Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi

Oldřich Králík

[Articles]

(pdf)

-

V prvém čísle tohoto ročníku přineslo Slovo a slovesnost nekrolog Ivana Olbrachta, v němž bylo vyjádřeno, jakou ztrátu znamená odchod velkého umělce pro český jazyk a přímo pro naši jazykovědu. Nebylo snad v našem písemnictví mistra dbalejšího o svůj nástroj, o národní jazyk, pozornějšího k celému jazykovému dění.

Již v třetím ročníku (1937, str. 199—211) přinesl náš časopis rozbor několikerého znění Žaláře nejtemnějšího. Umělec jej četl ještě v rukopise a přispěl k jeho prohloubení několika poznámkami. — Básníkova smrt dala podnět k napsání obdobného příspěvku, který se chce zabývat poměrem versí povídky nazvané původně Žak a přejmenované potom r. 1938 na Bratr Žak. Není to však příležitostný článek, práce byla započata dlouho před tragickým skonem Olbrachtovým. A neměl by to být poslední příspěvek k poznání jazykového mistrovství autorova. Olbracht s bezpříkladnou svědomitostí zdokonaloval svá díla při každém novém vydání, věčně nespokojen s dosaženým stupněm mistrovství, usiloval vždy znovu dospět k ještě vyšším metám. V těchto neustálých proměnách Olbrachtových románů, povídek a vší jeho prózy je skryto nepřeberné bohatství jazykového a slovesného poučení. A bude odpovědným úkolem filologického a stylistického bádání, aby všechno toto bohaté poučení objevilo, zpřístupnilo a uvedlo v živý oběh.

Jestliže jsem vybral tentokrát k analyse povídku o Žakovi a jeho kočovné artistické společnosti, měl jsem pro to několik důvodů. Jednak je velké rozpětí mezi prvním zněním (z r. 1909) a posledním (z r. 1951), takže na vývoji textu Žaka se odráží takřka celý jazykový a slohový vývoj Olbrachtův. Za druhé tato povídka byla, pokud lze soudit, podrobena r. 1938 nejradikálnějšímu přepracování ze všech Olbrachtových výtvorů. Ne náhodou je vydání knihy O zlých samotářích z r. 1939 opatřeno zásadní předmluvou autorovou o uměleckém jazyku, o negativním vlivu purismu atd.[1]

[103]Přepracování z r. 1938 bylo ovšem tak pronikavé, že zasáhlo i ideovou koncepci povídky. Protože otázka poměru versí Žaka daleko přesahuje oblast jazykovou, nebylo možno ji řešit v jednom příspěvku. Ideovými principy přepracování povídky (nejen toho z r. 1938, nýbrž i dřívějšími) se zabývám v jiném, větším článku, kdežto zde se omezím jen na jevy jazykové a slohové. Docela ovšem odtrhovat tyto oblasti nelze, oba příspěvky se musí občas navzájem na sebe odvolávat.

Olbrachtova povídka byla otištěna pětkrát knižně, jednou, po případě dvakrát časopisecky — budu užívat pro označení knižních versí velkých písmen, pro citování časopiseckých písmen malých.

Po prvé byl Žak otištěn ve Zvonu (22. 1. 1909—16. 4. 1909 — značka a), pak byl pojat do knižního souboru O zlých samotářích (J. R. Vilímek 1913 — A) a přetištěn v Spisech I (Fr. Borový 1926 — B). R. 1938 Olbracht své mladistvé dílo od základu přepracoval a uprostřed intensivní práce otiskl ukázkou v „U Bloku“ jednu kapitolu (roč. 3, 1938, str. 6—10 — c). Hotové dílo, vlastně nové, vyšlo s významným autorovým úvodním slovem v Melantrichově laciné knihovně (září 1938 — C). Tato přetvořená podoba Bratra Žaka přešla do souboru O zlých samotářích (Melantrich 1939 — D) a po válečné přestávce do posledního vydání (Svoboda 1951 — E).

Jenom tato poslední verse E je v podstatě nezměněným otiskem, neboť změny se týkají jen grafiky: interpunkce, psaní příslovcí dohromady a jen ojediněle kvantity samohlásek a pod. Jinak je text povídky stále v pohybu. Tyto posuny začaly už v A, nabyly na intensitě v B, v C vyvrcholily. Ale přes nevelký časový odstup jsou dost závažné i mezi c a C a pak mezi C a D. Celkově ovšem lze říci, že r. 1938 proces se dovršil, už v c zřetelně vystupuje definitivní podoba díla a D jen místy volí přiléhavější výraz a zcela výjimečně provádí zásadnější úpravu některého, prakticky vzato jediného malého úseku textového.

Nutno konstatovat, že postupné úpravy povídkového textu mají zákonitou logiku, že jsou stále důslednějším realisováním téže tendence. Textové posuny nebyly tedy podmíněny nějakými výkyvy uměleckého cítění Ivana Olbrachta, upevňoval se v nich jen jednoznačný tvůrčí záměr autorův. Postupnost změn je ve vztahu se stupňováním básnického poznání a tvůrčího uvědomění. Rozbor šesti úplných versí a sedmé neúplné dokazuje, že Olbracht netápal, nýbrž šel k uměleckému mistrovství přímou cestou, téměř vůbec bez zacházek.

 

I.

 

Po stránce jazykové jsou případy, že verse E se vrátila přesně tam, kde byla verse a. Ale tento jev nesvědčí o kolísání Olbrachtově, nýbrž o rozkolísanosti české jazykové normy v 20. stol. Uvedu jen několik případů: oblázky (a, A, B), oblásky (C, D), oblázky (E); pjal (a), pial (A) pjal (B—E). Avšak studii o měnící se pravopisné a mluvnické kodifikaci bylo by možno konat na kterémkoli autoru. Pokusím se proto vybrat jen typické jevy a ukázat, jak se Olbracht postupně vymaňoval z puristických pout. Je zajímavé, že verse A je zcela v zajetí dobo[104]vých jazykových předsudků a nejednou archaistické rysy o čtyři roky staršího časopiseckého znění ještě zesiluje. Teprve v B zahájil autor boj proti umělostem brusičů, začal vymycovat knižní formy a přiklánět se k řeči hovorové.

