Problém jazykové různosti

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Problème de la différenciation linguistique

Námět, který čtete v nadpise, vypadá snad na první pohled banální a zbytečný. Chceme ukázat, že tu jde o jeden ze základních a přitom aktuálních problémů jazykozpytu.

Problém jazykové různosti — je zcela jasno, co tento problém značí. Lidé mluví jazyky, které se od sebe různí. Ale není na první pohled patrný dosah tohoto problému.

Jedná se tu o tyto problémy dílčí:

Především je tu důležitý moment času. Jak se promítá jazyková různost do času? Je jazyková různost odvěká nebo vznikla s časem, to znamená, mluvili lidé hned od počátku různými jazyky či mluvili s počátku jedním jazykem, který se rozrůznil? Jak se potom vyvíjí jazyková různost v čase? Víme, že řada řečí zanikla, čímž se jazyková různost zmenšila, tak na příklad zanikla tocharština, hetitština, oskičtina, etruština, jazyk starých Gallů, kornwalština (keltský jazyk v Cornwallu), polabská slovanština, pruština (baltoslovanský jazyk v Prusích), gotština a jiné a jiné. Tím tedy se jazyková různost zmenšila. Ale na druhé straně vznikla řada nových jazyků. Latina se rozdělila na několik jazyků románských (frančina, italština, španělština atd.), slovanština, původně jednotná, na několik jazyků slovanských (čeština, polština, ruština atd.) a podle obecně platného mínění původně jednotná praindoevropština na množství jazyků indoevropských (jazyky slovanské, germánské, románské, indické atd.). Tím vším se jazyková různost zvětšuje. Jaká je tedy budoucnost jazykové různosti? [81]Zanikne jednou, to znamená: budou jednou všichni lidé mluvit jedním jazykem? Či bude jazyková různost provázet lidstvo až do jeho konce? A je-li nějaký vývoj v této hře: v kterém stadiu jsme my?

Druhý moment, který musíme uvážit, je otázka hodnocení. Co je lepší, jazyková různost nebo jazyková stejnost? Je to neštěstí lidstva, že mluví tolika jazyky, že se tedy nemůže mezi sebou pořádně domluvit? Či je to štěstí lidstva, že se může vyjadřovat tolika jazyky, z nichž každý dovede zachytit jiný odstín skutečnosti? S tím pak souvisí další dílčí problém. Jak se vlastně liší jazyky mezi sebou? Je jeden jazyk prostě překlad druhého? Bylo nutné, aby Tolstoj byl napsán rusky, Goethe německy a Shakespeare anglicky či bylo to naprosto lhostejné? Či jsou nějaké hlubší rozdíly v jazycích? Jestliže každý jazyk vyjadřuje nějaký odstín skutečnosti, je možno, aby některý jazyk se vyrovnal všem ostatním? Je možno, aby jeden jazyk tak plně nahradil všechny ostatní a stal se hodnotným tlumočitelem kteréhokoli projevu? A co jazykozpyt, má ten k tomu co říci? Právě on má odpovědět na otázku, zda je lepší jednojazyčnost či mnohojazyčnost.

Nemáme ovšem ani zdaleka úmysl ihned řešit otázky, které jsme tu nadhodili. Každá z nich vyžaduje dlouhé studium, aby mohla být jen důkladněji rozebrána. Úkol, který jsme si stanovili, je prostší. Chtěli bychom upozorniti na to, že tyto otázky byly již částečně řešeny, že jsou hodny řešení, že jsou aktuální, že jsou řešitelné, ba že moderní jazykozpyt v lecčems k jejich řešení přispívá.

 

Abychom si to ozřejmili, musíme si především uvědomit celou problematiku jazykozpytu.

Vezměme si jazyk ve smyslu „můj vlastní jazyk“. Ten má ve vztahu ke zjevům sousedním problematiku trojího druhu:

1. Problém poměru jazyka k nejazyku. Jazyk má nesporně vztah k vnější skutečnosti, kterou vyjadřuje. Jaký je tento vztah? Každé slovo má vztah ke skutečnosti a stejně každá věta. Jaký je vztah ke skutečnosti u slova a u věty? Je stejný nebo různý? Tento problém poměru jazyka k nejazyku (t. zv. problém semiologický) můžeme pak promítnout do času. Vznikají pak dvě otázky: S jedné strany problém původu jazyka, s druhé strany problém zániku jazyka. Problém původu jazyka je starý známý problém a jazykozpyt si na něm již často brousil zuby. Druhý problém, problém zániku jazyka není tak nesmyslný, jak se snad zdá. I nedostatek řeči může být považován za pokrok. Zesnulý český filosof se pochvalně zmiňuje o manželství Američana a Američanky různého původu, kteří neznali ani jeden společný jazyk a přece si dovedli vybudovat společný život.

2. Problém poměru jazyka k jiným jazykům, t. j. vztah mateřského jazyka k jazykům cizím. To je právě otázka jazykové různosti, která nás tu zajímá především. Jak jsme si již ukázali, promítneme-li tento problém do času, znamená otázku dělení jazyků a splývání jazyků.

3. Problém poměru jazyka k nižším jednotkám. Tak vzniká otázka, jak je jazyk složen, tedy otázka útvaru jazyka. Když pak tento problém promítneme do času, vzniká otázka vývoje jazykového útvaru.

Všechny tyto problémy můžeme také konfrontovat s problémem hodnocení. Můžeme zase uvažovat, je-li to pokrok, že se lidstvu dostalo řeči (jak se obyčejně [82]soudí) či zda je to neštěstí (jak soudil na př. Mauthner). Že jazyková různost se může různě hodnotit, jsme si již ukázali. Stejně různě se hodnotí jazykový vývoj (optimisticky u Jespersena, spíše pesimisticky u Schleichera).

 

Jako ilustraci si uvedem některé příklady, jak jednotlivé problémy byly postaveny a řešeny.

Jak známo, pokusil se Alfredo Trombetti dokázat četnými publikacemi, že všechny jazyky pocházejí z jednoho. Je zcela jasné, kam jeho problém máme zařadit. Je to problém jazykové různosti, promítnutý do minulosti a řešený důsledným monogenismem.

V bibli se vypravuje v Genesi, kap. 1., verš 5.: A nazval Bůh světlo dnem a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Verš osmý: I nazval Bůh oblohu nebem. To je řešení prvního problému, který jsme uvedli, problému poměru jazyka k nejazyku. Problém je promítnut do minulosti a jeví se jako otázka původu jazyka. Tato otázka se tu řeší ve smyslu antické dosis, darem od Boha. V druhé kapitole se řeší týž problém ve smyslu thesis, určení člověkem: Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké jméno by kterému dáti chtěl a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.

Na našich školách se vyučuje t. zv. mluvnici. Je to linguistika antického původu, naprosto cizí dnešní linguistice vědecké. Popisuje především vyučovací jazyk do dost velkých detailů. Je to řešení třetího problému jazykového útvaru, a to řešení tohoto problému v přítomnosti, bez promítnutí do času.

Ke konci 18. a na začátku 19. století objevují se objemné slovníky řečí celého světa. Nejobsáhlejší je Adelungův, který má zapsána slova z 500 jazyků Evropy, Asie, Ameriky (1806—1817). Je to řešení problému jazykové různosti — řešení prostě zapisující.

