Pokus o ideovou koncepci vývoje Nerudova díla

Miloš Pohorský

[Články]

(pdf)

-

„Bývá obyčej, že se básníci rozdělují na tři druhy: na ty, kteří prorocky letí před dobou svou, na jiné, kteří jsou básníky čistě časovými, a konečně na ty, kteří s poetickým pinklíčkem svým přicházejí do nádraží vždy tenkrát, když jich století bylo právě teď z něho odjelo.“ Tak rozlišuje Neruda v jednom fejetonu básníky; když dnes zařazujeme jej samého do dějin české kultury, postavíme jej na přední místo mezi ty, kdo viděli do budoucnosti, kdo „letěli před dobou svou“, kdo svou prací vědomě a odpovědně budoucnost vytvářeli. Často píše Neruda výslovně slovo budoucnost, ale není to u něho jen duté slovo s liberalistickým obsahem. Julius Fučík řekl ve své závěti o Nerudovi, že viděl „ještě i daleko přes nás do budoucnosti“ a často se dnes mluví o Nerudovi jako o básníku, který v druhé polovině minulého století ukazoval vpřed stále a pevně. „Jen dál!“ bylo jeho heslo od prvního vystoupení proti konservativnosti a nezdravé zatuchlosti českého života koncem let padesátých až do poslední básně Zpěvů pátečních. Zřetel k budoucnosti je zkušebním kamenem, na němž měříme hodnotu a význam básníka; Neruda v této zkoušce obstál. Nezastavil se a důsledně hledal a doslova vychovával ty síly v našem národě, které vytvářely budoucnost.

Důležitým rysem při charakteristice Jana Nerudy je důslednost jeho vztahu k pohybu společnosti, důslednost příklonu vždy k silám, určujícím směr vývoje třídního boje. Proto se nemůžeme s Nerudou plně vyrovnat, když na něho přilepíme jako označení některé literární heslo, nebo když považujeme za osu básnického [167]vývoje třeba zápas mezi realismem a romantismem.[1] Směr jeho pozornosti byl neustále obrácen k budoucnosti české společnosti a jak se rozvíjel národní život, tak se rozvíjely i jeho názory. Neruda se nikdy ve svém vývoji nezastavil, neboť zastavení znamená opoždění za silami, nesoucími vývoj. (Tuto myšlenku vyslovuje zřetelně veršem ve Zpěvech pátečních: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“.) Nerudův význam je v tom, že poznal skutečné vývojové síly a že se s nimi dovedl postavit do řady. V tom smyslu také mluvíme o tom, že viděl do budoucnosti; Neruda stál vždy za zájmy lidu. Obsah tohoto pojmu se ovšem za dobu Nerudova působení rychle rozvíjel, ale zároveň s tímto rozvojem se vyvíjely i Nerudovy názory.

V Nerudově díle nedochází k žádnému zásadnímu zvratu. Naše these se rozchází s tradovaným názorem o Nerudově vývoji od kosmopolitických začátků k nacionalismu v stáří. Neruda byl celou svou činností vlastenec, a to vlastenec konkretní, a právě proto se projevoval jeho program v různých formách. Z počátku byl namířen proti pseudovlastenectví, jež se slovem národ jenom ohánělo. T. zv. kosmopolitismus školy májové byl v tom, že její program měl vysloveně sociální a demokratický charakter, jak o tom svědčí na př. Nerudovy programové stati (Nyní, Škodlivé směry, Ze vzduchu, Něco o posledním slově a později Moderní člověk a umění). Stručně charakterisuje obsah vlasteneckého programu polemickým aforismem ze šedesátých let: „Skoro se bojím napsat, že jistou lhostejnost k původu národnostnímu mám za jakési svědectví o šíření se zásad demokratických, které nekladou váhy na původ ať již jakýkoli. Ovšem že sobě budu lhostejnost tu podobně vykládat jen u těch, kteří vedle toho politickými poctivci jsou a také ni povinností k rodině ani k vlasti nezanedbávají.“ (Dílo J. N. 1925, SV. XXV., str. 169.) Z uvedené myšlenky vyplývají dvě věci: za prvé demokratická povaha t. zv. kosmopolitismu školy májové a za druhé ten fakt, že demokratický zřetel předpokládá skutečné vlastenectví a není s ním rozporu.[2] Nemůžeme proto mluvit u Nerudy o zvratu od kosmopolitismu mládí k nacionalismu na sklonku života. Jeho vlastenecký program byl demokratický a lidový na začátku, kdy znamenal bojové heslo proti nacionalismu šosáků, a je demokratický i na konci, kdy je zaměřen proti skutečné beznárodnosti zbohatlé buržoasie, stávající se „světovou“ ve všech směrech. — Tímto stručným výkladem o Nerudově vlastenectví jsme chtěli ukázat jenom to, [168]že Neruda neobrací časem svůj program naruby, nýbrž že jeho vlastenectví je z taktických a historických důvodů zaměřeno jednou proti reakčnímu nacionalismu, kryjícímu protilidové zájmy do vlasteneckých frází, jednou proti reakčnímu kosmopolitismu, zahalenému do terminologie o světovém trhu a o světovém umění. Neruda je tedy důsledný v tom smyslu, že stále vychází z rozvíjejícího se života a že ze změn ve společnosti vyvozuje i změny ve svých názorech; jeho názory svírají stále stejný úhel s vývojem české společnosti, a to úhel, rovnající se perspektivě lidu.

