K otázce vzniku nové spisovné češtiny

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

František Kopečný ve svém článku „Spisovný jazyk a jeho forma hovorová“, otištěném v prvním dvojčísle loňského ročníku Naší řeči (XXXIII, 14n.) jako „příspěvek k diskusi“, narazil mimo jiné také na otázku vzniku mluvnické normy dnešní spisovné [10]češtiny, která se, jak známo, opírá o kultivovanou podobu literárního jazyka předbělohorského; ta byla v první etapě našeho obrození znova uzákoněna jazykovými theoretiky osvícenskými, zejména Josefem Dobrovským v jeho „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“ (1. vyd. 1809, 2. vyd. 1819). Kopečný hodnotí návrat osvícenské jazykové theorie k mluvnické podobě jazyka českých humanistů a bible Kralické zčásti negativně a přímo říká, že velká vzdálenost této uměle oživené a značně již archaické normy od obecného jazyka lidového byla jednou z příčin obtížného vzniku spisovné češtiny hovorové. Vývody Kopečného jsou soudím pochybené v několika bodech a jejich pochybenost většinou pramení z jeho subjektivního postoje k češtině doby barokní.

Nelze totiž nikterak popřít, že náš literární jazyk v době pobělohorské hluboce upadá; tento úpadek se projevuje — jak ostatně doznává i Kopečný — v silném zúžení jeho bývalého funkčního rozpětí, neboť čeština zcela mizí z literatury naukové, v níž se v době předbělohorské počínala stále více uplatňovat vedle latiny, dále je vytlačována z konversace vyšších společenských vrstev a konečně také z administrativy. Toto zužování funkčního rozpětí spisovného jazyka těsně souvisí se zužováním jeho sociální základny, s postupným odnárodňováním šlechty a měšťanstva, tedy společenských tříd, které v oné době mohly být jedinými nositeli kultivované jazykové tradice. Germanisace těchto tříd v době pobělohorské má za následek, že na místo češtiny povětšině nastupuje němčina. Zároveň to však také znamená, že čeština, objevující se nadále stále více jen v literatuře zaměřené na venkovský lid nebo v pololiterárních produktech psaných přímo lidem, jako literární jazyk ve skutečnosti přestává samostatně žít, t. j. vyvíjet se, a buď se konservuje bez výraznějších změn podoba spisovné češtiny předbělohorské — tak je tomu hlavně v knihách náboženských, opírajících se přímo nebo častěji nepřímo o jazyk bible Kralické —, nebo se tato bývalá, předbělohorská norma rozkládá nesystematickým pronikáním četných prvků dialektických, rozmanitých podle krajového původu autora. Právě v nesystematičnosti a různorodosti nářečních jevů je úpadkovost této druhé podoby českého literárního jazyka z doby barokní a nové prvky, které se zde objevují, nemůžeme povětšině hodnotit jako znaky vývoje spisovné normy, nýbrž jen a jen jako deformace vyplývající z její nedokonalé znalosti. Ideální spisovná norma, jak je patrno, zůstává v tomto období v podstatě nezměněna.

Zásluha Dobrovského je v tom, že ve své gramatice onu konservovanou mluvnickou podobu předbělohorské češtiny vědecky popsal. Jak vidíme, nemuseli bychom to hodnotit ani jako dávání přednosti staršímu jazykovému stavu před mladším, nýbrž jen jako zdůraznění kultivované stability spisovného jazyka proti rozkolísanosti a libovolným dialektismům úpadkové češtiny barokní. Z odporu proti ní Dobrovský striktně vylučuje veškeré kolísání, i takové, jež se ve větší nebo menší míře objevovalo již ve spisech z doby předbělohorské a za jiných vývojových podmínek by bylo mohlo v jednotlivostech časem zcela změniti normu. V tomto zdůraznění jednotnosti a stability se ovšem zajisté jeví též jeho klasicismus, který mu ani v případech uvedeného rázu nedovoloval pokusit se o přiblížení literárního jazyka k soudobému jazyku lidovému.

