Fučíkovo pojetí tradice

Felix Vodička

[Kronika]

(pdf)

-

Soubor Fučíkových pololegálních i illegálních publicistických projevů z doby „druhé republiky“ a okupace, vydaný G. Fučíkovou a L. Štollem pod titulem „Milujeme svůj národ“ (Praha, Svoboda 1948, str. 231), poskytuje ve svých prvních dvou částech, nazvaných Nosiči pochodní a Úcta k národu literární historii zajímavý materiál pro studium života literatury v situaci, kdy životní zájem národní společnosti diktuje i hodnocení literatury způsobem zcela jednoznačným a odhaleným. Tuto situaci literatury doby pomnichovské pociťovala živě většina národa, ale Fučíkovy projevy podávají nám o ní zprávu ve zvlášť výrazné a dokumentární podobě.

Je známo, že celá literární minulost tehdy znovu ožívala v těch svých oblastech, které dovedly odhalovat a vyjadřovat smysl prožívaných událostí. Ba sama existence literatury psané českým jazykem a její tradice jeví se hodnotou příznakovou v dané situaci, neboť jak říká Fučík, „moudrost národa vede ho nyní k těsnějšímu soužití s klasiky české literatury“ (146). Jako prudce aktualisovaný soubor hodnot mohla ovšem starší literatura převzít v dané chvíli rozličnou úlohu s hlediska možného vývoje. Mohla jako kompensační hodnota odvádět od skutečnosti a oslabovat aktivní odpor národní společnosti k vnucené společenské realitě, ale mohla se naopak stát prostředkem k oživení sil odbojových. Záleželo tu vždy na zaujetí stanoviska, poněvadž [185]obě možnosti mohly vyplynout z dané situace. V takové chvíli se odhaluje společenská funkce kritika, který může dát konkretní náplň a směr tendencím uloženým potenciálně v jádru situace.

Fučíkovy projevy ukazují kritika, který v dané chvíli nemobilisuje hodnoty české literární minulosti jen jako citový ekvivalent vyrovnávající ztráty reálně utrpěné, ale mobilisuje je vždy tak, aby ukazovaly k úkolu, k boji, aby byly ve shodě se zájmy lidu. Toto hledisko určuje, co se z literární minulosti stane hodnotou a znakem současného zápasu; všechno ostatní pro Fučíka nežije a nemá ani nároku na život. Dobře toto stanovisko odhaluje závěr článku „Čapek živý a mrtvý“, psaného po Čapkově smrti: „Zemřel. A zrodil se paradox. Mrtvý Karel Čapek se stal bojovníkem. Ten, který sám sebe úzkostlivě zobrazoval jako pokojného zahrádkáře, stal se bojovým symbolem pro ty, s nimiž nepočítal. A není to vlastně paradox. Ti, kteří bojují za svobodu, jsou dědici veškeré tvorby, která stojí za to, aby žila.“ Odtud i programový článek „Česká literatura v boji za svobodu“ a s hlediska thematu boje za svobodu Fučík zjišťuje i ideovost významných zjevů české literatury. Tato ideovost se mu jeví s hlediska dané politické skutečnosti tak jednoznačná, že v literární tradici spatřuje nejsilnější záruku odporu proti vnucenému řádu druhé republiky. Heslo napsané na výkladní skříni koncem září 1938 „V nejtěžších chvílích pomohla našemu národu kniha“ nejeví se takto Fučíkovi jen knihkupeckou reklamou, ale „akčním heslem“, za nímž následovalo celé hnutí. Povaha české literatury a její tradice je realitou, která ochromuje pronikání fašistické ideologie prostřednictvím literatury dokonce i v těch vrstvách obecenstva, jehož třídní zájmy se rozcházely se zájmem lidové masy národa. Tak na př. usměrněná hra Viléma Wernera Noví lidé byla i v podstatě nelidovým publikem Národního divadla odmítnuta a Fučík tuto skutečnost interpretuje takto: „V hledišti našich velkých scén mohou sedět lidé nejrůznější — ale všechen duch české literatury, kterým jsou prosáklí, byť by ho bylo v některých případech sebeméně, se vzpříčil přijetí usměrněného kusu Wernerova a vyvolal buď odpor proti němu nebo aspoň stud nad ním“ (str. 88). Proto se Fučík dívá na všechny usměrňující tendence v české literatuře jako na záležitosti periferní, neboť vzhledem ke své tradici se česká kultura nejen nedává na cestu usměrnění, ale přímo proti němu bojuje.V tomto smyslu polemisuje s těmi, kdož vedli kampaň proti humanitním tradicím v české literatuře.

V koncepci Fučíkově je literatura bojovou zbraní a je příznačné, že jakmile jsou pro Fučíka dány jiné formy boje, t. j. za okupace v illegalitě a po vstupu SSSR do války, ustupuje literární kritik do pozadí před politickým publicistou. Právě proto je spojení kulturní a politické publicistické produkce Fučíkovy z doby pomnichovské v jeden knižní celek organické, neboť jde o dva aspekty jednoho úsilí. Ale ovšem patří do této souvislosti i „Božena Němcová bojující“ a ostatní stati publikované nyní v knize Tři studie.

