O vyšší úroveň překladů z ruštiny

K. H. (= Karel Horálek)

[Kronika]

(pdf)

-

Péče o zlepšování úrovně překladů z ruštiny se v poslední době ujímají odpovědné instituce a budují se překladatelská střediska (pro odbornou literaturu v Československo-sovětském institutě, pro literaturu uměleckou při Svazu československých spisovatelů). Hledají se příčiny dosavadních nedostatků a také prostředky k jejich odstranění. Školení překladatelů na Dobříši (v dubnu 1951) je tu jistě dobrým začátkem. Nesmí se však zapomínat, že na špatné úrovni překladů z ruštiny nemá vždy vinu jen špatná theoretická průprava překladatelů, ale také jejich nesprávný postoj k překladatelské práci, podceňování významu překladu a někdy také ledabylost a spěch.

To se často týká nejen těch překladatelů, na jejichž nedostatky se častěji upozorňuje, ale také překladatelů jinak dobrých, kteří se příliš spoléhají na svou rutinu a nepovažují za nutné kontrolovat se při práci. Mnoho chyb v překladech z ruštiny lze vysvětlit jen tím, že překladatel neměl při práci po ruce spolehlivý slovník anebo že se příliš spoléhal při překládání nejasných míst a neznámých slov na svůj kombinační talent. Doklady na to, že překladatelé nepoužívají větších slovníků a že si na těžších místech vypomáhají pouhými dohady, lze uvádět i z překladů jinak slušných, ba i velmi dobrých. Takový postup je do jisté míry omluvitelný tam, kde jde o slova a obraty, jejichž objasnění se najde jen v slovnících speciálních, jež jsou u nás většinou těžko dostupné. Sem bychom mohli zařadit i slovník Dalův, který obsahuje důležité informace o jazyce lidovém a nedá se nahradit slovníkem Ušakovovým, jenž je sice zhruba stejného rozsahu, podává však spisovnou normu a obsahuje o to méně starých slov a lidových výrazů, kolik je tu slovního bohatství nového, hlavně z období sovětského.

Jak málo je dnes odpovědnosti mezi překladateli, je vidět na př. z toho, že nová vydání starších překladů vycházejí často bez nejnutnějších oprav a někdy dokonce i se starými tiskovými chybami. Běžné jsou také případy, kdy je revise při novém vydání provedena nedostatečnou měrou nebo přímo neodborně. Na doklad toho, že taková revisní práce na nových vydáních nebývá prováděna dosti systematicky ani v případech, kdy jde o díla takových velikánů, jako je Maxim Gorkij, je možno uvést řadu nepřesností z Horova překladu „Podniku Artamonových“, jenž byl podle slov doslovu pro nové vydání 1949 přehlédnut. A přece právě překladům ze starších dob je nutno věnovat zvláštní pozornost (překlad Horův vyšel po prvé 1928), protože vznikaly za těžkých honorářových podmínek a mívaly proto vážné nedostatky i v případě, kdy šlo o překladatele dobrého, protože ten nemohl dát překladu vždy tolik, kolik bylo zapotřebí. V novém vydání „Podniku Artamonových“ zůstalo neopraveno na př. hned na počátku (str. 16) spojení zobatá ženština (má být „ženština s voletem“), na téže stránce místo obecního blázna má být „o. šaška“, na str. 18 místo do své kučeravé brady mělo by být „do kučeravých vousů“ atd.

Že se podobné nepřesnosti vyskytují napořád i v překladech nových, můžeme doložit namátkou na př. z nového překladu Saltykova-Ščedrina, z Obrázků z gubernie, přeložila D. Podlipská (vyšlo jako I. svazek jeho spisů v nakladatelství Československý spisovatel 1951). Tam na př. hned na začátku v prvním odstavci čteme v jeho vzezření místo „na jeho ulicích“, a to nejspíš proto, že slovo stogna, jež je církevněslovanského původu a vyskytuje se jen zřídka u autorů, jako je Saltykov nebo Gogol, není vysvětleno v Rusko-českém slovníku Kopeckého; poučení však bylo možno snadno najít v slovníku Ušakovově. O překladě Obrázků z gubernie je jinak třeba říci, že je celkem pečlivý a že usiluje dosti důsledně o českou stavbu větnou. Při úpravě dlouhých a složitých souvětí Saltykovových se tu však někdy zachází příliš daleko a nepřihlíží se k tomu, že jde o charakteristické rysy Saltykovova vyprávěcího umění.

Překladatelé i upravovatelé překladů musí vůbec pamatovat na to, že s běžnými rusko-českými slovníky se nevystačí a že je nezbytné používat výkladových slovníků ruských aspoň do té doby, než vyjde velký rusko-český slovník, který chystá Slovanské nakladatelství a který se začíná sázet. Kriticky je [54]třeba používat i jinak velmi dobrého slovníku Kopeckého, jehož všechny nepřesnosti nebylo možno v nových vydáních odstranit, protože se zatím tisklo ze starých matric. S ohlasem nepřesností Kopeckého slovníku se setkáváme častěji na př. u slova šalaš, jež neznamená tolik co čes. salaš, jak je u Kopeckého udáno, nýbrž chatrč. Podle toho je třeba rozumět údaji předmluvy k Leninovu spisu Stát a revoluce, že se Lenin skrýval v létě 1917 na salaši poblíže stanice Razliv (má býti v chatrči, jak je dobře patrno i ze sovětských obrazů, které tuto dobu Leninova života zachycují).

Teprve až si překladatelé zvyknou na systematickou kontrolu a na opatrný postup při své práci, až z jejich výrobků zmizí dosud tak četné nesprávnosti a nepřesnosti, bude možno systematicky usilovat také o zvýšení úrovně stylistické stránky překladů. Máme sice již dosti překladatelů z ruštiny, kteří pracují s dobrým vědomím, že překlad prozaických děl má své umělecké problémy a že je tu nějak třeba reprodukovat stylistický ráz originálu, dosud však převládají překladatelé, kteří jsou rádi, když pokud možná zachytí bez chyb věcnou stránku originálu. Někdy také poctivé úsilí umělecky založených překladatelů vyznívá hluše proto, že si při překládání navykli na určitou manýru a že ji pak uplatňují ve svých překladech napořád, nepřihlížejíce k stylové svéráznosti překládaných spisovatelů nebo dokonce jejich jednotlivých děl. Tu má nespornou výhodu soustředěná práce na jednom básníkovi, jak se s tím setkáváme na př. u Taufra. Bylo by dobře, aby se při dnešní centrální organisaci překladatelské práce dávalo překladatelům co nejvíce příležitosti k tomu, aby se důvěrně seznámili se svým autorem a aby se stali pak, pokud možná, jeho výhradními interprety. Tak bude možno dosáhnout také toho, že nebudeme číst třebas i v jednom svazku dvojí nebo trojí stylistickou úpravu Čechova.

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 1, s. 53-54

Předchozí K. H. (= Karel Horálek): Nová mluvnice spisovné slovenštiny

Následující Věra Minátová: Ukrajinská sovětská literatura