Je však nutno poznamenat, že se Dobrovského kodifikace v některých podrobnostech přece jen odchyluje od jazyka bible Kralické. Tak na př. připouští Dobrovský [11]pouze jedno l proti bratrské dvojici ł — l, omezuje duálové tvary jenom na malé zbytky a pod.; běží tu o odstranění jevů, jejichž neživotnost se již pociťovala velmi silně a pro jejichž obnovení nebylo dostatečné opory v jazykovém povědomí příslušníků většiny nebo všech českých nářečí. Poněkud starší mluvnice Tomsova (z r. 1782), jíž se Kopečný ve svém článku dovolává jako „pokrokovější“, jde v tomto směru o trochu dále než Dobrovský. Ale nějaké systematické opření o obecnou češtinu, jaké by, jak se zdá, chtěl Kopečný požadovat, nenalézáme ani zde; připouští se pouze dosti hojné kolísání. Musíme si ostatně uvědomit, že i když už koncem osmnáctého a na počátku devatenáctého století ve středních Čechách patrně existovala jistá nářeční nivelisace, tato „obecná čeština“ tehdy ještě zdaleka neměla tu funkci, k jaké směřuje teprve v novější době, státi se totiž celonárodním lidovým jazykem, hierarchicky nadřaděným všem místním nářečím. Pohybujeme se ještě na sklonku doby feudální, v níž roztříštěnost jazykového území na drobné dominiální jednotky, žijící značně isolovaným autonomním životem, podporovala spíše nářeční diferenciaci nežli šíření opravdu obecného interdialektu. Ještě roku 1846 pociťuje František Palacký některé znaky dnešní obecné češtiny, o nichž se zmiňuje Kopečný, na př. ej místo ý (bílej mlejn), důsledné í (ý) místo é (kyselý mlíko) a j., pouze jako regionální dialektismy české v užším smyslu.[1] Podobně bezpochyby hodnotil tyto prvky, které pronikaly z místního nářečí v pražském centru do spisovného jazyka již v době předbělohorské a zvláště hojně pak v době barokní, i sám Dobrovský, a proto je ze své kodifikace vyloučil, řídě se téměř nerozkolísaným jazykem biblickým.

U některých jevů ovšem Dobrovský splácí daň svému klasicismu do té míry, že neodstraňuje pouze kolísání, nýbrž vytváří zákonitost i tam, kde ani v češtině předbělohorské zákonitosti nebylo; tak je tomu na př. s jeho umělou konstrukcí tvarů přechodníkových, které v tom rozvržení, jak nám je stanovil, nikdy v dřívější češtině neexistovaly, i s obnoveným pravidlem o užívání přechodníkových vazeb. Co se toho týče, bylo by však možné se příti, zdali skutečně tento umělý zásah Dobrovského byl jednou z příčin, proč přechodníky z hovorového jazyka spisovného prakticky vymizely, jak se domnívá Kopečný. Myslím, že skutečnou příčinou ústupu přechodníků ze spisovného jazyka vůbec je fakt, že zcela zmizely, nepochybně už dříve, i ze západních nářečí, jejichž vliv na vývoj spisovného jazyka byl nesporně v četných případech přece jen mocnější než vliv nářečí východních. O tyto podrobnosti nám zde však nejde.

Běží o to, že kultivovaná mluvnická podoba literární češtiny předbělohorské, mumifikovaná v době barokní a znova uzákoněná ve svých hlavních rysech Dobrovským, byla následující generací přijata za závaznou, že počala znova žít a vyvíjet se. Proč se tak stalo, má jistě své objektivní příčiny.

Je zcela pravděpodobné, že by spisovná čeština po stránce formální v detailech vypadala dnes jinak, kdyby její vývojová kontinuita v době barokní nebyla bývala přerušena. Snad by též měla jinou tvářnost, kdyby její mluvnickou normu byla stanovila teprve generace Jungmannova, v pravém smyslu vlastně první generace obrozenská, na jejíž názory na jazykovou kulturu působil už romantismus, který na rozdíl od klasicismu jednak připouštěl hlubší individuální zásahy do jazyka, jednak začasté i usiloval o jeho přiblížení k mluvě lidové. A konečně je naprosto jisté, že vývoj by [12]byl šel jinými cestami, kdyby v době obrozenské nebylo vůbec došlo k normativní kodifikaci a kdyby mluvnická podoba nové spisovné češtiny byla krystalisovala bez theoretických zásahů samovolným a nenáhlým stabilisačním procesem v jazykové praxi. Ale všechno takové uvažování má cenu jen akademickou.

