravdovostí vnitřní. Pro Vlčka éra Jungmannova trvala do let čtyřicátých a „jí a v ní obrození české bylo dokonáno“. I tak bylo stanovisko Vlčkovo, pokud jde o historický význam Jungmannův, naplněno uznáním, srovnáme-li je s postojem Masarykovým v České otázce, kde Masaryk — vycházel tu při hodnocení opět ze svého pojetí obrození jako pokračování reformace — viděl v Jungmannovi především jen „nekritického a slepého stoupence osvícenství a josefinismu“ (vyd. z roku 1924, str. 48).

Podívejme se nyní na jednotlivá období české literatury, jak se v nich projevuje obrození v tom smyslu, jak jsme je vymezili. Vývoj literatury a vývoj slovesného umění se uskutečňuje v tom vývojovém tempu, v jakém se uskutečňují proměny v literárním povědomí společnosti. Připomněli jsme si již, že se vývoj literární u nás v hlavních obrysech pohyboval v celkových tendencích vývoje evropských literatur od klasicismu přes preromantismus k romantismu. Realisace představ těchto období mohla býti ovšem jen taková, jak to dovolovaly podmínky a možnosti porušeného vývoje literatury psané českým jazykem. Uvážíme-li, že každé literární období, každý „směr“ (klasicismus, romantismus) má i svoje pojetí úkolů a svou poetiku, můžeme nyní otázku po obrozenském dosahu jednotlivých období literatury české od sklonku 18. století formulovati takto: Jaké byly v dobové poetice, v aktuálním pojetí literárních úkolů jednotlivých období (éra Dobrovského, éra Jungmannova, éra romantická) potenciálně dané podmínky pro uskutečnění obrozenského cíle v literatuře?

 

I. Období Dobrovského je v oblasti jazykové estetiky a literární poetiky ovládáno zásadami pozdního a osvícensky racionalisovaného klasicismu (klasicismem zde rozumíme to období evropských literatur, v němž vedoucí postavení měla díla a poetika francouzské literatury klasické). Jako většina klasicistů, požadoval i Dobrovský, aby kultivovaný jazyk literární měl svou stabilitu tvarovou i slovní, aby přirozenost, významová přesnost a účelnost ovládala celý jazykový projev nejen v dílech slohu pojednávacího, ale i v dílech básnických. Dobrovský přispěl k stabilisaci rozkolísané spisovné normy tím, že ji vracel na základnu češtiny humanistické, ale hranicemi této normy zároveň češtinu omezoval a ochuzoval v jejích možnostech [39]vývojových. Právě jeho zásahem bylo možné plně si uvědomit propast, jaká ležela mezi češtinou 17. století a těmi potřebami jazykovými, jaké vyplývaly z civilisační a kulturní situace na sklonku 18. století. Většina literárních produktů psaných česky (vědecká literatura byla psána německy nebo latinsky) byla v tomto období určena lidovému čtenářstvu, jediné básnictví za vedení Puchmajerova se pokoušelo vytvořit literaturu, jež předpokládala vzdělanější obecenstvo a vyhraněnější aspirace literární. Jelikož však byla tato literatura omezována literárními představami osvícenského klasicismu, nemohla dosáhnouti plně cíle obrozenského. To, co tato poesie literárně vyslovovala, neodpovídalo již soudobým literárním představám vzdělané společnosti; vedle toho prostředky, jakých užívala (na př. racionalisovaný systém přízvučného verše), mohly jen těžko vzbudit pocit poesie vyššího typu a byly brzy nato prohlášeny za „nebásnické“, příliš „prosaické“ a málo „vznešené“. Ukázalo se, že metodami, literárními představami, po případě předsudky, které mělo toto období po ruce a které byly čerpány většinou ze zásad klasicistických, nelze splniti obrozenský cíl, t. j. vytvořiti literaturu vyššího typu, uplatniti vyhraněnou estetickou funkci a získati pro ni společenskou basi. Proto má toto období převážně charakter přípravného období obrozenského. Jeho obrozenecký význam tkví především v tom, že poetické a estetické představy, jimiž čeští vzdělanci tohoto období byli vyzbrojeni, umožňovaly uvědomit si plně situaci, jaká volala po řešení, po obrození (přispíval k tomu přirozeně i vědecký kriticismus doby), ale ne v tom, že by nalezlo prostředky, jak literární obrození realisovat v praxi. Pracovníci tohoto období znali dobře, jak by věci měly vypadat — Dobrovský pochopil, že klíč k celému obrození leží v jazyku — ale nedovedli si představit, že by bylo možné obrozenský cíl splnit násilným a umělým zásahem do jazyka při vytváření jeho vyšších kulturních funkcí, neboť to bylo v rozporu s jejich klasicistickým literárním a jazykovým vkusem.[1] Vnější zásahy do jazyka, zásahy do jazykové kultury uznávali vcelku jen potud, pokud to přispívalo k jazykové stabilisaci a normalisaci. Již proto není možné, tuším, přiznati v obrozenském procesu tomuto období to místo, jaké mu přiznával Vlček.

