Věda pro život?

Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

Science pour la vie?

Časopis Věda a život má ukázat důležitost všech věd pro lidský život. Mezi řídké články linguistické patří v č. 11—12 XIII. ročníku výklad o africkém jazyku suahelštině (či swahilštině) od Victora M. Wurma. Bohužel hned úvodní slova jsou nevědecká, jen lacině sensační. Praví se tu (a dále se to opakuje), že … „v Africe se stal malý jazykový zázrak …“ — myslí se tím rozšíření suahelštiny na široká prostranství východní Afriky. Ale ve skutečnosti tu nejde o zázrak, nýbrž o doklad důležitého linguistického zjevu: v koloniích se často uplatňuje jako společný jazyk kolonisovaných nikoli jazyk vykořisťovatelů, nýbrž některý z jazyků vykořisťovaných, jako jazyk duala v Kamerunu, hindustání v Indii a j. Zbytečně se pak tvrdí, že „swahili se stala daleko nejdůležitějším a nejrozšířenějším jazykem v Africe vůbec“ (Co arabština?). „Důvody proč to byla právě swahilština, která získala toto výjimečné postavení, jsou každému patrny na první pohled“, praví se na str. 532. A dále: „Především swahilština vyhovovala mentalitě domorodců.“ (To je přece každému patrné na první pohled!). Jako druhý důvod se správně uvádí, že suahelština je bantuský jazyk jako ostatní jazyky oněch krajin. Třetím důvodem je „úžasná vitalita a tvořivost“, což je záhadné. V dalším se dovídáme, že mezi suahelštinou pobřežní a vnitrozemskou je rozdíl „spíše estetický“, což je také nejasné. Následuje výklad gramatiky, kde se nesprávně informuje o třídách slovních. Do jednotlivých tříd se substantiva nedělí prostě podle významu, jak by se zdálo podle autorova výkladu, nýbrž do jednotlivých tříd patří slova nejrůznějšího významu. Do II. třídy patří nejen jména „rostlin, stromů, květin“ (nikoli plodů, ta patřívají do třídy III. a V.!), ale také množství jiných slov, jako mkono ‚ruka‘, moto ‚oheň‘, moyo ‚srdce‘, mwaka ‚rok‘, jejichž příslušnost do druhé třídy je ze synchronického hlediska prostě „náhodná“. Ještě složitější je situace v jiných třídách, zvl. ve třídě III. a V. Po neúplném výčtu slovesných časů a konstatování existence dalších tvarů konstatuje autor, že je to „stručný nástin slovesa ve swahilštině, která byla do nedávna počítána k jazykům t. zv. „barbarským“!“ (Neříká ovšem, kdo počítal suahelštinu do této záhadné kategorie). V závěru naříká nad tím, že suahelštině nebyla u nás věnována „ani ta nejmenší pozornost“ (Ve skutečnosti psal u nás o bantuských jazycích už před 40 lety E. Franke ve Věstníku čes. akademie. Také podepsaný napsal studii o suahelské mluvnici v Archivu Orientálním 1945). Nakonec se doporučuje studium suahelštiny — protože u mrtvých jazyků neznáme dokonale výslovnost! „Věda a život“ by neměla tisknout tak matoucí články!

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 253

Předchozí Karel Horálek: Funkčnost v dětské řeči

Následující Carlo A. Mastrelli: Circolo Linguistico Fiorentino