Antičtí linguisté od 2. století před Kr. uvažovali, zda v řeči je důležitější analogie čili pravidelnost (Aristarchos, Caesar) či anomalie neboli nepravidelnost (Krates). To je řešení třetího problému — problému jazykového útvaru. Analogisté viděli v jazyce útvar pevný, pravidly spjatý, kdežto anomalisté útvar mnohotvarý, řízený pouze zvykem.

Někteří linguisté nové doby založili a vedli časopis Wörter und Sachen. Heslo „Wörter und Sachen“ je zřejmým řešením prvního problému, problému poměru jazyka k nejazyku. Tento problém je tu řešen radikálně ve prospěch věci: Slovo je odraz věci a abychom mohli mluvit o slovu, máme napřed důkladně poznat věc.

Z toho, co jsme uvedli, je patrno, jak tři problémy, které jsme shora vypočítali, totiž problém semiologický, problém různosti a problém útvaru, se stále a stále vracejí v problematice jazykozpytu a myšlení o jazyce.

 

Nyní se vrátíme k vlastnímu thematu, k jazykové různosti, a podíváme se do historie, jak v jednotlivých dobách se problém různosti dostával do popředí nebo ustupoval, jak různě se řešil a mísil s problémy druhými. Nebudeme souvisle probírat historii, na to by bylo třeba mnohem rozsáhlejší práce. Historické doklady nám budou sloužit jen za ilustraci these, že problém jazykové různosti je jedním z nejdůležitějších problémů samotné řeči a linguistiky.

[83]Především se podíváme do předřeckého světa starého orientu. Jak asi tam se dívali na problém jazykové různosti?

Starý orient byl jazykově roztříštěn, neustále se tu překrývaly vrstvy jazyků semitských, indoevropských a jiných. A proto tu mohla vzniknout problematika jazykové různosti. Tato problematika se řeší v známém vyprávění o věži babylonské. Je to v Genesi, kap. XI., v. 6—7: A řekl Hospodin: Aj, lid jeden, a jazyk jeden všechněch těchto, a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati. Protož sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhému nerozuměl.

Zřejmě se tu jedná o problematiku jazykové různosti, promítnutou do minulosti. Původ jazykové různosti se tu řeší dosei, darem od Boha. Jasné je tu také záporné hodnocení jazykové různosti. Různost se tu pojímá jako trest, jako zásah ve smyslu hesla divide et impera, rozděl a panuj!

Herodot (II. 2) zaznamenává jiné vyprávění, které se týká téhož problému. Je to známé vyprávění o slově bekos. Egyptský král Psammetich II. chtěl prý vědět, který jazyk je nejstarší. Zjistil prý to pokusem. Dal zavřít nemluvňata do chléva a jejich strážce nesměl na ně promluvit slova. Po nějakém čase volaly děti na svého strážce bekos, bekos, to znamená v jazyce Frygů chleba, chleba. Tak se prý zjistilo, že jejich jazyk je nejstarší jazyk světa.

Linguistika jako věda počíná u národů antických, Řeků a Římanů. Jaké zde byly předpoklady pro problém jazykové různosti?

Nutno říci, že jazyková různost byla pro Řeky a také pro Římany naprosto neaktuální. Řecká kultura byla typická kultura jednojazyčná. Řekové znali jen řecky, Římané latinsky a řecky.

A tak ona skvělá linguistika antická se vyvíjí ve znamení dvou ostatních základních problémů linguistických, ve znamení problému semiologického a problému jazykového útvaru. Antická linguistika je mnohotvárná. Filosofuje se o původu jazyka, o tom, zda slova jsou určena konvencí či nějakým důvodem hlubším. Uvažuje se o útvaru jazyka, poznává se rozdíl mezi substantivem a slovesem a pomalu se vytváří mluvnice. Mluvnice pak se stává významnou pomůckou pedagogickou. Rozvinuje se theorie řečnictví. Debatuje se o tak zvané analogii a anomalii, to je o tom, zda v jazyce vládne pravidelnost, poměrnost nebo nepravidelnost, řízená zvykem. Dlouhá literární tradice umožňuje vznik filologie, zkoumání starých památek, především básní Homérových.

V celém tom výčtu chybí problematika jazykové různosti. Je tu ovšem jedna problematika, která se problematice různosti velmi podobá. Je to dialektologie. Řečtina — nikoli ovšem latina — byla dialektologicky bohatě differencována. A řecká linguistika měla rozvinutou dialektologii.

Dialekt je ovšem něco jiného než jazyk. A zvláště je to vidět na dialektech řeckých. Dialekt znamená týž jazyk, nějak rozrůzněný. Růzností dialektů se pak může použít k literárnímu vyjadřování. A to je právě v řečtině. Je obecně známo, jak jednotlivé řecké dialekty se uplatňují v jednotlivých literárních druzích. A proto, když i theoretická linguistika se zajímá o dialekt, jde tu spíše o různé verse spisovného jazyka než o dialekt sám a tedy ani tak o problém jazykové různosti jako o problém jazykového útvaru.

Je ovšem pravda, že ani Řekové a Římané se nemohli vyhnout vlastnímu problému [84]jazykové různosti. Platon v Kratylu uvádí na př., že řecká slova hydór „voda“, pýr „oheň“ a některá jiná jsou „snad“ vzata z jazyka Frygů, kde znějí podobně. Nebo Varro, vrstevník Ciceronův, poukazuje na skutečnost, že jména se dostávají věcem přece jen náhodně, protože táž věc se jmenuje jinak latinsky, jinak řecky a jinak syrsky. Vždycky jde však jen o náhodné poznámky, nikoli o souvislou theorii.

Tím vším, to je nedostatkem problému jazykové různosti, je dán zvláštní ráz řeckého jazykozpytu. Ve svém omezení má jistě velikou sílu. Antická linguistika nebyla nikdy v nebezpečí, že se dostane do područí historie, ba že se stane vědou historickou, jako to bylo dlouhá desetiletí v linguistice moderní. Zato mohla se věnovat otázkám theoretickým a být blízko vědám theoretickým, zvláště logice.

Na druhé straně vidíme, jaký nedostatek to byl pro antickou linguistiku, že jí chybělo pochopení pro jazykovou různost. Nejlépe je to vidět na antickém etymologisování. V antice se etymologisovalo mnoho a 99% z této práce jsou pro nás dětinské hříčky. Platon věnoval etymologiím velkou část svého dialogu Kratyla a dosud je nám nejasno, nakolik je to myšleno vážně a nakolik je to parodie. Jisto však je, že pozdější autoři to brali vážně. Jsou to etymologie asi takovéto: Jméno héroa Atrea, známého krvavými činy, se odvozuje od slov zhoubný (atéros), nezdolný (ateirés) a nebojácný (atrestos, Krat. 395). Ještě uvedeme některé etymologie z Remigia, latinského gramatika z 9. století po Kr., jehož učebnice se užívalo na školách až do 16. století. Praví tu (1): Titulus dicitur a Titane, id est a sole, quia sicut sol illuminat mundum, ita et titulus librum … Idem est et elenchus, a graeco quod est elios, t. j. Titulus, název, se jmenuje po Titanovi, to je po slunci, protože jako slunce osvětluje svět, tak název osvětluje knihu. Totéž je elenchus, z řeckého slova elios (slunce). A jinde (3): Ars est disciplina. Ars dicitur ab artando id est a stringendo … Vel ars dicitur a graeca etymologia apo tes aretes, id est a virtute, t. j. Ars (umění, věda) je nauka. Ars má jméno od slovesa artare (zúžovati), to jest stringere (utahovati) … Anebo má ars jméno podle řecké etymologie apo tes aretes, to je od ctnosti.

