Nový překlad Písma

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

-

[1]Vladimír Šrámek se odpoutal od křesťanské tradice překladů Písma. Pojal Písmo židů jako kus starého cizího světa a podjal se „přetlumočení pro člověka dnešního“.

Odtud nesouhlas konservativní kritiky.[2] Je však maskován filologicky.[3]

Je velmi snadno dokázat, že překladatel není hebraista. Ale křesťanský biblista dokonce tvrdí, že „Šrámkův překlad je spíše parafrází, a to parafrází neodpovídající duchu originálu“.

Kritik tvrdí, že „Šrámek nevystihl správně svéráz originálu a snaží se jej převést do češtiny neadekvátními prostředky. Místo mocné vyrovnanosti originálu často chce jeho účinek v převodu zesíliti silnými a siláckými slovy, přitom však mu uniknou nebo vyprchají mnohá slova a obraty, jež jsou poeticky velmi hodnotné. Velebnou vážnost starozákonního textu, jenž přece byl původně stylisován k bohoslužebnému předčítání, pokouší se Šrámek oživiti mluvou hovorovou a výrazy lidovými až vulgárními. Místo aby se snažil zachovati sevřenou hutnost originálu co nejúspornějším překladem, rozmělňuje jej …“

Kritik vyslovuje názory na Starý zákon, které jakoby úplně přehlížely biblickou kritiku. Tvrdí, že byl celý kánon „původně“ určen pro bohoslužbu; egalisátorsky předpokládá, že je bohoslužba jako bohoslužba.

Kritik vytýká překladu nevěrnost, vytýká vulgarismy, nešetření poetismů, rozvláčnost, umělý slovosled; uvádí konkretní příklady. Jakou mají váhu? Je snad přece jen metoda Šrámkova překladu pochybena?

Není sporu, že v podrobnostech je kritika oprávněna. Sotva však je oprávněna výtka rozvláčnosti. Kritik se mýlí, žádá-li, aby nominální věta hebrejská byla zásadně převedena nominální větou českou; v češtině má nominální věta expresivní hodnotu, ne však v jazyce semitském. (Je to stejně elementární chyba, jako když kritik žádá zachování hebrejského slovosledu přes to, že stejný pořádek slov má jinou funkci v češtině než v hebrejštině, kde „inversní slovosled“ je bezpříznakový typ.) Kritik se mýlí, označuje-li v pasáži I. Sam. 10, 1 „chápeš že Jahve tě pomazal …?“, slovo chápeš jen za vycpávku: někteří překládají příslušné hăló’kí jako „není tomu tak, že …?“, jiní doplňují za slovem hăló’ delší pasáž podle septuaginty a vulgáty.

Jinak všechny výtky kritikovy mezi sebou souvisí. Prostředky, jichž překladatel užívá, se vysvětlují těmi, jimž se vyhýbá. Šrámkův překlad bible se především vyznačuje tím, že zavrhl tradiční biblický jazyk.[4]

Podle mínění kritikova měl se přidržet stylu Jiráskových Starých pověstí českých nebo Vančurových Obrazů z dějin českého národa. Šrámek však učinil pravý opak.

Nenásledoval sice beletrisující orientalisty, kteří se přičiňují o zdomácnění tvorby orientu — podle [112]nich má se orientální báseň v dokonalém českém překladě jevit jako odvar z Hálka nebo Vrchlického, — ale Šrámek také nemínil podat bibli po staročesku.

Pokud jde o Vančurovy Obrazy z dějin českého národa, víme, že jazykový plán tohoto díla je nasycen vlivem bible. Jde zde, jak ukázal rozbor Trávníčkův[5] o slovníkové archaismy a o příznačné přechodníky; na začátku vět se vyskytuje slovce i a vypravování se uvozuje ustálenými obraty: a (i, ale) stalo se, tu se přihodilo, přiházelo se … Nic z toho však není v překladu Šrámkově.

Vančura považoval přenášení biblického slohu do díla jiné sféry za esteticky účinné; Šrámek považoval tradiční biblický sloh v překladu bible za esteticky neutralisovaný. Překladatel na rozdíl od svého kritika ví tedy o proměnitelnosti estetické funkce. I proto se Šrámek odpoutal od slohu Kralické bible, která se postupem času tížeji čte.

Uložil si tedy úkol vytvořit nový biblický sloh. Vytvořil jej v protikladu k slohu starému podle svého pojetí Písma. (To se rozumí, že styl překladu bible nebude vcelku vyvozen ze stylu originálu. Také tradiční český biblický sloh je biblický zčásti jen thései.

Šrámek chce knihy Písma podat „oproštěné od pozdějších nánosů a náboženských výkladů židovských a křesťanských“. Kritik neprávem odmítá takové pojetí. Není pochyby o náboženském pragmatismu knih „dějin doby královské“; vypravování se podrobuje schematu „provinění — odpadlictví od Jahve, trest, pokání a odměna — konečný triumf“. Avšak biblická kritika rozlišuje s úspěchem „theologický rámec“ deuteronomistického upravovatele a vypravování dávných dob.

Podle svého pojetí biblických knih si vytvořil Šrámek epický jazyk zaměřený na barbarskou monumentálnost. Popírá jakýkoli velebný, vyrovnaný, nábožný styl. Všechny složky vytčené a vytýkané kritikem slouží témuž stylovému záměru; příznačné je vančurovské sepětí vulgarismů s pathetickými archaismy. Repertoár stylových prostředků je omezený; proto se někdy přepínají. Vulgarismy, které převládají, jsou někdy nevhodně umístěny. Je možno Šrámkovu překladu vytýkat nesčetné chyby; přesto slovesně je to dílo vynikající.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 2, s. 111-112

Předchozí Miroslav Drozda: Český výbor z Dobroljubova

Následující Pozn. red.