Poznání skutečnosti v Povídkách malostranských (K otázce Nerudova realismu)

Felix Vodička

[Články]

(pdf)

-

Realismus je charakterisován především vůlí autorovou umělecky zobrazit objektivní skutečnost a přispět k poznání této skutečnosti. Konkretní podoba tohoto poznání je však vždy závislá na mnoha činitelích, k nimž musí přihlížet rozbor této otázky v jednotlivých případech. Především je závislá na povaze společenské skutečnosti samé, na její historicky dané podobě, dále na stavu poznání, k němuž až do sledované doby společnost dospěla, pak na možnostech a společenské situaci autora, na jeho zkušenostech, na jeho znalostech a uvědomění, a konečně na literární tradici, jež v dané vývojové chvíli spoluurčuje možnosti uměleckého zobrazení dané skutečnosti. Vydání Nerudových Povídek malostranských v Knihovně klasiků[1] a nové jejich vydání v Národní knihovně[2] poskytuje příležitost, abychom podrobněji [20]sledovali soubor těchto otázek, jak se projevují v okruhu novelistické tvorby Nerudovy a především v Povídkách malostranských, které leží na samém konci jeho spisovatelské činnosti v tomto druhu tvorby a znamenají tak závěrečné slovo Nerudy-novelisty.

Pro posouzení Nerudova realismu má závažný význam již přímo postoj, jaký Neruda zaujal k úkolům umělecké tvorby a k společenskému charakteru literatury. Jen málo spisovatelů české literatury dovedlo po této stránce hned od prvních počátků své tvorby spojit se svým jménem a dílem i uvědomělý program jako Neruda. Hned jeho Hřbitovní kvítí z r. 1857 bylo programem a bojem, bojem ve smyslu společenském i literárním. Neruda si ihned ve svém mládí uvědomoval, že literatura něco pro společnost znamená jen tehdy, není-li v rozporu s všeobecným pokrokem společnosti. Nepřistupuje k literatuře od literatury, nedomnívá se, že poesie je vyšší a na životě nezávislou hodnotou. Vlastní oblast poesie spatřuje v životě, ve stálém pokroku, ve směřování „člověčenstva“ k „čisté lidskosti“, neboť „to jest ono veliké a čarokrásné epos, které se nyní po všech koutech země rozvinuje, při kterémž se každý člověk … co básník podílí a kteréž posledním člověkem teprv dozpíváno bude … Ano, pokrok všeobecný! To je naše nynější poesie, jiné nechceme a — také už nemáme.“ (V článku Nyní z r. 1859.) A Neruda také brzy ví, jak nejlépe tomuto všeobecnému pokroku, této nejvyšší poesii lidstva, sloužit literaturou. Ne tak, aby literatura vytvářela zvláštní oblast ideálních představ, myšlenkových světů, jež jsou protikladem k skutečnosti, jež skutečnost zamlžují a zatarasují nám cestu k jejímu poznání. Ale tak, aby literatura skutečnost dotud viděnou nánosem předsudků a idealistických představ a hodnocenou sítem abstraktní mravnosti odhalovala v její skutečné podobě a pravdivosti, neboť jedině takto může umění svými obrazy něco pro život znamenat a životu pomáhat. Takto daný úkol plní pak Neruda důsledně v celé své literární činnosti, básnické, žurnalistické, dramatické a přirozeně i povídkové. Právě o této povídkové tvorbě a jejích dobových úkolech uvažoval Neruda ještě zvláště: „Jest především zapotřebí, abychom se lidi znát naučili, život jejich a tedy také jejich potřeby, radosti i žaly prozkoumali, potřebujeme tedy n. p. hlavně věrné povídky ze života, obrazy lidí ve všech poměrech, sbírky pravdivých příkladů, zkušenosti nevymyšlené a skutečné. Jakmile však někdo život tak líčiti počne, jakým skutečně jest, povstane náhlý pokřik, že kreslí obrazy nemravné; lidé dobře vědí, jak nízce stojí a jak bídní často jsou, nemají ale srdnatosti, aby vlastní rány obnažili a tím zahojení jejich umožnili.“ (V čl. Škodlivé směry z roku 1859.) A shodně s tímto programem říká i Václav v Týdnu v tichém domě: „Budu psát moderně, totiž pravdivě, brát osoby ze života, život v nahotě jeho líčit, přímo řeknu, co myslím a cítím.“

Přistupoval-li Neruda takto ke své tvorbě povídkové, tu míra jeho schopností pravdivě zobrazit skutečnost byla závislá jednak na jeho znalosti života, jednak na jeho stanovisku, jaké zaujal k otázkám společenského dění.

Pokud jde o znalost života, tu se Neruda opřel o zkušenost, kterou od dětství nasbíral v prostředí Malé Strany; ta tvoří základ pro jeho umělecké obrazy. Pětatřicet let žil Neruda na Malé Straně, zde se v r. 1834 narodil v újezdských kasárnách jako syn kantinského a zde v Ostruhové ulici, v „tichém“ domě U dvou slunců, kde dostal jeho otec jako vojenský vysloužilec trafiku, bydlil od r. 1840 do r. 1869, [21]kdy se přestěhoval po smrti své matky na Staré Město. Tento dlouhý pobyt na jednom místě umožnil mu poznat malostranskou skutečnost opravdu důvěrně, jeho poznatky nebyly nahodilé, isolované, ale každá jednotlivá zkušenost se začleňovala do celkového rámce malostranského prostředí.