Takovými etymologiemi je zaplavena antická i pozdější linguistika. Jaká je asi základní chyba těchto etymologií, podíváme-li se na ně očima 20. století? Hlavní jejich chybou je naprostý nedostatek problematiky jazykové různosti, to je antičtí linguisté nedovedou srovnávat jazyky mezi sebou, což by jim teprve odhalilo možnosti etymologie. Teprve 19. století, které se vrhlo na etymologii, vyzbrojeno širokou znalostí jazyků, a to jazyků v různých fázích, mohlo vybudovat etymologii jako vědu.

Jako linguistika řeckořímská, ani jazykozpyt jiných zemí, tedy především indický a čínský, neměl mnoho smyslu pro problém jazykové různosti. Jinak však tomu bylo v nové Evropě.

Nová Evropa se v ohledu jazykové různosti podobá starému Orientu. Je tu velmi mnoho jazyků. Tato mnohojazyčnost se však uplatňovala ponenáhlu, tak jako ponenáhlu ustupovala nadvláda latiny. A to se provádí především v době renesance a reformace. Renesance znamená zájem jednak o latinu klasickou, jednak o národní jazyky. A stejně o národní jazyky má zájem reformace.

To je právě doba, kdy vniká problém jazykové různosti do jazykozpytu. To je právě doba, kdy se píší jazykozpytná pojednání jednak o latině, jednak o jazycích jednotlivých. Problém jazykové různosti se nepovažuje za nic tíživého, naopak. [85]Věnuje se největší péče gramatice jazyků jednotlivých. A objevují se prvé statistiky jazyků, jak to známe z J. J. Scaligera, italského jazykozpytce 16. století.

Jsou také vnější okolnosti, které již od 16. století jsou velmi příznivé pojetí jazykové různosti. Asi od r. 1500 se podnikají objevné cesty po celém světě. Tím se také objevují množství jazyků nových. Tento proces bude zhruba hotov někdy kolem r. 1800, ale jeho dozvuky trvají — zvláště v Jižní Americe — dodnes.

Je zajímavo, že v době barokní se objevuje jakási reakce proti tomuto vývoji za jazykovou růzností. Komenský, kterého se tak rádi dovolávají naši esperantisté, praví ve Via Lucis, XIX, 9: „Míníme, že jeden jazyk obecný světu jest potřeben, a kdyby jiného nebylo, že by náleželo spíše latinu k té potřebě ustanoviti, nežli kterýkoli jiný. Ale že myšlenky naše nyní výše jdou, nemůžeme si pomoci, abychom raději k naprosto novému neradili jazyku.“

Stejnou snahu vidíme u současníka Komenského, Leibnize, v jeho touze po pasigrafii. Leibniz viděl totiž u čínského písma, že ho užívají lidé různého jazyka a toužil po takovém společném písmu pro všechny lidi.

Myšlenka jednotného jazyka od té doby už neusíná, pokračuje dále a dále a vrcholí nakonec v moderních snahách interlinguistických, t. j. snahách o společný dorozumívací jazyk světa. Je to zřejmé prožívání problému jazykové různosti. Jazyková různost se tu hodnotí negativně a jako cíl se do budoucnosti promítá její zrušení.

Jak jsme řekli, objevy nových zemí a národů byly kolem r. 1800 zhruba ukončeny. Najednou je známo, třeba jen částečně, velké množství jazyků. Nastává potřeba toto množství nějak zvládnout, seřadit.

P. S. Pallas na příkaz Kateřiny II. sestavil r. 1786—7 světový slovník ze 200 jazyků Evropy a Asie. Lorenzo Hervás y Panduro sestavil slovník 300 jazyků Evropy, Asie a Ameriky. J. Christian Adelung r. 1806—1817 vydal slovník, který měl už na 500 jazyků.

Je jasné, jakým způsobem se řeší problém jazykové různosti. Bere se jako danost, nepromítá se do času, nehodnotí se — jen se sestavuje encyklopedie.

Vlastním tvůrcem evropského jazykozpytu je doba romantická. Je to doba, kdy si jazykozpyt plně uvědomuje svou sílu a staví velkolepou konstrukci vědní především na problému jazykové různosti.

Abychom pochopili ráz romantického jazykozpytu, musíme si uvědomit několik skutečností:

Především romantický jazykozpyt měl zájem o exotičnost, ať místní ať časovou. Co do místa: Linguisté se nebáli jít za studiem do nejvzdálenějších částí světa. Pro Humboldta, typického romantika, byla pro studium stejně důležitá javánština jako latina nebo řečtina. Co do času: Pro Rasmuse Raska byla stará islandština mnohem důležitější než dánština, ještě pro Schleichera byla stará řečtina, latina, stará indičtina vrcholem jazykového vývoje, po němž přišlo už upadání. Původ národů a jazyků se hledá v exotické dáli. J. Jungman hledá příbuzné Slovanů v Indii, Fin M. A. Castrén hledá příbuzné Finů po celé Sibiři, mezi národy ugrofinskými, samojedskými, turkotatarskými a tunguzskými. Objevuje se, že indické jazyky jsou příbuzné s jazyky evropskými.

Dále je pro romantiku důležitý objev historie jazyka na podkladě srovnávacím. To má pro řešení problému jazykové různosti svrchovanou důležitost. Je to problém [86]jazykové různosti, promítnutý do minulosti. Dokazuje se, že jednotlivé jazyky pocházejí z jednoho jazyka, že tedy dnešní jazyková roztříštěnost není původní, že v minulosti bylo mnohem méně jazyků než dnes. Z toho vychází celá genealogická linguistika 19. století, především indoevropská, pak ugrofinská, semitská, bantuská, turecká atd.

Konečně je pro romantiku důležitý vznik t. zv. typologie, srovnání jazyků podle útvarů. Je to také řešení problému jazykové různosti, ale řešení jiného druhu. Uvažuje se, jak jsou jednotlivé jazyky utvářeny, to je zkoumá se problém různosti zároveň s problémem útvaru jazyka. Problém útvaru byl dosud znám z mluvnice, především latinské, dále jednotlivých jazyků evropských. Ale typologické zkoumání se obrací k širému množství jazyků a shledává rozdílnosti útvarů.

Genealogický a typologický proud s počátku splývaly v jedno. Teprve později se od sebe oddělily.

 

Přecházíme do údobí positivismu.

Problém jazykové různosti je tu téměř výhradním problémem jazykozpytu. Typologie, která měla i jiné zájmy, byla odsunuta na vedlejší kolej. Období mladogramatické (od let sedmdesátých min. století), v němž se positivismus uskutečnil nejvýrazněji, znalo jen srovnávání jazyků na základě genealogickém. Dovedlo si k tomu vytvořit pevnou, solidní metodu. Hlavními pilíři této metody byl hláskoslovný zákon (hlásky se zaměňují ve vývoji jazyka podle pevných pravidel) a analogie (skloňování a časování slov se připodobňuje, na př. říká se chlapách místo chlapech analogicky podle ženách).