Neruda pochopil plně smysl dvou časových mezníků minulého století, v nichž pokročilo lidstvo rázným krokem na své dějinné cestě: rok 1848, v němž bojovala buržoasie ve jménu volnosti a kdy, jak říká Neruda „čas oponou trhnul — a změněn svět!“ (Romance o jaře 1848). A druhé datum, první máj 1890, kdy vítá jako den v dějinách snad vůbec nejvýznamnější, organisovanou manifestaci dělnictva: „Pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale ne jen už pro dnes!“ (1. máj 1890). Po celou tu dobu, od roku 1848 až do své smrti, stál Neruda pevně za zájmy lidu. V umění pak znamená Neruda krok vpřed na lince demokratické kultury, v linii realistického umění, a to jak svou poesií a prózou, tak i kritikou. Krok vpřed na té linii kultury, jež se vyznačuje demokratismem a revolučností, spojením s potřebami lidu a národa, jež věří v pokrok a jež za pokrok bojuje, jež je charakterisována důvěrou v konečné osvobození člověka a důvěrou v možnost lepšího života na zemi. V tom je také Nerudův význam a důvod, proč se k němu dnes obracíme: abychom se u něho učili tak, jako se národy učí na své pokrokové tradici.

Úkolem dalšího rozboru bude ukázat, kde stál Neruda svým vědomím a svým dílem ve společnosti druhé poloviny minulého století, a tím zhodnotit objektivně význam jeho díla. — V revolučním roce 1848 vystoupila buržoasie do boje proti feudálnímu řádu, brzdícímu hlavně robotou další rozvoj výrobních sil. Revoluce byla sice poražena, ale přesto je význam roku 1848 nesmírný. Kapitalistické výrobní síly byly uvolněny a začal se rychlý rozvoj kapitalismu a narůstání moci buržoasie, jež se stává rozhodující silou v hospodářství. A ještě další význam má rok 1848, specificky pro nás: „… přes všecky chyby a neúspěchy je přece jen rokem zrození novodobého politického života a důležitým článkem v úsilí národa o získání svobody a odstranění nejtíživějších pozůstatků feudalismu — odstranění poddanství a roboty.“ (A. Klíma: Rok 1848 v Čechách, str. 141.) Po roce 1848 zůstává ještě šlechta důležitým činitelem i v hospodářství, neboť právě vinou kompromisnosti buržoasie v otázkách roboty podržuje značné finanční prostředky, zařazuje se do průmyslového podnikání a udržuje si politický i hospodářsky vliv až do konce monarchie, přestože se postupem času ocitá mimo národní celek, když se v zápase proti německé buržoasii a německému kapitálu staví na jejich stranu; k vyloučení šlechty z národa dochází v letech šedesátých. Po roce 1848, zvláště v šedesátých letech, probíhá horečný průmyslový rozvoj, což vede na jedné straně k posílení posic buržoasie a na druhé straně ke kvantitativnímu růstu dělnictva, jež se víc a více uvědomuje a vytváří svou vlastní ideologii a stává se důležitou silou v třídním boji. Ovšem již v této době se jasně projevuje proces diferenciace uvnitř buržoasie; jako celek stála sice za společnými politickými a národními hesly, ale názorný rozdíl se ukazoval ve skutečném obsahu těchto hesel. Zmínili jsme se již o vlastenectví. Tehdy se všichni shodovali na heslu vlastenectví, ale každý si je vykládal jinak. Bylo vlastenectví skutečné, jemuž šlo o zájmy širokého lidu, a bylo předstírané a pokrytecké, omezené úzkým třídním sobectvím. Neruda vystupoval často proti strojenému vlastenectví frází. V jednom fejetonu popisuje takového pseudovlastence. Vypráví o něm, že mluvil česky jen s nejdůvěrnějšími přáteli, stále se ohlížeje, a když mu Neruda vytýkal, že je divným národovcem, bránil se: „Já!?“ vzkřikl a rozpálil se, „já vám tedy dokážu, jakým jsem národovcem. Já vám odhalím tajemství!“ Zatáhl mne do nejhustšího křoví, rozepial kabát, rozepial vestu a ukázal mně na podšívce vesty hedvábím vyšitého českého lva v krvavém poli. „Ale proboha, neprozraďte mne!“