Tak v A přibyly záporové genitivy, v nichž si velmi libovali předváleční literáti: nelze stanoviti ani určitého pocitu (A 37); nemožno … jiného vnímati (ib.). V B byl důsledně odstraněn nadbytečný genitiv ničeho, v C byl záporový genitiv vyloučen téměř úplně.

Tvary infinitivu na -ti ojediněle odstraňuje B (proti nehýbati A 87; ovládati A 113), ale teprve C začíná tvary na -t uplatňovat ve větším rozsahu, D celkem zůstává na stavu C, teprve v E je příklon k hovorovému tvaru důsledný.

Ojedinělý, ale zajímavý je poměr kdo — kdož. Teprve v A 82 se objevilo kdož, přečkalo úpravu B, až v C se autor vrátil k původnímu kdo.

Poučná je dále pro ráz A praxe v užívání zájmena ten. Verse A puristicky zájmeno potlačuje, jakmile zní hovorově: tu ránu (a 277), těch krásných cvičení (a 310), to nejsprostší (a 311), za ten strach (a 405). Olbracht se později navrací k potlačeným hovorovým tvarům, ale nestupňuje už puristickou tendenci. Naopak ojediněle přidává ten: ty mladší — ti starší (B 84).

Že však cílem Olbrachtovým není řeč hovorová, nýbrž spisovná, je názorně vidět na odstraňování výrazů obecné češtiny, které mají sebemenší odstín vulgárnosti. Můžeme je sledovat až do D. V a 300, A 90 čteme v dělnickém prostředí jseš, ale v B jsi. Ještě v B 110 hnedle — v C hned. A je-li o věčně opilém starém komediantu řečeno v C, že byl k lekraci (122), v další versi stojí k zábavě (D 158), dále sakramentský život (26) — v dalších versích škrtnuto. Olbracht může být vzorem v tom, jak lze dosahovat lidové prostoty, aniž upadáme do vulgárnosti. A o prostotu a životnost jazyka Olbracht zřetelně usiloval.

Abych ukázal poslední příklad toho, že A je krokem zpět proti a, upozorňuji, že v A se nahrazuje tvar něho tvarem něj. Jde ovšem o ojedinělé případy: na něho (a 437) — na něj (A — dvakrát). Proti tomu stojí skutečnost, že už v B začíná místy měnit autor jej na ho. V C pak tato tendence zesílila.

V A byl tedy Olbracht ještě úplně v zajetí dobových názorů na jazyk, kdežto verse B, C znamenají úpornou snahu vymanit se z něho. Nešlo to naráz, často vidíme, jak kus po kuse odkládá autor dobovou manýru. Velmi knižní vazba druh druha byla škrtnuta na jednom místě v B (proti A 123), ale jinde byla nahrazena teprve v C (druh vedle druha B — vedle sebe a proti sobě C 18). Změna jenž na který byla provedena převážně už v B, takže C tu jen paběrkuje. Naproti tomu instrumentál v doplňku odstraňuje autor až v C.

Názorný je případ cizích slov. Záliba v nich patřila k dobové konvenci jazykové před první světovou válkou a v obou prvních versích Žaka (a, A) není tu rozdílu. Verse B nahrazuje českými ekvivalenty tato cizí slova: kombinoval (A 98), provisorní (A 116), apatická (A 126), vagabundi (A 134), portiera (A 137), Verse C jde značně dále: aplaus (B 86 a j.), policajtovi (B 88), chaos (B 97), [105]fantasii (B 101), gesty (B 106), finanční (B 108), finessu (B 109), publiku (B 114), co nejblaseovaněji (B 120). Náhrady však nebývají mechanické, zvláště pěkná je tato postupná řada: s labužnickými gesty gourmanda (a 328) — s labužnickými gesty (A 101, B 106) — s labužnickým mlaskáním (C 54).

Od r. 1926 se jazyk v Olbrachtově povídce stává stále více prostým. Na př. v C dosazuje kratší tvary slov (tenkrát, přec, zas, mě, své, náruč). V C se také nahrazuje knižní již hovorovějším už. Hned v B je umělé nebylo možno (A 140) vystřídáno živějším tvarem možné; v C případů této změny přibylo.

V A se tato tendence k prostotě projevuje jen ojediněle, nejnápadnější je ústup přechodníků: hledaje (a 300) — hledal, majíce pochopení (ib.) — z pochopení. V rozsáhlejší míře odstraňuje přechodníky teprve C (proti původnímu zůstávaje B 86, proraziv B 87 atd.). Srovnej zvláště: Několik rozmazlených dětí se rozplakalo volajíc (a 278) — …rozplakalo, volajíce (A 83, B 88) — …rozplakalo a volalo (C 26); zde se střetávala gramatická shoda se shodou podle smyslu a celkem výjimečně zvítězila dočasná shoda podle smyslu. Jinak pozorujeme tendenci utužovat mluvnickou shodu.

Stále radikálněji bojuje Olbracht proti dobovým klišé. Už v B jsou škrtnuta konvenční adjektiva: obligátní číslo (A 80), bouřlivé veselí (A 82), spravedlivé rozhořčení (A 82). V C postupuje Olbracht ještě přísněji: bouřlivý potlesk (B 81), nadšeným potleskem (B 114), v pestré směsici (B 85), prudký poliček (B 87 — v C políček), nahá těla úpornému mrazu (B 95). Nejde pouze o přívlastky, také konvenční adverbia odpadávají: úzce sevřených rtů (B 83). Vypadly nebo byly nahrazeny celé otřelé obraty a fráze: v nestřežené chvíli (B 83 — s celým kontextem); v němém úžasu (B 85 vypadlo s delším textovým úsekem, B 87 nahrazeno vyplašeně); trvaly třeskuté mrazy (B 91) — mrzlo a teploměr na dveřích lékárny ukazoval osmadvacet stupňů (C 31); rozhovořili se a splachovali s hrdel tovární prach (B 96); s neutuchajícím nadšením (B 107); bouře neutuchajícího potlesku (B 111) — hromobití potlesku; vzal za kliku (B 134) — otevřel dveře vozu (C 118). Poměr versí B a C je názorně vidět na této postupné úpravě: to bylo dílem jediného okamžiku (A 81) — B 86 škrtnuto slovo jediného — C 25 škrtnuta celá fráze. Je až překvapující, kolik střízlivé reality se nově objevilo odstraněním frázovitosti v C (mrzlo a teploměr …). Ovšem mnohdy je těžko rozeznat, nakolik se při úpravách uplatnily zřetele jazykové, odpor proti klišé, a nakolik záměr literárně slohový. Přívlastky a příslovečná určení škrtá Olbracht velmi vydatně, i když ho k tomu nevedla kriteria čistě jazyková. Nemůžeme sice přesně ohraničit oblast jevů jazykových na jedné straně a jevů slohových na straně druhé, pokusíme se však přistoupit k této druhé oblasti.

