[Kronika]
Conférences au Cercle linguistique de Prague
14. ledna 1946. Julie Nováková: Český přízvučný hexametr. Vyjde ve Věstníku Král. Č. spol. nauk 1947.
28. ledna 1946. Ant. Sychra: Hudba a slovo v lidové písni vokálního typu. Vyjde ve Studiích Pražského linguistického kroužku, č. 5 (1948).
4. března 1946. Felix Vodička: Období Jungmannovo ve vývoji a periodisaci české literatury. Uveřejněno v autorově knize Počátky krásné prózy novočeské (1948), str. 125—148.
26. března 1946. S. Urbańcyk: Geneza spółgtosek ś, ź, ć, ń v polskich spieszczoniach. Uveřejněno v 18. ročníku Slavie (3. a 4. číslo).
7. dubna 1946. A. Isačenko: O apelové funkci jazyka. Vyjde v Recueil linguistique de Bratislava I.
3. června 1946. Eugen Pauliny: Čas a dej slovesný v slovenčine. V jazyku sa uvedomuje všetko na základe protikladov, teda aj čas a dej slovesný. Slovesný čas a dej si uvedomujeme v jazyku len vtedy, keď v jazyku jestvujú aspoň dva druhy slovesného času, resp. deja, ktorých porovnávacím základom je, že vyslovujú poňatie času, resp. deja. Ich protikladovým príznakom je, že jeden člen protikladu vyslovuje taký druh času, resp. deja, ktorý nemá príznaky druhého člena protikladu.
V slovenčine sa uvedomuje slovesný čas na základe protikladov: 1. skutočný čas (praesens, futurum) — neskutočný čas (minulý čas, kondicionál), 2. faktický, čiže nepotenciálny čas (minulý čas, praesens) — nie faktický, čiže potenciálny čas (kondicionál, futurum). Jestvovanie týchto protikladov sa ukazuje na využití týchto foriem a na skutočnosti, že faktické časy sa tvoria obdobne (nesiem, prinesiem, budem niesť) a rovnako nie faktické časy sa tvoria obdobne (niesol som, niesol by som).
[255]Slovesný dej sa uvedomuje v slovenčine na základe protikladu trvanie — nie trvanie. Trvanie alebo nie trvanie sa uvedomuje ako immanentná vlastnosť deja, pomenovaného slovesom. Preto sa na jazykovom materiáli nevyráža, či je základné sloveso trvacie alebo netrvacie. Z toho by nasledovalo, že kategória trvania nie je jazyková. Sú tieto dôvody, aby sme ju pokladali za jazykovú: 1. každý dej sa poníma alebo ako trvací alebo ako netrvací; slovesa, ktoré by vyjadrovalo dej vôbec, v slovenčine niet; 2. každé základné netrvacie sloveso utvára formálnymi prostriedkami trvaciu podobu a každé základné trvacie sloveso utvára formálnými prostriedkami netrvaciu podobu. Je teda formálna kontrola toho, ktoré základné sloveso je trvacie a ktoré netrvacie.
Prefix, ktorým sa zo základného trvacieho slovesa utvára netrvacia podoba, má okrem tejto svojej funkcie aj inú: jeho pomocou sa určuje slovesný dej. Takto vzniká ďalší protiklad, a to: určenosť — neurčenosť deja. Trvacia podoba základného netrvacieho slovesa vyjadruje trvanie, ktoré vzniká opakovaním netrvacieho deja. Takto vzniká protiklad: opakovanie — nie opakovanie deja. Týmito troma protikladmi je daný slovesný dej v slovenčine a vôbec vo vidových jazykoch.
11. června 1946. Julie Nováková: Indické rozměry v tvorbě Josefa Jungmanna a jeho školy. Vyjde v Sborníku filologickém III. tř. Č. akademie.
4. listopadu 1946. K. Zemen: Rozvrstvení českých souhlásek. Není snad příkladu, na němž by se dal lépe ukázat podstatný rozdíl mezi ryze fonetickým a fonologickým nazíráním na hláskovou stránku jazyka, než soustavné roztřídění českých souhlásek.
Na základě komplexní představy morfo(fo)nému lze uvést souhláskové fonémy českého jazyka v soustavu střídajících se osmi řad nebo vrstev. Každá řada se liší od předešlé určitým počtem změn. Cyklickým uspořádáním těchto různých vrstev přechází poslední, t. j. osmá řada opět v první. Připojená tabulka, doložená patřičnými příklady, dá nahlédnout do struktury soustavy českých souhláskových morfo(fo)némů.
I. | ch . h (g) : k | d : t | n | r | l | z : s | m | b : p | v. (f) |
II. | š z c | ď : ť | ň | ř | l | z : s | m | b : p | v |
III. | š z c | ď : ť | ň | ř | l | z : s | mj | bj : pj | vj |
IV. | š : ž č | ď : ť | ň | ř | l | z : s | mj | bj : pj | vj |
V. | š : ž č | ď : ť | ň | ř | l | ž : š | mj | bj : pj | vj |
VI. | š : ž č | z c | ň | ř | l | ž : š | m | b : p | v |
VII. | š : ž č | ď : ť | ň | ř | l | z : s | m | b : p | v |
VIII. | š : ž č | d : t | n | ř/r | l | z : s | m | b : p | v |
I. | ch . h (g) : k | d : t | n | r | l | z : s | m | b : p | v. (f) |
I. vojáky, hady, holuby …
II. vojáci, hadi, holubi …
III. řece, vodě bábě …
IV. děvče, mládě, holoubě …
V. vyvádět, vyrážet, vyrábět …
VI. léčen, zrazen, ražen, vyroben …
VII. močiti, roditi, robiti, děvčata, mláďata, holoubata …
VIII. Bože, člověče, hade, bratře, koucoure …
Tabulka rozvrstvení českých souhlásek. (K resumé přednášky Karla Zemena na str. 255.)
