K otázce třídění slovenských sloves

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

K problematice třídění sloves v slovenštině, jež je aktuální zvláště po uveřejnění Paulinyho ‚Slovenského časování‘ (1950) a Ružičkova článku v Slově a tvaru 4, 1950, str. 43n., napsal ostře kritický příspěvek do Jazykovedného sborníku 5, 1951 (vyšlo na podzim 1952), str. 30—57, Štefan Peciar. Podle závěru článku je tu podán výsledek dlouhých diskusí kolektivu pracovníků Ústavu slovenského jazyka Slovenské akadémie vied a umení; jde však spíše o improvisovanou polemiku a o pokus o řešení, který by se měl sám stát podkladem šíře založené diskuse. V této diskusi by se mělo najít místo také pro problematiku slovesa českého. V Peciarově článku se sice mluví o programovém navazování na mluvnické práce české, bylo by však třeba říci, že praxe třídění sloves není v českých mluvnicích ještě jednotná (Trávníčkova mluvnice se přidržuje dosud třídění podle infinitivu). Ostatně Peciarovo třídění podané na str. 56 (I. tř. slovesa typu nesie, berie, minie, II. tř. češe, padne, III. tř. kupuje, čuje, IV. tř. robí, vidí, drží, V. tř. volá, rozumie) je v lecčems bližší třídění Paulinyho než českému třídění v cvičebnicích Havránkových a v mluvnici Havránkově-Jedličkově, na něž se Peciar odvolává. Na tomto místě svého výkladu se měl Peciar zastavit také u rozdílů svého a českého třídění a nespokojit se jen několika poznámkami o tom, že jsou si obě tato třídění blízká a že bude třeba v českém třídění provést korektury v duchu jeho výkladů.

Přihlédnutí k mluvnické praxi sovětských učebnic ruštiny by bylo ukázalo, že rozdělení na dvě velké skupiny (slovesa s présentem na -e- a -i-), jež vytýká Peciar Paulinymu jako největší nedostatek, má v slovanském slovese své odůvodnění i starou tradici. Bát se velké nesymetričnosti tohoto dělení je tu celkem zbytečné. Ruskému slovesu je sloveso slovenské ostatně blízké i tím, že nerozlišuje na rozdíl od češtiny v 1. os. sg. prés. koncovku -u a -m. Důležitější je však shoda s češtinou, jež vznikla stahováním u sloves typu volá (rus. typ delajet). Přiřadil-li Pauliny přesto tento typ do třídy 1. (rus. slovesa na -e-), pak tu do jisté míry stál na stanovisku historisujícím.

Také otázka t. zv. spojovacího morfému, který je podle Peciara strukturalistickým přežitkem, bude muset být ještě řešena ze širšího hlediska. Peciar by byl býval ve své kritice opatrnější, kdyby byl přihlédl k tomu, že je pojem spojovacího morfému blízký pojmu thematu, s nímž pracuje na př. prof. Skalička ve svém synchronním typologickém popisu češtiny. V Skaličkově ‚Typu češtiny‘ se také čte výklad o tom, že k charakteristickým rysům jazyků flexivních, k nimž patří dosud svým způsobem všecky jazyky slovanské, patří, že tu často splývá thema s koncovkou nebo s kmenem a že také hranice mezi kmenem a koncovkou tu bývá neurčitá. S tím je třeba při práci se slovenským slovesem počítat. I když zůstaneme při třídění na pět tříd, musíme si být vědomi toho, že mezi typy na -e, -ne, -je a také na -á je těsnější vzájemná spojitost než mezi těmito typy a typem na -í. To všechno je dnes možno vyložit i ve školské mluvnici, protože máme v ruštině oporu pro výklad srovnávací i historický.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 1, s. 48

Předchozí K. Sr. (= Karel Sochor): První krok k terminologickému slovníku hornickému a hutnickému

Následující Karel Horálek: O překládání veršů