Pro spisovatele, který chtěl pravdivě odhalovat skutečnost, ještě důležitější však byl způsob, jímž se naučil od mládí dívat se na tato fakta, nasbíraná v malostranském prostředí, a hodnotit je v jejich společenské kvalitě. A o tomto způsobu vidění společenské skutečnosti nerozhodovala ani zde jen vůle autorova, jen jeho osobní odhodlání dívat se na věci bez předsudků, ale dávala mu směr především opět jeho životní zkušenost. Rozhodovalo tu, že podle slov Fučíkových „už malý chlapec Neruda musil pocítit ponižování chudých, že od panských synků musil poznat příkoří, které chudým činí bohatí“. (Chlapec Neruda, Lidé, bděte, str. 36.) Stísněné podmínky životní v rodinném prostředí, jakož i okolnost, že jeho matka jako posluhovačka se ocítala na nejnižších stupních soudobého společenského žebříčku, to způsobovalo, že Neruda všechno dění malostranské, všechno soudobé dění společenské, všechny události politické, ba i všechny záležitosti individuálního života jednotlivců viděl v zorném poli člověka, do jehož vědomí proniká tlak hmotné tísně a společenského ponížení. Právě tato okolnost pomáhala Nerudovi při odhalování skutečnosti v jejích vnitřních protikladech. Jednotlivé společenské jevy, uváděné v život shora od vykonavatelů a držitelů politické moci, jsou takto Nerudou zachycovány ve svých důsledcích, jak se projevují nikoliv jen v horních vrstvách společnosti, ale přímo v lidu, což umožňuje pozorovat jejich líc i rub. Přímo tedy z životní praxe většinou vyplývá Nerudova konfrontace skutečnosti i s ideologickými a morálními představami, příkazy a zákazy, které tehdy pomáhaly udržovat zastaralé formy společenského života. A právě tato okolnost způsobovala, že Neruda, sám zanícený soudobými revolučně demokratickými ideály pokrokové inteligence, touhou po osvobození člověka i národů, dává těmto ideám nutně jinou a pokrokovější náplň než ti, jimž v rámci soudobé buržoasní společnosti unikala praktická znalost života lidu.

S takovými znalostmi a s takovým postojem ke skutečnosti přistupoval tedy Neruda ke svým literárním úkolům. Uskutečnit však tyto úkoly na materiálu nashromážděném Nerudovými zkušenostmi v malostranském prostředí nebyla věc jednoduchá a snadná. Jen zřídka kdy se mohl Neruda opřít o literární tradice starší české literatury.

 

Český román a česká povídka, chtěla-li zobrazovat českou společenskou skutečnost, sahala stále ještě jen k prostředí venkovskému. Jen Tyl zachycoval občas i městské prostředí, ale jeho význam ležel spíše v dramatě. Je zajímavé, že Karolina Světlá, ačkoliv vyrostla v pražském prostředí měšťanském a ačkoliv se pokoušela toto prostředí umělecky zobrazit, přece jen těžiště své umělecké práce spatřovala ve svých venkovských románech. Literatura ve snaze zachytit a vyzdvihnout kladné hodnoty lidového společenství venkovského, ryze českého, zapomínala na město, které sice nebylo jen české, kam se však na podkladě soudobých výrobních poměrů soustřeďovalo i těžiště společenského zápasu. Neruda si dobře uvědomoval tuto situaci v článku „České romány“ z roku 1860: „Román ryze český by byl idyla, vesnická povídka nebo cokoli podobného; v literatuře by oddílem románů společenských naznačovaly se ony romány, které látku svou ze života venkovského lidu berou. Kde sáhne spisovatel do kruhů vyšších, třeba jen trochu vzdělanějších nebo vzdělanějšími býti majících, na př. měšťanských, berou jeho osoby už ráz kosmopolitický [22]na sebe …“ Právě proto, poněvadž Neruda tíhne k předvádění skutečnosti pod zorným úhlem společenského zápasu, nenechává se strhnout zdánlivou představou stejnorodého a třídně nediferencovaného venkovského lidu, s jakou se často setkáme v literatuře té doby, ale soustřeďuje se na městskou společnost, třídně jasněji diferencovanou, a to i za cenu toho, že nepůjde jen o společnost národně českou. Neruda je si přitom vědom, že samy podmínky umělecké práce jsou jiné v povídce z prostředí městského než v povídce z prostředí venkovského. Ještě na sklonku svého života napsal ve feuilletonu z 16. listopadu 1890 o městském námětu ve srovnání s vesnickým: „Snad a najisto jeví se na zevnějšek poesie ve městě jinou formou; čistě lidský základ je tentýž. Rozdíl spočívá jenom v tom, že na lidech venkovských pozoruješ poetické zjevy a údaje ovšem mnohem snáze, různost povah že je tam ihned nápadna, že obyčejně celý nějaký děj můžeš sledovat od počátku po konec, vidíš původ a příčiny až na dno duše. Na venkově jsi právě na venkovském sadě: stromy stojí dále od sebe, je jich málo, každý je ti hned svojí zvláštností nápadný. Město je ale les: charakter jednotlivých stromů ztrácí se v charakteru celku. Uniformující, egalisující velké město vyrovnává i veškeré projevy citové — musíš ten zevnější lak teprve odklípnout, abys přišel na povahu fládru. To ovšem vyžaduje určité vůle, velké píle, času, talentu.“ Neruda si tedy dobře uvědomuje, jak prostředí městské vyžaduje po autorovi mnoho studia a vůle dobrat se podstaty skutečnosti. Uvažme jen, že novelista čerpající z městského prostředí nemohl svého člověka vykládat v jeho souvislosti s životem celé přírody, jako to činil soudobý romanopisec z prostředí venkovského, a na rozdíl od tohoto romanopisce nemohl ani jeho vnější vzhled, způsoby jednání, zvyky i myšlení včlenit do sjednodujícího rámce lidového zvykosloví, do tradice lidového folkloru. Ne že by město a maloměsto nemělo své zvyky, konvence a svůj způsob myšlení, ale společnost městská byla diferencovanější, třídní rozvrstvení tu ostřeji vystupovalo do popředí a i uvnitř jednotlivých tříd jednotlivé skupiny a vrstvy obyvatelstva žijí jinak a s odlišným vztahem k životu a ke skutečnosti. Kupci, domácí páni, řemeslníci — měšťané, důstojníci, úředníci a úředníčci, to je bohatě rozčleněná oblast společensky privilegovaného obyvatelstva, proti níž stojí neméně rozmanitá oblast neprivilegovaného obyvatelstva, zahrnující tovaryše a obchodní příručí, průmyslové dělníky a nádeníky, sloužící a služky a celou širokou oblast tehdejší chudiny i s žebráky a ztroskotanci.