 

II.

 

Na rozdíl od praxe jazykové, v níž se dal Olbracht před první světovou válkou omýlit soudobou brusičskou teorií, od prvního knižního vydání Žaka z r. 1913 [106]pozorujeme tytéž slohové principy, které ovládají všechny úpravy, zhruba dovršené zásadním přepracováním z r. 1938. Zásahy do textu povídky se bohatě větví, ale v podstatě jde o několik prostých zásad. Věci, děje a osoby se pojmenovávají pravým jménem, z nánosu dekorativnosti vybavuje se škrty reálné jádro. Autor dbá stále důrazněji o zřetelnost, ubírání i přidávání slovního materiálu má jediný smysl, narýsovat jasnější kontury. Přidává se podmět, přibývá určitých vazeb slovesných, zvýrazňují se spojky. Vymycuje se lyrismus, t. j. omezuje se nebo potlačuje dvojitost všech typů, od přímého opakování slov s namnoze hudebním účinem po volné synonymické spojení nebo hromadění. A vede se ostrý boj proti pleonasmům všeho druhu.

Posledním cílem umělcovým je věta realisticky hutná a objektivně epická. Omezuje se vnitřní monolog, škrtají se interjekce, mizejí mnohé scénické poznámky a subjektivní komentáře, narovnávají se syntaktické zákruty. Je to celý rejstřík prostředků, kterých tu Olbracht používá: slovosledné přesuny, změny interpunkční, jiná praxe v prokládání slov a vět. Všechny zásahy, často velmi pronikavé, směřují k jednomu cíli: monumentální spád vyprávění, plynulost bez zadrhlin. A tohoto cíle, jehož jméno je klasický tvar, Olbracht skutečně dosahuje.

Olbracht byl neúnavný v hledání přesného označení. V A nemá těchto výměn slova přibližného slovem přiléhavějším ještě mnoho, na př. … se nerad díval (a 277) — neměl rád (A); křičeti (a 298) — reptati (A 87) — tropiti tolik povyku (B 92); řekla jí to jedna stará žebračka (a 405) — poradila jí to jednou stará žebračka (A). Sem náležejí změny vidu, času a osoby, celkem řídké.

Poměr jednotlivých versí ukazuje serie změn jednoho přívlastku: podivuhodný způsob projevu radosti (a 310) — podivný … (A) — dravčí … (B — v C byl celý passus škrtnut). Poměr tří uvedených adjektiv je velmi poučný pro houževnaté úsilí autorovo dosáhnout maxima reálnosti.

V B ona základní tendence zesiluje. Místo náladové perifráze tomuto neznámému děvčeti (A 127) čteme prosté pojmenování Olze. Z dosti četných příkladů vybírám vstal (A 117) — pozdvihl se (B); výčitka (A 118) — nadávka (B); pečlivě (A 127) — svědomitě (B). Už v této versi se projevuje odpor k významově neurčitému slovesu tvořit: tvořily se (A 114) — dělaly se (B); louže … se … tvořila (A 144) — … rostla (B); dále pak je toto sloveso pronásledováno v C: utvoří … kruh (B 105) — vykreslí … (C). Jiné proskribované slovo je rozčilení: rozčileni (A 74) — vzrušeni (B); rozčilil (A 79) — rozhořčil (B 82); rozčilení (A 101) — chvění (C 41).

V C se úsilí o přesný výraz ještě stupňuje: náhledy — názory (C 15); zasadil … políček (B 87) — vyťal … políček (C 26); i několik hostinců prošli (B 93) — obcházeli hostince (C); vydávati mrazu (B 96) — vystavovati mrazu (C); shlukli se kolem něho (B 98) — vrhli se na něho (C); probudil se (B 98) — probral se (C); pokrývala hlavu (B 98) — na hlavu přikládala (C); ti milovali krásné věci (B 100) — ti by byli stále jen něco pořizovali (C); drží se kolem pasů (B 101) — tam [107]zápasí (C); neschopen pracovati (B 102) — nemyslí na práci (C); opáleného obličeje (B 101) — obličeje velmi osmahlého (C); výbuch hněvu (B 119) — zlý pohled (C); tělo se chvělo zimnicí (B 135) — její ramena sebou lomcovala (C) atd.

Zdálo by se, že Olbracht v C vyčerpal všechny možnosti výběru slov, že nešlo již stupňovat přiléhavost výrazu. Avšak i v D najdeme, byť vzácněji, nové, přesnější výrazy: chtěl zakroutit hlavou (C 143) — chtěl zavrtět hlavou (D 175, E 199); spíše změnou pojetí k laskavějšímu lidství než ohledy slohovými je diktována změna: vztek (C 24) — hněv (D 77).

Zvláštní případ je odstraňování toporných vazeb a složitých konstrukcí předložkových. S úpravou těžkopádných vazeb začal Olbracht již v A: jakou míru zadostiučinění by obsahoval výkřik (a 345) — kolik radosti by bylo ve výkřiku (A); lože skladající se z kupy žitné slámy (a 405) — lože na kupě žitné slámy (A). Proces pokračuje v B: za několikaletého obcování s Frickem (A 76) — za ta léta (B); napodobiti co nejvěrněji jednání svých učitelů (A 80) — napodobiti své učitele (B); aby se nevyjímaly směšně v prostředí hnědých tváří (A 107) — aby se neodrážely směšně od hnědých tváří (B). Lze říci, že s tímto slohovým nedostatkem se autor vyrovnal již v B, že nebylo potřebí dalších úprav.

