Proti agnosticismu v jazykovědě
Karel Hausenblas
[Chronicles]
-
V 5. čísle Izvestií Akademie věd SSSR (otd. literatury i jazyka, sv. 7) je otištěna stať L. O. Reznikova: Protiv agnosticizma v jazykoznanii. Obsahem pojednání je kritika znakové theorie jazyka a výklad vlastního pojetí autorova s hlediska marxistického na základě theorie odrazu.
Autor nejprve zdůrazňuje nutnost boje proti agnosticismu v jazykovědě, neboť agnosticismus podrývá důvěru k schopnostem lidského poznání, zamítá možnost odkrýt zákony objektivní skutečnosti. Toto stanovisko je vyjádřeno zejména v názoru, jež chápe jazyk jako systém znaků, jak to [142]nacházíme u známých zástupců vědy zahraniční (Cassirer, Saussure, Carnap, Bühler a j.) a také u některých badatelů sovětských (na př. u Vološinova, Šorové a j.).[1]
Reznikov vyvrací názor, že slovo je znakem předmětu nebo pojmu. Nelze je chápat jako znak předmětu, protože obsahem slova je pojem, a ten není pouhým znakem; ale odrazem skutečnosti. Také není slovo znakem pojmu; pojem je totiž jeho obsahem, je to jeho význam. (Význam je v podstatě společensko-ideologickým vztahem mezi lidmi uskutečňujícím se pomocí jazyka.) Znakem pojmu by bylo slovo jen tehdy, kdybychom slovem mínili jen jeho zvukovou formu (t. j. artikulačně-akustický jev). Ale formu nelze odtrhovat od obsahu, zvukovou stránku slova od jeho významu (jako to činí americká škola Morrisova). Na slovo je třeba se dívat jako na jednotu zvuku a pojmu. Je-li pojem abstrahovaným a zobecněným odrazem předmětné skutečnosti, je slovo smyslovým ztělesněním pojmu a tedy označeným odrazem skutečnosti. Znakový charakter má jen zvuková stránka slova. Vztah mezí znakem - zvukem a významem - pojmem (a tedy i předmětem) není přirozeně nutný, ale není ani libovolný a dán úmluvou: je povahy sociální a je podmíněn historickým vývojem jazyka a myšlení. Slovní znaky existují jen potud, pokud vyplňují označující funkci; jsou vlastně jen „průhledným“ obalem významu. Tím a skutečností, že slovní znaky jsou neoddělitelnou formou našeho pojmového myšlení, liší se zásadně od ostatních znaků (symptomů, signálů, symbolů).[2]
Vývody autorovy, vycházející z pevné základny, odhalují slabiny kritisovaných pojetí a vnášejí jasno do celé problematiky. Řešení Reznikovovo je ovšem jen rámcové, ale bude jistě podnětem pro zevrubnější studium problému dílčích.
[1] Ne zcela práv je autor Aristotelovi, když ho řadí mezi agnostiky, neboť A. pokládá sice zvuk v jazyce za symbol duševních představ, ale ty jsou mu dále zpodobením věcí, což je pojetí blízké Reznikovovu.
[2] Poznamenejme však, že symptomy-příznaky (horečka jako příznak nemoci) ve skutečnosti mezi znaky nelze počítat, protože nemají charakter sociální.
Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 3, pp. 141-142
Previous Pavel Trost: Počátky staročeské mystiky
Next Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od března 1947 do května 1947
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1