 

Neruda studoval pozorně společenské jevy i lidi své doby. Vlastně celá jeho tvorba beletristická před Povídkami malostranskými působí do jisté míry jako studijní příprava Povídek malostranských. Jednotlivé studie z Pražských obrázků, zahrnutých Nerudou do souboru Studií krátkých a kratších (1876), jakož i studie vydané v novinách a časopisech ukazují nejen, jak Neruda proniká do života a zvyklostí jednotlivých skupin obyvatelstva (jsou tam studováni domácí páni, nájemníci, služky, žebráci atd.), ale jak se zvláštním zájmem odhaluje ty jevy, jež veřejnost přikrývala rouškou mlčení a jež z valné části byly důsledkem bídy a hmotného nedostatku. Společnost se jimi zabývala jen jako případy, jež spadaly do policejní evidence, aniž hledala příčinu těchto jevů (Obrázky policejní). Někdy pozornost Nerudova se obrátí i k zjevům, jež jsou mimo Prahu, jako to bylo v případě Trhanů, dělníků na železničních stavbách. Všechny tyto jevy, ať pražské či mimopražské, sleduje Neruda i ze své povinnosti žurnalistické jako redaktor a feuilletonista nejprve Hlasu, pak Národních listů.

A přípravou pro Povídky malostranské byly i novely a povídky, které uveřejňoval Neruda od r. 1858 v časopisech a které sebral do sbírky Arabesky (1864) a do sbírky Různí lidé (1870). Tam mu již jasně jde o to, uměleckým obrazem odkrýt za vnějším vzhledem lidí, za jejich maskou člověka, chce, jak říká, „ten zevnější lak teprve pracně odklípnout, abys přisel na povahu fládru“. Neruda si v Arabeskách našel působivý způsob, jak demaskovat lživost společenských konvencí. Jako v lyrice odmítal čistě subjektivní lyriku, tak odmítal v epice prostou objektivnost. „Prostě objektivních epiků a dramatiků právě tak málo snesem jako čistě subjektivních [23]lyriků,“ napsal Neruda v r. 1867 (v článku Moderní člověk a umění). Děj vnitřně do sebe uzavřený neposkytuje dost příležitosti k zhodnocení, neslouží dostatečně záměru, který má autor na mysli. Proto ve shodě s cílem volí metodu jinou. Je to zpravidla autor sám, který jako referent podává zprávu o lidech a jejich osudech, je často přímo účastníkem, pozorovatelem povídky nebo novely. Tato metoda umožňuje lépe stavět proti sobě moralisující konvenci doby na jedné straně a skutečnost na druhé straně, tato metoda umožňuje ironicky a satiricky zachytit celé maloměšťácké prostředí. Neruda nechce jen realisticky popisovat, chce se dobrat hlubší pravdy a chce touto pravdou útočně i působit, proto musí mít pozorovatele mimo vlastní děj, proto pointa je důležitým prostředkem jeho uměleckého výrazu. Ne neprávem nazval Sabina Nerudovy Arabesky „novelistickými epigramy“.

Neruda dává přednost menším útvarům prosaickým, novele, povídce nebo „arabesce“, nepokouší se tedy o větší román. Sám to vykládal v Arabeskách jako důsledek svých vlastností povahových, převahy pozorovacího sklonu nad fantasií, jako důsledek své nestálosti,[3] ale tento fakt je vysvětlitelný i objektivně, přímo potřebami poznání, o něž Neruda svým dílem usiloval. Soudobá situace v poznávání městské společenské skutečnosti nevypadala tak, že by byly známy všeobecné rysy společenského dění, podle nichž by bylo možno posuzovati i jednotlivé jevy, ale tak, že jen na podkladě rozboru jednotlivých případů bylo možno dospěti postupně i k obecnějším závěrům. Malý útvar byl vhodnějším prostředkem k takové analyse a k prudkému a útočnému odhalení povahy věci, zatím co soudobý román byl příliš zatížen fabulačními a sujetovými zvyklostmi zastaralé manýry románové, takže se k realistickým úkolům propracovával jen velmi pomalu, a to opět rychleji v obrazech z prostředí venkovského než z prostředí městského.