Velmi zřetelný krok směrem k přesnosti pozorujeme při změnách předložkové konstrukce: připraven na útěk (a 405) — … k útěku (A — nejde o plánovaný útěk, nýbrž o zmizení při případném poplachu); jízva v čele (a 309) — … na čele (A). V C jde spíše o dosažení zřetelnější a běžnější konstrukce: brousí v ostří břitvy (B 102) — … do ostří břitvy (C 43). Častější jsou v C změny předpon, ale těmi se nemůžeme zdržovat.

Obecně můžeme říci, že samo úsilí přesněji označit věci přispívá k vyrovnanosti a klidu podání, odstraňuje rušivé vibrace. Místo vzrušeného otřásání máme v pozdějších versích povídky bezpečnou jistotu, velmi konkretně pociťujeme to, čemu se říkalo epický klid. Ve skutečnosti je to věrné přilnutí slova a myšlení jím vyjádřeného k realitě.

Na thema původní ornamentálnosti a pozdější věcné prostoty bychom mohli popsat několik stran. Rychle si však uvědomíme, co se dálo s textem povídky v tomto ohledu, když projdeme proměny jednoho výrazu: zářila stříbrná bělost jakýchsi starých, již dávno z oběhu vyšlých mincí (a 405) — zářila stříbrná bělost starých mincí (A 132) — svítily staré stříbrné mince (B 141) — byly zapleteny nějaké škebličky a také dvě stříbrné mince (C 142). Proces změn slohových je v tomto citátu plynulý a zřetelně orientován. Nejprve (A) proškrtal autor přívlastky impresionisticky zamlžující jakýchsi (slova tohoto typu mizejí hlavně v C) a pleonastické již dávno z oběhu vyšlých. V B se přenáší těžisko z vlastnosti (zářivá bělost) na věc samu (staré stříbrné mince), konečně v C přibyly reálné předměty (škebličky) a starý reálný základ představy je nyní skromnější (jen dvě mince), ale zato výraznější (bez znaku starobylosti, který strhoval na sebe [108]romanticky pozornost). Úhrnem bych to formuloval tak, že konkretní věc vyplouvá stále důrazněji nad hladinu zrcadelných odrazů.

Nejprostším a prvotním (už v A) prostředkem tohoto zreálnění jsou škrty přívlastků a nejrůznějších adverbiálních určení: svěžího štěstí (a 310); pružnosti a obratnosti svalstva (a 328); této zpovědi komedianta umělce (ib.); ve formu příliš fantastickou, aby mohla dojíti uskutečnění (ib.); výčitka hozená vstříc Žakovi (a 376); poddávali se celými bytostmi této sladké zahálce (a 258); kýval se spokojeně (a 278 — o voze); povyskočil naraziv na štěrk (a 278); poněkud bledý (a 328); tolik milovaných (a 310).

Takových škrtů rapidně přibývá v B, na př.: květy pohádkových tvarů (A 96); líbivým potleskem (A 101); vilné pohledy (A 107); všechny podmínky, které si určí (A 114), čistá modř (ib.), duševní a hmotná bída (A 117). Podobně dlouhá je řada příslovečných určení, ale zase vybírám jen příklady: hrozně lekl (A 85); velmi hrdi (A 86); alespoň nejnutnější (A 89); rty drtily nervosně (A 99); hluboce se uklonil (A 112); křičel hrůzně (A 130); velice málo (tamže).

Zcela nepředstavitelné je množství takových škrtů v C: ze složeného balicího papíru (B 84); vratkého nářadí (B 86); krátký karabáč (B 86); tuhý kov (B 91); pouhý kus (B 92); žulový mezník (B 96) ztrnulým pohledem (B 105); rozkošná hra (B 105); hříšnou duši (B 110) atd.

Poučné však je, že tuto tendenci Olbracht neuplatňuje mechanicky, t. j. že nezřídka nalezneme případy opačné, kdy v C je přívlastek přidán: trnožovou židli (C 37); s visuté hrazdy (C 50); kostkovanou vestu (C 60). K plnému zhodnocení zdánlivě protichůdných příkladů by bylo potřebí znát širší kontext. Ale i bez takového důkladného zkoumání je na první pohled patrno, že adjektiva nově v C přidaná mají reálnou hodnotu, kdežto přívlastky škrtnuté jsou planými rozvilinami.

Totéž platí pro příslovečná určení v C. Opět řada škrtů je nedohledná, na př.: velmi jasně představiti (B 104); vždy nejsprostší (ib.); tak velmi miluje (ib.); zcela nazí (B 105); zablýskaly divoce (ib.); líbám vás … vášnivě na oči (B 116—7); tak nekonečně miluji (B 117 — v C velice); sune nesměle dovnitř hlavu (B 140). A opět nalézáme nově určení, ale tato určení spínají vždy děj pevněji s reálnou skutečností. Na př.: Bylo tak naprosto lhostejno (B 106) — Teď už bylo jedno (C 54 — děj se přesně situuje do času); stařecky hebká (C 143 — hebkost se vztahuje k velmi konkretní stařeně).

Všechno náladové čeření a hyperbolické nadsazování se postupně z Olbrachtovy prózy vytrácí. A je docela logické, že naopak se výslovně připomíná reálný nositel děje nebo vlastností. Už v A velmi silně vystupuje tato tendence. Předně se zcela nově vyjadřuje osoba: hoch věděl (v A proti a 278); Žak šel (v A proti a 299); drží se kolem pasů — on s ním — (B proti a 310); boháč objímá (A proti a 328); Olga blouznila (A proti a 391); milenec nezná smilování (A proti a 329). Jinde se osoby aspoň zřetelněji označují: mu (a 277) — Frickovi (A); ji (a 309) — sestru (A); On — Fricek — (A proti a 311); jejich nahá těla (a 258) — nahá [109]těla akrobatů (A); ty šprýmy (a 277) — otcovy šprýmy (A); za jeho zády (a 363) — za Žakovými zády (A). Dvakrát vypadlo podmětové zájmeno oni (a 328, 455) jako nadbytečné. Později sahá autor k takovým vsuvkám výjimečně, potřebné úpravy vytčeného druhu byly dovršeny hned napoprvé. Taková ojedinělá opožděná vsuvka se čte v B: milenec klesne (proti A 99 — jde o změnu podmětu ve dvou po sobě následujících větách).