Nyní se budeme snažit najít smysl první Nerudovy básnické sbírky, Hřbitovního kvítí (1857) a ukázat, jaký je v ní Nerudův poměr ke skutečnosti. Abychom mohli [169]správně označit smysl a hodnotu této knihy, musíme alespoň stručně charakterisovat obsah tehdejší oficiální poesie starších autorů, jako byli Kamenický, Picek, Štulc a jiní. Smyslem jejich poesie byl klid a smír v přírodě i v životě, citová spokojenost a sentimentalita a jejím úkolem vzhledem ke společnosti bylo zase navození klidu a spokojenosti. Stručně najdeme tento smysl formulován v soutěžních podmínkách, vypsaných F. Fingerhutem na rok 1861. Neruda o nich podává zprávu v jedné noticce: „Maecenáš pan Ferd. Fingerhut vypisuje opět tři ceny: na deklamovánku (vážnou neb žertovnou) a na píseň, na vlasteneckou báseň, opěvující „svorného, snášeliveho ducha v národě“ a konečně na jednoaktovou veselohru.“ (Dílo J. N. 1925, sv. XXIV, str. 223.) Takový byl také smysl oficiální buržoasní lyriky.[3] Proto působil společensko-kritický charakter, desiluse a ironie Nerudovy lyriky doslova revolučně, neboť tato poesie vytvářela nový morální a citový život lidí a typisovala zcela protikladně zaměřeného člověka. Zobrazovala člověka opravdového a nikoliv pokryteckého, milujícího a nikoliv sobeckého. Nerudovo zklamání bylo nutným důsledkem nepravdivého vnitřního i společenského života měšťáků, omezeného konvencemi, a proto také je Hřbitovní kvítí namířeno proti idyle šosáckého života, bojuje za svobodu osobnosti, to znamená o osvobození individua. V tomto smyslu musíme chápat Nerudův světobol; měl konkretní kořeny ve zklamání tehdejším národním životem. Později, když charakterisoval Neruda lyriku Rudolfa Mayera, vykládal takto smysl světobolu: „Hlavní charakteristikou básní jeho prvních byl ovšem onen „weltschmerz“, jímž jsme prý všichni churavěli. Jmenovali to „bolem světovým“ a byl to zápas individuality, duševní boj za samostatnost osobní“ (Dílo J. N. 1925, sv. XXIV, str. 531). Po prvé po Máchovi pobouřil české šosáky J. V. Frič almanachem Lada Nióla, proti němuž se hned vyrojil houf zastrašenců, kteří nemohli snést troufalost mladých, překládajících třeba buřiče Heina. A několik let nato vyburcoval spokojenou idylu Neruda Hřbitovním kvítím. Antal Stašek vykládá ve Vzpomínkách, jak Hřbitovní kvítí „padlo do čiré tmy končících se let padesátých předešlého století jako výstřel z ručnice, jenž zazněl do černé noci. Jiskra zakmitla, vzduch se otřásl. Staří, vyrušeni z dřímavého klidu, zatýkali si uši; my mladí obraceli jsme očí v stranu, odkud zadunělo, kde se zajiskřilo“ (str. 292). Ony staré probudila ostrá kritika jejich osobních i společenských vztahů, jejich citového i rozumového života. Nerudův světobol tedy není z choroby v nitru [170]básníkově, nýbrž je to zklamání nad vylhaným životem spokojených českých šosáků. „Člověk se trká o mříže, jako pták v menažerii, a křídla bolí,“ píše později V. K. Šemberovi, ale tato slova platí také o světobolu Hřbitovního kvítí. To bolela Nerudu otlučená křídla.

Básně Hřbitovního kvítí jsou subjektivně lyrické, ale subjektivnost zde má povahu kritiky buržoasního pokrytectví a společenských a mravních konvencí v padesátých letech minulého století. Byla to mrtvá doba, kdy se zastrašený pražský měšťáček, jakž takž zabezpečený, opatrně schovával a žil si pro sebe a vytvořil si pokryteckou morálku osobní i pokrytecké společenské vztahy. Právě ty konvence a licoměrnost měšťáků kritisuje Neruda v Hřbitovním kvítí. A skepse Nerudova, to není bytostná skepse, nýbrž zklamání mladého člověka, vstupujícího s mnoha nadějemi do buržoasního života, a ten je mu cizí, neboť nezná upřímnosti ani v lidských vztazích ani v lidských citech. Ti lidé chtěli poesii ilusí, jak se jim mohla líbit poesie pravdy?

Poezije žila dokud každý
snům svým víc než pravdě uvěřil,
dokud věci nám teď malicherné
obrovským měřítkem vyměřil.

Dokud bájím věřil zastaralým,
ježto zrodil zpráchnivělý věk,
dokud v palmách dryadky se kryly —
a ne sago našich polívek. (XXIII.)

Jaké iluse a konvence rozbíjelo Hřbitovní kvítí? Měli konvenci kupovat si na hřbitově slzy a modlení (III.), měli zvyk nemyslet a stačilo jim k životu jenom jíst a pít (XVI, XVII.), měli konvenci vyznávat lásku cizími milostnými veršíky (XXV.), jenom předstírali opravdové city lásky a smutku atd. atd. To jsou themata jednotlivých básní sbírky; Neruda v nich odkrývá pod skvostným a zdánlivým povrchem falešné jádro. V jednom aforismu shrnuje, že jest největší chyba lidí, že se jinak pohybují ve společnosti než doma. Často se při této knize mluvívá o pesimismu, ale jde o zklamání a odpor proti šosáctví; nemluvíme přece o pesimismu tam, kde je víra, že proud času, „jenž nezná břehův okovy“ se přižene a všechno staré povalí. Neruda sice nevidí konkretní společenské síly za tím proudem, zobrazuje vývoj romantickým gestem, ale přesto nemůžeme mluvit bez bližšího určení o pesimismu Hřbitovního kvítí.

