Nářečí a spisovný jazyk

Alois Jedlička

[Rozhledy]

(pdf)

Les Dialectes et la langue littéraire

Ve dvou kapitolách probral a slovenským jazykovým materiálem doložil E. PAULINY[1] otázku poměru spisovného jazyka a nářečí a problém využívání nářečí v jazyce umělecké prózy. Zatím co první kapitola vhodným způsobem popularisuje názory na spisovný jazyk, jeho rozvrstvení a jeho úkoly ve srovnání s jazykem lidovým, nářečím, jak je v podstatě známe ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura a z jiných prací členů PLK, je druhá zajímavým pokusem o postižení některých způsobů využívání nářečí v jazykové výstavbě děl umělecké prózy, jak se projevují ve vývoji slovenské literatury.

Ujasnění pojmu spisovného jazyka a poznání jeho osobitých a bohatých úkolů, poukaz na existující kolektivní jazykové povědomí i pro spisovný jazyk a zdůraznění autonomní spisovnosti, to vše náleží k základním prvkům obecné jazykové výchovy. Všechny tyto momenty se odrážejí právě na pozadí a ve srovnání s nářečím. Poměr obou těchto útvarů je v jednotlivých jazycích různý. Ale při detailních rozdílech, plynoucích nejednou z vývojového procesu, na př. mezi češtinou a slovenštinou — a Pauliny, vycházeje ze slovenské [237]jazykové skutečnosti, nám tyto rozdíly jen potvrzuje — je shoda v pojímání podstaty tohoto poměru.

Východisko slovenského jazykového materiálu určuje větší, značnější podíl výkladů o nářečí. Z nich vychází P., aby čtenářům objasnil pojem a podstatu nářečí (a soustřeďuje se pro dané thema na nářečí místní, zeměpisné), aby jim na nářečí osvětlil jazykovou normu, a konečně, aby jim ukázal, jaká je funkce nářečí a jak se obráží v jeho stavbě, struktuře. A teprve na pozadí těchto výkladů podává paralelní výklady o spisovném jazyku a jeho funkcích, o jeho rozvrstvení a konečně s hlediska spisovného jazyka mluví o vzájemném poměru k nářečí.

Z funkce nářečí, z jeho omezení na prostředek prostého dorozumívání formou mluvenou pro potřeby společenské skupiny, žijící jednoduchým životem (nelze však zcela souhlasit s Paulinyho zjednodušenou formulací, že jde o celek jednolitý), vyplývá i jeho ústrojnost. Autor dokládá slovenskými příklady známá fakta, lexikální i gramatická, zvl. syntaktická, charakterisující nářeční stavbu, jak je na př. pro češtinu v populárním podání shrnul Fr. Trávníček (Spisovná řeč a nářečí na škole, St. nakladatelství, Praha 1931). Vytknout je třeba autorovo upozornění na přesnost a bohatost pojmenování konkretních předmětů a úkonů v oblasti souvisící těsně se zaměstnáním anebo životem skupiny, která nářečí užívá, a jejich vliv na odborný jazyk spisovný (patrnější a záměrně podporovaný ve slovenštině). V oblasti pojmenování cizího původu vidí P. dvě odlišné vrstvy: cizí slova nářeční se vyskytují často i tam, kde spisovný jazyk, jehož norma se záměrně pěstuje, má jen slova domácí, na druhé straně nemá nářečí ovšem ty prostředky cizího původu, jež jsou součástí odborných jazyků spisovných. Neméně důležité pro jazykovou výchovu a kritiku je i zdůraznění slovesných vazeb pro nářečí na rozdíl od nominálních konstrukcí, vyznačujících spisovný jazyk zvláště v některých funkcích. Pro spisovný jazyk a jeho větnou stavbu podtrhuje důležitost existence vhodných a jemných prostředků k přesnému vyjádření vztahů a složitých myšlenkových souvislostí, spojek a předložek (slc. kvôli, vďaka, vzhľadom). Tato objektivní zjištění, nezaměřená nikterak polemicky, vytýkají tedy pro odlišnost spisovného jazyka od nářečí jako charakteristické zvláště ty prostředky, které jazykoví oprávci a brusiči nejčastěji kárají (náleží sem ještě i účast t. zv. europeismů v spisovném jazyce). Pro vlastní zpracování této otázky o poměru gramatické a lexikální stavby nářečí a spisovného jazyka považuji za nevýhodné její probírání na dvou oddělených místech, jednou v souvislosti s výklady o funkci nářečí a o vlivu na jeho stavbu (ovšem na pozadí a v protikladu ke spisovnému jazyku), po druhé v rámci samostatné kapitoly o poměru spisovného jazyka a nářečí mnoho opakující.

Kromě této zásadní a nejzávažnější otázky obsahuje P. první kapitola i mnoho drobnějších zjištění a postřehů rázu obecného. Vychází ovšem z pojímání jednotlivých základních vrstev spisovného jazyka, jak jsou známy z klasifikace Havránkovy, ale chápe je jako pouhé funkční styly, nikoliv jako samostatné jazykové útvary funkční, ve shodě a pod vlivem patrně Kořínkovým. Pouhé styly jsou podle Paulinyho rovněž sociální nářečí, na rozdíl od nářečí zeměpisných, která tvoří strukturu.