Již v Arabeskách klade si Neruda při poznání společenské skutečnosti úkoly velmi náročné; nejde mu zpravidla jen o osudy zajímavých jednotlivců, ale i o příspěvek k poznání něčeho základního, podstatného. Na jednom místě v Arabeskách (v povídce Krátké „Les confessions“ kohokoliv z nynějších Jean Jacquů) říká Neruda sám o sobě: „Pozoroval jsem, že spíše miluju pojem otce, matky, milenky, než osobu samu … Proto také miloval jsem a miluju opravdově a vroucně jen pojmy nejvšeobecnější, vlast, národ, člověčenstvo, svobodu, pro ty dovedu zaplakat, pracovat, snad se i obětovat.“ To má svůj hlubší význam i pro Nerudovu beletrii. Smysl jeho uměleckých obrazů nepochopíme, budeme-li myslit jen na osudy konkretních postav, které zobrazuje. Pak by se nám život jevil často v zrcadle zkřiveném, pitvorném, ba leckdy i groteskním. Jen tehdy, uvědomíme-li si, že se literárním obrazem odhaluje zároveň reálný základ určitého pojmu, který se stal součástí společenského vědomí, máme možnost pochopit sám smysl jeho úsilí. Známe z Nerudovy poesie, jak dovedl odhalovat pojem mateřství, otcovství, vlastenectví, lásky a lidskosti, bídy a pokroku v jednotlivých obrazech, ne abstraktně, ale umělecky reálně. A uvedeme aspoň jeden, a to nejznámější příklad z Arabesek. V arabesce Byl darebákem je zachycen osud Františka Horáčka. V očích maloměšťáků, v společenském vědomí těchto lidí byl Horáček darebákem. Cílem Nerudovy povídky není zajisté jen seznámit nás [24]s osudem Horáčkovým, ale zároveň jde o to odhalit reálný obsah představy o darebáctví v ideologii maloměstské honorace. Ukazuje se, že pro ni je darebákem především ten, kdo nepřijímá trpně nadvládu a privilegia této společnosti, kdo proti její moci bojuje. Neruda odhalil třídní charakter pojmu darebáctví a ukázal, že to, co v očích maloměšťáků je darebáctvím, vypadá zcela jinak s hlediska opravdové lidskosti, s hlediska zájmu ponížených a utlačených.

A toto všechno, co jsme pozorovali v přípravném období Nerudy-beletristy, má svůj ohlas i v Povídkách malostranských. Vznikly ve své většině v letech 1875—1877, pouze Týden v tichém domě vznikl již dříve, v r. 1867. Jsou tedy dílem již zkušeného beletristy, který si klade širší úkoly než ve svém mládí. V mládí sledoval své cíle útržkovitě, nyní chce umělecky zobrazit celé prostředí, celé město, Malou Stranu. Toto město se svou skvělou výstavností, se svým historickým koloritem a se svými zahradami má svůj vnější půvab; ale je to město stavebně uzavřené a i nový rozvoj průmyslový a hospodářský míjí toto město a usazuje se na sousedním Smíchově. A v této situaci měla zde i maloměstská honorace, která byla představována zbytky starého měšťanského patriciátu, obchodníky, majiteli domů a soudobou byrokracií, svůj vysloveně konservativní ráz, bála se každého pokroku — i technického — jako projevu revolučního, který ohrožoval nabyté výsady. Ale ani chudina neměla zde podmínky, aby se zformovala k jednotnému uvědomění a k zápasu na té základně, jakou určovala industrialisace výroby; i tu chudina cítí ponížení se strany privilegovaných a bohatých, i tu cítí nelidskost vykořisťování, i tu ji bída staví před situace, které jsou v rozporu s důstojností člověka, ale tato chudina zůstává vnitřně nesjednocena, není tu továren, které by pomáhaly vytvářet její dělnické jádro. „Malá Strana — beru domy i lid — má cosi tichého, důstojného, starobného, řekněm i podřímlého do sebe,“ říká sám Neruda. Po jejích ulicích chodí lidé, jejichž zevnějšek je ve shodě s jejich společenským postavením, s jejich důstojností, stavem nebo povoláním, a v jejich domech žijí rodiny, o nichž se zdá všechno nasvědčovat, že jejich život je klidný a přesně vymezený, stylový. Neruda zpravidla vychází z tohoto vnějšího vzhledu malostranských lidí a malostranského života. Stále více zatlačuje dějovou stránku do pozadí a soustřeďuje se na registrování skutečností. Sám cenil vysoko ty povídky, v nichž bylo děje co nejméně, zejména Figurky. Sděloval o nich svémi příteli L. Quisovi, „že to bude vypravování zcela beze všeho děje, beze vší zápletky, a že jen postavy nebo figurky … budou a mají tu býti hlavní věcí. Vše ostatní že má být podřízené, vedlejší a jen podrobné vylíčení těch lidí že jest při té práci jeho účelem“. (L. Quis, Kniha vzpomínek, str. 364). V Týdnu v Tichém domě a ve Figurkách dospěl Neruda sice k větším útvarům prosaickým, ale postupoval přitom tak, že se rozešel se sujetovou a dějovou tradicí novelistické a románové prózy, poněvadž tento postup by deformoval jeho úmysl zobrazit skutečnost takovou, jaká je.

Je pravda, že příběhy v Povídkách malostranských mají málo zápletek, že se v nich nerozvíjí děj a že autor jen většinou registruje, ale pokud jde o poznávání dané skutečnosti, probíhá ve všech povídkách poznávací proces, v němž autor od vnějšího vzhledu skutečnosti, od pozorování jednotlivých příhod a událostí nás přivádí až k odhalení a uvědomění podstaty skutečnosti. Ukážeme to na jednotlivých povídkách.