Přesuny mezi slovesnými a neslovesnými vazbami i uvnitř slovesných vazeb nejsou zvláště příznačné, takže je můžeme pominout. Názornější by byly posuny v oblasti spojek, avšak povšimnu si zde jen dvou případů. Charakteristický je odpor proti spojce i, která už v B je hojně nahrazována výrazem také nebo prostě škrtána. Tento odpor se stává soustavným v C, přibývají nové střídnice za i (ještě, a). Ale zase narážíme na pěkný doklad toho, že Olbracht nikdy nepropadal šabloně: jednou se naopak a (B 85) mění na i (C 22), třebaže jinak je u něho toto rozplývavé i v nemilosti. — V pozdějších versích autor užívá spojek k přesnějšímu vyjádření vztahů. Příznačné je využití spojky ale k vyjádření adversativnosti: …a pobádala koně k divějšímu ještě úprku (A 127—8) — ale … (B). Těchto případů podstatně přibývá v C: ale (C 22); a tu (B) — ale (C 32); v tom (B) — ale (C 39). Mlhavá slovíčka jsou potlačována, naopak se favorisují výrazy, které odhaleně vyjadřují reálné věci a jejich relace.

A jak bylo úvodem k této kapitole naznačeno, velmi těžce je několikerým přepracováním postižena lyrisující výstroj synonymická a pleonastická. Ne náhodou v závěru první povídky z knihy O zlých samotářích („Josko, Forko a Paulína“) stojí lyrická báseň. Původní znění Žaka je prosyceno lyrickým živlem a pro něj nastaly u Olbrachta brzy zlé časy.

Stereotypně začínají odstavce o slohových úpravách Žaka: Už v první knižní versi A … Opravdu hned v prvním odstavci se škrtá hudební response: Mohl nerušeně znova prociťovati rozkoš … znova se rozpomínati … (a 257). Jiného typu je toto zdvojení: Jsem Fricek. Fricek Brand (a 436). Jinde se ruší slavnostní dvojitost výrazová: neboť musilo tak přijíti, a jednou musil poslechnouti zvuk svých slov (a 328) — neboť musilo se tak státi (A). Konečně je odstraněna mazlivá preciosita: Byla to náhoda, že našly se tyto pomocné ruce, že vyskytl se kdosi, kdo nepohodil rameny a neřekl: ,,A bude to, lidi, neštěstí, bude-li ve světě o komediantku méně?“ (a 390n.).

Jako obvykle v B se případy množí, takže lze předvést jen výběr z nich. Začneme přímým opakováním téhož slova: mnoho … mnoho (A 80); odešla … odešla (A 136) — zde nebyla … odešla (B); k lesu … lesem (A 140) — k lesu … tím (B). Synonymických dvojic, které byly zjednodušeny, je dlouhá řádka: ani jediný pohyb, ani jediný … posunek (A 80); cesty a půdu (A 86); měkká a otylá (A 107); tytéž myšlenky … a táž nálada (A 117); nadávka a výčitka (A 118); s očima chladnýma a mlčelivýma (A 129). Příklady slovesných zdvojenin opomíjím, protože by zabraly mnoho místa. — Místo toho upozorňuji na dva jevy, které jsou ve shodě s dosavadními našimi pozorováními. Ze syno[110]nymických dvojic vypadne pravidelně cizí slovo: energii a sílu vůle (A 86); podivnou a fantastickou (A 100). Na posledním příkladě poznáme plynulost a zároveň nemechaničnost změn: podle náramku a náhrdelníku (A 113) — podle náramku (B 120) — podle postavy a náramku (C 78). Jde o ztotožnění neznámé krásky z dopisů s některou návštěvnicí cirkusu. Prvotní znění je dekorativní a dvě slova jsou spjata aliterací, přirozeně jedno z nich bylo škrtnuto. Avšak Olbracht nevyhýbal se zásadně dvojčlenným spojením, v C nově přidal slovo postavy. Ale jaký nebetyčný rozdíl je mezi škrtnutým náhrdelníkem a touto postavou! Původně jsme klouzali po zvukových vlnách (aliterace ná- ná), pableskovaly dekorativní šperky, nyní postavou se přelud písecké Luisy zhmotňuje, dostává trojrozměrnost. Poměr členů ve spojení se zásadně změnil, náramek a náhrdelník stály přesně v téže rovině, kdežto postava je veličina naprosto jiného řádu než náramek. Tím se změnil i charakter slova náramek: původně samoúčelná nádhera, nyní bližší poznávací znak. Nakonec za všemi změnami odhalujeme úporné úsilí zmocnit se reality a vystihnout ji. Není bez zajímavosti, že v D celá věta vypadla, neboť scéna s Luisou je jinak pojata. Souvisí to se synonymitou vyššího stupně. V prvotní koncepci Žak a Fricek jsou postavy synonymicky se prolínající, v C (s posledními důsledky v D) je Žak odtržen od Fricka, reálněji exteriorisován. Proto odpadlo líčení romantického setkání Žakova s krasavicí, Luisin přelud je vázán jen na vytřeštěné smysly Frickovy.