Typologie byla, jak jsme řekli, odsunuta na vedlejší kolej. Ovšem žije dále — ač spíše možno říci živoří. Autoři, kteří teď typologii pěstují — Gabelentz, Müller, Byrne, Finck a jiní, nemají mnoho nového, co by řekli. Je to přirozené. Positivismus je založen na faktech a fakta poví málo o útvaru. Ponětí útvaru je vědeckému positivismu bytostně cizí. Gabelentz se jednou pokusil — v posmrtném článku v Indogermanische Forschungen IV. — o program typologie, postavené na holých faktech. Navrhoval, aby se sestavil dotazník, kde by byly vypočítány všechny jednotlivé fakty jazyka. Odborníci pro jednotlivé jazyky by pak měli dotazník vyplňovat. Dnes je nám jasno, že takový dotazník by neměl smyslu, protože fakta jazykového útvaru mají smysl jen v souvislosti s jinými fakty.

Své potíže chtěla typologie léčit také přikloněním k jiným vědám. Za prvé se typologie dostává do blízkosti anthropologie. Mluví se o jazycích rasy bílé, o jazycích rasy žluté, černé, atd. Jiná cesta vede k psychologii (Byrne, Finck). Zde se mluví o jazycích s převahou afektů, s nedostatkem afektů a p. Ale tyto pomůcky mnoho nepomáhají. Typologie potřebuje zcela jiné léky, které jí nemohla dát doba positivismu.

Linguistika genealogická a typologická nejsou však jediné, které se v době positivismu uplatňují. Vedle nich pracuje celá řada dalších odvětví jazykozpytu.

Za prvé je tu problém jazykové kultury, tedy otázka především jazykového útvaru. Je zajímavo, že i tato otázka se v této době řeší především na základě jazykové různosti. Pro němčinu je dobré to, co je německé, pro češtinu to, co je české, tak by asi vypadalo heslo starší jazykové kultury. Příručky jazykové kultury se jmenovaly [87]u nás obyčejně ‚brusy‘. Chtěly obrousit všechno špatné, cizí a nechat jen jadrné výrazy české. Když pak později se zakládaly časopisy pro jazykovou kulturu, prozrazovaly už svým názvem tendenci po jazykové rozrůzněnosti. Náš takový časopis se jmenuje „Naše řeč“, maďarský podobný časopis „Magyarosan“, to znamená „dobře po maďarsky“.

Jiné odvětví jazykozpytu tvoří orientalistika, jejíž počátky musíme také klásti do doby romantické. Také orientalistika děkuje za svou problematiku jazykové různosti, která je ovšem v orientalistice velmi vypjatá. S počátku — u Humboldta, Steinthala a ještě u Gabelentze — má orientalistika blízko k typologické linguistice. Přitom ovšem není orientalistika výlučně jazykozpytnou disciplinou a vedle úkolů jazykozpytných jí vyvstávají stále naléhavější úkoly dějepisné, hospodářské a j.

Velkou důležitost — jako vždy už od dob řeckých — má linguistika, kterou můžeme nazvat „pedagogickou“, totiž ta, která je učebnou pomůckou na školách. Tato linguistika je dědictvím antiky. Traduje se v ní hláskosloví, tvarosloví a skladba podle zásad, které vypracovali řečtí a římští gramatikové. Je to výklad jazyka ve smyslu třetího problému, problému útvaru. Tímto způsobem se vykládá jednak po staru latina a řečtina, jednak jazyk vyučovací, jednak konečně některé jazyky moderní, zvl. frančina a angličina. Tato linguistika má co dělat s problémem jazykové různosti jen potud, že se zabývá více jazyky. S linguistikou vedoucí — totiž linguistikou genealogickou — je docela znesvářena. Jak známo, dávali ředitelé německých gymnasií k vyučování němčině do nejnižších tříd přírodopisce a matematiky. Byla to diskretní obrana proti genealogické linguistice, to je proti všem těm gótštinám a starým horním němčinám, kterými byli napojeni absolventi jazykozpytných kolegií universitních.

K pedagogické linguistice má blízko klasická filologie, už svým antickým původem. Jinak klasická filologie — kterou také musíme počítat mezi discipliny linguistické — žije v distanci od jiných disciplin tohoto druhu. Je to opět princip jazykové různosti, který jí především tuto distanci umožňuje. Určité vztahy má klasická filologie k indoevropské linguistice genealogické — dík svému řecko-latinskému podkladu. Jinak stojí klasická filologie — jako stála její mateřská disciplina, antická linguistika — daleko od problému jazykové různosti. Pokud mluví o mluvnici, stará se o problém útvaru. Jinak je blízka problému semiologickému — to když mluví o formě: o metrice, eurythmii a p., nebo o významu, o realiích, ač ovšem problémem semiologickým samým se nezabývá.

Další linguistický plán leží — aspoň z počátku — zcela mimo vlastní linguistický proud. Jsou to snahy interlinguistické, úsilí o jednotný světový jazyk. Je to zřejmé řešení problému jazykové různosti, která se pociťuje jako něco tíživého. A je to pokračování snah z doby barokní, které v době positivistické nalézají novou vzpruhu.

Hnutí interlinguistické — jehož skutečné počátky můžeme klásti do r. 1880, kdy kostnický farář Schleyer publikuje svůj volapük — je nepochybně v souvislosti se snahami své doby. Je přímo dojemné číst dnes Schleyerovy vývody (Schleyer, Mittlere Grammatik der Universalsprache Volapük6 1886, str. III): „Di Menschheit wird täglich kosmopolitischer, und sênt sich nach Einigung. Durch di großartige Weltpost ist ein gewaltiger Schritt zu disem schönen Zile vorwärz gemacht worden. Auch inbezug auf Geld, Màß, Gewicht, Zeiteinteilung, Geseze und Sprache … [88]sollte sich das Brudergeschlecht der Menschen mèrundmer einigen.“ Schleyer dovedl ovšem své cíle vyjádřit i prakticky. Na témž místě praví: „(er) hat dise Allsprache aus reiner Lìbe zur vìlgeplagten und zerklüfteten Menschheit ersonnen, um namentlich Studìrenden, Reisenden und Kaufleuten eine Zéntnerlast von schwìrigen und zeitraubenden Sprachstudien abzunèmen.“

Hnutí interlinguistické je tedy řešením problému jazykové různosti. Jeho slabinou je, že jsou při něm zanedbány problémy druhé, problém semiologický a problém jazykového útvaru. Pro Schleyera byl mezinárodní jazyk něco podobného jako mezinárodní poštovní konvence nebo mezinárodní míry a váhy.

Schleyer a po něm ostatní tvůrci světových jazyků chtěli lidstvu ušetřit většinu námahy, spojenou s učením cizím jazykům. A proto je volapük i ostatní umělé jazyky co nejjednodušší, nejracionálnější a vůbec se nepodobá indoevropským jazykům s jejich složitými pravidly a výjimkami.

Uvedeme si sklonění slova dom „dům“: dom, doma, domè, domi. Plurál je pak stejný, jen se připojuje -s: doms, domas, domès, domis. Tak se skloňují všechna substantiva, ba i zájmena: „já“ se jmenuje ob, což se pak skloňuje oba, obè, obi. „My“ se chápe jako prostý plurál k „já“: obs, obas, obès, obis.