Hřbitovní kvítí je tedy v první řadě ostrou žalobou a není divu, že bylo buržoasii prospěšné vykládat je jako subjektivistický výron nálad osobně zraněného mladíka, snad láskou zklamaného, naplněného metafysickým pesimistickým pocitem života, stylisovaným pod masku společenského vyděděnce. Nejde však jen o projevy pesimistického individualisty; Neruda sám si byl plně vědom společenského dosahu své knihy, to dokazuje jeho pozdější hodnocení Hřbitovního kvítí, vyslovené v předmluvě ke Knihám veršů: „Mnohostranně kaceřované Hřbitovní kvítí mělo před desíti lety zvláštní svůj úkol, jemuž tenkrát alespoň zčásti také dostálo.“ A že Neruda znal a sledoval českou sociální problematiku padesátých let, to dosvědčuje J. V. Frič jednou poznámkou v Pamětech, když vypráví, že zval i Jana Nerudu k spolupráci na vydávání literárních časopisů, že však Neruda nejevil žádný zájem a odbyl Friče, „že zabývá se skoro výhradně sociální otázkou.“

Dosavadním výkladem jsem chtěl ukázat, jak se stavěl Neruda bojovně proti konservativní buržoasii. Jeho kritiku však nemůžeme vysvětlit jenom jako kritiku z posic t. zv. radikální buržoasie, jež nemohla nikdy zaujmout důsledně demokratické stanovisko k sociálním problémům, protože jejich důsledné řešení stojí nakonec proti ní samé, jež se proto utápěla v liberalistických frázích a v níž s rostoucím dělnickým hnutím rostl i strach před proletariátem a před řešením sociálních otázek. [171]Naproti tomu Neruda sledoval už v sedmdesátých letech otázku dělnickou. Roku 1871 rozvádí v referátě o hře F. V. Jeřábka, ‚Služebník svého pána‘ zásadní myšlenky; chválí autora, že si vybral aktuální thema, že sáhl do živého a postavil otázku, která nutně žádá řešení, totiž otázku, „v jakém poměru má být konečně kapitál k duševní a hmotné síle pracovní“; řešení problému sice hra nepodává, ale my víme, píše dále Neruda, „že rozluštěna (ta otázka — MP.) musí být, snad pokojně, snad krvavě“ (Sebrané spisy 1910, řada 2, sv. 4, str. 163).[4]

Nerudův politický a společenský postoj se často označoval pojmem mladočeského programu a stavěl se jenom do protikladu k vyloženě konzervativní politice staročechů. Nemůžeme však pravdivě vystihnout dosah celé Nerudovy činnosti, vykládáme-li ji jako činnost radikálního představitele buržoasie. Neruda byl sice po léta redaktorem mladočeského listu, ale přesto naprosto nestačí označit jej jako mladočecha, nestačí schema rozporu mezi mladočechy a staročechy, neboť v jiném poměru k celému dění bylo důsledně demokratická část inteligence. A tady musíme hledat základ Nerudových názorů na společnost, celého jeho světového názoru a v umění základ jeho vztahu ke skutečnosti. Arne Novák vyložil ve studii Jan Neruda (1910) vývoj Nerudova poměru ke skutečnosti jako vývoj od mladického individualistického bouřliváctví k zmoudřelému smíření s českým životem. Novák vykládá: „Proletářské vědomí Nerudovo, důrazný protest společenského utlačence proti křivdám bohatců, povýšenců a farisejů, trpká příchuť bídy a ústrku při každém soustu mocně hlásí se v Nerudově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla dobrá polovice Hřbitovního kvítí … Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, kdy Neruda vůbec překonává negaci, pessimism a mnoho jiných daemonů nitra, v onom památném období, v němž statečně se zaříká, že nebude potud básníkem, pokud v něm neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se i svého sociálního světobolu a přestává se cítit proletářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění s vrstvou, jíž patřili jeho otec a matka, v níž prožil dětství, která určovala první jeho formy životní … Neruda nemá ani jediného záporného a nízkého rysu svojí sociální třídy: nenaučil se nikdy závisti, nedělal ze svého utrpení a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řemesla …“ (14—15.) Krátkozrakost nebo přímo lživost takových tvrzení je nám dnes více než jasná, stačí jen, když si připomeneme Nerudův fejeton o prvním máji 1890. Dnes vidíme, že není rozpor mezi Hřbitovním kvítím a fejetonem 1. máj 1890, že vůbec není žádný zvrat v Nerudově postoji k českému životu, že vůbec není nějaký zásadní obrat v jeho tvorbě. Po cely život je Nerudovo třídní vědomí úzce spjato s chudinou a s širokým pracujícím lidem. V celém díle se nám jeví Neruda jako představitel důsledně demokratické inteligence, jež kritisuje buržoasní vztahy, jednání i city s hlediska lidu v širokém slova smyslu. Jak se časem rozvíjel a krystalisoval obsah tohoto pojmu, tak nabýval i Nerudův společenský názor stále konkretnější podoby. Celý proces Nerudova vývoje můžeme charakterisovat jako dobírání se historického optimismu, vývojová cesta jeho vědomí stoupá, od názorů individualisty, spojeného s chudinou hlavně vědomím společenského vykořisťování se strany buržoasie a živelným odporem proti nelidským vztahům lidí v kapitalismu, proti vztahům a citům, které je možno vždy přepočítat na určitou peněžní sumu. Nelze mluvit o tom, že by Neruda chápal od začátku nezbytnost revoluční solidarity s dělnickou třídou. Jeho vývoj je v tom, že v něm narůstá průběhem doby přesvědčení, že široké lidové masy jsou opravdovým a jediným nositelem pokroku a živoucím činitelem, který stojí vždy v čele národního hnutí.