Synonymita a zdvojování je tedy prostředkem k stírání hranic mezi reálnými objekty a procesy. Postupně Olbracht věci stále důsledněji ohraničuje, t. j. ruší splývavou duplicitu výrazovou. Ku podivu mnoho práce mu zbylo ještě v C, jsou to desítky a desítky příkladů. Maličké klasobraní: krev — Všechnu krev (B 84); žábo … žábo … (B 100) — hadrová panenko … žábo … (C). Synonymických spojení je masa: nadávek a vyhrůžek (B 85); výskavá a křičící radost (ib.); měkkými, vláčnými pohyby … poněkud komickými (ib.); tuhnou a omrzají (B 96); zuby jim drkotaly a na těle vyskakovala husí kůže (B 96); s tělem měkkým a vláčným (B 91); s klouby poddajnými a poslušnými (ib.); udýchaní a chvějící se (B 96); neurčitý a rozplývající se (B 97). Tak bychom mohli pokračovat, avšak poslední příklad je příznačný: opravdu výsledný dojem všech těch synonym byla neurčitost. A nyní Olbracht spěje k hmatatelné určitosti, proto cesta k ní, započatá hned v A, je lemována nesčetnými hroby synonymických spojení; čtenáři se do očí vnucuje odhalená, singulární skutečnost.

A na své cestě k holé realitě pohřbil básník také úctyhodné množství pleonasmů. Z A bych citoval dva příklady: měsíc svítil na jasné obloze (a 299); byla … usedlicí, patřilo jí půl baráčku a měřice louky (a 391). Nemohu si nádavkem odpustit ještě třetí příklad: léta neminula nadarmo; zanechala sledy, vtiskla stopy do tváří a duší všech z této malé kočovné společnosti (a 279 — pozoruhodné je synonymické zdvojování sledy — stopy, tváře — duše.)

V B můžeme svou sbírku pleonasmů pohodlně rozmnožovat: Odpověď jich nepřekvapovala, činili tak již jen ze zvyku, a jiné ani neočekávali (A 123); ukojí [111]hlad, přikvačí-li (A 130); Máte-li něco, dejte mi! Nemáte-li, nemusíte! (A 133).

Je potřebí se uskromnit a tak už jen pár příkladů z C: Poznal Josefa Havránka … Fricek náhle cítil, jak se v něm tají dech při pohledu na tento nenáviděný obličej (B 97) — Spatřil J. H. … Ve Frickovi se zatajil dech (C 38). Po spatření je zbytečné mluvit o pohledu. O zjednodušení vazby náhle cítil, jak se tají na zatajil se budeme mluvit za chvíli. A už poslední doklad: Pálila jej každá hodina, kterou trávili na těchto malých stanicích … neboť každým přemetem ztrácel vteřinu času tak mučivého (B 102) — Ale ve vesnicích bylo třeba zastavovat a hrát (C 93). Samozřejmost, která je uvozena spojkou neboť, byla nutně škrtnuta. A stejně jako vteřina mučivého času vyprchala i pálící každá hodina. Toto subjektivní fosforeskování reálných dějů je nyní radikálně stíráno. Ale to patří už do dalšího odstavce.

Už v A vypadla glosa, která může být chápána jako útržek vnitřního monologu: Neodolal, aby … nezašustil modrým papírkem mezi prsty … Zvláštní zvuk (a 345). V B je vnitřní monolog silně omezován: Jak podivná je to stařena. A jak podivně vypadá v tomto neurčitém osvětlení! (A 134); Jak jest to jednoduché a prosté všecko … A jak jest možno, že toho včera ještě nevěděl? (A 137) atd. A rovněž v B mizí pleonasmus interjekcí, četná ona och, proč?, ano, zajisté, ne, pravidelně zdvojená nebo vracející se i ve více ozvěnách. Tyto změny jsou zhruba dokončeny už v B, ale snaha odpsychologisovat děj povídky se uplatňuje dále v jiných rovinách.

Od první úpravy mizejí předznamenání scénických poznámek: smál se (a 300). Podobně i náladový závěr jednoho výjevu: Pes štěkal (a 437). Už žádné podmalovávání, jen holá skutečnost. Stejně v B: rozkřikl se na něho (A 118); nedořekla své věty (ib.) atd. Konečně v C: volal Fricek (B 108); opakuje po chvíli (B 109). Ale nově přidává autor šťavnaté scénické poznámky, které dokreslují mimiku: pravil odhodlaně (C 77); říkal s překotnou rychlostí Fricek (ib.).

Škrtány jsou subjektivní komentáře: aniž si vždy uvědomoval, proč tak činí (a 311). V další versi: Cítili ji všichni, ale určitá slova naplnila je hrůzou (A 118); Nevěřil, že by měl tolik síly (ib.); Půl roku čekali a vzdali se již vší naděje. Jak křivdili Žakovi. Och, jak jest to veselé všecko! (A 120).

Konečně v C jsou odstraňovány subjektivní výkřiky: Jen rychle, rychle! (B 97). A definitivně je překonáno psychologisování: vyšlehl starý plamen novou silou a rostl v rudou záplavu, živen vzpomínkami. A nikdo neměl tušení o tomto plameni, nikdo nevěděl, co děje se v jeho nitru (B 99); cítil náhlé sklesnutí vůle, věděl, že se něco stane (B 97); nemohl usnouti. Bylo horko. Jak bylo možno nevěděti o tom? (B 111); zřel nekonečnou bídu, do níž upadli, ponížení a ubohost (B 143); jala jej lítost a bolest (B 144) atd.

 

Aby mohla volně proudit píseň reality, oprošťuje se i syntaktický sklad Olbrachtových vět. Základní schemata syntaktické nápravy nalézáme v A: dosáhl, že dovedl (a 298) — dovedl (A); a on se bil v hlavu, nechápaje (a 417) — [112]a on nechápal (A). Komplikovanost vazeb se postupně rozmotává: …se rozchechtal a ony svedeny jeho příkladem, rozesmály se také hlučným a rozpustilým smíchem (A 82) — …se rozchechtal a ony se daly svést jeho příkladem (B); krajina, stopená v bílý příkrov, jenž blyštil se … (A 86) — krajina blyštící se … (B); spleť jinovatkou obalených babích let (A 123) — spleť babích let, bílá jinovatkou (B — v C se scenerie od základu změnila, takže toto spojení vůbec vypadlo). Základním znakem původních znění byla lomenost výrazová, rozložení představy do dvou syntaktických plánů. Nyní se skutečnost sceluje, záběr je jednotný a plynulý.