Stejně jednoduché je také sloveso a odvozování. Mohlo by se tedy zdát, že volapük je snadný a proto pro svou světovou úlohu vhodný. Jistě se to zdálo současníkům, vždyť už v r. 1886 vychází střední gramatika volapüku v 6. vydání. A přece musíme říci, že se volapük pro svou úlohu nehodí. A to z několika důvodů.

Genealogická linguistika to byla, která nás poučila, že v současném jazyce můžeme poznávat nejen jazyk současný, nýbrž i minulý. Na př. srovnáváním slovanských jazyků poznáváme, jak asi vypadala stará slovanština. Minulý život zanechává tedy v jazycích nějakou stopu. Stará čeština zanechává stopu v nové češtině — to víme, i když nedovedeme tu stopu popsat. Že taková stopa tu je — to poznáme nejlépe právě na umělém jazyce, jako je volapük. Umělý jazyk má vždy všechny vlastnosti náhodnosti, nevybalancovanosti. Čtení ve volapüku je nuda, suchopár bez tradice, a to je velká nevýhoda proti všem, i těm nejdrobnějším jazykům přirozeným, které mají za sebou desetitisíciletí složitého vývoje.

Druhá výtka, kterou musíme učinit volapüku — stejně jako jiným umělým jazykům — je právě v jeho pravidelnosti. Přirozené jazyky jsou úžasně nepravidelné. A právě jazyky, které nesly největší kultury, jsou nejnepravidelnější. Vzpomeňme si na nepravidelnou řečtinu, latinu, arabštinu, ruštinu, na složitou angličinu nebo čínštinu! Jazyk není mrtvé schema, nýbrž živý systém, který se vyvíjí. A proto potřebuje k svému vývoji určité spatium nepravidelností, nekonsekventností, paradoxů. A toho všeho se chtějí vyvarovat umělé jazyky — a stávají se jednotvárnými, nudnými, těžkopádnými.

Vím, že na podobné výtky se od přívrženců umělých jazyků namítá, že umělé jazyky jsou jenom pro dorozumívání, zatím co jazyky přirozené jsou pro skutečný život. Ale to už je jen ústup ze slávy. Původní interlinguistické hnutí chtělo nesporně nahradit množství jazyků jazykem jedním.

Dnes se už dostalo interlinguistické hnutí do přední linguistické fronty. Nepovažuje se už prostě za hříčku laiků a věnují se mu vědci se solidním školením linguistickým. Ale nemůžeme říci, že by se hnutí dodělalo velkých úspěchů. Umělých jazyků [89]je na tucty. Je to však vždy jen více či méně ochočená latina nebo jiný jazyk.

Bylo to positivistické odbornictví, které způsobilo, že sousední vědní obory si musily vytvořit své vlastní pojetí jazykozpytných problémů. Protože pak vlastní linguistika se věnuje převážně problematice jazykové různosti, musejí si tyto sousední obory odpovídat především na otázky z problematik druhých.

Je tu především linguistika filosofická. Filosofická linguistika je dědictvím z doby antické. Viděli jsme, že pro antického filosofujícího linguistu neexistoval problém jazykové různosti, že mu šlo o problém znaku a problém útvaru. A stejně je to v moderní jazykové filosofii. Ta se věnuje jazykovému znaku a útvaru jazyka. Uvažuje, co je to slovo, věta, význam, smysl atd., uvažuje o původu jazyka a j., jak to vidíme u Martyho, Cassirera, Russella a jiných.

Dále je tu linguistika literárněvědná. Věda literární je nutně také vědou o jazyce a její práce se nutně dotýkala jazykozpytu. Je ovšem pravda, že doba positivismu zde provedla roztržku — literární věda a jazykozpyt se od sebe oddálily co nejvíce. Byl to problém semiologický, který na toto roztržení doplatil. Genealogický jazykozpyt v době positivismu pojímá jazyk jako pouhou formu a nestará se, co tato forma znamená. Na druhé straně soudobá literární věda má zájem o vyjádření nějakých skutečností a nestará se o formu. Takové je ponětí literární vědy u většiny literárních vědců doby nedávno minulé. Jenom někteří — jako Croce — se odchýlili od tohoto principu a soustředili se k výrazu.

Docela samostatně stojí linguistika psychologická. Psychologie — to je známá věc — má vždy více méně blízko k jazykozpytu a proto každá psychologická škola musí říci něco o jazyce. Z doby současné linguistickému positivismu je pro linguistu nejdůležitější psychologie Wundtova, která řeší otázku jazykového útvaru a otázku semiologickou, uvažujíc o gestech, o slovech, větách, o tvoření slov, o pádech atd. Problém jazykové různosti je tu celkem zanedbán.

Stejně je to u linguistiky psychiatrické. Je stará zkušenost psychiatrická, že duševně nemocní se vyjadřují jinak než zdraví a že jejich způsob vyjadřování je užitečný pro diagnosu. Byla vytvořena samostatná psychiatrická linguistika, především ono učení o afasiích, charakterisované výrazy, začínajícími a-: afasie je neschopnost řeči, agrafie neschopnost psát, agrammatismus neschopnost zachovávat gramatická pravidla atd. Je zřejmé, že opět tu nejde o problém jazykové různosti, nýbrž o problémy jiné.

Logika má k jazykozpytu blízko od dob antických. Pokud má logika zájem o jazykozpyt — ať již jde o starou aristotelskou logiku nebo moderní logistiku —, vždycky jde logice o problém útvaru nebo o problém semiologický a tak opět problém jazykové různosti ustupuje opět do pozadí.

Je to vlastně jen historie, která má užitek z jazykozpytu positivistického období. Jazyková různost — aspoň jistě ta, jak ji pojímá genealogická linguistika — má blízko k historii národů. Nejde tu ovšem jen o jazykovou různost. Pro historii má jazyková různost jen tehdy cenu, je-li pojímána jako dokument faktů. Slovo je pro linguistu, orientovaného historicky — totiž kulturně historicky — prostým dokumentem o faktu. Existuje tedy pro něho semiologický problém, ovšem řešený negativně. Slovo je pro takového linguistu-etymologa značkou toho, co znamená a dokumentem o tom, co znamenalo. Jazyková různost je ovšem podkladem zájmu historikova a národní jazykověda je součástí národní historie.

[90]Výčet odvětví jazykozpytu a věd, které se zajímají o jazykozpyt, nebyl snad úplný. Jedno je však z tohoto stručného přehledu patrno: Problém jazykové různosti je osudovým problémem jazykozpytu. V dnešním jazykozpytu stojí naproti sobě jazykozpyt vlastní, s převážným zájmem o jazykovou různost a jazyková odvětví věd jiných, s převážným zájmem o problém semiologický a o jazykový útvar. Tato nesouměrnost a diskontinuita volá po vyrovnání protiv. A zde je jádro příštího vývoje jazykozpytu. Soudě podle toho, vypadal by maximalistický program jazykozpytu asi takto: vyrovnat protivy mezi úzkým obzorem jazykozpytu vlastního na jedné straně a mezi výhledy jazykových výbojů věd sousedních na druhé straně a na tom základě vytvořit novou konstrukci jazykozpytu, která by si plně uvědomovala jazykozpytnou problematiku v celé její plnosti.