Jaké jsou však ony objektivní příčiny, proč byla Dobrovského kodifikace přijata za normativní i následující generací, jejíž theoretické východisko bylo už jiné? Nepůsobila tu zajisté jen osobní autorita patriarchy českého jazykozpytu, neboť v jiných otázkách jazykové kultury, zvláště v otázce lexikálního obohacování spisovné češtiny, na př. Jungmann, Šafařík a Palacký se od Dobrovského výrazně odlišovali a někdy postupovali i výslovně proti jeho zásadám. A jak to, že se neuplatnily ony „pokrokovější“ tendence, abychom užili výrazu Kopečného, projevující se připouštěním většího množství soudobých jazykových prvků lidových (t. j. nářečních) na př. už v mluvnici Rosově v poslední čtvrtině sedmnáctého století nebo o sto let později ve zmíněné již mluvnici Tomsově? Podobné tendence se přece objevují i v době obrozenské v jazykových snahách Jana Kollára na Slovensku, Františka Trnky a Vincence Žáka na Moravě a Václava Hanky v Čechách. A ku podivu byly tyto nové tendence, i když tu běží o akce značně rozptýlené libovolným vnášením dialektismů různorodých a povětšině jiných než středočeských, avšak vyrůstající vlastně ze stejné poloromantické ideové základny jako zásady Jungmannovy a Palackého, právě jimi prudce odmítány jako snahy škodlivé a rozvratné, hrozící obnoviti starou barokní rozkolísanost spisovného jazyka.

Odpověď na otázky, které jsme si položili, naznačil už Boh. Havránek ve svém vynikajícím vylíčení vývoje spisovné češtiny (Čsl. vlastivěda, řada II, sv. 3): nejdůležitější příčinu, proč konservativní kodifikace Dobrovského byla přijata za závaznou, vidí ve snaze odlišit literární jazyk od „všedního“ jazyka mluveného (str. 96). Abychom plně pochopili, oč přitom hlavně šlo, musíme si uvědomit, jaká byla situace českého národa na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Na tuto situaci v souvislosti s jazykem a literaturou upozornil již několikrát Felix Vodička (na př. i ve Slově a slovesnosti X, 1948, str. 129n.), výrazněji než on pak zase Havránek v jubilejní stati o Jungmannovi (Tvorba XVI, 1947, str. 915n.), zaměřené však na rozdíl od našeho článku především k zdůvodnění Jungmannova lexikálního novotářství.

Již v posledních dvou desítiletích století osmnáctého počínal uvnitř českého národního celku významný sociální proces, který byl také příčinou rozvoje a úspěchu snah obrozenských. Patent o zrušení nevolnictví z r. 1781, jenž byl znamením nastávajícího konce řádu feudálního, umožnil pohyb silných populačních přebytků českého vesnického lidu do měst, značně zněmčených od třicetileté války, v nichž se takto jednak vytváří základ nové společenské třídy — průmyslového dělnictva ve vznikajících továrnách, jednak se regeneruje i nově vzniká česká třída buržoasní. Tento příliv nového obyvatelstva do českých měst, vzrůstající zvláště od počátku devatenáctého století, jeví se i v rodovém původu mladší generace našich buditelů. Kdežto ještě vrstevníci Dobrovského skoro veskrze pocházejí z dvojjazyčného nebo dokonce německého prostředí městského, generace mladší, Jungmannova už povětšině přichází z venkova, z prostředí selského lidu. Z toho plynou i značné rozdíly mezi oběma generacemi v postoji k národu a jazyku.