Složité zákony lomu syntaktického a jeho odstraňování lze studovat v C. Původně lámal autor substantiva i slovesa a nyní důsledně odstraňuje modální slovesa i podstatná jména: nepocítili palu mrazu (B 92); soustem potravy (B) — několika sousty (C 32); tepla příbytků (B 92) — v příbytcích (C); opustiti prostředí společenské práce (B 91) — opouštěti společnou práci (C 31); sílu vůle (B 91) — vůli (C 31). U sloves je to analogické: jali se připravovati (B 79) — připravovali (C); počínali cvičiti (B 91) — se cvičil (C); nepomýšleli na to, že by mohli opustiti (B 91) — nepomýšleli na to, opouštěti (C); mohl najísti (B 82) — najedl (C); hleděl překonati (B 109) — překonával (C).

A znovu je poučné, že Olbracht sice důsledně odstraňuje typ světel svítilen (B 94), ale nedá se tím zmást, aby nově nevytvořil zdánlivě stejnou konstrukci k žoku židova břicha (C 60 — v dřívějších versích židovi na prsa). Ale víme ze všech dosavadních příkladů dobře, že takové zdánlivé porušení pravidla je naopak potvrzuje. Výraz žok je úplně jiného charakteru než světlo ve spojení světel svítilen, nestrhuje pozornost od reálného předmětu k mihotavému, prchavému jevu, nýbrž naopak zdůrazňuje hmotu židova těla.

Nemůžeme probírat všechny typy původní složitosti syntaktické a nové oproštěnosti. Známý je nám už typ: předkládá ji, domáhaje se (B 110) — domáhá se (C). Jindy odstraňuje autor přemíru relativních vět, proti nimž vůbec bojuje: na němž je rozkrájen chléb, který se pak pojídá (B 106) — z něhož bude otec … pojídati rozkrájený chléb (C 54). Tato tendence scelovat, usilování o větší plynulost překračuje i hranice vět a odstavců. Z nedostatku místa se pochopitelně nemůžeme zabývat způsobem odstavcování povídky o Žakovi a z jevů, které přesahují rámec jedné věty, všimneme si pouze jednoho: Byl to první veliký výkon Frickův … Byl hrdý (B 81) — Fricek byl na svůj první veliký výkon … hrdý (C 18).

Přirozeně velký podíl na změnách, kterými Olbracht dosahuje plynulého vyprávěcího toku, mají posuny slovosledné. V A se rýsují slabounko, ojedinělé případy přestavení příklonky a přestavení příslovečného určení. Ale to jsou právě dvě oblasti, v nichž došlo k největším přesunům.

Příklonky se octly na místě, které je v mluvené češtině běžné, skoro vesměs už v B. Daleko závažnější je jev druhý, postavení příslovečného určení. Tato určení se důkladně posunují na začátek věty. Příkladů je už v B velmi mnoho, [113]v C pak je jich hotový příval. Vybírám na ukázku větu, v níž jsou hned dva posuny: Boháč vypálí proti němu ránu z pistole (A 99) — Boháč proti němu vypálí z pistole ránu (B). Zřejmě nejde o pouhou záležitost formální, nýbrž změna má dosah noetický. Nové uspořádání je přísně logické: nejdříve jsou rozestaveny figury, známé čtenáři z předchozího textu (Boháč proti němu), pak je výpověď, skládající se ze slovesa, z určení, jaký byl nástroj dějové činnosti, nakonec vyplyne vnitřní předmět. Původně byla určení zatlačena do pozadí, zvláště z pistole kleslo skoro na přívlastek k ránu. Hodnocení původního znění není ovšem jednoznačné, intonačně lze větě podložit rozdílný smysl. Ale už sama tato neurčitost je velmi charakteristická pro ráz původní verse. Nové znění nepochybně spěje slovosledně a intonačně k pevnější, závaznější linii. Že intonačně bylo původní znění roztříštěné, ukáže libovolný příklad: Bylo mnoho mlhy toho dne (A 123) — Toho dne bylo mnoho mlhy (B).

Že změny slovosledné mají za cíl též větší zřetelnost, realističtější podání, dokazují přesuny na větší dálku, přes hranice několika vět: Havránek kráčel vážně a rychle. Zmizel v zátočině cesty … Cesta zde tvořila veliký záhyb kopcem dolů … (A 142) — Havránek kráčel vážně a rychle svahem dolů. Zmizel … (B 152). Olbracht přesunul určení kopcem dolů o několik řádků dopředu, aby čtenář od počátku měl jasnou představu o scenerii zločinu. V C je situace vykreslena ještě konkretněji: zmizel v zátočině cesty (A, B) — Josef Havránek dohání vůz s cihlami a blíží se k zátočině (C 159). Původně byla tedy scéna vytržena z konkretního času a prostoru, vládla absolutní vteřinová dojmovost zmizel v zátočině cesty. A teprve dodatečně jako by si účastník uvědomoval konkretní podrobnosti, proč zmizel, totiž protože cesta vedla svahem dolů. V C se Havránek pohybuje v přesně určených souřadnicích, je uveden ve vztah s osudovým vozem s cihlami, který přestal být takovou víceméně bizarní, nemotivovanou vzpomínkou nešťastného hrdiny Fricka.

Posouvání příslovečného určení je tedy více než formální věc, je projevem základní tendence bděle pozorovat jeviště životní hry, nesnít, nýbrž být stále, od prvního okamžiku (namnoze od začátku věty) ve střehu před reálnou skutečností.

Doklady z C by bylo možno vyplnit několik stran, musíme se omezit na několik málo příkladů. Hojně je zastoupen prostý typ přehození: Roztočený talíř mu srazil klobouk s hlavy (B 90) — …s hlavy klobouk (C 29). Původně určení trčelo jaksi do prázdna, trochu zbytečně a ex post, nyní zní věta daleko vyrovnaněji. Také příslovečná věta se přesouvá dopředu: vzdychala a stenala, když vůz povyskočil (B 90) — a když vůz povyskočil, naříkala (C 28). Děje těmito posuny dostávají zákonitý rytmus věcí, jsou jím predestinovány, nevybíhají do isolovaných, absolutních, t. j. nepodmíněných impresí.

