Z letopisů českého divadelnictví

Adolf Scherl

[Kronika]

(pdf)

Annales du théàtre tchèque

Soubor divadelnických statí Karla Engelmüllera, který nedávno vyšel u Jos. R. Vilímka[1], nelze hodnotit s jediného hlediska, jsou tu kapitoly, jež znamenají nesporně přínos do historie českého divadla, jsou tu jiné, které jen spíš lexikograficky shrnují starší poznatky z některého úseku divadelní vědy, a další, které svým memoirovým rázem podávají jen doklad způsobu, jakým se u nás v jisté epoše na divadlo nazíralo.

Pro nás zůstávají přirozeně nejzávažnější ony stati z historie českého divadla, v nichž můžeme vidět příspěvky k zpracování naléhavých úkolů naší odborné divadelní historiografie. Rekapitulace počátků dějin našeho divadla není tu ovšem žádným objevem, i ostatní stati o začátcích českých divadel nemají žádné přednosti proti studiím, jež jsme již měli. Ale Engelmüller dovedl několikrát vybrat z historie českého divadla problém velmi zajímavě: třeba dějiny našich inscenací Hamleta, přehled shakespearovských premiér, kroniku molièrovských inscenací u nás atp. Ukázalo se přitom však, že na takový úkol je připraven svou theoretickou výzbrojí jen z poloviny. Vědecká práce Engelmüllerova je totiž opřena o realistické chápání skutečnosti a positivistickou methodu. Příznačná je pro něho snaha o co nejúplnější výčet jmen, názvů a dat, o číselné vyjádření počtu repris, výnosu představení atd. Historická kapitola se tak mění v pouhé nashromáždění faktů bez odlišení podstatného a nahodilého, faktů, z nichž by bylo teprve možno vyjít ke zkoumání všech souvislostí. Práce, jež tu byla vykonána, má svou nespornou cenu a snesený materiál čeká na pokračovatele v práci o těchto thematech. Není, mimochodem, náhodné, že v knize najdeme i kapitoly o divadelním slovníku, museu a ročenkách. To je také projev oné sběratelské pečlivosti, s jakou Engelmüller shledává každý přesně zaznamenatelný fakt. V důsledku tohoto zaměření Engelmüller mnohého nevyužije: píše-li dějiny českého Hamleta, nepočítá na př. vůbec s tím podstatným, s „životem“ postavy i hry, jež proměňuje svojí strukturu s proměnou dobového nazírání, a omezuje se ponejvíce na popisnou historii jednotlivých hereckých realisací. Píše-li Engelmüller dějiny českých inscenací Shakespeara, nezajímá ho vůbec otázka, jak se měnila funkce jeho her na našem divadle v různých dobách, píše-li obecné kapitoly z dějin českého divadla, ponechá zcela stranou jeho umístění v sociální situaci v té které době[2], píše-li lexikografickou kapitolu o podílu výtvarné složky na divadle, hodnotí její poměrnou účast bez ohledu na požadavky dobové divadelní struktury (alžbětinské divadlo „ku podivu“ nepřálo rozvinutí dekorace). To se ostatně týká i podobné kapitoly o herectví, které je probíráno zcela isolovaně a nadto s dosti hrubými prostředky rozboru. Kromě toho positivistický popis vnějších faktů často nedostačuje: potom probleskne snadno dobově omezený názor, který i v historických kapitolách činí z mnohých odstavců spíš dokument o postoji kritika jisté doby a třídy k divadlu, než pravdivou výpověď o samém vývoji divadla. Tak obírá-li se Engelmüller postavou Žižky v českém dramatu, kupí se mu jednotlivá řešení bezděky kolem jeho realistické normy, jíž jsou často i měřena. Jindy zas, jelikož je z divadla své doby zvyklý zaměřovat zrak především na hereckou složku, uplatňuje toto stanovisko i v historickém přehledu, místo aby si položil otázku hierarchie slo[124]žek a přesunů v ní a sledoval vývoj divadelní struktury v celé jeho složitosti.

Engelmüller se někdy uchyluje i k přibližné, žurnalistické charakteristice, pracující s neurčitými kategoriemi idyličnosti, dramatičnosti, vzrušenosti či hlubokosti, aby tak nahradil vědeckou interpretaci nasbíraného materiálu. To zvláště v monografiích o Jiráskovi a F. X. Svobodovi, kde při rozboru děl pracuje nástroji zastaralými.

Cena díla spočívá však také v jeho druhé stránce: je samo dokumentem. Autor přikazuje knize v úvodu výslovně zvláště tento účel. Skutečně mu v tom dáme zapravdu — viděli jsme, jak tento rys stále pronikal i do nejobjektivněji koncipovaných kapitol. Pro Engelmüllera a jeho dobu je charakteristický i výběr osobností, jimiž se v jednotlivých kapitolách obírá: Jindřich Vodák, F. A. Šubert, Jar. Kvapil, K. H. Hilar. Zrakem soudobého pozorovatele všímá si i některých speciálních divadelních odrůd, loutkového divadla nebo divadla v přírodě, kde dobře postřehuje, jak se nahodilé přírodní děje mohou stát nositeli významu. Tím jsme se již dostali až ke statím ryze vzpomínkovým, v nichž jsou porůznu roztroušena pozorování běžná i zajímavá. Článek o autorových prvních divadelních dojmech je na př. ukázkou divadelní výchovy pražského měšťanského dítěte sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Historickou cenu konečně mají dnes i některé autorovy hodnotící poznámky, jež však málokdy vybočí z rámce vnější neutrality nebo alespoň krajní tolerance. Zračí se v nich estetický názor, který pokládá „krásný dojem a klam“ za účel divadelního díla, a postoj kritika celého širokého údobí realistického divadla, zasazeného do společnosti vyvinutého českého měšťanstva.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 123-124

Předchozí Pavel Trost: Úvody do fonologie

Následující Adolf Kellner: Nová učebnice polštiny