Tento program nebyl snad náhodně vymyšlen, aby byl předložen k posouzení. Domníváme se, že je možno ukázat na mnoho symptomů, dosvědčujících, že se tento program uskutečňuje. Tyto symptomy budeme hledat v jednotlivých projevech vývoje jazykozpytu.

 

Podíváme se především na starou genealogickou linguistiku v její mladogramatické podobě. Jak se tato linguistika vyrovnala s problémem hláskosloví? Víme, že si vytvořila tak zvanou fonetiku, to je nauku o fysické a fysiologické stránce hlásek. Fonetika je věda orientace přírodní. V mladogramatice to bylo docela přirozené. Mladogramatika se opírala o fakta a hlásková fakta mohla nacházet jen na základě přírodní vědy. Je pravda, že se tím mladogramatika dostávala z přísné výlučnosti problému jazykové různosti a přimykala se k problémům obecnějazykozpytným, a to k problému jazykového útvaru. Tento problém byl však zatím řešen negativně: není jazykového útvaru, jde jen o fakta, v tomto případě fakta hláskoslovná.

Naplnění došel tento problém teprve v tak zvané fonologii, pěstované od dvacátých let tohoto století především v pražské škole linguistické. Fonologie si plně uvědomuje problém útvaru. Pro ni je hlásková stránka — stejně jako jiné stránky — jednotlivého jazyka jednotným útvarem. Přitom nezapomíná na problém jazykové různosti: každý jazyk je pro fonologii zvláštním útvarem, poněkud odlišným od útvaru jazyka jiného.

Ve fonologii nastala tedy součinnost mezi problémem jazykové různosti a problémem jazykového útvaru. Ale je tu ještě třetí problém, problém semiologický. A ten se ve fonologii tolik uplatnit nemůže. Je to přirozené: Fonologické protiklady mají jen funkci distinktivní, rozlišující, na př. ve slovech vata — vada protiklad t a d slouží jen k tomu, aby se ta slova od sebe odlišila. Při fonologické stránce jazyka je celkem jedno, zda nějaký soubor hlásek znamená „stůl“, „židle“ nebo „válka“ atd. To má pro fonologa důležitost až druhořadou. Pro fonologa je jen důležité, že se rozeznávají slova, jako vada — vata — vana — vina — vína — víra — síra — míra — díra —Jíra. Co ta slova znamenají, má jen druhořadý význam.

Z toho chápeme, proč t. zv. strukturalismus se mohl uplatnit nejdříve v hláskosloví. V hláskosloví je semiologický problém méně významný než v ostatních oborech jazyka. A proto bylo snazší vybudovat strukturu hláskosloví, které má užší problematiku než struktury ostatních jazykových oborů, které mají problematiku širší. Ty mohly přijít na řadu až teprve později.

[91]Hláskosloví stojí na jednom pólu jazyka. Na druhém je význam.

Čistě významová stránka jazyka je v mladogramatické theorii zanedbávána. Ale pomalu se i ona dostává do popředí. Je to především historie, která se tu hlásí o své. Mladogramatika je v dědictví romantismu historicky orientována a historie se tu hlásí o to, co půjčila. Přijímá z linguistiky hojné poučení. „Etymologie je kulturní historie“, je heslem této tendence. Je tu, jak jsme již se zmínili, řešen problém semiologický, ovšem řešen jednostranně: slovo je pouhým dokumentem toho, co znamenalo. „Wörter und Sachen“ je heslo podobné tendence. Pro toho, kdo se hlásí k tomu heslu, platí: nestačí jen znát vývoj hlásek a tvarů, je třeba se starat o význam slov, o realitu, reálie. Jen tak vývoj slov správně pochopíme.

Ještě více se uplatňuje semiologický problém v tak zvané semasiologii, totiž nauce o významu slov, vědě, která má své počátky již v druhé polovině 19. století, ale rozvinula se teprve ve 20. století. Pro semasiologii je nejdůležitější změna významu slova — tím semasiologie zachovává historisující tendence mladogramatiky. Vedle toho však si semasiologie všímá mnohovýznamnosti slov, přenesení významu, synonymie, antonymie atd. a tím se stává dědičkou semiologické problematiky antické linguistiky. V semasiologii se probírá problém semiologický. Ale problém jazykové různosti a problém útvaru je zanedbán.

Šířeji se uplatňuje problém útvaru v semiologii, nauce o znaku Fernanda de Saussura. Saussure ovšem nevytvořil semiologický systém. Jeho semiologie je spíše proroctvím než naukou. Ale proroctvím, které se splnilo. Saussure pracuje již s problémem útvaru: upozorňuje na složitost semiologického vztahu, na stálou přítomnost označujícího a označovaného atd.

Jiný důležitý projev nových tendencí v jazykozpytě je tak zvaná idealistická neofilologie, pěstovaná především mnichovskými romanisty (Vossler) ve sledu názorů Croceových. Idealistická neofilologie vidí v jazyce výraz osobnosti a ten tam soustavně hledá. Je to zřejmé upření na otázku semiologickou. Ovšem zanedbána je tu otázka útvaru.

Jiným projevem nových tendencí jazykozpytných jsou tak zvané „úvody do jazykozpytu“, knihy psané pod názvy „Jazykozpyt“, „Řeč“, „Prinzipien der Sprachgeschichte“, „Vvedenije v jazykoznanije“, „Language“, „Langage et la vie“, atd. atd. Jsou to knihy, psané namnoze za účely pedagogickými. Píší je obyčejně jazykozpytci pro své žáky nebo pro širší publikum a nemají na mysli zpravidla žádné novatérství. Ale nemohou se vyhnout širším obzorům a tak se v těchto knihách probírají více nebo méně všestranně nejrůznější problémy jazyka.

Uvedli jsme jen heslovitě nejvýznamnější tendence moderního jazykozpytu. Ale i z toho je patrno, jak problém jazykové různosti přestává být jediným problémem jazykozpytu a jak se uplatňují problémy útvaru a problém semiologický. To nás velmi opravňuje k domněnce, že program nové konstrukce jazykozpytu, který jsme vytýčili pro příští jazykozpyt, není jen vyspekulovaným nápadem, nýbrž uvědoměním stávajících tendencí.

 

Na začátku článku nastínili jsme si problematiku jazykové různosti. Viděli jsme, že velmi málo z problémů jazykové různosti bylo dosud rozřešeno. Nic nevíme dosud o tom, zda jazyková různost je odvěká, to je zda vznikla zároveň s řečí či zda vznikla [92]později, to je rozštěpením jazyka. Nevíme, zda se v přítomné době jazyková různost zvětšuje nebo omezuje. Nedovedeme odhadnout, zda jednojazyčnost je vlastností příštího lidstva. A je-li to pravda, nevíme, v kterém stadiu jsme my. Nedovedeme říci, zda je pro společnost lepší jazyková stejnost nebo jazyková různost. Nevíme, zda je možný jazyk, který by byl plnocennou náhradou ostatních.

Všechny tyto problémy zůstávaly celkem mimo hlavní proud jazykového vývoje. A přece jsou to všechno otázky, svrchovanou měrou životné, to je otázky, které klade život společnosti jazykozpytu.

Problém jazykové různosti je tedy důležitým problémem moderního jazykozpytu. Přitom však jsme viděli, že tento problém v moderním jazykozpytu ztrácí na důležitosti a že ustupuje problémům jiným. Jak je to možno?

