Polský přehled obecné jazykovědy

Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

Manuel polonais de linguistique générale

Obecný jazykozpyt jde pomalu kupředu. Kromě jiného má velkou potíž technickou: při obecném pohledu na jazyk je třeba nezapomínat na jednotlivé detaily a tomuto požadavku se nejvíce blíží statné knihy o jazyce vůbec s důkladným vylíčením podrobností. Tyto knihy slouží pak zároveň jako učebnice. Není ovšem snadné takovou knihu napsat — světová linguistika jich má jen několik desítek. Není také každé takové knize dáno hrát tak důležitou úlohu jako epochální Saussurovy Cours de linguistique générale nebo Paulovy Prinzipien der Sprachgeschichte.

V Polsku nyní vysel I. díl kompendia obecné linguistiky od T. Milewského.[1] Kniha ta má své zásluhy v obojím směru: je to dobrá učebnice jazykozpytu, zvláště moderního a přináší také nové výhledy do jazykozpytu obecného. Zvláště v polské linguistice, kde jsme dosud podobnou knihu neměli (byla tu jen neúplná práce Szoberova a j.) — má své důležité místo. Velmi vítanou novinkou je podrobný výklad historie jazykozpytu — který zaujímá dvě třetiny knihy — protože historie je v této vědě nejzanedbanějším odvětvím. A přece historie by nejvíce mohla přispět k tomu, abychom se lépe orientovali v dnešním chaosu. Vidíme to již na linguistice řecké, tolik zanedbávané jak linguisty, tak klasickými filology. Řecká linguistika se přece zabývala celým souborem semiologických otázek — co problémů se tu tedy může nově osvětlit, těch problémů, které jsou právě dnes tak aktuální. Po té stránce musíme být Milewskému vděčni, i když leckde je příliš stručný. Jazykozpyt středověký a novověký až do 19. století dostal jen několik vět [187](str. 24—25), ač právě tady klíčí leccos, co může dát podněty novému jazykozpytu: na př. interlinguistické snahy (t. j. snahy o společný jazyk) ze začátku 17. století u Leibnize, Komenského nebo zase nominalisticko-realistický spor o obecné pojmy. Milewski také málo přihlíží k vnějším dějinám jazyka, k dějinám filosofie, literatury, vědy vůbec a j., pokud tyto obory nějak souvisí s vývojem jazykozpytu. Tím trpí také vylíčení jazykozpytu 19. a 20. století (str. 27—133), jinak velmi podrobné a zachycující důležité body vývoje jazykozpytu, pokud mají pro dnešek význam.

Po historickém nárysu přechází Milewski k theoretickému výkladu linguistiky. Stojí tu před problémem, jak vyrovnat mechanickou vědu jazykozpytnou, založenou na kausalitě (fonetika, psychologie řeči, sociologie řeči) na jedné straně a funkční vědu jazykozpytnou, založenou na pojetí „celostním a fenomenologickém“ (sem počítá fonologii, gramatiku, stylistiku a j.). Tento svůj problém řeší autor dualisticky: pro něho existuje linguistika vnější (zewnętrzna), pracující methodami příslušných pomocných věd (fysiky, fysiologie, psychologie, sociologie) a linguistika vnitřní (wewnętrzna), pracující na základě funkčním, celostním a fenomenologickém. Je to učení zajisté jednoduché, ale narazí jistě na hojné námitky. Především se autor dostal do příliš ostrého protikladu „kausálního“ a „funkčního“ jazykozpytu, do něhož byl zaveden jednak některými idealistickými školami (na př. Vosslerovou), jednak tím, že málo přihlíží k některým jiným školám (k Marrově škole, dialektické methodě v pražské škole). Řešení budoucnosti bude jistě složitější. Zajímavé je Milewského třídění gramatiky a stylistiky na objektivní a subjektivní — „subjektivnost“ vidí v zásahu mluvícího či poslouchajícího.

Závěrem můžeme říci, že Milewského kniha je jednak zajímavým pokusem o nové pojetí jazykozpytu (nejdůležitější novinkou je tu zdůrazněné hledisko historické), jednak důležitou pomůckou studijní (důležitou i pro nás - kde máme jen originální, ale příliš stručnou Baudišovu Řeč a obsáhlou kompilaci v Oberpfalcerově jazykozpytu). Právem můžeme být zvědavi na 2. a 3. díl Milewského knihy, kde se bude mluvit o srovnávací filologii a o typologii.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 186-187

Předchozí Bořivoj Novák: Nové učebnice ruštiny

Následující Oldřich Králík: Z bezručovské literatury