Odborné mezinárodní sjezdy v létě 1935

Bohumil Trnka, Jan Mukařovský, Zdeněk Vančura

[Kronika]

(pdf)

Congrès internationaux en été 1935

V Londýně ve dnech 22. až 26. července 1935 konal se za předsednictví známého anglického fonetika prof. Daniele Jonese II. MEZINÁRODNÍ SJEZD FONETICKÝCH VĚD. Pražský linguistický kroužek, který se účastnil na pozvání prof. J. van Ginnekena již prvého sjezdu konaného v Amsterodamu před třemi lety, byl letos zastoupen čtyřmi svými pracovníky, J. Mukařovským, B. Trnkou, N. Trubetzkým a J. Vachkem; mimo ně se z Československa účastnil sjezdu Zd. Vančura. Sjezdová jednání byla formálně rozdělena na přednášky plenární a přednášky v sekcích, při čemž žádná ze sekcí, ať již to byla sekce fonologická, pedagogická, sekce pro experimentální fonetiku, therapii řeči nebo fonetiku indických jazyků, nezasedaly současně, takže se členové sjezdu, jichž bylo asi 250, mohli zúčastniti přednášek všech.

Z celkového počtu zhruba 70 přednášek týkajících se různých odvětví fonetického badání, zajímaly pražské účastníky především přednášky fonologické, z nichž osm bylo proneseno v rámci společného zasedání sjezdu s Mezinárodním pracovním sdružením fonologickým za předsednictví prof. J. Vendryese. A. Sommerfelt (Oslo) přednášel na podkladě de Saussurovy a Grammontovy teorie o funkční důležitosti slabičné meze, V. Brøndal (Kodaň) o nutnosti rozlišovati mezi fonématem a jeho variantami celkem ve shodě s názory Praž. lingu. kroužku, N. Trubetzkoy (Vídeň) o fonologických prostředcích, kterými je charakterisován začátek a konec morfématu. J. Vachek podal kritický rozbor teorie amerického fonologa W. F. Twaddella o fonématu (srov. zde str. 238 n.) a G. Laziczius (Budapešť) vyložil svou teorii o „emfatikách“, jimiž označuje varianty fonémat v emfatické jejich realisaci. Historické fonologie se týkala přednáška B. Trnky o vývoji anglických spirant, v níž upozornil na zásadní fonologický rozdíl mezi Vernerovým zákonem a novoanglickými změnami jen povrchně Vernerovu zákonu podobnými. Dva dánští badatelé, L. Hjelmslev (Aarhus) a J. Uldall (Kodaň), odůvodňovali svůj pokus utvořiti novou disciplinu jazykozpytnou, fonématiku, která podle jejich mínění doplňuje fonetiku a fonologii. Pracuje-li fonologie s fonématy jako základními jednotkami, je jednotkou fonématiky cosi, co je nezávislé na vnimatelné její realisaci a může se projeviti různě, na př. i posunkem.

Jako protikladu filosoficky neujasněných výkladů Hjelmslevových sluší vzpomenout přednášky vídeňského psychologa K. Bühlera, věnované analyse fonématu jakožto znaku; podle ní je fonologie určena k tomu, aby v budoucnosti ukazovala cestu psychologii, zejména psychologii vnímání. Podobně jako na př. velikost lidské postavy neměnící se pro pozorovatele se vzdáleností patří i fonéma ke „Konstanzerscheinungen der Wahrnehmung“. Fonéma nemůže být pojímáno odděleně od své zvukové tvářnosti, třebaže se zvuková tvářnost mění, kdežto fonéma samo zůstává bez proměny. Bühler definuje fonéma jakožto znak znaku (po př. znak na znaku). Z jiných fonologických přednášek jest uvésti přednášku Z. M. Arenda (Poznaň), A. C. Lawrensona, žáka prof. Trubetzkého, J. R. Firthe (Londýn), van Ginnekena, který zvláštnosti ve výslovnosti fonémat spojoval s ethnickým podkladem a j. O poměru fonologie k fonetice vykládal E. W. Selmer, který dovozoval nutnost těsné součinnosti obou jazykozpytných nauk.

Jiné přednášky byly věnovány americké a anglické dialektologii, therapii řeči, experimentálním metodám fonetickým (význačná byla přednáška bonnského fonetika P. Menzeratha, který ukázal, jak v artikulaci hlásek jsou již předjímány artikulační složky následujících hlásek slova), aplikaci fonetiky na metodiku vyučování a na různá odvětví praktické činnosti, jako na rozhlas, na přednes a společenskou konversaci a pod. K přednáškám z experimentální fonetiky se pojily výstavky nástrojů a diagramů.