Je to možno tím, že dosavadní jazykozpyt se věnoval problému jazykové různosti příliš jednostranně. Linguistika genealogická se starala o svá jednotlivá slovíčka a své etymologie. Linguistika typologická srovnávala jen vlastnosti jednotlivých jazyků beze zření na problém semiologický. Na druhé straně se tvořící odvětví jazykozpytu žila zase daleko od problémů jazykové různosti. Semasiologie se věnovala významu slov a nedbala o útvar jazyka a o jazykovou různost. Fonologie byla vědou o útvaru jazyka a o jazykové různosti, ale nikoli o semiologii jazyka. To všechno je přípravou pro budoucnost.

Příští jazykozpyt se musí věnovat všem třem základním problémům jazyka současně a musí z nich umět vytvořit jednotnou konstrukci.

Začneme typologií, protože ta potřebuje nejvíce nového osvětlení. Dosavadní typologie se věnovala, jak jsme viděli, problému jazykové různosti, který byl poněkud osvětlen problémem útvaru. Avšak to ještě nestačí. Tím spíše to nestačí, že starší typologie nechápala ani problém útvaru v celé jeho šíři — nechápala jej, protože jej při svém positivistickém stanovisku chápat nemohla. A tak se typologie scvrkávala na suché popisy jazyků, patřících k určitému typu. Tak asi vypadá typologie Finckova. To bylo především příčinou, proč ti linguisté, které můžeme označit za iniciátory nových proudů v jazykozpytě, měli tak málo zájmu o typologii. F. de Saussure ve svých Cours de linguistique générale typologii úplně opomíjí. H. Schuchardt říká o typologii, že je to dělení bez vědeckého významu. A. Meillet praví, že typologie nemá ani porté scientifique ani utilité pratique. O. Jespersen přejímá sice leccos z problematiky staré typologie, ale neuvědomuje si ji v její šíři.

Především je třeba vnést do typologie ponětí útvaru v celé jeho problematice. To je možno jedině na základě pojetí strukturálního. K tomu také byly učiněny prvé kroky. Ovšem to ještě nestačí. Pokud v typologii chybí problém semiologický, zůstává typologie pouhou naukou o technice jazykového vyjadřování. Pak by stačilo vypočísti jen hlavní vlastnosti jednotlivých typů, abychom se o typologii dověděli to nejhlavnější. Typologie byla by pak jen vykladačkou jazyků, které proměnlivé a konvenční stojí proti neproměnnému světu. Jednotlivé jazyky by pak byly jen různým řešením týchž problémů vyjadřovacích.

Jenomže tomu tak není. A proto to všechno nestačí. Typologie nesmí zanedbati otázku semiologickou. Hlubší ponor do typologie — snad by bylo lépe říci do nauky o různosti jazykových útvarů — poučuje, že jazyky si neodpovídají prostě jako různá řešení přesně týchž problémů. Jednotlivé jazyky si všímají různých stránek skuteč[93]nosti, chápou skutečnost jinak a proto pro každý jazyk je skutečnost jiná. Pro jazyk, který tak ostře odlišuje elementy významové a pomocné, jako třeba angličina a čeština, je chápání vnějšího světa nutně jiné než pro jazyk, který tyto elementy nerozlišuje, jako čínština. V angličině je svět představen jako sled významových prvků, které jsou uváděny ve vztah prvky pomocnými, to je předložkami, spojkami, časovacími slovy a příponami. V čínštině je zase představen svět ve sledu významových prvků, které si svůj vztah samy upravují. Pro angličinu stojí tedy ostře proti sobě na jedné straně samostatný význam, na druhé relace, kdežto pro čínštinu je důležitý jen samostatný význam. Angličina má tedy jiný postoj ke skutečnosti než čínština. Zrovna tak je tomu při synonymii a homonymii. Jiný postoj ke skutečnosti má jazyk, který je bohatý na synonymii a homonymii — jako čeština nebo čínština — a jiný zase, který je na synonymii a homonymii chudý, jako turečtina. Z toho všeho vidíme, že problém semiologický je pro typologii — či snad lépe pro srovnávací nauku o jazykovém útvaru — velmi důležitý. Dosud nedovedeme odhadnout, jak je tento problém důsažný. Že však to jednou budoucnost objeví, je jisté.

Ani genealogická linguistika se nesmí vyhýbat druhým problémům. Je pravda, genealogická linguistika dosáhla výlučným pěstováním problému jazykové různosti pozoruhodných výsledků. Ale nedovede dobře odpovědět na některé otázky a námitky. Jsou patrny na útvaru indoevropského prajazyka stopy toho, že vznikl smíšením z jazyků dvou, jak soudí Uhlenbeck? Je podobnost indoevropských jazyků způsobena snad jen míšením, jak soudí Trubeckoj? Na takové otázky a námitky může genealogická linguistika odpovědět jen tehdy, když si dobře osvojí problematiku jazykového útvaru. Co znamená jazykový vývoj, ať už jazyka indoevropského nebo jiného? Nechce-li se genealogická linguistika spokojit s pouhým vypočítáváním změn, musí si k tomu problému osvojit problematiku útvaru a problematiku semiologickou. Bude moci jednou genealogická linguistika odpovědět na otázku společného původu všech jazyků, jak to nadhazoval Trombetti? Snad k tomu jednou dojde, ale jen tehdy, když metody genealogické linguistiky se zjemní a když problémy útvaru a změny jazykového útvaru se stanou zcela jasnými. Tak se linguistika genealogická ovšem přiblíží k linguistice typologické a z toho přiblížení může mít prospěch jako měla před sto lety.

 

Podobná je situace v dalších odvětvích jazykozpytu.

Především je tu otázka jazykové kultury. Že názory na otázky jazykové kultury se změnily, je dobře známo. Je známo také, jakou úlohu zde hrál Pražský linguistický kroužek. Také zde ztratila otázka jazykové různosti, vyhrocená v tak zvaný purismus, svou ostrost a na její místo nastoupily problémy druhé: problém semiologický, ptáme se totiž, co které slovo znamená, zda je důležité pro jazyk a jak je důležité — a problém útvaru, ptáme se totiž, kdy které slovo máte užít, jak souvisí se slovy jinými, do jaké vrstvy patří atd., atd.

Velkou důležitost pro příští vývoj jazykozpytu má orientalistika. Orientalistika se zabývá jazyky, které mají odchylnou strukturu od všech jazyků evropských. Jazyky, jako je čínština, turečtina, arabština, suahelština, nahuatl atd. atd., mohou poučit evropského jazykozpytce, jaké jsou možné jazykové útvary a jak různě může jazyk chápat skutečnost.

[94]Linguistika, kterou jsme nazvali pedagogickou, totiž jazykozpyt školní, přichází stále více ke cti. Pojmy pedagogické linguistiky, jako slovo, věta, podmět, předmět, přívlastek, sloveso, vid, přechodné sloveso atd. atd., pomohly stavět moderní pokusy o strukturální mluvnici.