 

II. Historický význam období Jungmannova pro obrození netkví jen v pokračování v odkazu Dobrovského. Vlček naznačoval, že to, čím se stavěli jungmannovci proti Dobrovskému, bylo překonáno dalším vývojem a redukováno na základnu původního programu Dobrovského. Dovolovalo to výklad, že vývojový proces jednou Dobrovským vytyčený byl jungmannovci sice plněn a dovršován, ale zároveň komplikován, zamlžován a do jisté míry i kažen nevhodnými extempory (časomíra, Rukopisy, neoterismy). Historický proces nepostupuje však tak, aby se vracel k etapě vývojově překonané, i když se při vnějším pohledu objeví styčné body. A tak i éra Jungmannova má v protikladu k období Dobrovského ve vývojové dialektice své pevné historické místo, i se všemi svými zvláštnostmi, neboť právě tyto zvláštnosti dávají jí historický smysl a význam.

Jungmann a jeho stoupenci byli zajisté přitahováni velikostí vyrovnané a bohaté kultury „klasicistické“, jakou se mohli honositi na př. Francouzi. Jungmann ve své [40]rozpravě „O klasičnosti v literatuře, zvláště české“ z r. 1827 vidí však možnost uskutečnění takového ideálu někde v daleké budoucnosti. To však nemění nic na tom, že uskutečnit takový ideál nebylo prostředky klasicistickými možné právě vzhledem k tomu, že klasicistická kultura předpokládala kulturní bohatství až přebujelé, do něhož měla vnésti uklidnění, účelnost a skutečný řád. Doba Dobrovského se snažila spoutat jazykovou i literární tvorbu „pravidly“, Jungmann a jeho stoupenci pochopili, že tímto postojem byla cesta k literárnímu obrození spíše zatarasena než zpřístupněna. Odtud jejich boj proti „pravidlům“ a za volnost uměleckého projevu, odtud jejich zápas o exklusivní poesii vysokého typu, budovanou nikoliv podle zásad ustáleného a zracionalisovaného vkusu, ale především na podkladě výrazné básnické aktualisace směřující k „neobvyklému“ a „novému“. A poněvadž literatura je v těsném spojení s jazykem, dostává všechno „nové“ především jazykový charakter. Jungmannovci se nedívají na jazyk jen jako na soubor konvenčních prostředků sloužících k dorozumění, ale především jako na energii, schopnou vydávat ze sebe nové hodnoty a vytvářet nové oblasti myšlení a krásy. Celá národní filosofie a sama podstata národního života je podle nich obsažena v jazyce; právě proto obnovují bohatství, k němuž se jazyk v minulosti dopracoval, těží z jazykových souvislostí s jinými jazyky slovanskými a neváhají využívat všech skutečných i domněle daných potenciálních prostředků jazykové tvořivosti. Všechny tyto cesty byly zároveň zdrojem estetické působivosti a projevují se mnohostranně v literární produkci celé doby. Jungmannovy překlady Miltonova Ztraceného ráje a Chateaubriandovy Ataly vytvářejí bohatou synonymiku „básnických slov“. Zd. Polák uskutečňuje něco podobného v původní básni Vznešenost přírody. Rukopisy zahrnuly čtenáře zcela zvláštním jazykovým prostředím domnělého jazyka staročeského, z představ svobodné jazykové představivosti vychází i stylisovaný jazyk Lindovy Záře nad pohanstvem, stylisovanými prostředky antické poesie a t. zv. libozvučností zaplňuje Kollár svůj Předzpěv a celou Slávy dceru, jazykové ovzduší Čelakovského Ohlasu písní ruských je zaplněno rusismy a i jazyk ohlasů lidové písně přinášel jazyk odlišný od spisovného normálu, vázaného na starou tradici humanistickou; i přizvučný verš Dobrovského se zdál příliš prostým a prosaickým a byl nahrazován veršem časoměrným, vyžadujícím hlubší deformace jazykové. Opravdu básnický svět se projevoval především básnickým jazykem, čerpaným ze specifických jazykových prostředí nebo vytvářeným básníkem. V tom bylo hlavní novum, které přinesli jungmannovci do literatury v protikladu k literárnímu cítění období Dobrovského.

