Zapomenutý překlad z Puškina

Rudolf Havel

[Články]

(pdf)

-

R. 1838 vyšla v podtatranské zábavnici Hronka (dílu 3. část 2.) báseň „Petrohrad od Alex. Puškina“. Jako překladatel je uveden „vydavatel“, t. j. Karel Kuzmány.[1] Báseň je překlad Vstupu k veršované povídce „Měděný jezdec“, kterou Puškin na[18]psal v říjnu 1833 v Boldinu. Z osudů této básně víme, že ji dal autor číst carovi, který mu ji vrátil se škrty a otazníky (srov. Deník Puškinův, zápis z 14. prosince 1833), že z ní byla r. 1834 uveřejněna ukázka, a to právě Vstup s názvem „Peterburg. Otryvok iz poemy“ (Biblioteka dlja čtenija 1834, sv. 7, str. 117—119), a že celá báseň vyšla až po smrti básníkově r. 1837 s četnými zásahy censury a s úpravami Žukovského. Jestliže se rok po Puškinově smrti objevil český překlad alespoň vstupní části Měděného jezdce, byl to významný skutek jak po stránce jazykové, tak — a to především — po stránce myšlenkové a látkové.

To, co bylo do r. 1838 přeloženo do češtiny z Puškina, odpovídalo tendencím, jež v české literatuře vládly v této době: Tomíček přeložil jednak prozaicky Cikány, jednak vložil do prozaického výkladu historie Borise Godunova dvě ukázky z Puškinovy tragedie, Čelakovský překládal z Puškina „hlavně ty básně, ve kterých ruský genius zpracovává umělecky motivy národní poesie“.[2] Tomíček vybral z Puškina to, co pokládal za látku romantickou, Čelakovský, co pokládal za „ohlasy“. Měděný jezdec je však báseň filosoficko historická se zřejmou tendencí politickou a vyniká dokonalým spojením vznešeného námětu s básnickým stylem, k němuž Puškin dospěl po napsání Oněgina a svou lyrikou třicátých let. Kuzmány, nadšený slovanskou myšlenkou kollárovského ražení a ctitel Máchův, žijící v zemi a společnosti politicky daleko ohroženější, než byly Čechy, měl před sebou těžší úkol než jeho předchůdci, i když nepřekládal a snad ještě ani neznal celou báseň.

Kuzmányho překlad je pořízen podle první otištěné ukázky z r. 1834. Svědčí o tom nejen název básně, ale i to, že jsou vynechány ty verše, které carská censura nepropustila:

I pered mladšeju stolicej
pomerkla staraja Moskva
kak pered novoju caricej
porfironosnaja vdova.

a posledních pět veršů, které spojují Vstup s vlastní povídkou.

Po stránce jazykové byl převod do češtiny let třicátých problémem: Jak přetlumočit přísně prostý verš a jazyk Puškinův do jazyka, který zdůrazňoval zcela jiné stránky než básnický jazyk Puškinův? A ještě obtížnější bylo uvésti tyto jazykové prostředky v soulad s rytmem a obojí pak s thematem básně. Kuzmány se snažil přidržet co nejvíce originálu, ale přece ne natolik, aby tím utrpěla čeština. Základní a nejširší vrstvu jeho jazyka tvoří spisovná čeština, kterou po stránce lexikální prolínají rusismy a slovakismy. Tam, kde je čeština porušena po stránce syntaktické (Sem, všeliké, novým vlnám / hosté, praporce přijdou k nám / hody slavícím na prostoře), není to vlivem originálu. Lexikálních rusismů užívá Kuzmány sice proto, aby si ulehčil místy obtížnost překladu, ale v duchu tehdejší doby je považuje za oživení a obohacení češtiny. Některé z těchto rusismů byly v jazyce když ne živé, tedy alespoň užívané a najdeme je ve Slovníku Jungmannově: prorubit (prorubiť, v Evropu prorubit okno), strojný (strojnyj, Hromady strojné), bezlunný (bezlunyj), prozračný (prozračnyj, V bezlunném lesku prozračný mrak), sipění (šipeńje, sipění pěnivých pokalův), potěšný (potešnyj, živost potěšných [19]Marsových polí). Často dal Kuzmány ruskému slovu jen českou podobu: holubičí (goluboj, plamen punče holubičí), stvoření (tvoreńje, lúbím tě, Petra stvoření), jednoobrazivý (odnoobraznyj, lúbím koní jednoobrazivou zmužilost), nebo prostě převzal ruské slovo v jeho původním významu: strana (= kraj, země: půlnočních stran i div i krása), stroj (= šik vojenský: v krásně ubraném stroji), vraždy i plen (= nepřátelství a podmanění).

Překladatel se dopustil někdy velkého omylu, vypomáhaje si ruským slovem, jehož význam přesně neznal. Tak neporozuměním slovu uzor ve verši:

tvoich ograd uzor čugunnyi

vznikl překlad: tvých ohrad přerozkošný zrak. Nebo spojku pusť zaměnil se substantivem pustynja a adjektivum starinnyj asi se substantivním tvarem stariny, takže verše:

vraždu i plen starinnyj svoj
pusť volny finskije zabudut

znějí v jeho překladu zcela nepochopitelně:

Vraždy i plen stařiny své
vlny pustin Finských zabudou.

Početně slabší je vrstva slovakismů, z nichž většinu Jungmann uvádí: čln, dom, lúbiti, čuti (Jungmann nemá), mochnatý (mšistyj mechem porostlý; Jungmann nemá).

Verše Kuzmányho jsou přízvučné, většinou trochejské, ale má v nich důležité místo i počet slabik a kvantita, takže někdy připomínají časomíru.

Ačkoli překlad Kuzmányho je jen úryvek z básně a ačkoli na několika místech porušuje smysl originálu buď z nedorozumění nebo překladatelskou neobratností, nemůžeme jej ani přehlížet, ani podceňovat. Upozornil první na historicko filosofickou báseň, které se pak překladatelé vyhýbali ještě déle než 50 let. Teprve r. 1895 vyšel překlad celé básně z pera E. Krásnohorské, překlad sice poctivý, ale revolučnost díla daleko nepostihující[3]. Až r. 1936 přiblížil nám Měděného jezdce B. Mathesius.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 17-19

Předchozí František Kopečný: K vidovým rozdílům ve způsobu rozkazovacím

Následující Julie Nováková: Souhláskové skupiny v českém verši