K dějinám česko-ruských styků v 10.—18. století

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Sur l’histoire des relations tchèco-russes du 10e jusqu’au 18e siècle

Nákladem Slovanského ústavu vyšel loni druhý díl knihy A. V. Florovského Čechi i vostočnyje slavjane (Práce Slovanského ústavu XX, v Praze 1947,str. 548, 200 Kčs). První díl tohoto význačného díla ruského učence, který již dlouhá léta působí u nás, vyšel již 1935; pro různé potíže se zdržel tisk druhého svazku až do prvních let válečných, kdy jeho vydání zmařila censura. Sazbu se však podařilo zachovat v matricích a nyní konečně se dostává i tato část do rukou čtenářů s nejnutnějšími doplňky, jejichž potřebu vyvolalo několikaleté zdržení.

Florovskij chce ve svém díle podat podrobný obraz česko-ruských politických i kulturních styků od nejstarších dob do poloviny 18. století. Jeho přínos spočívá jednak v kritickém rozboru a zhodnocení starší odborné literatury o těchto otázkách, jednak v novém pramenném materiále. Předchůdce měl na tomto poli hlavně v českém slavistovi Pervolfovi (1841—1892), který působil na varšavské universitě a vydal rusky významné třísvazkové (nedokončené) dílo o slovanské vzájemnosti. Druhý svazek Florovského práce navazuje přímo na díl první a tvoří s ním nedílný celek. V prvním svazku podává Florovskij obraz styků českých zemí s kyjevskou Rusí a s haličským knížectvím (10.—13. stol.) a styků Čechů s východoslovanským obyvatelstvem na území Polska a Litvy (15.—17. stol.). Nejvýznamnější období v starších dějinách českoruských styků je období církevněslovanské (do zániku slovanské bohoslužby v Čechách, t. j. do konce 11. stol.) a období husitské. V nově vyšlém druhém svazku pokračuje Florovskij přímo v kapitole o stycích Čech s východními Slovany na území polského a litevského státu. Do starších dob zabírá svými výklady o vlivu češtiny na jazyk některých staroruských literárních památek.

 

V dobách pohusitských se vyznačují česko-ruské styky šířením českých kulturních hodnot do západoruských (ukrajinských a běloruských) oblastí. Vedle náboženské literatury proniká sem také belletrie, vesměs západoevropského původu. Česká literatura se v této době stává východním Slovanům branou ke kultuře západoevropské. Nejdůležitější kapitolu v dějinách nábožensko-literárních styků česko-ruských v době reformační tvoří osudy české bible u západních Rusů. Tuto otázku však Florovskij zpracoval v samostatném pojednání, jež vyšlo rusky 1946 ve Sborníku filologickém (sv. XII, str. 153—299, nákl. České akademie věd a umění) pod titulem Češskaja biblija v istorii russkoj kul’tury i pis’mennosti (Fr. Skorina i prodolžateli ego dela). V době reformační jako by se navazovalo na starší období církevněslovanské. Čechy se dostaly do čela kulturních národů Evropy a ohlasy českého kulturního snažení pronikaly i daleko na východ. V překládání biblických textů se Čechové stali učiteli Polákům již ve 14. století. U Rusů pak se setkáváme s ohlasy české biblické tradice jednak polským prostřednictvím, jednak přímo. Je těžko říci, do jaké míry působily tyto ohlasy na zrození myšlenky, nahradit v pravoslavné církvi církevněslovanský překlad bible překladem v živém jazyce národním. Florovskij je přesvědčen, že tu rozhodly podmínky vnitřní, myšlenkový kvas v ruské církvi přímo. Faktem však zůstává, že nové snahy našly realisátory v ruské oblasti, která byla v 15.—16. století součástí říše polsko-litevské. Česká Praha tu pak vystupuje dokonce jako místo, kde se nová ruská (vlastně běloruská) bible tiskne. Jde o dílo F. Skoriny, který [247]se jím významně zapsal do kulturních dějin svého národa. Florovskij ve své práci reviduje výsledky starší literatury o Skorinově působení, o jeho pobytu v Praze a o styku s českým kulturním prostředím, leccos přitom opravuje a také doplňuje. Filolog bude v této práci postrádat samostatný rozbor jazykového materiálu, kulturní historik však si zde přijde na své.

V druhé části knihy ‚Čechi i vostočnyje slavjane‘ je oddíl o stycích hospodářských (styky obchodní, čeští řemeslníci a kolonisté v západoruských krajích atd.). Zde zvyšuje cenu Florovského práce přímé používání českých archivních pramenů. Celkový ráz styků Čechů se západoruskými oblastmi na území polského a litevského státu od dob bělohorských vyplývá z tehdejší politické situace. Je to období politické, hospodářské a kulturní spolupráce. Docela jiné povahy byly české styky s rusí moskevskou v téže době a ještě dosti dlouho později. Více než zeměpisná vzdálenost tu rozhodovala okolnost, že moskevská Rus v té době vystupuje jako politický soupeř říše Polské. Čechové se dostávají do přímého styku s moskevskou říší jen nahodile a české představy o ruských poměrech v 16.—17. století jsou značně neurčité. Na tom nedovedla mnoho změnit ani okolnost, že získávací politika papežské kurie používala k diplomatickým a misijním akcím českých jesuitů. Patrně tu rozhodovala také okolnost, že jde již o dobu českého politického a kulturního úpadku. V této době se také rodí silnější slovanské uvědomění (t. zv. barokní slavismus), ale přímé styky českoruské se tím neposílily. Hluše celkem pro obě strany vyzněla i krátká episoda překladatelské spolupráce Petra Velikého s několika českými jesuity.

Významné příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků z pozdější doby obsahuje také Florovského práce Jesuité na Rusi (vyšla 1941 nákl. Vyšehradu) a některá menší pojednání časopisecká. Všechny tyto práce tvoří vlastně celek a je škoda, že se nepodařilo zachovat jeho publikační jednotu. Další příspěvky k dějinám česko-ruských styků prof. Florovskij ještě připravuje.

Florovského dílo by mělo jak pro své aktuální thema, tak pro své vědecké hodnoty vyjít také v českém zpracování, a to zkráceném a shrnujícím. V takovém shrnutí by autor našel příležitost k plastičtějšímu zachycení celkových historických souvislostí a sil, které o česko-ruských stycích v starších dobách rozhodovaly. Ukázalo by se pak ještě názorněji než v podání podrobném, že v starších dobách kulturní spolupráce a výměny duchovních hodnot Čechů a východních Slovanů měly větší význam spontánní akce jednotlivců, kteří dovedli těžit z jazykové a kmenové příbuznosti, než oficiální podniky politických a církevních činitelů. Nad shrnujícím obrazem dějin česko-ruských styků bude pak třeba uvažovati o všech příčinách, proč se tu v starší době nevytvořila souvislá tradice.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 246-247

Předchozí Vladimír Skalička, Josef Vachek: Soubor statí Viléma Mathesia

Následující Karel Horálek: Nové překlady ruských bylin a bajek