A právě toto literární cítění spolupůsobilo k tomu, že období Jungmannovo mohlo obrozenský úkol vyplniti lépe než období Dobrovského. Nyní nepůsobily žádné zábrany nebo i předsudky při umělém a často násilném vytváření vyšších funkcí jazyka, a to jak básnického, tak vědeckého. Je pravda, že experimentátorské úsilí přebujelo, takže sám Jungmann i Palacký se snažili na konci let dvacátých je zabrzdit a utlumit, ale teprve takto dostává česká literatura ono diferenciační rozlišení, jakého potřebovala, a zároveň se v nejhořejších patrech této hierarchie uplatňuje i estetická funkce jako funkce zřejmě dominantní.

Ale i společenský aspekt literárního obrození plnilo toto období. Jelikož vůdčím znakem národnosti se stal jazyk, odmítlo toto období teritoriální nebo stavovský [41]výklad vlastenectví a postavilo se na stanovisko, že za Čechy lze pokládat jedině uživatele českého jazyka, a to ve všech funkcích, jaké od jazyka vyžaduje kultivovaná společnost. Začíná se proto vytvářet vrstva české inteligence, zprvu nepočetná a nedostatečně vnitřně stabilisovaná, stavovsky a třídně nezakotvená, ale přece jen nová společenská elita. Je dobře si uvědomit, že společensky nepocházela z vrstev šlechtických ani měšťanských, ale převážně z lidového prostředí venkovského. Dává to českému společenskému a kulturnímu životu demokratičtější charakter než tomu bylo u většiny jiných národů s plynulejším vývojem kulturním. Nová společenská vrstva se tvoří u nás skutečně na podkladě vzdělanostní diferenciace, a poněvadž jazyk u národů s pokročilým procesem národně individualisačním nejlépe obrážel tuto diferenciaci, pomáhá diferenciace jazyka, propagovaná Jungmannem a jeho stoupenci a podporovaná dobovým cítěním literárním a estetickým, vytvářeti u nás i novou vrstvu inteligence. Má proto toto období pro literární obrození rozhodující význam, jak ostatně cítili i sami obrozenští pracovníci.

 