Od stanoviska bouřlivácké kritiky buržoasie se dostává Neruda k hledisku prostého představitele lidu, z jehož perspektivy zobrazuje celou skutečnost. Takový člo[172]věk je Darebák, Josef harfenista z Arabesek a další a další, takové jsou i kladné postavy Povídek malostranských (1878). Vykladači Nerudova díla zastírali různým způsobem základní společensko-kritický charakter této knihy, zdůrazňovali zvláštnost Malé Strany a jejích kontrastů a v pozadí se jim ztratili lidé. Nebo charakterisovali typické postavy z českého života jako pouhé rázovité a podivné postavičky bez sociální platnosti. Nazývali povídky idylou drobného staropražského života malých českých lidí nebo se obraceli k výkladům autobiografických motivů. Smysl těchto názorů, ať vědomý či nevědomý, byl nakonec vždy jeden, totiž zastřít rozpory buržoasní společnosti a otupit hrot Nerudově společenské kritice. Povídky malostranské jsou kritikou maloměšťáckého způsobu života se stanoviska těch, jimž bylo společností nejvíc ukřivděno, a zápasem o kladného člověka, který by žil životem skutečně lidským.

O tom, co Neruda kritisuje na buržoasii, jsme už mluvili dříve, nyní si všimneme Povídek malostranských s hlediska toho, jak jsou komposicí dějových i popisových motivů vyhroceny právě k odhalení mravní, charakterové a životní ubohosti buržoasie, k stržení pokryteckých masek, kryjících citovou prázdnotu a mravní sentimentalitu. Neruda staví konečné pointy i charakteristické detaily děje tak, aby se vždy rozptýlilo zdání, za nímž se skrývá prázdný člověk, žijící nudný život parasita. Rozebereme krátce povídku Doktor Kazisvět a její motivické uspořádání s hlediska kritiky buržoasního pokrytectví: zemřel rada zemské účtárny a to odkrývá vztah mnoha lidí k němu a zároveň jejich radostnou či smutnou reakci na jeho náhlou smrt. Spokojen je doktor Link bohatou odměnou za léčení, spokojen je soused a nejbližší příbuzný, spokojeni jsou i mladší radové účtárny, spokojena i roztomilá vdova. Jediný, kdo nese těžce jeho smrt, je sládek Kejřík, dosud mládenec, dobrý přítel nebožtíkův. Důvodem jeho zklamání jsou slova hezké vdovy, jež mu „již včera zřejmě vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí pana manžela byla — tak věrna.“ Tady je odhalena skutečná tvář všech těch lidí po prvé. A když doktor Kazisvět náhodou zjistí, že je pan rada dosud živ, ukáže se nám jejich mravní nízkost a jejich pokrytectví znovu. Všichni obrátí své názory naruby. Zoufale volají na doktora policii, neboť si vzpomenou na výhody, jež jim přináší radova smrt. Jenom sládek Kejřík je nyní spokojen …

Proti kritice buržoasie staví Neruda sympatie k představitelům chudiny, k prostým lidem, schopným lidsky cítit a jednat. Náš výklad není přizpůsoben dnešní perspektivě a nevnášíme jím naše dnešní názory do Nerudova díla. O tom svědčí Nerudova recense vlastní knihy, otištěná ve formě ironického fejetonu v Národních Listech. Neruda vykládá: „Nejbližší pak otázkou je: jaké jsou ty povídky? S hlubokým politováním musím říci, že jsou všelijaké. A s politováním ještě hlubším dodávám, že není ani jediná mezi nimi, která by byla vážena z kruhů vyšších, vznešenějších. Zdá se, že spisovatel žije zcela jistě domněnce, že u nás jsou „dole“ celejší lidé než nahoře. Neruda píše jen o třídách nižších, při kterýchž cit nemá nikdy rukaviček, a pravda má pořád ještě více váhy než sebe pikantnější lež.“ Kladné postavy v Povídkách malostranských jsou společenští vyděděnci a leckdy podivní lidé. Proto však se Neruda obrací k těmto postavám, že u nich vidí život bez masky, nehraný.