25. listopadu 1946. Vl. Skalička: Analogie a anomalie. Bude uveřejněno v Acta linguistica a ve zkráceném znění vyjde také v příštím ročníku Slova a slovesnosti.
17. února 1947. L. Cejp: Strukturální rysy obchodní korespondence (kapitola z hospodářské linguistiky). Protože jazyk obchodní korespondence se realisuje v souvislých projevech, jejichž cíl je specificky hospodářský, patří toto thema do širší oblasti hospodářské linguistiky. Hospodářský jazyk je jedním z funkčních jazyků, který se liší od ostatních tím, že se ho užívá ve smyslu hospodářské účelnosti. Tento funkční jazyk se pohybuje v řadě vnitřních protikladů, jež ve své celistvosti tvoří jeho strukturu (kvalitu). První protiklad je protilad technických termínů hospodářského jazyka (speciálněji jazyka obchodně korespondenčního) a jazyka obecného. Tento protiklad lze označit též jako protiklad ma[256]teriálního (reálného) a potenciálního: prostupuje hospodářský jazyk ve všech rovinách, formách i způsobech. S tímto protikladem úzce souvisí protiklad nutného a náhodného v hospodářském jazyce: slova obecného jazyka, jež potenciálně vstupují do hospodářského jazyka, se jeví se stanoviska obecného jazyka jako náhodná: teprve v jazyce hospodářském se stává jejich zařazení nutným. Protiklad automatického (mechanického) a aktualisovaného je realisací kategorie mnohého a jediného: jako příklad lze uvést formulář a proti němu akvisiční dopis.
Tyto protiklady, které poukazují jednak k různým stupňům reality různých jazykových rovin, jednak k významu mimojazykové situace pro jazykovou strukturu, jsou jen vnitřním obsahem hospodářského jazyka.
Obchodní korespondence jakožto jazyk, omezujíc svůj rozsah v oblasti hospodářského jazyka na dopisovou formu, vázanou na směnný akt, obsahuje rovněž tyto protiklady. Jest však nutno tento jazyk omezit na venek: společná forma nutí k odlišení od jazyka úřední korespondence, od jazyka korespondence soukromé a jazyka právního. K tomu ještě přistupuje nutnost vymezit postavení technických termínů jiných jazyků odborných v rámci obchodní korespondence.
Lze zjistit tendenci po ryzosti obchodně korespondenční funkce; funkčně směřuje každý jazyk k vnitřní homogennosti, které však odporují funkce jiné, s nimiž musí na okrajích svého vlivu zápasit. A tak v oblasti jazyka úředního, hospodářského a obchodního jazyka právního máme příklady, kdy jedna funkce ještě nepřestává a druhá se nezmocňuje ještě pole.
Hospodářská funkce, zúžená ve funkci obchodně korespondenční, dochází své realisace v obchodním dopise. Obchodní dopis jako projev psaný má svou paralelu v dialogu: je pojítkem mezi dvěma situacemi psychologicko-fysiologickými, jež jsou ovšem vázány na obecnější společenský kontext.
I v obchodním dopise jako v dialogu můžeme konstatovat protiklady „já“ a „ty“ („my“ a „vy“), protiklad situace časové a prostorové a protiklad významových zvratů. Nositel „já“ je vyjádřen v podpise, nositel „ty“ situace je ve vnitřní adrese: jsou signalisovány zvláštním postavením optickým. Protiklad časový a prostorový je rovněž signalisován zvláštním postavením, a to v datu, kde je místo a čas „Já“ subjektu a místem ve vnitřní adrese, které se vztahuje k „ty“ subjektu. Protiklad významových zvratů není zvláště opticky signalisován, nýbrž je vetkán do textu.
Při analyse všeobecné struktury dopisu přicházíme dále k zjištění, že má své voluntaristické zaměření: chce totiž měnit nebo změnu dovršenou potvrdit. Je to akční jádro dopisu: je dominantou, o kterou se opírají uvedené tři protiklady.
Optické rysy obchodního dopisu jsou funkční realisací struktury: projevují se jednak zvláštním postavením, jednak zvláštní typografickou úpravou. Podtrhují konvenčnost dopisu: jsou buď všeobecně závazné nebo individuální.
Na dopis se lze ovšem dívat také jako na znak ve smyslu seminologie. S tohoto hlediska stojí na konci procesu, vyvolaného situací: současně je východiskem k situaci další. Je tedy jednak výsledkem mimojazykových činitelů, jednak je sám vyvolává. Přesahuje tedy klasickou oblast jazyka.
Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 4, s. 254-256
Předchozí Carlo A. Mastrelli: Circolo Linguistico Fiorentino
Následující rd. (= Redakce): Bibliografie prací Mathesiových
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1