[13]Starší generace cítí česky ve smyslu spíše jen teritoriálním, proto má k češtině nezřídka jen poměr vědecky objektivní a citově do značné míry vlažný: zkoumá ji, a naplněna odporem k jejímu úpadkovému stavu, usiluje v duchu klasicismu o její obecnou stabilisaci, a to podle vzorů, které nachází i v některých literárních dílech současných jako dědictví kultivovaného jazyka doby starší. Tak se rodí též mluvnice Dobrovského. Příslušníci této generace ovšem v praxi nejčastěji češtiny neužívají, nanejvýš jen v populární literatuře určené lidu, kde starší výrazové prostředky dostačují; proto se spokojují s její kultivací jen po stránce mluvnické a téměř nevidí její nedostatky po stránkách jiných, zejména v oboru lexika, ba přímo brání její kultivaci v tomto směru. Činí tak dílem z odporu proti puristicky diletantskému a ve skutečnosti takřka zbytečnému tvoření nových slov v předcházející době barokní, dílem i proto, že klasicistická ideologie, jak jsme si už naznačili, individuální zásahy do jazyka v zásadě nedovoluje. Ale hlavní příčinou odporu klasicistů proti lexikálnímu novotaření je fakt, že mimojazyková skutečnost sociální si na nich tvoření nových slov ještě nevynucuje nebo že si tlak měnící se skutečnosti neuvědomují.

Naproti tomu generace mladší, pocházející už z jednojazyčného českého venkova, pociťuje hned ve školách potřebu převáděti si poznatky získané v jazyce cizím do jazyka mateřského. Pro svůj původ je těsněji spjata s českým lidem, a pokud se mu neodcizuje, je naplněna patriotismem již novodobým, skutečně národním. Cítí pak přímo povinnost zbavit češtinu potupného přídechu méněcennosti a učiniti z ní rovněž pružný nástroj moderní kultury a vědy. Tato snaha je posilována také objektivní potřebou, neboť prolínáním nového českého živlu do staré třídy městské se získávají i přímo v ní zpět pro národ skupiny stojící na pokraji germanisace nebo dokonce jedinci nečeského původu. Těmto sociálně silnějším a kulturně náročnějším vrstvám je pak nutno dát rovnocennou náhradu za němčinu, jež v nich do té doby vládla. Konečně i hlavní proud nového obyvatelstva, přicházejícího z venkova do měst, který neprochází školami, dostává se do blízkosti tehdejší kultury, jazykem ovšem německé; nemá-li se tento proud odnárodňovat a má-li být usnadněn jeho eventuální společenský vzestup, musí být jeho vznikající a rostoucí kulturní hlad rovněž ukájen v jazyce českém. Z toho všeho pak plyne odchylná politika vůdčích představitelů mladší generace buditelské v oboru jazykové kultury, zejména plánovité obohacování zděděné slovní zásoby umělým tvořením nových výrazů, jež má umožnit pěstění české vědy i rozvoj literatury krásné. Vlny romantismu, přicházející k nám v této době z ciziny, vytvářejí pro takové zásahy do jazyka vhodné ideové ovzduší. Ale rozhodující je tu domácí mimojazyková skutečnost a potřeby, jež z ní vyplývají.

Že tomu tak opravdu bylo a že přiblížení k romantismu v oblasti jazykové kultury není nic jiného než pouze částečná adaptace cizí ideologie, pokud vyhovovala domácí situaci, dosvědčuje právě přísné zachovávání mluvnické normy stanovené Dobrovským. Obnovující se vertikální diferenciace sociální a s ní vzrůstající funkční zatížení češtiny skutečně si totiž vynucovaly kultivaci jazyka toliko po stránce lexikální,[2] neboť mluvnická podoba češtiny předbělohorské i v nových poměrech nejen vyhovovala, nýbrž byla dokonce výhodnou stabilisační základnou v době chvatného [14]novotaření lexikálního, jež z počátku nebylo nijak brzděno a nezbytně vedlo k jisté rozkolísanosti v oboru slovníku. Zároveň představovala tato vypěstěná mluvnická norma hotovou už a ustálenou neutrální basi pro regionálně a dialekticky různorodé živly, zapojující se do nově vznikajícího vyššího kulturního života národního. To jsou příčiny, proč byla Dobrovského kodifikace přijata a proč se odmítají jako scestné všechny pokusy tuto normu změnit, stejně jako reakční snahy t. zv. staromilců, kteří chtěli bránit lexikálnímu rozvoji jazyka a tím by byli bránili přímo i rozvoji života národního.