[25]Týdenní pozorování života v „tichém“ domě nás seznámí s tím, jak zde lidé nežijí idylicky prostě a jen na podkladě přirozených lidských vztahů, ale jak tyto vztahy jsou spoluurčovány celým společenským a třídním rozčleněním obyvatel, jak úsilí o udržení a zabezpečení existence nebo společenského postavení má svůj vliv na jejich jednání. Je to v podstatě obraz celé společnosti v okruhu jednoho domu. Pan Ryšánek a pan Schlegel, kteří se po léta k sobě chovají s neměnnou pravidelností a důsledností, přece jen změní své chování, jakmile se jim podaří dívat se na sebe lidsky a překonat minulost, jež navršila rozpory. V povídce o panu Vojtíškovi se žebrák v povědomí společnosti mění v boháče, zatím co skutečný pan Vojtíšek ztrácí svůj pevný okruh dárců a tím i život. V povídce O měkkém srdci paní Rusky je „krásný pohřeb“ ve shodě s důstojností pohřbívaného kupce Velše. Ale tu přijde paní Ruska, která odhaluje skutečnost, která leží za touto měšťanskou důstojností hrbatého kupce, a svým „měkkým“ srdcem si přivodí policejní vyšetřování. I Večerní šplechty, zdánlivě zcela všední hovory, vycházejí od vnější skutečnosti, od Jäklova sdělení, že je zamilován a že se má ženit, ale nakonec odhalují grotesknost v obsahu těchto sdělení. V Doktoru Kazisvětu opět podivín — obdobně jako v Měkkém srdci paní Rusky — zasahá do událostí zběhlých kolem pohřbu pana rady Schepelera. Oživnutí pana Schepelera nepřináší pozůstalým radost, ale smutek. Hastrmana, pana Rybáře, zachycuje Neruda zprvu jako figurku, jejíž celá fysiognomie, jistota vystupování vyplývá z vědomí, že je majitelem drahokamů; jakmile se doví, že jeho drahokamy jsou bezcenné, ztrácí pan Rybář i svou jistotu, mění se i jeho zevnějšek a teprve poznání, že je svou rodinou i známými hodnocen ne podle svého majetku, ale prostě jako člověk, vrací mu vztah k životu. Za vnějším vzhledem pokuřujícího krupaře Vorla se tají katastrofa podnikatelského neúspěchu tohoto cizince, kterého malostranské měšťanské společenství nepřijalo a nelítostně zničilo. Povídka U tří lilií odhaluje ve zjevu „krásnooké“ sílu vášně, kterou ani zpráva o smrti matky neotupí. A v následujících dvou povídkách odhaluje Neruda sám sebe, odhaluje nereálnost svých dětských snů. V prvé povídce, ve Svatováclavské mši, se „náboženský hrdina“, který se cítil tak dokonalým, že by se byl snad sám sobě klaněl, vrací z náboženského nadšení k realitě, ke své matce. V druhé povídce ‚Jak to přišlo …‘ se odhaluje, že krásná představa o možnosti revolučního osvobození celého Rakouska, představa živená u dětí revolučními tendencemi celé doby, se nedá realisovat hrou na revoluci. Dušičková novela o tlusté slečně Máry, která má v očích Malostraňáků stálý staropanenský rys, demaskuje, jak si slečna Máry s plnou vážností vytvořila představu o svých ctitelích jen na podkladě nejapného žertu dvou flamendrů. Poslední „Figurky“, psané podle zápisků advokátního koncipienta Krumlovského, který je přitahován Malou Stranou, její krásnou kulisou přírodní i stavební i jejími lidmi, domněle idylicky prostými a dobrými, ukazují, že Malá Strana není výjimkou, že tu není svět a život o nic idyličtější než jinde, že zde narážejí nejrůznější zájmy lidí na sebe stejně jako jinde, takže advokátní koncipient Krumlovský, zapletený do různých historek, dokonce soubojových, je rád, že opustí toto město. Figurky tvoří s Týdnem v tichém domě rámec, v obou povídkách se neřeší osud jeden, ale ukazuje se celý život, celá společnost, celá „podřímlá“ Malá Strana v pravdivé podobě.

 

Tak asi vypadá poznávací proces, který probíhá v jednotlivých povídkách. Neruda jím odhaluje člověka v jeho pravdivé podobě a přitom stále svými obrazy ukazuje, že vztah lidí k životu není určován jen nějakými abstraktními ideami, které by si osvojovali, ale naopak, že bytí, podstata jejich lidské existence, hmotné podmínky života a společenské poměry určují jejich jednání i jejich společenské vědomí, jejich společenské ideje, že jsou svými názory závislí na hmotných podmínkách života a na předsudcích své třídy. Jeho Václav v Týdnu v tichém domě si klade otázku, odkud se vzala taková duševní chudoba u většiny malých úředníčků, jejich tupá poníženost k nadřízeným, a dochází k závěru, že je motivována i jejich hmotnou chudobou. Ukazuje na jejich zadluženost, která je nutí žít ve lži, neboť se při své stavovské povýšenosti za svou domácnost stydí, a dodává: „Člověk porozumí pak ledačemu!“

Jako v Arabeskách, ani zde nepracuje Neruda neúčastně jen cestou popisného [26]realismu. Opět vystupuje skoro ve všech povídkách autor, jako dětský hrdina, jako ten, kdo vybavuje před čtenářem vzpomínky na malostranské lidi, jako pan Václav v Týdnu v tichém domě, jako Jan Hovora ve Večerních šplechtech nebo aspoň jako autor povídek malostranských, kterého připomíná pan Krumlovský ve Figurkách. I zde Neruda odmítá klidnou objektivnost dějového vyprávění a střídá s velkou rozmanitostí slohové projevy, themata i tón celého podání, i zde se soustředuje k pointě. Obdobně jako smysl jednotlivých povídek staví do ironického světla „tichost“ domu v Ostruhové ulici, „měkkost“ srdce paní Rusky nebo „idyličnost“ celé Malé Strany, dovede Neruda i v jednotlivostech s velkou bohatostí odstupňovat svůj vztah k osobám nebo situacím. Často podává své postavy s humornou laskavostí s mírnou ironií, jindy však sahá k tónu výsměšnému a nevyhýbá se ani drsné satiře. Ale nejsou všechna místa jen humorná a satirická, jsou tu místa i vážná nebo situace takové, které nezesměšní ani v nejmenším. Je zajisté v tom odstupňování humoru nebo vážnosti obsažen již i obecnější hodnotící soud Nerudův, je v tom obsažen i jeho vztah k lidem a ke skutečnosti.

