Ze sovětské fonologie

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Ruská a sovětská jazykověda zaujímá ve vývoji fonologie přední, průkopnické postavení. Velkým iniciátorem tu byl Baudouin de Courtenay se svými žáky (zejména L. V. Ščerbou).[1] Z baudouinovských podnětů rostla také pražská škola, bylo jí však v tomto dědictví překonávat psychologické zaměření. Oporou jí přitom bylo hlavně učení o jazyce jako systému funkčních protikladů. Fonologie se tak stavěla do ostrého protikladu proti fonetice a princip abstraktní relevance se stal v nové linguistice téměř zaklínací formulí. Přes zdůrazňované funkční hledisko a společenskovědní základnu hrozilo tu stále vyústění v čirý linguistický formalismus. Dosti silným formalismem trpěly na př. práce Trubeckého (daleko méně na př. Mathesiovy). Ani Trubeckoj se však přece jen nikdy úplně nevzdal pevné base materiálové (fonetické). Úplné zformalisování fonologie zůstalo vyhrazeno až fonologům americkým, kteří pak pražské škole vytýkali fonetické zaujetí (srov. J. Vachek, Slovo a slovesnost XI, 1948, str. 37—44); u některých amerických fonologů se uplatňují protilinguistické tendence i v tom, že se popírá významotvorná (funkční) úloha fonologických prostředků.

Také v učení některých sovětských linguistů se projevovaly tendence postavit fonologii do přímé oposice proti fonetice. Tyto snahy však nevybočovaly do krajností, a třebaže v sovětské linguistice theorie o fonému jako sociálně funkční zvukové jednotce brzy zobecněla (v neposlední řadě zásluhou akademika Marra)[2], objevovaly se fonologické výklady v mluvnických popisech jazykových systémů zpravidla jen vedle výkladů fonetických nebo přímo uvnitř těchto. To souvisí především s autoritativním postavením samého Ščerby, který na př. ve svém fonetickém popise francouzštiny (Fonetika francouzskogo jazyka, 2. vydání 1938) podal pěknou ukázku fonetiky fonologicky orientované. V takto pojatých pracích se však fonologické jádro snadno přehlédne a nelze také připustit, že by v nich celá fonologická problematika byla vyčerpána. Pro pochopení jazykového systému jsou klasifikace a výklad fonémických vztahů naprosto nezbytné. Je třeba přiznat, že tato problematika zůstala ještě Ščerbovi do značné míry cizí.

Soustavná pozornost k těmto věcem zůstala v sovětské linguistice dosti dlouho omezena na práce o neslovanských jazykových strukturách, na prvním místě u moskevského orientalisty N. F. Jakovleva. Ten vyložil stručně svou theorii fonému již v práci „Tablicy fonetiky kabardinskogo jazyka“ (Moskva 1923) a sou[167]stavněji v studii Matematičeskaja formula postrojenii alfavita (Kul’tura i pismennost’ vostoka 1928, str. 41—64), nověji v knize Grammatika adygejskogo literaturnogo jazyka, kterou napsal spoluprací D. Ašchamafa (1941). Jádrem Jakovlevovy fonologie je vědecká theorie konstrukce abecedy a fonologické transkripce, jak to s sebou nese celkový charakter jeho prací, věnovaných jazykům národů, jimž se dostalo vyšší kultury teprve po Říjnové revoluci. Nejvíce pozornosti je věnováno strukturně nejcharakterističtějším protikladům, jimiž jsou především korelace. Fonologické pojetí umožnilo Jakovlevovi opravit řadu nedopatření starších prací, které se zabývaly týmiž jazyky (na př. u abchazštiny). Foném pojímá Jakovlev jako základní hláskový prostředek slovně významové diferenciace („Fonémy jsou hlásky, pomocí nichž se tvoří slovní rozdíly. Přesněji řečeno, za fonémy je třeba považovat hláskové rozdíly, jež se vydělují v řeči jako její nejkratší hláskové prvky (momenty) ve vztahu k tvoření významových prvků jazyka.“ Matematičeskaja formula… str. 46).

S hlediska čistě fonologického je v Jakovlevově theorii nejzajímavější pojetí neutralisace. Jakovlev je přesvědčen, že na př. ruský pravopis, který zachovává morfémovou a paradigmatickou jednotu (píše se rod-roda, rog-roga, izchod, razširiť atd.), má za základ čistě fonologické pojetí a že se v uvedených případech píše místo vyslovovaných neznělých t, k, s znělé d, g, z proto, poněvadž posičně jde skutečně o tyto fonémy (neznělé členy párových dvojic jsou pouze jejich fonetickými konkretisacemi). T. zv. archifoném je tu považován prostě za foném.

