Bohumil Trnka
[Kronika]
Statistique des voyelles et des consonnes tchèques
V 30. ročníku Naší řeči (str. 101–111 a 146 až 151) uveřejnila Věra Mazlová pod názvem „Jak se projevuje výuková stránka češtiny v hláskových statistikách“ hlavní výsledky svého průzkumu frekvence českých hlásek podniknutého za vedení prof. B. Hály na podkladu 360 textů po 1.000 hláskách, úhrnem tedy na podkladu 360.000 kontextových hlásek. Autorčiny výsledky celkem potvrzují výsledky dosavadních pokusů českých těsnopisců, ale tím, že autorka s fonetickou přesností liší mluvenou řeč od psané, zhodnotila a doplnila je po mnohých stránkách. Tak po prvé nalézáme v tomto pojednání přesné a spolehlivé stanovení frekvenčních poměrů mezi dlouhými a krátkými samohláskami, mezi párovými znělými a neznělými souhláskami, mezi souhláskami párovými a nepárovými, mezi souhláskami a samohláskami, stanovení výskytové hojnosti slabikotvorných likvid a frekvenční kolísavosti sykavek, likvid a samohlásek v protikladu k frekvenci souhlásek. Zejména zajímavé a důležité je zjištění, že básnická řeč přeje souhláskám více než próza. Tento zjev, který autorku překvapil a jenž je patrně statistickou konstantou, je uvésti v souvislost s expresivností básnické řeči, která si vybírá méně obvyklé slovní útvary. Je-li na př. v české próze obvyklý typ baba (b) nebo babba (b), básník dává přednost takovým slovním typům, v kterých se vyskytují souhláskové shluky na začátku nebo konci slova nebo v kterých se vyskytují shluky méně obvyklé. Bez souhláskových shluků by básnická řeč česká sotva dosáhla své expresivnosti. Bylo by vůbec zajímavé na autorčině materiálu kontrastovat oba jazykové styly, styl české prózy a poesie, statistikou slovních typů (na př. jednoslabičných typů a, ab, abb, abbb, ba, bab, babb, babbb, bba, bbab atd.) a zjišťovat frekvenci hlásek nejprve uvnitř těchto typů. Ale i z výsledků její statistiky vysvítá, že eufonie nezávisí na fysiologii hlásek, nýbrž že je záležitostí fonologického systému daného jazyka. Fonolog by si tudíž přál, aby autorčiny výklady byly fonologičtěji zaměřeny a neměly za cíl jen zjišťování eufonie.[1] Autorka rozlišuje na př. znělou a neznělou posiční variantu fonému ř, ale sotva statisticky liší variantu g fonému k (na př. ve slově kdo) od cizího fonému g (na př. ve slově guma), variantu f fonému v od cizího fonému f, neutralisované členy znělostního protikladu (na př. ve slově led) od členů téže korelace před nepárovými hláskami (na př. ve slově ten, tne) atd. Bylo by vůbec důležité stanoviti frekvenci českých hlásek v jednotlivých posicích ve slově, tedy ve vztahu k struktuře českého slova. Zjistilo by se na př., že p je na počátku slova nejhojnější českou hláskou, že s se vyskytuje častěji v souhl. skupinách než mimo ně, že první kmenová slabika, za kterou následuje další slabika kmenová (na př. ve slově holub, holoubek) je vždy krátká a pod. Autorka snad nám podá ve své nové chystané práci další výsledky své trpělivé a zajímavé práce na materiálu, který je jí k disposici.
[1] K tomu autorčina charakteristika hlásek jako „velmi lahodných, méně lahodných, nepříjemných, nešťastných“ a pod. se příliš blíží Kollárovu diletantismu, jehož se také autorka často dovolává; kdyby byla autorka vypustila své hodnocení podle libozvučnosti, byla by svému příspěvku jen prospěla. rd
Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 190
Předchozí Felix Vodička: Nové svazky Národní klenotnice
Následující K. H. (= Karel Horálek): Z ruských lidových tisků
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1