Hledáme-li hodnotící kriteria, jimiž Neruda posuzuje jednotlivé jevy, znamená to, že nám jde vlastně o zjištění konečných a nejvšeobecnějších závěrů, k nimž Neruda dospěl jako k výsledku svého poznávání skutečnosti. Pro posouzení realistických tendencí a poznávacích hodnot díla je vždy důležitá otázka poměru jednotlivého a všeobecného. Postoj autorův k jednotlivým pozorovaným jevům obsahuje v sobě i cestu k zjištění nejvšeobecnějších důsledků, jaké můžeme vyvodit z jednotlivých individualisovaných obrazů. Má to svou důležitost zejména pro Povídky malostranské, poněvadž většina dosavadní literatury kritické zhodnocovala Povídky především v oblasti jednotlivého a individualisovaného; v tomto smyslu se zdůrazňovala jedinečnost figurek malostranských, po případě se stavěly do popředí desiluse jedotlivců (Vorel, Rybář, hrdina Svatováclavské mše) a docházelo se nanejvýše k všeobecným závěrům o tragice lidských osudů vůbec. Pokusme se proto aspoň stručným připomenutím toho, co Neruda vidí jako směšné a co posuzuje jako vážné, zjistit i Nerudovo stanovisko k malostranským lidským osudům, zjistit, na čí straně jsou jeho sympatie a čím je tato sympatie určována, a konečně zjistit i nejvšeobecnější pojmy, jimiž hodnotí celou společenskou skutečnost. Víme ovšem, že tento postup skrývá v sobě potíže, poněvadž není vždy snadné zjistit Nerudovo stanovisko; vážnost, s jakou hovoří o určité věci, bývá leckdy ironická a naopak zachytí leckdy směšnost, s jakou prostředí hodnotí určitý jev, ale sám se s tímto postojem neztotožňuje. A je v jeho díle mnoho humoru situačního. Zde nám však jde jen o celkový smysl Nerudových postojů a ne o rozbor jednotlivých konkretních situací.

 

Václav v Týdnu v tichém domě se přiznává k úmyslu psát satiru, nastavit zrcátko byrokratům z úřadu, v němž působí jako praktikant, dívá se na své figurky jako na „trojanské koně“ a klade si otázku, zda za těmi duševními tahouny jsou Řekové nebo dřevo. A skutečně, díváme-li se blíže na celé dílo, zjistíme, že je málo osob, které by se nestaly aspoň na chvíli předmětem satiry, jistí ironie nebo aspoň laskavého humoru. Václav říká: ‚K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.‘ A poněvadž se většina lidí pohybuje mezi oběma krajnostmi a poněvadž autor se svou satirou nevychází se stanoviska sférického, t. j. od absolutních idejí, ale vždy od života, přistupuje k ní s měřítky lidskými, stává se předmětem občasného výsměchu nebo aspoň [27]humorného způsobu podání takřka všechno, stejně pan Velš jako paní Ruska, stejně pan Krumlovský jako paní konduktorka, pan Loukota jako paní Lakmusová, ba i Václav, Neruda svého dětství, nebo vášnivá lutristka paní Bavorová. Jenže, a to je třeba dodat, jsou v té směšnosti, s níž jsou vybavovány jednotlivé postavy, značné rozdíly.

Nejsměšnější a pro satiru nejvhodnější jsou ti, kdo při své povýšenosti ztratili přirozený vztah k lidem a k životu, v nichž jejich touha po okázalém a nadřaděném vystupování ničí jakékoliv lidské instinkty, ti, kdo „myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák“. Směšní jsou zejména byrokrati a jejich rodiny; typickým příkladem je zde rodina pana domácího a rady Ebra z Týdnu v tichém domě. Obdobně směšnými jsou všichni ti, kdo zdůrazňují svou měšťanskou povýšenost před jinými, jako pan Velš, Poldýnka, paní hospodská v Týdnu v tichém domě nebo měšťan Klikeš ve Figurkách. Zcela jinak směšnými jsou ti, kdo si vytvářejí představy o životě, které jsou v rozporu se skutečností, žijí v neskutečném světě, jako pan Loukota, pan Rybář v prvé části povídky, tlustá Máry, pan Krumlovský; zde se leckdy směšnost zvrací v poznání tragičnosti individuálního lidského osudu. Zvláštní odstín humoru má Neruda pro dětskou naivnost svého mládí; humornost je opět dána nedostatečným respektem ke skutečnosti, je však vyvažována opravdovostí dětského citu. Jinde jde již jen o laskavou humornost, vyplývající z popisu zvyků jednotlivých postav, z pravidelností jejich života; takto zábavnými jsou páni Ryšánek a Schlegel, pan Vojtíšek v prvé části, pan Kazisvět, pan Vorel a četné figurky v poslední povídce.

 

Tak tedy zhruba vypadá oblast satiry a směšnosti v Povídkách; připomeňme nyní ty oblasti, které se nestávají předmětem posměchu, ty, před nimiž stojí autor v dojetí nebo které zvláště oslavuje. Již při probírání stupňů směšnosti a humornosti se ukázalo, že humor a vážnost jsou u Nerudy zpravidla těsně vedle sebe a že situace přecházejí z jedné polohy do druhé plynule. Ale je tu přece jen jasný rozdíl v odstupňování určitých lidí a určitých situací.