Pro jeho postoj je charakteristický fejeton Starý mládenec na bále (1868, Žerty hravé i dravé): Neruda si zašel na vznešený pražský bál. Pozoruje lidi a uvažuje. Co si má dát k večeři? A tu ho napadá, co asi dělají jeho soudruzi v jeho navyklé hospůdce — dnes mají drštkovou polévku. Zase obrací pozornost na tanečníky, pozoruje gardedámy, hlídající dcerušky a jejich nápadníky. Neruda sedí a přemýšlí s jemnou ironií o té společnosti. Kreslí jejich obleky a řeči. A zase si letmo vzpomene na své soudruhy a zavoní mu drštková polévka. Na bále se „baví“, vždyť toho člověk tolik vidí, nové frisury, nové toilety, výstřih dvanáct palců pod bradu, „aby se ale nemyslelo, že pantáta nemá peněz, nebo že mu slečinka není dost drahá, přidalo se všechno nahoře „ušetřené“ dolů na šlep“ … A tak se baví Neruda dál, až se dá do zívání, trochu si podřímne — vypadne mu taneční pořádek. Jedna známá vidí, že nemá zapsán ani jeden taneček a hned mu volá dcerušku k tanci, avšak dceruška právě omdlela; tím je Neruda zachráněn před tancem. A fejeton končí: „Aby mně [173]takhle při čtverylce omdlela zas! — To bych byl blázen! — Teď mám ale příčinu — a zrovna to cítím, jak mně ta drštková čpí do nosu! — Půjdu s referátem ke kamarádům! — Ale — promessa by byla lepší!“ (t. zn. lepší by bylo koupit si promessu než lístek na bál. — MP.). Tak tedy utíká Neruda z bohatého bálu do své hospůdky ke kamarádům, neboť ti jsou přirození, bez frisury, a u nich je život skutečný. Tak je tomu vůbec s Nerudovými postavami, jsou to lidé prostí, někdy podivní, ale vždycky upřímní. Jejich morálka je postavena do protikladu proti buržoasní morálce a buržoasním konvencím.

I v oblasti morálky se staví Neruda na stanovisko lidu a jeho pohledem se dívá na celý život. V perspektivě prostého člověka je na př. lidovost Ballad a romancí (1883). Neruda zobrazuje v této sbírce různé životní situace s hlediska prostého člověka a má tak možnost odhalovat lživou a kramářskou morálku. Dvojí pojetí morálky můžeme konfrontovat na dvou úryvcích ze sousedních básní, thematicky blízkých. V Balladě tříkrálové se vypráví o třech mocných potentátech, kteří se přicházejí poklonit Ježíškovi v kolébce; po odevzdání bohatých darů řeční první „tuze pěknou řečí“, po něm druhý „lichotivě“ a nakonec třetí „právě tak“. Potom odpovídá Ježíšek na jejich proslovy:

Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli,
a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,
pak — byste zachovali zlatou svou —
mně korunu necháte trnovou,
a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě
z vás tří se nedostaví žádný — dím to svatosvatě!

Morálka neupřímně pokrytecká, navenek se honosící leskem a kadidly, ve skutečnosti dbající jen o svou zlatou korunu, je kritisována jednáním a chováním prostých lidí, na povrchu sice leckdy kostrbatých, ale jádra a duše zlaté, lidmi, jak jsou zobrazeni v Romanci štědrovečerní. K Ježíškovi přicházejí vesničané, vesnický lid, s radostnou tváří, mladí i staří, upřímní; pak „hrubě spustil“ jejich mluvčí Brichta, kaprál od hulánů, a když se mu zadrhl jazyk, řekne Ježíšek milostivě:

Všichni jste mé hodné děti,
vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí.

Tak je ta první, konvenční a neupřímná morálka konfrontována s morálkou prostého lidu.

Třídní situace u nás je v Nerudově době ovšem komplikována tím, že byl český národ vykořisťován německým národnostním útlakem, takže byl vzhledem k Němcům nutný požadavek celonárodní solidarity, jejímž aktivním představitelem byla malá buržoasie. Nejdůležitější však je celková linie Nerudova vývoje, a ta začíná u rozhořčení nad vyssáváním chudiny a u individuálního živelného odporu, jak to vyslovuje v dopise Karolíně Světlé roku 1862: „Chléb, který jsem od dětinství jídal, nenáležel nikdy mně, náležel vždy hokyni, pekaři, a já se co hoch nemálo tomu divil, až jsem tomu přivykl, že mi lidé vyčítají, že žiji na útraty jejich. A můj otec pracoval přece až do poslední chvíle od rána bílého až do noci, a má matka nezahojila nikdy mozoly své, a já se učil dny a noci dával hodiny — ještě teď, kdy jsem se stal lenochem, pracuji více než leckterý nade mne se povznášející! Říkají, že žiji na útraty jejich, a přece platím každou věc dvakrát, třikrát dráže než každý jiný, jak se mohu kdy vysekat? Oni sami to nechtí, jsemť cílem jejich spekulace, nahlas hořekují, že je okrádám, a vlastně mně ssají oni tuk z kostí! — Pak se tážou člověka, proč nepěje a smějí se, jakým je básníkem! Někdy, když tak večer kráčím okolo domů těch boháčů, hlavu plnou starostí, srdce plno [174]hoře, tu se mi zdá, že bych byl zcela oprávněn hoditi jim červeného kohouta na střechu, a když je potkám ve dne na ulici, v tlusté tváři nadmutost a lakomství a v každém posunku pohrdlivost, tu zas se domnívám, ze by to byl dobrý skutek, kdybych jim dýku do toho tvrdého srdce vrazil! Jakým to je právem, že oni mají vše, a mně že nenáleží ani ten trochu vzduchu, neb i toho mne mohou zbaviti, je-li taková libost jejich! …“ — Tak vede linie Nerudova vývoje od individualistického živelného odporu a abstraktně viděného vývoje k pevné naději v budoucnost národa, opřenou o smýšlení a sílu široké masy proletariátu, vyslovenou na př. v dopise z roku 1884, v němž odpovídá dělnickému spolku Budislav v Roudnici na pozvání k oslavě padesátých narozenin. V dopise se omlouvá, že se nemůže oslav zúčastnit a píše dále: „Jsem sám z chudiny, z třídy dělnické, byl jsem sám dělníkem po celý život svůj — jakž bych neměl mít smysl a cit pro dělnictvo naše! Nemohu upustiti od Vás a Vy mne musíte považovat za svého: vždyť jsme z jednoho těla! … Cokoliv máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo. A cokoliv nový zas rozvoj národní svedl kloudného a krásného, zase jen pošlo z lidu. Rosteme teď znova, přirozeně zdola, prací bytostí tisícerých pilných, právě tak jako ten trs korálový, a bude-li vždy dělnictvo naše prodchnuto duchem národním, povzneseme se brzy nad moře lidstva — ostrov pevný, plný květné krásy. Nepravím Vám tím nic nového, ale právě že vím, Vy že všichni smýšlíte v té příčině stejně se mnou, zakotvuju v tom svou jedinou, zato však skálopevnou naději v budoucnost národu.“