Úsilí reformovat mluvnickou podobu spisovného jazyka přiblížením k současným nářečím se ovšem v této době ideologicky rovněž opíralo o romantismus. Ale tu šlo o pouhý produkt romantických ideí bez vztahu k dobové skutečnosti mimojazykové, o tendence, jež z této skutečnosti nevyplývaly a zbytečně jen otřásaly stabilisačním základem dorozumívacího nástroje v době, kdy se jeho sociální rozsah a funkční rozpětí zvyšovalo. Proto právem odsoudil Jungmann toto „bezpotřebné od jazyka v písmě posavad užívaného odstupování“[3] a Palacký v polemice s Trnkou upozorňuje, že každý reformátor by mohl zavádět jiné prvky, takže by došlo k úplnému rozkladu normy a žádoucí jednota spisovného jazyka by přestala existovat.[4] Toto nebezpečí vede pak k tomu, že se Dobrovského norma úzkostlivě zachovává, ba ještě se v detailech archaisuje, a odmítají se i ty návrhy reformistů, které anticipují pozdější vývoj literární češtiny, jako na př. formy 1. os. č. jedn. a 3. os. č. množ. jako ořu, pošlu, kašlu …, ořou, pošlou, kašlou … místo oři, pošli, kašli …, oří, pošlí, kašlí … a pod. Proniknutí prvních tvarů způsobil až později tlak hovorové podoby spisovného jazyka, jež má blíže k jazyku lidovému a působí ovšem zpět na formu psanou. Existence hovorové formy je pak již svědectvím, že spisovná čeština znovu počala skutečně žít. A teprve tehdy se začíná spisovný jazyk zase znova samovolně vyvíjet.

Co se této hovorové podoby spisovného jazyka týče, zmínili jsme se hned na počátku, že její obtížný vznik vysvětluje Kopečný ve svém článku, k němuž se konečně zase vracíme, velkou vzdáleností normy stanovené Dobrovským od mluvy lidové. Musíme si však uvědomit, že hlavní příčinou jejího pomalého vytvoření byl fakt, že kultivovaná čeština v době obrozenské byla téměř výlučně jen jazykem knižním, neužívaným ve vyšších školách, v úřadech a povětšině ani v společenské konversaci. Tato skutečnost se jeví i v tom, že se dlouho nevěnuje pozornost ustálení spisovné výslovnosti (dokonce na př. psané ý a au se v Čechách vyslovovalo ej a ou, naproti tomu však ve východnějších částech jazykové oblasti í a ú), kdežto o grafickou podobu jazyka se brzy svádějí tuhé pravopisné boje a tato grafická stránka má pak vliv i na ustálení výslovnosti.

Hovorová forma spisovné češtiny se zajisté plně vytváří teprve v druhé polovině minulého století s postupným pronikáním českého jazyka do veřejného života; ale jako jazyk konversační, zvláště v centru pražském, rodí se, třeba v úzkém okruhu, bezpochyby už před rokem 1850 a ihned působí i na formu psanou. Správně klade vedle sebe Boh. Havránek jazyk Palackého a jazyk Havlíčkův, aby ukázal, jak archaistický slovník, frazeologie i stavba větná rychle ustupují novému, lidovějšímu [15]slovníku a frazeologii i novější skladbě (Čsl. vlastivěda II/3, 107). Po stránce hláskové a tvarové se ovšem působení hovorového jazyka projevuje až později; ale celkově nelze říci, jak to činí Kopečný, že hovorová forma počala působit na jazyk vlastně spisovný až teprve koncem minulého věku.

Máme-li závěrem obecně shrnout své kritické poznámky, musíme konstatovat, že vývody Kopečného v té části jeho článku, kterou jsme se zabývali, nepřihlížíme-li k drobnějším detailům a ani k jeho apriornímu zaujetí proti normě kodifikované Dobrovským, trpí nedostatečným přihlížením k mimojazykovému kontextu dobovému a k měnícímu se společenskému postavení jazyka. To má za následek, že jeho hodnocení vzniku a vývoje nové spisovné češtiny nemá reálné základny a je proto mylné. Jazyk neexistuje totiž nikdy sám o sobě, nýbrž jen ve společnosti, a bez přihlížení k tomuto jeho materiálnímu podkladu nelze správně chápati jeho vývoj.[5]

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 9-15

Předchozí Ivan I. Meščaninov: Úloha N. J. Marra ve vývoji sovětské jazykovědy

Následující František Kopečný: K vidovým rozdílům ve způsobu rozkazovacím