 

Neruda okázale staví proti výsměšně zachycenému světu lidí privilegovaných, strojených, vyumělkovaných, vzdálených porozumění pro život lidu, prosté a přirozené jedince bezprostředně lidské. Proti paní Ebrové a proti paní hospodské staví paní Bavorovou, prostou hokynářku a posluhovačku. Proti byrokratům staví svobodomyslného inteligenta Václava, který se odvažuje zesměšňovat nadřízenou autoritu i za cenu ztráty existence. Proti oběma milostným dvojicím Matyldy a Kořínka a Loukoty a Klárinky, které vylíčil s notnou dávkou ironie a satiry, staví prostou a přirozenou Josefinku i s jejím ženichem strojmistrem Bavorákem. Proti všem, kdož měří Vojtíška podle pomluvy, staví svou matku, která jej posuzuje lidsky podle potřeb života.

I když Neruda neskrývá směšnost konvencí, směšnost v chování lidí, posuzovaných z vnějška, nikdy se nesměje obětem lidské zloby nebo společenského řádu, jako jsou pan Vojtíšek nebo pan Vorel. Dovede dále ocenit, jestliže přirozený lidský vztah přemohl v člověku předsudek nebo nereální fikci — příkladem je pan Ryšánek a pan Schlegel a zvláště pan Rybář. Neruda hodnotí vážně každý opravdový lidský cit a lidský vztah a nezesměšní ani vášeň, vychází-li z přirozené podstaty člověka (U tří lilií). S pocitem nejhlubšího dojetí stojí před tragikou vyplývající z osudu lidí, kteří jsou postaveni mimo život pro nemoc nebo tělesnou vadu (Žanýnka nebo Katuška v Týdnu v tichém domě).

Máme-li však uvést konkretní scénu, která nejlépe odhaluje, jak Neruda zdůrazněním svého stanoviska, vyzdvižením kladu jedné situace zesměšňuje zápornost jiné, pak musíme připomenout onu scénu v Týdnu v tichém domě, v níž Václav jde pěšky se svou matkou za pohřebním vozem slečny Žanýnky. Paní hospodská nepustila předtím paní Bavorovou do kočáru s odůvodněním, že ona jako měšťanka je o něco více než paní Bavorová. Tuto scénu ponížené lidské důstojnosti, odhalující hloubku třídních rozporů, dovede Neruda obrátit v scénu pyšného vzdoru, která jasně odhaluje jeho stanovisko: zesměšňuje paní hospodskou a s plnou vážností vyzdvihuje lidskou hodnotu paní Bavorové. „Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé“.

 

[28]Probrali jsme takto ty oblasti Povídek malostranských, které jsou podávány vážně nebo humorně, s ironií nebo satiricky. Ukázalo se, že základním měřítkem Nerudova hodnocení v poměru vážnosti či směšností byl vztah jednotlivců k životu, otázka, do jaké míry se v jedinci uplatňuje člověk ve své přirozené lidské hodnotě, životnost a lidskost jednotlivých situací. Neruda stojí na straně života a člověka. Odchýlení od pravé lidskosti, proměňování člověka v schema, odchýlení od pravdy a přirozenosti života se stává humorným, směšným, po případě si zaslouží satirického zesměšnění. A pravé tragedie lidských životů vyrůstají z omezování života v jeho přirozenosti, z potlačování přirozených lidských vztahů a lidské důstojnosti, ať již plyne z jakýchkoliv příčin, osobních nebo společenských. Připomněli jsme již Nerudovu větu z Arabesek, v níž zdůrazňoval, že více než jednotliví lidé zajímají jej jednotlivé všeobecné pojmy. I v Povídkách malostranských nešlo o jednotlivé lidské osudy, ale o samy pojmy života a člověka. A jako vždy u Nerudy, ani v tomto případě není jeho pojetí života i člověka, životnosti a lidskosti odvozeno z abstraktních schemat filosofických, ale je odvozováno přímo z životní praxe. A má proto i toto pojetí zcela zřejmý a jasný charakter společenský. Právě zde se uplatnila životní zkušenost Nerudova mládí, která spolupůsobila v tom, že Nerudovo pojetí života a člověka je v tak těsné souvislosti se společenským osudem lidu. Tehdy, dívá-li se na společenskou skutečnost zdola, od lidu a od vrstev společensky potlačených, může také odhalit lživou vyumělkovanost a neživotnost odumírajících jevů společenských stejně jako nelidskost vykořisťování, jemuž je člověk ve společenském životě podrobován. Neruda i jinde si byl vědom toho, že podstatu života a člověka mohou poznat jen ti, kdo znají tíhu života člověka, jenž je plně vystaven vykořisťování a bídě. Připomeňme zde jen Nerudovu Legendu o chudobě z r. 1869, uveřejněnou pak v 2. vyd. Knih veršů. Tam dal Osud Chudobu, svou dceru, pěti mudrcům, vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka, za rolníka a za mudrce z pariů. A po čase se jich zeptal, „čímže byl jest každý světu v Chudoby objetí“. Všichni si stěžují, jen paria říká:

Děkuji Ti, pane ženu za vznešenou!
Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,
poznávám svět celý, nepovšimnut jsa světem —

Neruda si tu přímo uvědomuje cenu chudoby pro poznání světa a života, výchozí místo k poznání je dole a ne nahoře nebo v nějaké neutrální poloze.

