Poesie a jazyk

René Wellek

[Rozhledy]

(pdf)

La poésie et la langue

Nedávno vydal mladý anglický literární historik F. W. BATESON knížku „English Poetry and the English Language. An Experiment in Literary History“ (Anglické básnictví a anglický jazyk. Literárně-historický experiment. Oxford 1934), která i u nás zasluhuje pozornosti. Bateson formuluje tu zřejmě úplně nezávisle a bez nejmenší znalosti ruského formalismu a jiných paralelních zjevů na pevnině teorii literární historie, podobnou, až to překvapuje, a v náčrtkovém přehledu dějin anglické literatury ukazuje, jak by asi mohly vypadati podle ní dějiny anglické literatury. Knížka Batesonova je dalším velmi zajímavým příznakem krise literárně-historických metod a novým dokladem, že východisko z krise (nebo jedno z východisek z krise) je v těsné spolupráci literární historie s linguistikou. Anglie — konservativní země i v literární historii — dostává se patrně do metodického kvasu později než ostatní Evropa. Obraz, který Bateson — způsobem poněkud příliš zjednodušujícím — kreslí o současném stavu anglické literární historie, odpovídá obrazu německé nebo české literární historie za plné předválečné nadvlády positivismu. Podle Batesona povolání literárního historika ve smyslu Tainově nebo Brandesově dnes skoro vymřelo. „Typický učenec dneška není, přesně vzato, vůbec historikem, nýbrž starožitníkem. V posledních padesáti letech se přesunul střed zájmu [230]z porozumění minulosti na reprodukci minulosti. Charakteristický výkon naší generace je zjišťování tekstu a kanonu hlavních klasických spisovatelů. Méně se zajímáme o nový výklad a o nové hodnocení minulosti, a máme v tom méně úspěchů. S touto změnou zájmů nastala i změna měřítek. Měřítko 19. století bylo pochopení, ale měřítko dneška není porozumění, nýbrž přesnost a důkladnost. Dnes nedostatek soudnosti a úplný nedostatek smyslu pro proporce nejsou zločiny; jediným hříchem je neznalost faktů.“ Pro starožitníka jsou právě všechna fakta rovnocenná, poněvadž fakt je jim absolutnem. Užití kriterií, jimiž jedna skupina faktů se stává důležitější než druhá, není již úkolem pro starožitníka, nýbrž pro historika. Bateson chce tedy znovu vzkřísit literární historii, ale nevěří, že by bylo možné vraceti se k metodám 19. století. Omylem 19. stol. bylo, že pokládalo literaturu prostě za produkt společenských sil. These Batesonova naproti tomu zní, že pečeť doby na básni není z básníka, nýbrž z řeči. „Skutečné dějiny poesie jsou dějinami změn v řeči, v které básně jsou psány. A jen tyto změny řeči byly způsobeny tlakem sociálních a myšlenkových tendencí.“ Na př. poesie 18. stol., doby racionalismu, je charakterisována průzračností, ale poesie nebyla průzračná proto, jak by se bylo řeklo v 19. stol., že básníci byli racionalisté. Vliv je tu nepřímý. Poesie je průzračná, poněvadž vládnoucí racionalismus dal po čase řeči snahu po průzračnosti a básníci, ať už byli racionalisté či nikoliv, prostě užívali řeči, kterou našli připravenu. K určení básnického slohu v historické posloupnosti nestačí tedy prostě konfrontovat básně s tak zv. duchem doby. Nutno nejprve isolovat vliv doby na teorii a praksi řeči a pak teprve, když linguistické tendence byly určeny, prozkoumati jejich účinek na básnictví.

