Česká studie ze sociologie jazyka

Jaromír Bělič

[Rozhledy]

(pdf)

-

These, že společenské procesy se obrážejí v jazykovém dění, je obecně uznávána, přesto však se věnuje u nás dosud málo pozornosti zevrubnému zkoumání této otázky a naše literatura o korelaci jevů jazykových s jinými jevy sociálními je stále ještě velmi chudá. Je proto nutno uvítati knížku Jazyk ve vývoji společnosti (Studie ze sociologie spisovného jazyka), kterou napsal KAREL KREJČÍ (vyd. Jaroslav Podroužek, Praha 1947). V šesti kapitolách této publikace, jež vznikly doplněním cyklu autorových přednášek o sociologii jazyka a literatury, konaných za doby okupace v Masarykově společnosti sociologické a ve Společnosti pro slovanský jazykozpyt v Praze, pojednává se se stálým zřetelem k rozmanitému a měnivému sociálnímu kontextu o praktické a symbolické funkci jazyka, t. j. o jazyku jako prostředku dorozumívacím a jako společném jednotícím znaku jistého kolektiva, dále o vzniku a funkci různých jazyků spisovných, o funkci t. zv. jazyků nadnárodních v minulosti i přítomnosti, o jazyku jakožto symbolu národa, o jazykových obrozeních XIX. století a o jazyku v dobách revolučních. K těmto statím připojil Krejčí jako samostatné vložky dvě své starší, již dříve otištěné studie, o názvech pro vlast a o makaronismu v dramatickém písemnictví.

Ve svých pozorováních, úvahách a vývodech, týkajících se převážně jen jazyků spisovných, ale zabočujících místy do problematiky jazykového vývoje vůbec, opírá se autor o znalost světové literatury předmětu, především západní[1] (částečný její výčet je na str. 102), proto uvádí doklady z nejrozmanitějších jazykových oblastí evropských. Nelze pochybovat, že mnohé jeho detailní postřehy jsou vskutku originální, zejména v partiích o renesanci národních jazyků spisovných v XIX. století a o jazykové politice revolucí; z velké části však jde jen o shrnutí a popularisaci starších poznatků cizích, dokonce někdy tradovaných ne dost obezřetně, takže je možno vznésti proti formulacím Krejčího řadu námitek. Na př. na str. 5 a n. vykládá vznik nářečí a nových jazyků v podstatě kombinací Schleicherovy genealogické theorie (Stammbaumtheorie) a Schmidtovy theorie vln (Wellentheorie), aniž to ovšem přímo uvádí. Mezi jiným tu také říká: „Má-li býti zachována jednota znakového systému aspoň do té míry, aby jazyk mohl plniti svou základní dorozumívací funkci, je nutno, aby jedinci, užívající společného jazyka, byli ve stálém kontaktu, který by individuálním innovacím buď získával obecnou platnost nebo je eliminoval jako rušivé prvky. Kde takového pevného, pravidelného kontaktu není, dochází k jazykové diferenciaci …“ Proti tomuto tvrzení lze citovati na př. van Wijka[2], který upozornil na řeč jihoafrických Boerů: jde tu o jazyk, který se sice dnes po spletitém vývoji dřívějším značně odlišuje od holandštiny, jež byla jeho základem, avšak zároveň jde o jednotný celek, v kterém neexistují nářečí v našem smyslu, ačkoli jeho geografický rozsah je značný. Příčinou dnešní jednotnosti je patrně fakt, že hustota obyvatelstva v boerském území je velmi malá, vzájemný styk je poměrně řídký, takže individuální neologismy se vůbec nemohou rozšířit na celé kolektivum nebo na jeho části a zanikají hned v okruhu individua. Z toho vyplývá, že každá innovace, aby pronikla, musí mít vegetativní prostředí, předpokládá jistou hustotu obyvatelstva, jehož stálým jazykovým stykem změna se buď rozšíří nebo potlačí. Formulace Krejčího není ovšem zcela nesprávná, ale je nepřesná: místo o jedincích měl by mluviti o jazykovém kolektivu, které se z různých příčin, zpravidla mimojazykových, může rozpadnout v řadu kolektiv dílčích, mezi nimiž kontakt je ztlumen nebo zcela přerušen, takže innovace se nešíří v původním kolektivu celém a dochází k nářečnímu a jazykovému rozlišení. Podobných nepřesností nalezneme u Krejčího více. Bylo [80]by možno vytknouti mu také fakt, že se vůbec nezmínil, třeba kriticky, o učení sovětské školy Marrovy, jež zcela popírá theorii genealogickou a předpokládá, že jazykový vývoj lidstva v zásadě není divergentní, nýbrž konvergentní. Je ovšem jistě správné autorovo tvrzení, neříkající ostatně nic nového, že divergentní a konvergentní tendence (diferenciace a unifikace) působí ve vývoji jazyků vedle sebe (str. 6). Ale nelze souhlasit, že tendence unifikační „vyplývají obvykle ze záměrné a cílevědomé snahy nějakého kolektiva vytvořiti si společný prostředek pro dorozumívání“. Mnohem častěji podle mého názoru probíhá unifikační proces bez jakékoli záměrnosti, prostou nivelisací individuálních a skupinových rozdílů hojným stykem interdialektickým, na př. při vzniku obecných nářečí krajových nebo konečně i při rozšíření nebo potlačení kterékoli jazykové innovace uvnitř jistého kolektiva.

Jiná závažná věc, kterou je třeba Krejčímu jako filologu vytknout, je okolnost, že uvádí své doklady příliš obecně; jako příklad mu totiž slouží vždy celý jazyk, hotová abstraktní norma a nikoli skutečná jazyková fakta. A přece by bylo žádoucí konkretně ukázat, jak na př. zasáhlo obrození do vývoje spisovné češtiny a pod. Ruská revoluce rovněž nepřinesla jen jazykovou emancipaci Ukrajinců, Bělorusů a neruských národů v Sovětském svazu, nýbrž projevila se výrazně i v samé spisovné ruštině. Krejčí tu zase neukazuje na příkladech, v čem se odlišuje ruština dnešní od předrevoluční a vlastně žádný vývoj jazyka s vývojem společnosti zde ani nepřiznává, ačkoli v odborné literatuře — i v té, kterou přímo cituje — by mohl najíti dostatek vhodných dokladů. Jistou výjimku, co se týče příkladů, tvoří pouze obě „vložky“, uvedené shora, které jediné operují s konkretním jazykovým materiálem a tvoří proto nejsolidnější části celé knížky.

Všechny výtky, které jsem uvedl a jež by bylo možno ještě rozhojnit, naprosto nechtějí snižovat význam celé práce. Je to jinak knížka zajímavá a svěže psaná, takže po ní s chutí sáhne i neodborník. Pro odborníky pak přináší řadu podnětů k domýšlení jednotlivých problémů a může se státi i východiskem k detailním pracím dalším, které zevrubným studiem budou ověřovat a korigovat její závěry, ke kterým autor mnohdy přišel jen zlehka cestou spekulativní a nikoli skutečným pozorováním jazykového vývoje na pozadí sociálních jevů.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 2, s. 79-80

Předchozí Miloš Dokulil: Slovenský příspěvek k sémantice a syntaxi slovesa

Následující František Daneš: Fonetika a fonologie (Na okraj Hálova Úvodu do fonetiky)