A s tohoto hlediska jsou také dobře srozumitelná slova ironického feuilletonu o Povídkách malostranských, který napsal sám Neruda a uveřejnil v Nár. listech 28. října 1877. „Jaké jsou ty povídky? S hlubokým politováním musím říci, že jsou všelijaké. A s politováním ještě hlubším dodávám, že není ani jediná mezi nimi, která by byla vážena z kruhů vyšších, vznešenějších. Zdá se, že spisovatel žije zcela určité domněnce, že u nás jsou „dole“ celejší lidé než nahoře. Neruda píše jen o třídách nižších, o společenských vrstvách, při kterých cit nemá nikdy rukaviček a pravda má pořád ještě více váhy než sebepikantnější lež. On je s to napsat povídku o zcela obyčejné konduktorce, vyprávět nám na deseti stránkách o nějakém drvoštěpu, sdělit nám životopis neoholeného žebráka. Věc to velice povážlivá. A sice: povídka patří do poesie, poesie patří do umění. Co je ale cílem umění, jeho úkolem? Umění [29]má nás povznášet, má nám uvádět ideály lidstva. Může nás povznést konduktorka? Je snad žebrák ideálem lidstva?“ Zaznívá z této satiry na starou představu umění ohlas Nerudova důsledného zápasu proti umění abstraktnímu a odtrženému od života a jeho pravdy. Zároveň však tento citát dobře odhaluje, jak Nerudovo přiklonění k životu znamenalo nutně i odklon od thematiky vyšších a privilegovaných vrstev společenských, poněvadž tyto vrstvy v sobě již chovaly zárodek rozkladu, poněvadž jejich ideologie se zdála Nerudovi neživotnou a vyumělkovanou. Je v tomto světle pochopitelné, že Neruda nepojal do svých Povídek malostranských vůbec Malou Stranu šlechtických paláců, ta již neměla s životem, tak jak jej chápal Neruda, nic společného.

Ocitujeme si zde ještě jedno místo ze zmíněného feuilletonu o Povídkách malostranských. „Říká se, že Neruda píše ‚ze života‘. Nu dobře, je to zásluhou? Že prý píše ‚věrně‘. Nu také dobře, co z toho vyplývá? Je-li to, co líčí podle života, dojemné, je to snad poesie Nerudova? Je-li vtipné, co napsal, je to snad vtip jeho?“ Zde máme otevřené přiznání Nerudovo k poetice života. Naše zkušenost s Povídkami malostranskými, v nichž vztah k životu rozhoduje o vážnosti nebo směšnosti sledovaných jevů, opravňuje nás i k této obměně Nerudovy věty: „To, co líčí ze života,“ je „dojemné“, to, co se mu vzdaluje, zasluhuje si výsměchu, vtipu“. Neruda ještě na sklonku života (ve feuilletonu z 16. listopadu 1890) si klade otázku „Je Praha poetická?“ a v něm — jistě se vzpomínkou na vlastní malostranskou poesii — odpovídá: „Kde je život, je také poesie. A i tam, kde ten život třeba zase již sklesl, vyhynul, je poesie: zřícenin, hrobu, zániku.“ I tu se tedy poetično měří životem. A nejsme daleko od pravdy, postavíme-li i estetiku Nerudovu do blízkosti estetiky ruského revolučního demokrata N. G. Černyševského i s její základní nejvšeobecnější větou „Krásno je život“. Uvedu na doklad toho drobný detail z Pana Ryšánka a pana Schlegla. Ukazuje, jak vzdálené je Nerudovi takové pojetí krásy, které vychází z měřítek abstraktních, které nevychází ze života. „Říkali, že slečna Schleglová je kráskou. Možno, ale takhle pro architekta. Všechno na pravém svém místě, všude na ní nejpravější rozměr a při všem věděl člověk proč. Ale pro jiného než architekta — k zoufání. Její obličej se pohnul právě tak málo jako fasáda na paláci. Její oko bylo bez významu lesklé jako právě umyté okno … Možno, že teď, žije-li, už není tak krásná, ale že je hezčí: podobné budovy jsou hezčí zvětralé.“ Tento malý detail jasně ukazuje, jak Neruda proti abstraktní formě staví život, jak i krása fysiognomie je určována tím, že v ní — mluveno slovy Černyševského — „vidíme projevení života, tak jak jej chápeme“.

Povídky malostranské leží na konci vývojové cesty Nerudy-novelisty, kterou jsme zde sledovali v otázce poznávání skutečnosti. Máme nyní možnost ji hodnotit podle úkolů, které Neruda po této stránce sám kladl povídkové tvorbě ve svém mládí. Požadoval od ní „věrné povídky ze života, obrazy lidí ve všech poměrech, sbírky pravdivých příběhů“, byl si vědom toho, že autoři na této cestě budou musit odvážně jít za svým cílem, neboť je zapotřebí jisté srdnatosti k tomu, aby „obnažili rány“ soudobé společnosti, ale tento postup neměl být samoúčelný, šlo o to poznáním lidí pomáhat životu a lidskému pokroku, „obnažováním ran“ „umožnit jejich zahojení“. Pozorovali jsme, jak Neruda v Povídkách malostranských dovedl s neobyčejnou uměleckou důsledností a přesvědčivostí odhalovat skutečnost, pravdivě [30]poznávat lidi „ve všech poměrech“, „obnažovat rány“, ukazovat na konkretních situacích, jak společenské ideje a i individuální svět jednotlivce jsou závislé na hmotných podmínkách života. Ale Neruda ukazoval i cestu k společenskému ozdravění, ne tím, že by vytvářel již typ kladného hrdiny — k tomu neměl ve své době ještě dost podmínek přímo v objektivní společenské skutečnosti — ale svým celkovým postojem k společenské skutečnosti, tím, jak měřítkem všeho hodnocení učinil lidskost a životnost všech společenských jevů a ve shodě s tímto pojetím jak odhaloval, že v lidu jsou nejhlubší zdroje této lidskosti a životnosti a tím i největší naděje pro budoucnost a pro pokrokový vývoj lidské společnosti.

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 1, s. 19-30

Předchozí Karel Horálek: K otázce původu indoevropských jazyků (Příspěvek ke kritice jazykovědného strukturalismu)

Následující Jozef Štolz: Slovenčina B. Němcovej v Pohorskej vesnici