Bateson pak blíže rozvádí a polemicky podporuje svou teorii. Uznává, že není již možno psáti dějiny poesie podle starých přihrádek „škol“, „vlivů“, „revolucí“, „reakcí“, ale naprosto nesouhlasí s těmi velmi četnými anglickými literárními historiky, kteří žádají, abychom se prostě kochali krásou jednotlivých děl, a tím vlastně vyhlašují bankrot literární historie ve vlastním slova smyslu. Literární kritika jednotlivých zjevů není ještě literární historií. Každý historický proces je procesem změny. Proto, prohlašuje Bateson s překvapující shodou s nedávnou teorií Mukařovského, jedinými hodnotami, které literární historik může uznat, jsou rozdíly, novosti literárního díla. Literární kritika naproti tomu zdůrazňuje podobnosti, předpokládá statický stav, potenciální nezměnitelnost literatury. Ale onen literárně historický proces změny nebo vývoj zdá se Batesonovi nesrozumitelný bez vztahu k něčemu, co je mimo něj. Literární historik, nechce-li prostě uvádět pouhé řady jmen a dat, musí předpokládat nějakou pevnou strukturu (pattern) za plynulým tokem literárních změn. Každé umělecké dílo je nutno zapojiti do literární tradice a jeho odchylky od této tradice je nutno vykládat. Ale takové vztahy a výklady mohou býti přesně určeny jen srovnávacím standardem mimo onen tok. Proto je literární historik donucen uvésti ve vztah pouhé iracionální změny literatury s nějakou kausální řadou (na př. se změnami hospodářskými). Bez takové pomoci je literární historik prostě nesrozumitelný. Ale jeho objevy a úsudky budou potom nutně určovány povahou pomocné vědy. Proto není naprosto jedno, jakou interpretaci dějin (na př. hospodářskou, filosofickou, psychoanalytickou atd.) literární historik si vybere. Bylo by na př. docela dobře možno psáti lékařské dějiny literatury, v nichž by se vývoj vykládal podle poměrné zdravosti různých období a míst. Bylo by to možné, ale nestálo by to za to. Pomocnou vědu nutno vyhledat s hlediska jedině správného při umění: s hlediska literární kritiky. Nejskvělejší dějiny s hospodářského nebo sociologického hlediska nikdy nebudou literární historií. Bateson kritisuje různá taková hlediska filosofická a sociologická a ukazuje, že musí vždycky pomíjeti nebo podceňovat právě nejdokonalejší poesii: nejčistší lyriku. A teorie literární historie, která musí pomíjet poesii, poněvadž je dokonalá, odsuzuje se sama. Literaturu nutno vykládat jen něčím, co je pro ni podstatné. A to je především řeč.

Bateson proto logicky přistupuje k problému rozdílu mezi prózou a poesií. S vyhroceným formalismem zdůrazňuje, že pro literárního historika záleží na formě a nikoliv na obsahu, a cituje výrok logika Whatelyho, že „v próze je řeč nástrojem obsahu; v poesii obsah nástrojem řeči“. Rozdíl mezi poesií a prózou vidí nejprve v tom, že prý v próze slovo má svůj význam ohraničený (denotation), kdežto v poesii prý souznívají vedlejší významy (connotations). Próza se prý děje v čase: román na př. postupuje od bodu k bodu, kdežto báseň stojí. Próza je řadou tvrzení, kdežto poesie slučuje oddělená a rozptýlená tvrzení v jediný složitý a okamžitý celek. Jednotlivé části básně nutno čísti na pozadí vědomí o celku. Bateson staví do kontrastu prózu jako logickou strukturu a poesii, v níž rozhodují metrum, rýmy, aliterace a asociativní hodnoty slov. Ty nejsou jenom dekoracemi, nýbrž jsou conditio sine qua non poesie. Jejich funkce je záporná i kladná. Záporně brzdí [231]logické a progresivní tendence řeči. Kladně drží dohromady báseň a zajišťují jednotu jediného, okamžitého celku. Na pěkných příkladech z anglického básnictví, ze Shakespeara i z T. S. Eliota ilustruje Bateson tyto prostředky básnické řeči, v nichž rozeznává čtyři hlavní skupiny: 1. opakování zvuků (rytmus, metrum, rým, asonance, aliterace); 2. opakování smyslu (refrény, slovní hříčky, dvojsmyslnosti); 3. opakování kontextu (citáty, užívání vlastních jmen a zvláštních slov z literární tradice) a 4. změny v prozaickém slovosledu (hypallage, inverse, zeugma atd.). Vpróze jsou tedy podle Batesona slova nenápadná: slova jsou jakoby průzračná; význam je zřejmý a slovo samo — symbol na rozdíl od symbolisované věci — zůstává nepovšimnuto. V poesii jsou slova nápadnější, hutnější, poněvadž jsou částí struktury, kterou sama vytvářejí. Hlavní slova v básni tím, že jsou v přízvučném postavení v řádce, rýmem, aliterací, vedlejšími významy atd., obracejí pozornost na sebe, jsou — dodali bychom v terminologii ruského a českého formalismu — aktualisována. Poesie — to je hlavní these Batesonova — vyvíjí se pari passu se slovy, kterých užívá, její dějiny jsou částí obecných dějin jazyka a její změny slohu jsou pouze odrazem měnících se tendencí v užívání jazyka. Tím se nepopírají sociální, filosofické, ethické vlivy, ale tyto vlivy působí jen nepřímo na poesii, jen prostřednictvím řeči.