V tomto smyslu buduje nyní Olbracht celé odstavce. Scéna misogynského výbuchu Žakova je radikálně přestavěna. Původně začínala: Leželi spolu — Fricek a Žak — ve vysoké trávě u potoka … (B 83). Teprve v 5. až 6. řádku odstavce [114]bylo možno číst: Bylo v létě před senosečí. V C začíná odstavec právě přesnou souřadnicí časovou i místní: Letos před senosečí, za neobyčejně horkého dne, leželi sami dva v lupení u vody. Bylo to někde pod Šumavou … (C 20 — údaj o Šumavě je zcela nový). Rámec scény je tedy v C neskonale reálnější, zmínka o senoseči neutonula ve změti impresionistických skvrn, čtenář ani na okamžik neztrácí vědomí času a prostoru.

Slovosledné přesuny však se uskutečňují i na vzdálenost několika stran: ti, kdož půjčili prkna a bedny na lavice, za čež jim byly dány vstupenky (B 84) — Na úrok volných rodinných vstupenek si vypůjčili prkna a pivní soudky (C 14 — v kontextu, který odpovídá B 79). Původně tedy odsunul Olbracht praktickou stránku komediantského řemesla až do poznámky při líčení produkce, v C na ni vzpomíná už v scéně příprav k onomu představení.

A princip plynulosti ovládá i nejvyšší oblast celkové komposice. V jedné kapitole je přehozeno pořadí, v C se napřed kreslí pomstychtivost Frickova a pak teprve období slávy Žakovy společnosti, kdežto v dřívějších versích tomu bylo naopak. Důvod této slovosledné či komposiční inverse je zase ten, že vidmo pomsty plynuleji navazuje na krvavý výjev z vorlešské (v a verdecké) hospody a že také přechod od komediantské slávy k episodě s pantomimou je hladší.

Při interpunkci se musí rozlišovat. Více než čtyřicetileté dějiny textu Žaka jsou zároveň obrazem těžkého zápasu o stabilisování pravopisné normy, nejen individuálního zápasu autorova. To nás zde tolik nezajímá, povšimneme si pouze specifických zvláštností. Je pozorohodné, že dobově oblíbená znaménka interpunkční, t. j. tři tečky a pomlčka, poněkud ještě v A na frekvenci získávají. Naproti tomu typicky olbrachtovské znaménko, složené z otazníku a vykřičníku, ve dvou případech je zjednodušeno (a 376, a 417). V B začíná pozvolný ústup tří teček a paus, jedenkrát mizí i ona interpunkční zvláštnost autorova. V C se pak tři tečky a pomlčky omezují silněji, kdežto znaménko ?! se ztrácí méně. Snad by v této grafické značce bylo možno vidět interpunkční ekvivalent básníkova postoje k realitě — kvalifikující soud Olbrachtův o životě a světě vyzní obyčejně jeho oblíbeným slovem podivný. Proto asi se příslušná značka částečně uhájila, kdežto dobově náladové zámlky jsou vymycovány v desítkách, aby nebrzdily plynulý spád.

Konečně Olbracht využívá typografických prostředků i jinak. Jako většina mladých autorů — sám sobě se za to dodatečně posmíval F. X. Šalda — také Olbracht původně hodně prokládal a upozorňoval tak čtenáře na pojmy a myšlenky, které považoval za zvláště významné. Velmi často ve versi a jsou prokládány výrazy, které mají vztah ke světu artistů: hadí žena, pracoval (257), Och, chce se potlesku, tak silně se chce (258), To není pro umělce (259) atd. Poučný je osud Žakova posledního napomenutí Olze: Jsi přeci také umělkyně! (a 363) — v A bez proložení — v B vůbec celá věta škrtnuta. Tedy už v A je silně zmírněn typografický nátlak na čtenáře, aby se podivoval artistům a jejich umění. Ale ještě naposled se můžeme přesvědčit, že naopak Olbracht [115]prokládá v A slova, která v časopisecké versi proložena nebyla. Jenže jaká jsou to slova: shazuje jej do propasti. Jeho tělo skáče po hranách balvanů (A proti a 311). Jde o smrtelně nenáviděného nepřítele Frickova, proložením zájmen má se zdůraznit tento významný partner ústřední postavy v povídkovém ději. Je to, jak vidíme, ve shodě s přidáváním slov pro podmět a s celkovým zdůrazněním figur v pozdějších versích.

Olbracht hospodařil s grafickými typy čím dále šetrněji. V posledních versích užívá odlišné sazby čistě technicky, když jde na př. o dopis. Básník se postupně zřekl všech přídatných prostředků, ornamentů a kouzel, stále vědoměji a promyšleněji usiloval o to, aby věci promlouvaly samy, bez vystrkování či pomalování.

 

Celá naše analysa mluví stejnou řečí: přesvědčili jsme se, že Olbracht nesledoval nikde formalistické cíle, že své dílo po desetiletí neúnavně přetvářel z pohnutek hluboce ideových. Nakonec se mu povídkou Bratr Žak podařilo zapět triumfální píseň reálného života, v níž je vše: sloupek rtuti v teploměru na lékárně jako kostkovaná vesta, kousek krajiny pod Šumavou jako stařecky hebká dlaň cikánčina. Stoupla mlha nálad a subjektivních reflexů a v plném slunci zralého umění leží před čtenářem nádherná, protože nezkrášlená a holá skutečnost. Není běžným zvykem čísti dílo ve více versích, a proto zůstává pravidelně utajena velká práce, kterou autor vynaložil na jeho zdokonalení. Jestliže se podařilo poodhalit tu práci, bylo dosaženo cíle tohoto příspěvku. Ostatek se pokouším vyložit v studii druhé.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 3, pp. 102-115

Previous Arnošt Lamprecht: Za profesorem Kellnerem

Next František Kopečný: Kvantitativní přívlastek a určení míry