To, čeho zde Fučík užívá jako prostředku boje, je jistý druh argumentace, která se opírá o tradici jako kulturní sílu. Samo o sobě není to prostředek nový; je znám pod jménem tradicionalismu. Jde však o to, že tradicionalismus bývá v představě veřejnosti chápán jako element vývojově retardující a konservující. A skutečně jím velmi často je; máme doklady tradicionalismu tohoto typu i v české literatuře. To však je jen jeden pól možného směřování tradicionalismu, neznamená to, že tuto úlohu má tradice vždy a za všech okolností. Masarykovo hledání cesty do budoucnosti v České otázce, uvědomělý boj namířený ve smyslu přirozenoprávním proti historismu, byl konec konců opřen i o argumenty tradiční, o humanitní tradici jako sílu, které se není možno zpronevěřit a která ukazuje i cestu do budoucnosti. Tento typ tradicionalismu byl oživen za první světové války, kdy jej přijal ve Zvonech domova i Arne Novák, a to tehdy ještě na obdobné základně jako Masaryk; teprve později nahradil jej tradicionalismem jiné povahy. Podíváme-li se na jména a argumenty, o něž opírá Fučík svoje pojetí tradice vyrůstající z minulosti a zaměřené k budoucnosti, pak se ozvou stejná jména jako u Masaryka: Hus, Chelčický, Dobrovský, Kollár, Havlíček, Neruda. Ale ideovost české literatury u Fučíka je obecnější a ideologicky méně vyhrocená než u Masaryka. Fučík říká: „Všecko české umění, celá česká kultura je prosycena ideou svobody, lidského bratrství, humanity, sociální spravedlnosti, a v tom souhlasí dějiny české kultury s dějinami celého národa. Neměli jsme a ani mít nebudeme panské kultury; neměli jsme také nikdy kultury lokajské, která se panstvu přizpůsobovala; a neměli jsme ani kultury lhostejné, ideově bezbarvé, jaká by snad mohla být našimi očišťovateli vzata na milost“. Do takto vy[186]mezené ideovosti je možno zařadit zjevy odlišných ideologií, t. j. na př. Dyka, Čapka i Wolkera, a je tam možno zařadit stejně vysloveně tendenční feuilleton Nerudův jako zdánlivě neideologické České pohádky K. J. Erbena, právě proto, že i jejich tvořivá síla byla inspirována ne panskou, ale lidovou tradicí.

Pozorujeme-li toto pojetí tradice nikoli od společenské a národní situace, která ji určuje, ale směrem od literatury a její vývojové a tvarové diferenciace, pak zjišťujeme, že její zobecňující ideovost umožňuje překlenout rozdíly mezi slohovými typy literárními, ba tyto jsou pro ni v podstatě irelevantní. Kollár, Němcová, Zeyer, Sv. Čech, Neruda, Sova, Dyk, Nezval nebo Holan představují rozličné typy slohové a přece všickni jsou hodnotou s hlediska prožívaného okamžiku a všichni i v tomto okamžiku pomáhají tvořit novou skutečnost. Ba symbolismus Sovova „Údolí nového království“ jeví se hodnotnějším než realismus Macharovy nedůvěry k člověku a ve vývoj lidské společnosti (srov. článek Machar a Sova na str. 144 a n.). Neznamená to, že je irelevantní i sama otázka uměleckosti, uměleckost je pravidelně základním předpokladem jakékoli úvahy o hodnotě, ale vlastní hodnotící soud je ovládán intensitou umělecké transposice reality, pokud je pochopitelná i jako znak současného vývoje a boje k nové společenské skutečnosti. S tohoto hlediska všechny staré boje mezi literárními směry pozbyly smyslu. V zásadě všechny výrazové prostředky jsou dobré, pokud jsou schopny vyjadřovat danou ideovost. Ba společenská situace politická a censurní je taková, že umění může vzhledem k tomu, že k realitě zaujímá vztah ne přímý, ale prostředkovaný uměleckým obrazem, vyjádřit lépe kolektivní pocity národa než projevy neumělecké. Fučík to vyjadřuje takto: „Čeští básníci v těchto dnech jsou silní tím, že jejich verši mluví národ. Hrst dnešních veršů váží víc než tuny novinového papíru, potištěného podle směrnic“ (129). Byla to vlastně situace, která určovala prostředky vyjádření. V období druhé republiky, kterého se týkají Fučíkovy projevy o literatuře, není inventář prostředků omezen zásadně, později poesie mohla k aktuální situaci národní zaujmout stanovisko v oblasti tvorby procházející censurou jen vlastně prostředky jistého druhu symbolismu nebo asociativního básnictví, zatím co v oblasti poesie illegální se mohly lépe uplatnit tendence realistické.

Ale sám fakt, že rozdíly uměleckého vyjádření přestávají mít rozhodující význam pro hodnocení, není přirozeně jen záležitost boje, jak jej pojímal Fučík. Tento způsob hodnocení je společenskou záležitostí v širším slova smyslu, vyplývá právě z toho, že v oblasti umění se obráží prudký nápor společenský prožívaných skutečností, jimiž byl Mnichov a události let následujících. Je to ovšem krise literatury v té koncepci, jak byla pojímána v předcházejícím období, ale je to i začátek nové literární koncepce, překlenující protikladnost starších směrů a uvádějící problematiku literatury a její vnitřní dynamiku na jinou základnu. Kniha Fučíkova nám o těchto přesunech podává svědectví a v tom je její zásadní cena pro literární vědu.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 4, s. 184-186

Předchozí Petr Sgall: Katalog jazyků

Následující Alois Jedlička: Vydavatelův doslov k novému vydání Mrštíkova Roku na vsi