S podobným pojetím se setkáváme nověji také ve fonologickém popise ruštiny v knize „Očerk grammatiky russkogo literaturnogo jazyka“ R. I. Avanesova a V. N. Sidorova (část I, Fonetika i morfologia, Moskva 1945; autorem fonologických výkladů, jež jsou v knize na str. 39—67, je Avanesov). Avanesov rozlišuje u fonémů jednak varianty, jednak variace. Pojem „variace“ se tu v podstatě kryje s tradičním pojmem kombinatorní (posiční) varianty. Podle Avanesova jde o takové posiční modifikace fonému, které se nekryjí s žádným jiným fonémem. Naproti tomu „variantou“ rozumí Avanesov posiční modifikaci fonému, který foneticky splývá s jiným fonémem. To se týká na př. znělostní neutralisace typu rot — gen. roda. Avanesov říká, že varianty jsou jakýmisi hláskovými homonymy (Očerk, str. 43). V podstatě jde o pojetí blízké theorii Jakovlevově. Dochází se tu k paradoxnímu závěru, že tentýž foném může být realisován dvěma hláskami (jež jinak mohou být rovněž fonémy) a že hlásky, jež se v jiné poloze od sebe liší fonémicky, mohou být jen dvojí realisací fonému jediného. Avanesov ještě počítá s možností, že může nastat taková posiční modifikace dvou nebo více fonémů, při níž realisací je „třetí“ či další hláska. Příkladem by tu byla redukce nepřízvučného o a a v ruštině v druhé slabice před přízvukem.

Tato theorie má sice oporu (a to jen zdánlivou) v různých pravopisných soustavách, ale nelze s ní v jádře souhlasit. Není divu, že ji podrobil odmítavé kritice L. R. Zinder v článku „Suščestvujut li zvuki řeči“ (Izvestija Akad. nauk SSSR, otdel. liter. i jazyka VII, 1948, str. 293—302). Zinder zaujímá v jádře ščerbovské stanovisko a právem se staví proti uvedené paradoxní theorii a odmítá ostře hlavně formulaci Avanesovovu. Upozorňuje správně na okolnost, že Rusové se musí teprve naučit rozlišovat v pravopise tvary jako rot (gen. rta) a rod (gen. roda), že tedy nejde o předem uvědomovaný jazykový fakt. Správný je také Zinderův poukaz na fakt, že v případech, jako je rot/roda, koncová souhláska aspoň potenciálně podržuje svou distinktivnost od typu rot/rta, protože v důrazné výslovnosti (na př. při diktátu) lze vyslovovat na konci znělou (roD). A lze posléze souhlasit nejen s tím, že jde v jádře o zbytečně zkomplikované (či zgramatikalisované) vydání [168]theorie pražské školy o archifonému a že již v této theorii samé jazyky jsou prvky, které si odporují.

Bylo by však omylem domnívati se, že pražská škola byla či je po této stránce jednotná a že tato kapitola fonologie došla tu obecného uznání. Pojem archifonému se tu nejen časem měnil a různě hodnotil (největší význam má v svérázné modifikaci u Martineta), ale byl i přímo odmítán, na př. fonology slovenskými.[3] A důsledky, k nimž na základě theorie o archifonému někteří sovětští linguisté došli, ukazují jasně, že bylo třeba celou theorii o neutralisaci zjednodušit a oprostit od protimluvů. Zinder má vcelku pravdu, říká-li ve své stati, že neutralisace není nic jiného než omezení kombinačních možností některých fonémů; s hlediska československé linguistiky to však není věc nikterak nová. Bylo by možno také říci, že při neutralisaci jde jen o zvláštní případ morfologického střídání (ovšem nejen paradigmatického). Proti pojmu archifonému mluví i srovnávací fonologie. Nemluvíme o archifonému na př. tam, kde neexistuje v jazyce na př. fonologický rozdíl mezi n—η (jako je tomu v češtině) nebo mezi k—g atd. V takových případech se prostě přidržujeme fonetické stránky a fonetické kriterion je rozhodující také při popisu morfologického střídání. Pražské škole nelze tedy vytýkat celkový nedostatek zřetele k fonetické základně, i když tomu tak v jednotlivých případech někdy bylo. Naskýtá se však otázka, jak se má graficky neutralisace (t. j. posiční omezení korelativních protikladů) při fonologické transkripci vyjadřovat. O tom bude ještě třeba uvažovat.