Reprodukoval jsem v hlavních rysech úvodní teorie Batesonovy. Podrobnější popis a kritika zajímavé aplikace jeho teorie na dějiny anglické poesie náleží do anglistického časopisu, zvláště pokus o popis dikce preromantiků jako Graye a Collinse jako dikce barokní a velmi nepříznivý úsudek o básnické řeči viktoriánské doby. Zde jsem chtěl jen upozorniti na teorii, která má mnoho sympatických rysů: zdůrazňuje těsnou souvislost literární historie a linguistiky, ostře formuluje problém dějin literatury jako problém vývoje, vypreparovává bystře to, co je podstatné na básnictví a co je odlišuje od prózy, poznává význam aktualisace, celkovosti atd.: vůbec myšlenky, s nimiž může formalismus nebo strukturalismus plně souhlasit. Také kritika positivismu v literární historii a námitky proti filosofujícímu a sociologisujícímu dějepisu jsou správné, nezapomínáme-li, že lze ovšem na literaturu pohlížet jinak než na dějiny básnického umění a že jsou dobře možné dějiny literatury s filosofického hlediska, uvědomíme-li si jenom, že se tím úmyslně zanedbává vlastní estetická funkce literatury. Pochybná je však, zdá se mi, aspoň ve formulaci, základní these Batesonova o naprostém podřízení dějin básnictví dějinám řeči a o nepřímosti vlivů sociálních atd. Bateson právě nesprávně vidí v autonomním vývoji literatury jen nesmyslnou řadu iracionálních změn. Z této myšlenky vyvozuje pak nutnost podřizovat vývoj literatury kausální řadě změn jazykových.

Ale zřejmě ani isolovaný vývoj literární není iracionální, nýbrž je právě takovou souvislou a organickou řadou jako řada změn jazykových. Pak odpadá i nutnost umělé distance mezi básnictvím, a řekněme, řadou jevů hospodářských nebo vývojem filosofických myšlenek. Nic není isolované a básnictví — ač se vyvíjí ze sebe — podléhá přímým zásahům jiných kulturních jevů. Básnictví samo však také působí na řeč, na filosofii atd., hledisko, na které Bateson ku podivu zapomíná. Zkrátka, Bateson nepochopil základní myšlenku hegelovské dialektiky, která by znemožnila konstrukci tak jednostrannou a umělou. Také proti výkladům o rozdílu mezi prózou a poesií by bylo možno leccos namítat. Dobře vidí Bateson rozdíl ve větší organisovanosti poesie a v detailech se velmi blíží pojmu struktury, aktualisace atd., ale zároveň obnovuje starý blud o logičnosti prózy, který lze vyvrátit prostým poukazem na emocionální řeč třebas milenců, v níž znění slov jsou rovněž rozhodující. Také tvrzení o statičnosti poesie je pochybné a vyplývá z nesprávného pochopení pojmu celku. Existuje totiž dynamický celek, útvar sukcesivní, opět dialektický pojem dokonale srozumitelný třebas poukazem na hudbu, v níž časový tok zároveň tvoří jasný útvar. Batesonovi chybí teoretické, filosofické prohloubení a vadí mu zřejmě úplná neznalost podobných kontinentálních snah, z nichž se mohl poučit metodicky a teoreticky. Ale právě nezávislost a poněkud překotný radikalismus jeho pokusu mu dodává význam symptomu dobového. Znovu nám připomíná přímo mystický fakt, který bývá označován mlhavým slovem o „duchu doby“, který je však docela pochopitelný, uvědomíme-li si, že podobný stav problémů nutně vede k podobným řešením, že určité otázky dnes všude naléhavé vyžadují si podobných odpovědí.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, s. 229-231

Předchozí Roman Jakobson: Poznámky k dílu Erbenovu: II. O verši

Následující Jaroslav Albrecht: O povaze české literatury barokní