III. V pojetí Vlčkově byl obrozenský proces ukončen v období Jungmannově. Poněvadž se na obrození díval s hlediska obrodných ideí, měl oprávnění k tomuto pojetí; obrodné idee, nesoucí nebo umožňující a podporující obrozenský proces byly již dány a vysloveny, ale samo obrození v literatuře ještě pokračovalo. Obrození literární, jak je připravila a vytvářela éra Jungmannova, mělo ještě příliš skleníkový charakter; byla tu vyšší literatura, která však byla dílem více méně odvážného experimentu a která se nemohla opírati ani o tradici, ani o povědomí kompaktního čtenářského publika vyšší literatury. Nová česká inteligence tvořila jen malý kruh vzdělanců bez vnějšího a homogenního společenského zakotvení. Tato vyšší literatura období jungmannovského nebyla ještě záležitostí celé národní společnosti, ale byla jen avantgardním a průbojným výtvorem, jaký umožňoval další vývoj, ale mohl být i nepřízní vnějších okolností zatlačen do zapomenutí. Celá literatura období jungmannovského tíhla ke konstruovanému světu básnickému, ke konstruovanému a vyššímu jazyku poetickému. Bylo třeba, aby tento vývoj nevyústil do prázdna, bylo třeba navázat kontakt se skutečností. O to usiluje romantismus. Romantismus tak, jak se vytváří u nás, nesměřuje jen k ideálu nebo snu, ale klade vždy k němu oposici ve skutečnosti. Vědomí reality proniká všemi díly českého romantismu, i když nejde o realismus, nejde o zpodobení vnějšího světa; skutečný člověk — básník, jeho subjekt a jeho osobnost proniká do díla Máchova; skutečnost národní a společenská proniká jako tendence do novelistických schemat nejen Tylových povídek, ale i do beletristických děl Boženy Němcové; za odvěkým mythem děl Erbenových nebo pohádek Boženy Němcové se rýsuje člověk se svou sudbou, tajemnou a věčně platnou. Romantismus se svou polaritou snu a skutečnosti aktualisoval vzhledem k českému vývoji literárnímu skutečnost. Literatura se stala záležitostí života víc než tomu bylo v předcházejícím období. Je pochopitelné, že teprve romantismus mohl takto utvrdit výboje předcházejícího úsilí o vysokou poesii tím, že učinil z této vysoké poesie, která zprvu tíhla k vykonstruované autonomnosti a neživotnosti, věc života, aniž tím ztratila cokoliv na své básnické výlučnosti a působivosti. Romantismu se také definitivně podařilo překlenouti přímo v literární produkci protiklad existujících folklorních tradic lidových a obrozenských [42]požadavků „umělosti“ básnické tvorby. Ale nejen to, romantismus posílil literární vědomí české tím, že dal českému obrození skutečnou hodnotu. Máchův Máj, Erbenova Kytice a Babička Boženy Němcové představují právě ta klasická díla nové české literatury, která tvoří základ národní její tradice. Teprve díla s touto nepopiratelnou hodnotou dovršují obrození. Shodou okolností byla právě v romantismu posílena i společenská základna nové české literatury vysokého stylu tím, jak české národní uvědomění proniká — často zásluhou literární propagace a tendence, šířené z kruhu Tylova — do měšťanských kruhů a jak česká literatura se takto stále více začíná opírati o průbojný elán nastupujícího měšťanstva, národně uvědomělého a literárně zvídavého.

Byl tedy právě v tomto období romantismu obrozenský proces v literatuře v zásadě dovršen, poněvadž po tomto období literatura vysokého slohu se zřejmou funkcí estetickou a konečně i společnost s českým kultivovaným literárním povědomím nebyly něčím, co bylo ještě problémem a otázkou, ale něčím, co bylo již nepopiratelnou silou a hodnotou a součástí kulturní skutečnosti českého národa. Zůstaly zde sice ještě určité literární otázky, jež vyplývaly z toho, že česká literatura prošla v minulosti velmi rychle obrozením a že tím byl vnesen jistý nesoulad do vývojového rytmu české literatury ve srovnání s vývojem literatur evropských, ale to všechno jsou již otázky druhotného charakteru a nemohly ohrozit skutečnost, že příslušníci vzdělané společnosti hledají a nalézají v dílech literatury, psané českým jazykem, ukojení pro své i nejnáročnější literární potřeby a představy a že se pro její literárně nejkultivovanější členy stává i úspěšná tvorba literární v oblasti českého jazyka vytouženou metou básnického úsilí.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 1, pp. 30-42

Previous František Trávníček: Podstata a úkony pravopisu

Next Jan Mukařovský: Nizámího „Sedm princezen“ (Referát a několik poznámek k otázkám básnické translatury)