V nové době se pokouší řada autorů nově vybudovat mluvnici. Patří sem práce Sechehayovy, Ballyho, Hjelmslevovy, Brøndalovy, van Ginnekenovy, de Grootovy, Mathesiusovy, Trnkovy, Belićovy a j. Řeší se tu problém jazykového útvaru ve spolupráci s logikou a se zřetelem k výsledkům pedagogické linguistiky. Problematika jazykové různosti přichází také k uplatnění. To platí zejména o pracích Mathesiusových. Neuplatňuje se ovšem v celé šíři. V. Mathesius na příklad srovnává obyčejně jen 4 jazyky, češtinu, němčinu, angličinu a frančinu. Vnesení problematiky jazykové různosti v celé její šíři do nauky strukturální mluvnice — což se může stát jen ve spolupráci s t. zv. typologií — může strukturální mluvnici jen prospět. Zvláště proto, že strukturální mluvnice zůstává dosud — na rozdíl od fonologie, strukturálního to hláskosloví — ve stadiu pokusů.

Klasická filologie má k novým proudům jazykozpytným nejdále. A je to vlastně paradoxní, protože oba problémy, které moderní proudy do jazykozpytu nově vnášejí — totiž problém útvaru a problém semiologický — vznikly a byly diskutovány právě v antice. Nastane-li zde někdy smíření, těžko říci.

Hnutí interlinguistické, třeba i význační linguisté mu věnují svou práci, se dosud nedopracovalo velkých úspěchů. Jak jsme řekli, slabinou tohoto hnutí je, že jsou při něm zanedbány dva ze základních problémů linguistiky, problém útvaru a problém semiologický. Problém útvaru je řešen jednoduše: totiž ve smyslu největší racionálnosti. A to je vážná chyba. Umělé jazyky se hodí nejvýše k dorozumívání o běžných věcech — a potom jsou vlastně zbytečné, neboť pro takové dorozumívání se naučíme v dostatečné míře i přirozeným jazykům bez příliš velkých obtíží.

Hnutí interlinguistické skrývá však v sobě hlubší problémy. Otázka zní: je možno vytvořit jazyk či je možno, aby vznikl jazyk, který by plně nahradil všechny jazyky ostatní? A k tomu musíme vzít na potaz problém jazykového útvaru a problém semiologický. Jazyky dosavadní vyjadřují totiž každý jiný odstín skutečnosti. Je možné, sebrat všechno dobré z jednotlivých jazyků a dát to dohromady? Je možný absolutní jazyk? Je těžko odpovědět na tuto otázku. Je však jisto, že jeden, jednolitý jazyk nemůže obsahovat všechno, co obsahují jazyky jednotlivé. Jeden jazyk nemůže být zároveň pravidelný jako turečtina a nepravidelný jako čeština, nemůže mít pravidlo regens post rectum jako turečtina a pravidlo regens ante rectum jako siamština, nemůže zároveň být bez gramatických slov jako čínština a mít gramatická slova jako angličina. Je tedy snad pojetí jednotného jazyka budoucí společnosti nebezpečnou hrou? Vedl by snad jednotný jazyk k jednostrannosti a jednotvárnosti?

Z tohoto hlediska se zdá obzor zcela bezvýhledný. Ale musíme uvážit další skutečnosti. Jazyková různost dnešních jazyků je dána nejen jazykovým útvarem, ale též pouhou růzností, to je, tentýž předmět má v různých jazycích různé jméno. Čínština a siamština, jazyky stejného původu, mluvnickou stavbou se sobě velmi podobají, ale přece mají určité rozdíly. V čínštině je obvyklejší pravidlo regens post rectum (slovosled jako „velké město“), v siamštině pravidlo regens ante rectum (slovosled jako „město velké“). Co však je největší potíží pro Číňana při učení siamštině a pro [95]Siamce při učení čínštině jsou — jako u všech jiných jazyků — odlišná slovíčka. Učí-li se jeden jazyku druhého, musí memorovat velké množství slov. Tato slova pak nijak nepřispívají k vytvoření nového chápání skutečnosti, jako k tomu přispívá nový útvar jazyka. Představme si utopii, že by Siamec převzal jednotlivá slova z čínštiny, ale ponechal si svou jazykovou stavbu. Učení čínštině by mu pak dělalo malé obtíže, porozuměl by jí velmi brzy, ale přitom by se dovedl vyjadřovat po svém.

Nechceme se zde pokoušet o nějaké operetní rozluštění obtížného problému. Chceme jen zde ukázat na to, že nějaké rozluštění je snad možné. Je třeba také upozornit na to, že rozluštění v uvedeném směru do značné míry uskutečňují jazyky evropské, které vytvářejí více méně jednotnou lexikální vrstvu, zvanou „cizí slova“. Podobně je to řešeno ve východoasijských jazycích, zvláště v písmu. Jak jsem řekl, nechci tu podávat řešení, nýbrž jen ukázat na jeho možnost.

Linguistika filosofická dala linguistice znova dva velké problémy, problém semiologický a problém jazykového útvaru. Budoucnost ukáže, zda linguistika bude moci vrátit filosofii tento tvar v podobě zúrodněné problematikou jazykové různosti.

Linguistika literárněvědná učinila v poslední době velké pokroky. Je to zásluhou české literární vědy, že především ona staví problematiku jazykového útvaru a problematiku semiologie, která je tak složitá v literatuře. Nutno poznamenat, že problém jazykové různosti nebyl dosud v literární vědě využit tak, jak by využit býti mohl. Hodně jsme se dověděli o souvislosti jazyka a stavby verše. Dosud však nevíme nic podstatného o vztahu jednotlivého jazyka k celé příslušné literatuře.

Semiologický princip přivádí vědu o jazyce a vědu o literatuře k jiným odvětvím estetiky, protože jednotlivá umění jsou také útvary semiologické. I zde se bude moci uplatnit problém jazykové různosti, protože jednotlivá umění jsou k sobě asi v podobném poměru jako jednotlivé jazyky.

Jazyková různost může mít význam i pro jiné vědy, sousedící s linguistikou, jako pro psychologii, logiku, noetiku a j. Linguistika se u nich poučuje o jazykovém útvaru a o stránce semiologické a za to jim může přinést poučení o jazykové různosti a o možnostech jazykových útvarů.

 

Z toho, co jsme tu v přehledu uvedli, je vidět, že jednotlivé obory jazykozpytu získávají, uvědomují-li si problematiku oborů jiných a soubornou problematiku jazykozpytu. V dnešní době si nemůžeme stěžovat, že by jazykozpyt byl příliš jednoduchý a jednostranný. Dnešní jazykozpyt je mnohostranný. Co však v něm chybí, je jednotící princip, systém, spolupráce, uvědomění složitosti vlastní problematiky. Jednotlivé obory jazykozpytu jsou dědictvím různých dob a žijí v tradicích doby svého vzniku. Doufáme, že jsme ukázali, že spolupráce mezi nimi bude svrchovaně prospěšná. Doufáme také, že tendence v moderním jazykozpytu ukazují cesty této spolupráce.

Z těchto nových tendencí bude míti tedy také prospěch problém jazykové různosti. Jen ve spolupráci s problémem jazykového útvaru a s problémem semiologickým bude možno se pokusit o řešení oněch otázek, které jsme nadhodili v úvodě, otázek vzniku a zániku jazykové různosti, otázek hodnocení jazykové různosti atd. A tak bude moci jazykozpyt odpovědět na nejnaléhavější otázky, které mu společnost může klást.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 80-95

Předchozí Bohumil Trnka: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby

Následující Julie Nováková: Kvantita v českém verši přízvučném