Je příznačné a svědčí o autorově vědomí důležitosti hovorového jazyka pro jazykovou kulturu, že ze všech funkcí promlouvá obšírněji jen o jazyce (stylu) hovorovém. Je to ovšem na druhé straně i proto, že se v této funkci stýká spisovný jazyk s nářečím, při čemž je rozdíl jen v nositelích, uživatelích. I když neznáme z osobní zkušenosti jazykový vývoj slovenský za posledních let, domníváme se, že je správné konstatování P., že se na Slovensku ještě nevyvinula pevná forma hovorového jazyka, a že v této funkci funguje buď spisovný jazyk zbarvený nářečně anebo místní nářečí porušené prvky spisovnými. Na vrub populární formulace snad spadají terminologické nepřesnosti (str. 18), kdy se proti jazyku hovorovému staví forma psaná (jež je ovšem ve skutečném protikladu k formě mluvené, [238]ústní a nikoli k hovorovému jazyku). Rovněž bychom zcela nesouhlasili s charakteristikou, že v hovorovém jazyce se často užívá slangových a argotických výrazů. Tu je třeba míti na mysli, že se hovorový jazyk na jedné straně zaměňuje s obecným jazykem, na druhé straně se pro původně třídně výlučnější charakter spisovného jazyka vůbec často chápe zúženě a ztotožňuje s jevy, kterým bychom spíše přikládali charakter skutečného slangu, zvl. uměleckého (hereckého a pod.) a intelektuálského.

Déle setrvává P. rovněž při otázkách jazykové normy. Pro své cíle popularisační demonstruje pojem normy na normě nářeční, která je v poměru k normě spisovného jazyka méně ustálená, nedodržuje se přísně a závazně, ale přitom se někdy nepřímo vynucuje. Zvláštní kapitolku věnuje P. t. zv. „porušování nářeční normy“. Sem zařazuje příklady na nezáměrné přejímání, které se děje podvědomě anebo z praktických příčin. O záměrný vliv cizí normy jde tehdy, když se příslušník nářečí při zvláštních příležitostech snaží vnést do svého nářečí znaky a prvky některé cizí normy.

Je však těžko mluvit souborně o porušování normy a spojit tu fakta zcela různorodá. O porušování lze mluvit jen s hlediska čisté, ideální, neporušené normy. Ale P. sám tu zdůrazňuje její kladné obohacování cizími prvky. Přitom na př. cizí slova přejatá do jazyka v období předspisovném nejsou vhodnou ukázkou pro demonstraci této tendence v normě. Do stejné roviny s těmito jevy není možno počítat sociální zaměření v individuálních projevech mluvčího (když na př. příslušník nářečí v hovoru s osobou výše postavenou nebo na úřadě stírá osobité znaky svého nářečí a vkládá do svých projevů prvky normy cizí) nebo ty případy, supluje-li nářečí v projevech těch funkcí, jež jsou zpravidla doménou jazyka spisovného, na př. v projevech rázu úředního, náboženského, nebo jako prostředek působení uměleckého a přijímá-li vlivem této své neobvyklé funkce nové prvky.

Speciálnějšího rázu, ale bohatá na nové postřehy, je kapitola druhá o využití nářečí v umělecké próze. Častým aktualisačním prostředkem v slovenské próze jsou prvky nářeční. Jejich aktualisační síla je dána v podstatě napětím, které vzniká stykem nářečních prostředků (odlišnost lexika, „hovorovost“ věty) s charakteristickými, normálními znaky spisovného jazyka („knižnost“ jeho větné stavby). Na čtyřech ukázkách podává P. různé postupy, jak lze využít nářečí jako tvárného uměleckého prostředku. U Zuzky Zgurišky jde o nejvyhraněnější protiklad, kdy odlišnost nářečí, daná jak slovně, lexikálně, tak větnou hovorovostí a representovaná konkretním nářečím, je podložena též protikladnou thematikou „lidu“ a „inteligence“. Kukučin staví celý umělecký účin na nářeční hovorovosti, kterou uplatňuje jak v partiích dialogických, tak nedialogických, při čemž nedialogické partie jsou podřízeny dialogickým. Třetí typ vidí P. v próze Chrobákově, kde na rozdíl od Kukučina hovorovost neproniká celou povídku, ale autor vybírá jen jednotlivosti. Jeho věta je výsledkem stylisace, uměleckého ztvárňování, s využitím jazykově svérázných prostředků. A konečně u T. Gašpara jde jen o výběr expresivně zabarvených slov, která nepůsobí svou nářečností, ale neobvyklostí, drsností, při čemž jejich užití není thematicky vázáno na folklorní oblast. (Se souhlasem lze uvésti poznámku, vyjádřenou již v jiném referátě, že snad bylo lze pro demonstraci tohoto postupu najít jinou ukázku než právě T. Gašpara.)

To jsou ukázky způsobů využívání nářečí, které P. vybral z vývoje slovenské umělecké prózy. Jejich charakteristika je podána jen v nejhrubších rysech bez nároků na úplnost a propracovanost. Jde o podnětné postřehy a závěry obecného charakteru, které bude lze rozvésti a detailně propracovati v samostatných obsáhlejších studiích.

Studium této otázky v české umělecké próze by nám ukázalo jak paralely, tak variace a odchylky. Bylo by je možno sledovati jen v rámci celkového vývoje české umělecké prózy. Uvádím jen namátkou, že v realistické próze, kde bychom našli paralely postupu Kukučinova (ovšem s vědomím strukturních odchylek ve vývoji české a slovenské prózy), je na [239]př. u Mrštíků (v Roku na vsi) protiklad nářečovosti a spisovnosti zesilován posunutím vyprávěcích, nedialogických partií směrem ke knižnosti.[2]

Vcelku lze Paulinyho kapitoly, psané a formulované jasně a srozumitelně i pro širší kruhy, jen vítat. První může mít kladný a žádoucí vliv na slovenskou jazykovou kulturu a na cesty linguistické výchovy, druhá podnětně ukazuje na možnost a potřebnost strukturálního studia jazyka umělecké prózy.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 236-239

Předchozí Karel Horálek: Čelakovského sbírky národních písní

Následující Rudolf Havel: Jubilejní literatura k osmdesátým narozeninám Petra Bezruče