Z přednášek o jazyce básnickém velice a zároveň jedině pozoruhodná byla přednáška pařížského profesora J. Vendryese, týkající se tradičních prvků v básnickém jazyce: básnický jazyk má při vší své deformativnosti silnější sklon k tradičnosti než jiné jazykové útvary: je mnohdy souborem formulí; s tradičností souvisí i umělost (le caractère artificiel) jazyka básnického; na doklad svých thesí uváděl přednášející formule básnictví folklorního a tradiční poetismy básnictví umělého; v úvodu k přednášce vyslovil prof. Vendryes bezvýhradné a nadšené uznání podnětům, vycházejícím z Praž[248]ského linguistického kroužku. — Další přednášky o zvukové stránce básnictví proslovily Miss Fogerty (o rytmu) a Miss Storey (o recitaci); žádná z těchto přednášek nepřinesla nic nového.

K celkové situaci na londýnském kongresu lze říci, že fonologie stála skutečně v popředí jednání i zájmu, a to netoliko v přednáškách, které se jí přímo týkaly. Její these se již staly obecně a samozřejmě uznávaným majetkem linguistiky. Avšak právě proto se stále naléhavěji hlásí nutnost rozšířit metodu, uplatňovanou při fonologickém zkoumání, i na jiné oblasti jazykového systému, tak, aby jazyk ve svém celku i v částech byl odhalen jako složitě zvrstvená znaková výstavba; aby byla podrobně prozkoumána struktura tohoto znaku; aby byl určen jeho poměr k jiným druhům znaků a zjištěno postavení jazyka v celkové hierarchii říše znaků, zabírající veškerou oblast lidského konání. Takové poučení vyplývá z londýnského kongresu pro přípravu na linguistický kongres, který se bude konati příštího roku v Kodani.

B. Trnka a J. Mukařovský.

 

NA VI. MEZINÁRODNÍM KONGRESU PRO OBCHODNÍ VZDĚLÁNÍ, který zasedal v Praze 1. IX.—6. IX. 1935, byla jedna skupina přednášek věnována problémům hospodářské linguistiky. Prof. Guido Bergamini z Bologně ohlásil téma „Úkoly a cíle hospodářské linguistiky“, avšak zdálo se, že nejsou mu známy výsledky německých badatelů v tomto oboru; omezil se na potřeby vyučování jazykům na obchodních a technických školách a hlavní myšlenkou jeho bylo, že jazykové znalosti učitele musí býti doplněny znalostmi hospodářskými a literatura krásná střídána s literaturou odbornou. Přínos jeho přednášky byl tedy méně než nic.

Dr. E. E. Messing z Rotterdamu v přednášce „Hospodářsko-linguistické školení“ opakoval bez prohloubení a bez rozšíření ty zásady, které pronesl již v roce 1928 na linguistickém sjezdu v Haagu. (Jejich posudek je podán v II. kap. knihy Zd. Vančury „Hospodářská linguistika“, Praha 1934, a zmiňuje se o nich L. Kopeckij v recensi Vančurovy knihy v 1. č. „Slova a slovesnosti“, rovněž Max Wiener v knize „Der Schriftverkehr der Unternehmung“, Brno 1935, str. 39—41). Messing klade hlavní důraz na sugestivní prvky v řeči obchodní a na studium kulturního národopisu; metody toho studia blíže nenaznačuje.

Jediná přednáška, která řešila metodologii zkoumání hospodářského jazyka, byla proslovena prof. J. Čadou z Vysoké školy obchodní v Praze. (Myšlenky této přednášky představují výsledky linguistické práce na Vysoké škole obchodní a byly otištěny v brožuře „Čada—Kopeckij—Vančura, Teoretické základy studia cizích jazyků na obchodních školách“, Praha 1935, nákl. Společnosti pro obchodní vzdělání.) Hlavní zásadou Čadovou je, že hospodářská linguistika může nejlépe upotřebiti metod strukturálních a funkčních a že hospodářský jazyk je nutno studovati jako jeden z funkčních typů jazyka. (Srov. též články Čadovy a Kopeckého v 1. a 2. č. Slova a slovesnosti.)

V diskusi se ozvaly hlasy proti tomu, aby hospodářská linguistika byla ustanovena povinným oborem studijním pro příští učitele jazyků na obchodních školách. Tyto protesty vycházely z neinformovaného názoru, že by hospodářsko-linguistické školení bylo příliš úzké. Na Vysoké škole obchodní se však zdůrazňuje, že každý funkční jazyk je možno správně charakterisovati jen na širším základě celého systému jazykového.

Zd. Vančura.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, s. 247-248

Předchozí Augustin Prachař: O četbě na národních školách

Následující J. Č. (= Josef Čada): Debatní linguistické schůze na Vysoké škole obchodní ve škol. r. 1934—35