Jan Neruda tedy patří svými sympatiemi k těm, „kteří pracovali až do úpadku a kterým nedal bůh pořád a pořád nic“ a bojoval proti těm, „kteří nedělali nic a jimž dal bůh do zemských desk zapsané statky a paláce na Malé Straně a millióny do Národní banky.“ Můžeme ještě připomenout Nerudovy přímé rozpory s vedoucími osobnostmi Národních Listů, třeba jeho poměr k Juliu Grégrovi, který byl napjatý právě proto, že se Neruda nedovedl přetvařovat a přizpůsobovat názory svému zaměstnavateli, nebo můžeme připomenout, jak se díval na úkol českého divadla, jež bylo v šedesátých letech první kulturní institucí, Karel Sladkovský a jaké úkoly kladl před divadlo Neruda. Sladkovský mluvil ve své řeči při zakládání Národního divadla (1868) také o poslání českého divadla a celý jeho aktivní poměr k české společnosti viděl v individuální mravní výchově, a i význam sociálních themat převáděl do této oblasti. Pro něho byla mravouka „jediným účelem umění dramatického“.[5] Proti tomu bychom mohli postavit Nerudovo pojetí divadla jako instituce politické. Anebo konečně můžeme připomenout, jak očekávaly první máj 1890 Národní Listy se strachem a jak dělnickou manifestaci pozdravil Neruda.

Nevystihneme zkrátka správně význam a dosah celé Nerudovy činnosti, pojímáme-li ji jako činnost pokrokového představitele buržoasie, nýbrž jenom tehdy, když chápeme Nerudu jako představitele pomalu se rodící inteligence, jako důsledně demokratického inteligenta těsně spojeného se zájmy pracujícího lidu. Jak se rozvíjel obsah a složení tohoto pojmu, tak nabýval Nerudův světový názor konkretnějších rysů a tak postupoval od individualistického odporu k buržoasii k vyjádření zájmů městské a venkovské chudiny a nakonec k solidaritě s dělnictvem jako třídou, ale to je ovšem už krátce před jeho smrtí. Ještě jednou můžeme opakovat charakteristiku Nerudova vývojového procesu jako zápas o historický optimismus.

Mluvili jsme už o tom, jak se Nerudův zprvu abstraktní názor na vývoj společnosti mění. O tom, jak se stávají prostí lidé představiteli kladného programu, a to [175]proto, že jejich život je upřímný a nepředstíraný. A nyní se budeme snažit ukázat, jaké podoby nabylo Nerudovo pojetí vlastenectví ve Zpěvech pátečních a jak dokresluje jeho třídní postavení a vývoj jeho díla fejeton 1. máj 1890. Zpěvy pátečními vrcholí Nerudova činnost básnická. Tato sbírka obsahuje básně, prodchnuté mocným pathosem historického optimismu, opřeného o síly lidu, básně, v nichž Neruda zobrazil mohutným gestem minulé i budoucí dějiny národa. Praporečník buržoasní literární historie, Arne Novák, našel v Nerudově vlasteneckém programu mnoho „zvláštních kontrastů“. Novák totiž vidí jako rozpor třeba spojení revoluční tradice s přítomností („prožívá až do dna bytosti tragiku národní minulosti a vrací se k radikálnímu protihistorismu mladoněmeckých svých let“ A. Novák: Jan Neruda, 1910, str. 88—89; odtud jsou citovány i další názory Novákovy). Vidí jako rozpor spojení vlastenectví s internacionalismem („zpívá svatodušní pozdravy kosmopolitickému sbratření národů a stupňuje chvílemi svou messianskou víru ve vyvolené poslání svého lidu až k chauvinismu“), vidí jako rozpor kritiku buržoasie a víru v lid, protože posuzuje národ jako jeden celek („láme zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá v plesných rytmech daleké budoucnosti nejzávratnější pozdravy vstříc“). Jenom Novákovu buržoasnímu pohledu se mohly jevit tyto znaky Nerudových básní jako nedostatky. Pro nás je spojení revoluční tradice s přítomností, spojení vlastenectví s internacionalismem, kritika buržoasie spojená s důvěrou v lid právě výrazem Nerudovy síly, jeho konkretního a třídního pohledu na společnost a jeho skutečného historického optimismu. Gesto pěvce lidu, naplněného jeho hrdostí, hodnotí Novák jako povýšenou aristokratickou pýchu.[6] Smysl Zpěvů pátečních je povzbuzení do dalších bojů za svobodu národa. Jsou to bojové písně, zpěvy opravdového vlastenectví a historického optimismu, který je odhodlán k bojům, ale který si je vědom i vítězství a šťastného života:

Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,
pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,
z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem —
buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.

(Moje barva červená a bílá.)

S touto knihou tragedie, víry a nadějí národa souvisí fejeton 1. máj 1890, který je ideovým vyústěním celé Nerudovy tvorby. Neruda vítá dělnictvo jako novou sílu, vstupující do dějin a staví se do řady po bok organisovaného proletariátu. „… Ano: byl první máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý, prožil, do dnů svého života na něj nezapomene! … přišel první květen 1890. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího prvního května lidských dějin. Ba snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec!“ Takový tedy význam dává Neruda nástupu dělnické třídy. Vítá jej jako snad nejpamátnější den lidských dějin [176]vůbec. Jak je to blízko našemu přesvědčení, že dělnická třída jediná je schopna zrušit společnost vykořisťování a třídní společnost vůbec!

Buržoasní a klerikální tisk byl plný strachu před dělnictvem, nadával luze a varoval před ní, že chce loupit a krást. A Neruda popisuje, jak „klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataliony dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení.“ Vzpomíná při té slavnosti na revoluční tradice, na komunu a na husity, a dále popisuje mohutnou přehlídku dělnické síly: „Nu, jenom se podívej — vidíš: tady ji máš už označenou na tváři tu „elementární sílu“! Ale ani při tom nezatrneš! Cítiš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou — jakoby zázrakem — pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu „prvnímu máji“, pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale ne jen už pro dnes! …“ A potom zakončuje fejeton symbolickým přírodním obrazem: „Zvláštní, ba prazvláštní den! Věru, i ta příroda všude vůkol jakoby pod zákonem stejným! Ráno mlha, vzduch šedý, tak těžký — pak najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené— byl první květen roku 1890!“

Tady manifestačně nastoupila nová budoucnost lidstva a Neruda se připojuje jednoznačně do jejích řad; a tak jsme došli tam, kde jsme začali, totiž u výroku Fučíkova, že „je to náš největší básník, vidící ještě i daleko přes nás do budoucnosti.“

Snažili jsme se ukázat ideový vývoj díla Jana Nerudy a zařadit jej do třídní situace druhé poloviny minulého století. Neruda stál důsledně na pokrokovém, demokratickém stanovisku od začátku do konce. Důsledně a konkretně reagoval na změny ve společnosti a vyvíjel se od bouřlivácké a živelné kritiky buržoasie s hlediska lidí ze společnosti vyloučených (Hřbitovní kvítí). Kritika buržoasie tvořila stále důležitou složku jeho díla a proto jej můžeme charakterisovat jako kritického realistu. Postupně narůstají v jeho díle kladné postavy, prostí lidé, hlavně představitelé městské chudiny, k nimž se staví Neruda se sympatiemi, protože jsou to lidé bez přetvářky; společensky to znamená příklon k nesjednocené chudině městské a venkovské (Povídky malostranské). A konečně jsme sledovali zkonkretňování jeho společenského programu a vědomé zařazení po bok organisovaného proletariátu (Zpěvy páteční a 1. máj 1890). Úhrnem jsme charakterisovali Nerudův vývoj jako dobírání se historického optimismu. Společensky se opírá Neruda o ideologii a stanovisko demokratické inteligence, jež se staví kriticky k buržoasii, a to s hlediska lidu, jak se obsah tohoto pojmu vyvíjel od nesjednocené chudiny až k organisovanému dělnictvu. I když vidí Neruda příčiny vývoje společnosti idealisticky jako realisování vysokých humanitních idejí, nejde u něho nikdy o humanismus, který by byl pod zdánlivou absolutností buržoasně stranický. Jde o humanismus konkretní, pokrokový a nakonec o revoluční humanismus proletářský. A v tom, jak stál Neruda důsledně za mladými, rostoucími a organisujícími se silami ve společnosti, a jak dovedl tento vývojový proces zobrazit ve svém díle, v tom je i základní rys jeho významu.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 3-4, s. 166-176

Předchozí Václav Křístek: O některých rozsahových novotách K. M. Čapka-Choda

Následující Felix Vodička: Olomoucký sborník o Palackém