Informace o Institutu pro literární bádání ve Varšavě

Maria R. Mayenowa

[Rozhledy]

(pdf)

-

(Předneseno v Pražském linguistickém kroužku 30. V. 1949.)

 

V srpnu roku 1948 byl zřízen podle výnosu presidenta republiky Institut pro literární vědu (Instytut Badań Literackich, nepěknou zkratkou označovaný IBL), vědecký a výzkumný ústav pro polskou literaturu. Vlastní práce tohoto Institutu začala teprve od listopadu, t. j. od doby, kdy bylo na instituci pamatováno v rozpočtu. Institut vyvolala v činnost dlouho se vzmáhající nespokojenost s oficiální universitní polonistikou, také však různé positivní úkoly, které by ani nejlépe prosperující universitní polonistika nemohla plnit v dosavadním svém organisačním rámci.

Dosavadní tradiční polonistika neuspokojovala především pro svůj ekleticismus. Slova eklekticismus je zde užito snad eufemisticky. Ve skutečnosti byl zde naprostý nedostatek jakýchkoliv theoretických myšlenek. Následkem toho se často nepochybně velká erudice vynikajících polonistů starší generace stávala k ničemu nepotřebným, zbytečným balastem. Tento eklekticismus se pochopitelně nemohl dopracovat nové synthesy historickoliterární. Po velkých Dějinách literatury období positivismu, po Chmiełowském a Chlebowském nedostavila se žádná nová synthesa, třebaže všichni cítíme, že jmenovaná díla jsou zastaralá a nedostačující. O zřízení Institutu rozhodla potřeba nové literárně historické synthesy, která by se opírala o marxistickou theorii.

Na druhé straně si založení Institutu vynutily určité současné organisační požadavky. Nezbytnost vykonati ohromné přípravné práce, které by nebylo možno vykonat jednotlivě, ale které lze provést kolektivní prací, nutnost organisovat a plánovat tyto práce s maximálním využitím lidských sil, rozptýlených a zničených válkou, a konečně nutnost zřídit středisko, mluvící jedinou, důslednou a současnou řečí. To jsou positivní organisační požadavky, které stály při zrození Institutu; ten nepodléhá žádné jiné vědecké instituci, nýbrž přímo ministerstvu osvěty.

V době svého vzniku měl Institut třiadvacet míst pro vědecké pracovníky. Z toho je jedenáct míst samostatných vědeckých pracovníků, počítajíc v to ředitele a dva náměstky, a dvanáct míst pro mladší vědecké pracovníky, asistenty.

Nejdříve všechna místa byla obsazena představiteli literární vědy v nejužším smyslu. Dnes, když jsme ztratili jednoho z našich nejlepších kolegů, H. Szypera, který zemřel v květnu m. r., a když jsme získali ještě jedno místo staršího vědeckého pracovníka, rozhodli jsme se, že si vyžádáme ještě představitele našich pomocných věd, jednoho linguistu a jednoho historika. Sídlo Institutu je ve Varšavě, ale značný počet spolupracovníků je mimo Varšavu a tvoří místní buňky Institutu. Máme své členy ve Vratislavi, v Krakově, v Poznani i v Lodži, tedy ve všech polských universitních střediscích (náhodnou výjimku tvoří Toruň).

Institut založil tři stálé vědecké výzkumné ústavy a jeden speciální pracovní kolektiv, jehož činnost souvisí s naléhavými potřebami našeho školství. Stálými ústavy jsou ústav pro literární historii, ústav pro historii básnického jazyka a ústav pro bibliografii. Speciální pracovní kolektiv se zabývá přípravou literárně historické příručky pro střední školy, a až splní svůj úkol, bude zrušen a jeho členové přejdou do ústavu pro literární historii.

[34]V čele každého ústavu stojí ředitel, odpovědný za práci ústavu. V každé z místních složek má ředitel svého zástupce.

Institut jako celek má za úkol organisovat společné práce literárně vědné, podporovat individuální práce svých členů a zároveň podporovat a obstarávat potřebné práce i mimo personální okruh Institutu. Institut provádí řadu vydavatelských prací, především kritická vydání textů polských klasiků a vzorných, správně interpretovaných textů pro školní potřeby, má poradní hlas při reformě polonistických studií, při pracích na školních osnovách polského jazyka a má za úkol provádět recensní práce pro ministerstvo osvěty nebo jemu podléhající orgány.

 

Jakých prací se ujal Institut v roce 1949? Ústav pro literární historii podnikl v tomto roce dvě kolektivní práce různého charakteru. Jedna z nich se obírá novou historií románu. Největší část materiálu tvoří romány XIX. století. Je nutno znovu přečíst tyto romány, to znamená celek románové produkce zároveň s tvorbou druhého a třetí řádu. Materiál je tak obsáhlý, že by ani dlouhý život jednotlivce nestačil na jeho zpracování. Tato práce je také míněna jako práce kolektivní. Počáteční orientace v materiálu se získá pomocí ankety, zvlášť k tomu vypsané. Jeden z členů ústavu (v tomto případě prof. Wyka) si vzal za úkol sestavení návrhu na tuto anketu. Byl rozmnožen a rozeslán všem samostatným pracovníkům Institutu s prosbou, aby připojili své mínění a případné opravy. Zároveň měli vyzkoušet anketu přímo na materiálu, t. j. na libovolně vybraném románu. Takto získané odpovědi se společně prodiskutovaly a teprve takto získané znění ankety bylo uznáno vhodným nástrojem prvních výzkumů. Otázky ankety, sestavené co nejprostším způsobem (anketa totiž počítala s nepřipravenými vysokoškolskými posluchači), směřovaly k charakteristice románu po stránce thematiky, motivů, komposičního typu, k charakteristice jazykové struktury, vztahu autora k zvláštním otázkám a k celistvosti materiálu. Románový materiál si rozdělila mezi sebe na časové úseky tři střediska: vratislavské, krakovské a poznaňské. Ve všech těchto střediscích jsou naši členové universitními profesory a mají své posluchače a semináře. Sebrání bibliografického materiálu a úvodní odpovědi na anketu jsou předmětem proseminárních prací. Ze základního materiálu získaného tímto způsobem vyrůstá počáteční orientace a první výběr látky. Pro zajímavost je třeba říci, že již první práce krakovského kolektivu přinesly materiál, pozoruhodný kvantitou i rozmanitostí.

Druhá práce, které se ujal ústav pro literární historii, má jiný charakter. Úvodem k vypracování dějin literatury mají být čtyři svazky rozprav, z nichž každý odpovídá jedné epoše historické a literární.

První svazek tedy obsáhne osvícenství a praeromantismus, druhý romantismus, třetí positivismus, čtvrtý naturalismus a novoromantismus. Pojednání, která se mají umístit v těchto svazcích, zpracovávají otázky nebo souhrn otázek spojených s danou epochou a jsou míněna tak, aby celek vyčerpal nejcharakterističtější dobovou problematiku. Rozpravy mají být krátké, více méně na dva tiskové archy a samozřejmě nemají mít charakter vyčerpávajících monografií. Jejich úkolem je vytýčit problematiku a ukázkově ji zpracovat. Koncem roku 1949 měl již vyjít první svazek takových rozprav. Prvním svazkem bude díl třetí, věnovaný positivismu. Tato část bude obsahovat 38 rozprav, zahrnujících historickou a společenskou problematiku doby, problémy positivistické publicistiky, umělecké kritiky (literární, výtvarné i hudební), vztah positivistické literatury k evropské literatuře, problémy čistě literární vykazující už ve formulaci thematu určitý směr interpretace, jako na př. Balucki — [35]epik maloměšťáctva, a konečně problematiku, která se obvykle nazývá formální: sem patří otázky jazyka a komposičních typů.

Dalším svazkem by měl být čtvrtý díl, jehož thematika je již zpracovávána. Teprve potom bychom se vrátili k chronologickému počátku. Společná práce tu záleží v první řadě v kolektivním zpracování celkové thematiky. Ostatní úkoly jsou již rozděleny na jednotlivce. Zpracování themat se účastní také nečlenové institutu. Přijímání prací do tisku se děje cestou určenou organisačním řádem, diskuse o všech pracích v celém kolektivu byla by technicky nemožná.

 

Ústav pro dějiny básnického jazyka zabývá se vývojem polského básnického jazyka, je to druhá velká společná práce, jejíž iniciativu převzal ústav, ale která daleko přesahuje jeho personální složení. Když se Institut rozhodl, že k takové práci přikročí, svolal sjezd, na který pozval všechny polské jazykovědce zajímající se o tuto otázku. Vystoupil s určitými úvodními theoretickými thesemi, jejichž účelem bylo vyvolat diskusi, která by vedla k vytvoření společné základny. Sjezd vedl k jistým praktickým výsledkům. Jsou dvojího druhu. Za prvé bylo rozhodnuto, aby byly kolektivně prováděny práce lexikografické, slovníkové, individuálně pak práce v široce pojatém oboru fonetiky a skladby básnického jazyka. A tak výsledkem dvoudenní diskuse jsou dvě práce, zorganisované již v minulém rozpočtovém roce nebo lépe řečeno na jeho sklonku: tři slovnikářské kolektivy pro šestnácté století (začínáme tam, kde končí t. zv. Staropolský slovník, zpracovaný krakovskou Akademií věd). Nový rozpočtový rok dovolí zřídit čtvrtý kolektiv. Každý kolektiv se skládá z pěti osob (čtyř pracovníků a vedoucího). Za dva roky práce musíme získat slovníkový materiál úplným prozkoumáním více než dvou tisíc stran básnických i nebásnických textů. Výběr materiálu, zásady excerpce a vzájemného uspořádání výpisků, právě tak jako úpravu excerpčního lístku určila užší komise.

V oboru monografických prací byli pověřeni počátečním podrobným zpracováním thematiky prof. Klemensiewicz pro skladbu a prof. Dłuska pro fonetiku. Mají to být náležitě dirigované práce kandidátů a doktorantů i skutečně samostatných vědeckých pracovníků, podporované a honorované Institutem.

Všichni ředitelé jazykovědných a literárně historických seminářů se zavázali, že se budou vzájemně informovat prostřednictvím bibliografické části časopisu Institutu o zadaných thematech prací, aby tak zabránili opakování a plýtvání silami.

 

Bibliografické oddělení má k disposici tři pracovní kolektivy ve třech universitních střediscích. V čele poznaňského kolektivu stojí prof. Vrtel-Wierczyński, v čele krakovského doc. Bar, varšavský vede dr. Gryczowa. Toto oddělení personálně přesahuje sbor stálých pracovníků Institutu. Poznaňský a krakovský kolektiv kromě současné bibliografie provádí staré, dříve nevykonané velké práce, souvisící s doplňováním Estreicherovy bibliografie, to znamená především zpracovávání obsahu časopisů z XIX. století a doplňování odborné bibliografie XX. století. Zároveň provádějí kolektivy současnou odbornou bibliografii. Varšavský kolektiv sestavuje chronologicky Estreicherův ověřený a doplněný materiál a připravuje tak v časovém průřezu bibliografickou evidenci, která zajímá Institut.

 

K pracím Institutu patří také nová poválečná a mnohdy vůbec první evidence knihovnických a zejména archiválních sbírek v Polsku. Tyto práce jsou zatím v počátečním stadiu: pomocí našich místních složek shromažďujeme nejvšeobecnější údaje [36]o stavu polských knihoven a archivů. S tím souvisí také práce na vlastní knihovně ústavu, jejímž základem je nesmírně cenná knihovna polonisty a sběratele Michalského. Knihovna má zvláště cenné oddělení věnované Mickiewiczovi a je určitým druhem fundace.

Skupina pracovníků, sestavujících školní příručku literárních dějin, úzce spolupracuje. Společně bylo rozhodnuto o charakteru příručky, o jejím didaktickém typu a zásadách interpretace literárního materiálu. Společně byla také určena periodisace polské literatury. Kolektivně se diskutovalo o zpracování každého období. První svazek příručky, který zahrnuje t. zv. literaturu staropolskou, má vyjít již v tomto roce. Není třeba zdůrazňovat jeho revidující a novátorský charakter.

Institut vede kartotéku všech lidí, zabývajících se vědecky polonistikou, a všech prací v tomto oboru, obstarává a podporuje práce i mimo okruh svých členů.

Institut provádí také ediční práce. Páteří této činnosti je „Biblioteka Pisarzy Polskich i Obcych“, vydávaná v nakladatelství „Książka i Wiedza“. Jsou to texty literárních klasiků, opatřené úvodem, a jsou určeny především pro školy. Institut vydává překlady z cizí theoretické literatury, řadu anthologií z polské literatury různých dob k účelům školním i osvětovým (nedávno vyšla anthologie positivismu) a vědecké práce svých členů.

Institut začíná vydávat vlastní časopis. Jako novum zavádí časopis zvláštní diskusní rubriku, věnovanou otázkám periodisace polské literatury a otázkám poměru jazykovědy a literární vědy. Časopis má také oddělení universitní didaktiky i články, které interpretují literární díla pro školní potřebu. Jsou zde překlady z odborné sovětské literatury a články, které se týkají problematiky socialistického realismu. Má také své stálé rubriky bibliografické a informační, které přinášejí mimo jiné zmíněné již informace o všech speciálních vědeckých pracích v Polsku spadajících do oboru Institutu; jde zde také o práce seminární, diplomní a disertační.

Institut konečně vykonal velkou práci spojenou s reorganisací polonistického studia a podal Nejvyšší radě vysokých škol kolektivně vypracovaný zásadní návrh.

Institut vykonává celou řadu recensních prací pro ministerstvo osvěty a j.

Institut dále provádí velké školení vlastních členů. Každý měsíc je konference všech starších členů Institutu, která kromě organisačních záležitostí je věnována přednášce jednoho z nás a diskusi na dané thema. Přednášky a diskuse bývají určeny pro širší okruh posluchačů. Školení mladších pracovníků se provádí systematicky v jednotlivých ústavech Institutu.

Soudíme-li podle dosavadního velmi krátkého života Institutu a ohlasu tohoto života mezi starší tradicionalistickou generací polonistů, lze říci, že možnosti Institutu jakožto střediska, plánujícího a organisujícího badatelské práce v oboru polské filologie, právě tak jako střediska, které vytvoří ve všem nový typ vědeckého pracovníka, jsou veliké.

Z pol. rukopisu přeložila Z. Hauptová.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 33-36

Předchozí Julie Nováková: Souhláskové skupiny v českém verši

Následující Karel Horálek: Prosodie polštiny a polský verš