Pokud pak jde o pravopis typu ruského rod [rot] — roda, vodá [vadá] — vódu, je třeba zdůraznit, že nejde o pravopis fonologický, nýbrž o pravopis založený na principu morfonologickém. Koncová znělá či nepřízvučné o a pod. se tu píší proto, aby se zachoval jednotný obraz morfologických odvozenin.[4] S hlediska morfonologického se mění také pojem varianty. V případech, jako je střídání rok - roce - roček, lze mluvit s hlediska morfonologického o třech souhláskových variantách k - c - č, třebaže v podobě tří fonémů. V morfonologii může nabýt zvláštního významu i pojem difthongu. To však nemůže mít pro fonologii v užším slova smyslu žádné důsledky.[4a]

Zinderovi umožňuje rozpoznání nedostatků nové theorie fonologických variant důsledný zřetel k materiální základně fonologických prostředků. Dává se tu však ve své úvaze posléze unést k závěrům, které by mohly znamenat negaci fonologie vůbec. Nelze souhlasit s jeho tvrzením, že fonémické složení každého slova je určeno jen fonetickým jeho charakterem beze vztahu k jiným slovům nebo k jiným tvarům téhož slova. Tím méně pak s tvrzením, že fonémické složení slova lze určit prostě na základě jeho poslechu („stačí je slyšet“). To by znamenalo na př., že můžeme na základě pouhého poslechu rozhodnout, vyskytuje-li se nějaká hláska jen po určitých souhláskách a jiná zase že se v této poloze nevyskytuje (že jde tedy o dvě varianty) — tak snad to Zinder ani nemyslil.

[169]Tyto závěrečné formulace Zinderovy setkaly se v sovětském tisku s ostrou kritikou (prof. L. Žirkov v Pravdě 8. I. 1949). Zinder je tu obviňován, že se obrací proti slavné tradici ruské a sovětské linguistiky, jež se o fonologii tolik zasloužila. Bylo by však nesprávné odmítat proto Zinderův výklad celý. Podobný je i případ s jeho stručnou fonetikou (Voprosy fonetiky, Leningrad 1948, 56 str.). Zinder chápe fonetiku jako linguistickou disciplinu (ne vědu pomocnou) a rozumí jí v jádře vlastně fonologii. Bere tu za základ nejen ščerbovské učení o fonému, ale také theorii o kombinatorních variantách a j. Objektivní materiál fonetický by této linguistické disciplině podle Zindra poskytovala fysika (akustika) a fysiologie. Toto pojetí vlastně otázku poměrů fonetiky a fonologie zastírá, je to řešení spíše terminologické a bude je možno těžko hájit do všech důsledků.

Promyšlená a opatrná je studie P. S. Kuznecova „O fonologičeskoj sisteme serbo-chorvatskogo jazyka“ (Izvestija Akad. nauk SSSR VII, 1948, str. 125 až 140). Kuznecov staví se důsledně na funkční stanovisko a chápe foném jako průsečík fonologických protikladů. Navazuje tu na svou starší studii o fonologickém systému francouzštiny (Učenyje zapiski Moskev. gorod. Pedagogič. instituta t. V, vyp. 1, 1941, str. 140—174) a ukazuje, že prosodické prostředky, schopné tvořit slovně-gramatické významy, nejsou vždy stejného charakteru. Zatím co na př. u ruského přízvuku jde o prosodickou vlastnost celého slova, může jindy jít o prostředek fonémické diferenciace (vytvářející vokalické korelace). To pak platí mimo jiné právě v srbocharvátské polytonii. Vlastním diferencujícím prostředkem je tu však kvantita, nikoli přízvuk (intonační rozdíly se vyskytují jen pod přízvukem). Kuznecovova studie je závažným příspěvkem k výkladu srbocharvátského fonologického systému a doplňuje i koriguje v mnohém dosavadní práce.[5] Neřeší však všechny otázky, které se v souvislosti se srbocharvátskou polytonií naskýtají. Nepokouší se na př. vyložit, proč se vyskytuje polytonie vždy jen ve spojení s kvantitativní korelací. Dosavadní výklady mají ten nedostatek, že neřeší otázku intonace krátkých slabik. To platí na př. také o theorii (obnovené v originální podobě Jakobsonem), že polytonie je vlastně prostým důsledkem kombinace volné kvantity s volným přízvukem.[6] Celkově lze dnešní sovětskou fonologii charakterisovat jako okrajovou oblast v linguistice pokrokově orientované. Hlavní zájem obecné linguistiky sovětské patří theorii mluvnice a lexikologii. Ve fonologii se také dovedla západní linguistika se sovětskou nejvíce sblížit. Vytýká-li kritika pracím sovětských fonologů nedostatek osobitosti ve srovnání s fonologií zahraniční, nesmí zapomínat na to, že výtěžky ruské a sovětské fonologie dobyly světového uznání.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 4, s. 166-169

Předchozí Pavel Trost: K nejstarší české duchovní poesii

Následující František Kopečný: Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny