Kvantitativní přívlastek a určení míry

František Kopečný

[Články]

(pdf)

-

Pojem přívlastku kvantitativního, který představuje výrazný typ po stránce významové i formální, nedošel dosud zdaleka obecného uznání v naší mluvnici a tím méně takového propracování, jak bylo by vzhledem k jeho závažnosti třeba. Chceme proto jednak prokázat oprávněnost a plodnost tohoto pojmu pro českou mluvnici, především pak šíře dovodit, že je třeba zahrnovat do pojmu kvantitativního přívlastku i neshodné udání množství jako pět, mnoho, kopa jablek, jehož tradiční interpretace zůstávala v zajetí chybného chápání formy. Poněvadž se kvantitativní přívlastek v mluvnických pracích někdy směšuje s příslovečným určením míry, bude třeba ujasnit aspoň stručně i tento pojem.

S termínem kvantitativní přívlastek setkáváme se u nás v Šmilauerově Novočeské skladbě (str. 192). Mezi příklady na tento větný člen uvádí tu autor jen přívlastky vyjádřené jmény přídavnými, a to nejen případy jako mnozí lidé [116](mnohý člověk), četný zástup, ale i těžký vůz, dlouhý čas, vysoká hora, široká řada — s upozorněním, že Jednotné názvosloví mluvnické řadí tyto případy k přívlastku „hodnotícímu“.[1] Je to ve shodě s jeho definicí kvantitativního přívlastku, podle níž „kvantitativní přívlastek udává množství, počet, rozsah, intensitu, časové rozpětí“. Číslovkové příklady Šmilauer na uvedeném místě neuvádí; jeho stanovisko v této věci je však naprosto zřejmé z příkladů na str. 184 a z výkladu definice: „Takovými přívlastky jsou číslovky (základní, druhové, neurčité) a adjektiva …“ Není tedy pochyby o tom, že Šmilauer pokládá za kvantitativní přívlastky typy dvě, tři, čtyři jablka — dvojí, trojí jablka, ba i typ pěti slovy. Nepočítá sem však typy s formálně neshodnou číslovkou pět, šest … jablek, kolik, tolik, mnoho, málo, dost … jablek.

S těmito formálně neshodnými typy nakládá totiž Šmilauer na jiném místě své Skladby právě opačně, než bychom podle jeho definice měli právo očekávat: mluví o nich v kapitole o přívlastkovém genitivu (str. 176), chápe tu tedy za přívlastek genitiv jména, a to shodně s naší gramatickou tradicí.

Ve smyslu první části Šmilauerova výměru („kvantitativní přívlastek udává množství, počet“), kterou pokládáme za správnou, a zejména podle jejího rozvedení, uvedeného již shora, nelze ovšem od sebe odtrhovat typy devět vojáků (takže by se chápal přívlastkově genitiv vojáků) a pěti slovy (kde se — str. 184 — za přívlastek pokládá správně pěti). — Je jistě protismyslné odtrhovat od sebe typy pět slov a pěti slovy a je protismyslné odtrhovat oba typy od typu čtyři slova, jak to ukáží i skutečné, náležitě viděné zřetele formální. Jsou to totiž právě falešné a jen zdánlivě relevantní zřetele formální, pod jejichž vlivem česká gramatická tradice příklady typu čtyři slova a pět slov od sebe odtrhuje.

[117]Slovanské jazyky mají odedávna silný sklon vyjadřovat udání množství formou substantivní[2]. — Ale zrovna tak je silná (a pochopitelná) i tendence po adjektivisaci těchto substantiv v přívlastkové funkci, ve funkci kvantitativního přívlastku. A tato adjektivisace je v případě typu pět stromů dávno dokončena.

Svědčí o tom:

1. Ustrnutí, vlastně ztráta flexe, původního číslovkového substantiva. Z původní flexe podle vzoru kost „zůstaly“ jakoby „tvary“ pět, pěti, ale ty se za flektované tvary vůbec necítí.

2. Přenesení skutečné flexe na počítané substantivum. Zdánlivou výjimku tvoří tu „genitiv“ v nominativu-akusativu (o tom níže).

3. Také adjektivum kvalifikační a vůbec další přívlastek se shoduje s tímto počítaným substantivem: těch pět malých stromků (a nikoli ta malá pět stromků).

4. V nářečích dochází někdy k řádné adjektivní flexi číslovky: s pětima stromama, řidčeji o pětich …, k pětim …

Zůstal tu z původního závislého pojetí jen „genitiv“ stromů v nominativě-akusativě. Ale ze samého faktu neflektivnosti číslovek pět, šest atd. plyne jasně, že jej nijak nemůžeme pokládat snad za řádný, vlastní genitiv adnominální. Není tu totéž pojetí jako v pětice (pateřice) chlapců! Naše příklady pět, šest … stromů jsou právě naopak jedním z ukazatelů, že genitiv počítaného množství je u nás podobně jako genitiv partitivní vlastně zvláštní pád, jak o tom ještě bude řeč.

Nemusíme sahat ani po nářečních případech typu s pětima stromama. I ze samého faktu neflektivnosti musíme vidět, že dnešní číslovky typu pět, šest atd. mají adjektivní povahu. Necítí se nijak jako flektovaný tvar, na němž by bylo něco závislé, nýbrž naopak: samy jsou svým neskloňováním závislé dnes na substantivu, které má řádnou flexi. Flexe je dnes tam, kde ji právem očekáváme, na určovaném substantivu, jehož kvantita se udává. Významovým jádrem výrazu bylo toto počítané množství nebo počítaná substantiva odedávna. A právě to mělo za následek i uvedené změny: adjektivisaci číslovkových substantiv a přenesení flexe na počítaný předmět, který se tak stává jádrem výrazu i po stránce formální.

Proti pojetí základních číslovek pět, šest atd. jako adjektiv nelze operovat tvrzením, že jim chybí formální vyjádření této „adjektivnosti“, t. j. flektivní shoda s příslušným substantivem (jakou mají číslovky dva, tři, čtyři a jakou vidíme v nářečních tvarech typu s pětima chlapcama). Flektivní shoda, obvyklá v našem jazykovém typu, není totiž pro adjektivum nijak podstatným formálním znakem. Podstatné je po formální stránce prostě to, aby se nějak vyjádřila jeho funkční sounáležitost k určovanému substantivu. Pří[118]vlastkové adjektivum vytváří se svým substantivem komplexní celek, novou pojmenovací jednotku, označení pro pojem užšího rozsahu. Srovnej stůl: zelený stůl nebo dřevěný stůl. (V přísudku se tento omezující znak rozlišovací vytýká — to se nás zde netýká, mluvíme o přívlastku —, ale nepřekvapuje, že adjektiva v přísudku mohou mít zcela jiné formální příznaky než v přívlastku.)

A tuto úzkou sounáležitost adjektiva k substantivu možno po stránce formální vyjádřit dvěma způsoby. Buď a) flektivní shodou, kongruencí (to je naše normální podoba adjektiva) — nebo b) právě naopak, neflektivností adjektiva: Ve výraze „adjektivum + substantivum“ se flektivní tvar odpovídající větné rekci vyjádří jen na substantivě, adjektivum jako slovo provázející je jakoby pod jeho patronací, tvar substantiva je zároveň jeho tvarem (pěti ve výraze pěti slovy je instrumentál plurálu neutra). Tato podoba adjektiva je normální, vlastně jediná v jazycích agglutinačních a na př. též v angličtině. U nás se s ní setkáváme jen výjimečně: měl šaty z prima látky, nářečně z extra faň látky, jeho (jejich) očima — a sem patří právě i kvantitativní adjektiva pět, šest atd.

U vyšších číslovek sto a tisíc úplná adjektivisace dosud provedena není. Obě uvedené číslovky jsou však na poloviční cestě k této adjektivisaci, nebo spíš už o něco dále (zejména sto). Můžeme totiž vždy spíše říci s těmi sto korunami, k těm sto korunám, o těch sto korunách nežli s tím stem korun, k tomu stu korun — a nejřidší bude asi lokálový typ substantivní (o tom stu korun). Podobně s tisíci korunami, k tisíci korunám, o tisíci korunách (v obecné češtině a v nářečích někdy i s tisíc korunama, o tisíc korunách!) — proti s tisícem korun, k tisíci korun, o tisíci korun. Substantivní pojetí (t. j. s flexí číslovky sto a tisíc) se tu ostatně drží spíš pro významové rozlišení: existují totiž stokorunové a tisícikorunové bankovky, kde jsou tvary o tom stu korun, o tom tisíci korun (= o té stovce, tisícovce) na místě.

Zmínil jsem se už výše, že jako kvantitativní přívlastek je třeba chápat i případy kolik, tolik stromů, mnoho, málo, dost peněz a pod. Dále je třeba sem zařadit též případy typu nic zlého, co dobrého (= kolik dobrého).

A nejen to: každé vůbec udání množství je třeba chápat jako kvantitativní přívlastek k určovanému jím substantivu, nejčastěji vyjadřujícímu látku. Tedy jak příklady Šmilauerovy typu tucet košil, kopa vajec, metr provazu (str. 176), kde jsou přívlastkově chápány příslušné genitivy (a nikoli udání množství), tak i podobné příklady Trávníčkovy (litr mléka, kilo masa, kousek chleba a pod. na str. 178), kde jsou rovněž závisle chápány genitivy (jako adverbiální „určení množství, jehož míra, počet se určuje“).

Jsou totiž i zde zřetelné formální náznaky toho, že podřízen je výraz udávající množství (kvantitu), nikoli naopak samo udávané množství, samo počítané substantivum:

Trávníček pokládá číslovky pět, šest … pro jejich neflektivnost už ne za substantiva, ale za adverbia (str. 565). Jako příslovečné určení nechává však přesto fungovat nikoli číslovku, nýbrž vedle ní stojící substantivum.

[119]1. Máme tu typ „většina, spousta … lidí stálo // stála // stáli(!) kolem“. Není tu tedy naprosto nutná jen shoda s výrazem udávajícím množství (spousta … stála), existuje dokonce i typ „podle smyslu“ (spousta lidí … stáli). Srovnej naproti tomu úplné formální přehodnocení po stránce mluvnické v typu „zeleň stromů byla …“ (proti „zelené stromy byly …“). To, co se podle své povahy vyjadřuje nejčastěji adjektivem, a to zelený, protože označuje znak na něčem, stalo se po mluvnické stránce skutečným substantivem. Nemůžeme říci analogicky podle našeho (řídkého sice, ale možného) typu „spousta lidí stáli kolem“ snad „zeleň stromů byly osvěžující“ (= jako by „zelené stromy byly …“).

2. Máme tu dosti častý typ (i v jazyce spisovném) ve většině případech, t. j. opět s přenesením flexe na počítané substantivum. Takové případy není dobré odbývat jen poukazem na t. zv. „atrakci“.

Tím méně lze pouhou atrakcí vysvětlovat případy typu o pěti stromech! Tady jde o zřejmé zneužívání termínu atrakce, jestliže se jí má rozumět (nenáležité) napodobení řádného tvaru ze sousedství. Vždyť pěti není dnes žádný lokál, aby ho tvar „stromů“ mohl „napodobit“.

Doopravdy tu nejde ani historicky o žádné „napodobování“ sousedního tvaru, nýbrž o to, že se flektivně zařazuje do větné skladby to, co je skutečným, t. j. významově závažným jádrem výrazu a co tedy má být jádrem i po stránce formální. Jeho kvantitativní určení si buď ponechává tvar původní (ve většině případech) — nebo tvarově ustrnuje, t. j. flexi vůbec ztrácí: v mnoha případech. Kdyby tu šlo o atrakci pořád živou — a nemá smyslu mluvit o syntaktických vztazích, leč jako o skutečně existujících, tedy živých —, musilo by se toto „mnoha“ napodobit jinak než tvarem na -ech!

3. O tom, že genitiv po udání množství není tu skutečný genitiv, t. j. pád adnominální, a tedy pád označující atributivní závislost a že proto jeho existence není podmíněna snad předchozím udáním množství, svědčí tuším dostatečně případy, kde stojí přímo po slovese, které je jinak jasně přechodné: piva, cigaret už koupil; vzal si čaje, čokolády a šel …

Setkáváme se tu zkrátka s genitivem partitivním, který není nijak podmíněn výslovným udáním množství. Je to pád především „látkový“ — a stejné povahy nabývá pak i pád „počítaného množství“. Vidíme na příkladech právě citovaných a na příkladech typu piva je!, piva bylo! (piva není, nebylo), že konkuruje s oběma pády přímými, s nominativem a akusativem. U ostatních pádů se snaží o řádnou flexi. Srovnej řídké hanácké s kopó vécama nevestačiš a citované spisovné ve většině případech.

Na druhé straně látka ovšem bývá často určována co do množství a „počítanost“ nelze vyjádřit bez počítání. Proto nepřekvapuje vázanost na udání množství. Ale to by nemělo zastírat pohled na povahu vzájemného vztahu mezi udáním množství a předmětem, látkou samou.

Že tu máme co činit u genitivu partitivního (a z něho vzniklého genitivu záporového) se zvláštním flektivním útvarem, t. j. pádem,[3]) vidět konečně nejen [120]z té jeho funkční konkurence s nominativem a akusativem, ale též z toho, že tam, kde tento náš pád s udáním množství souvisí nejméně, nabývá významu nominativu (akusativu[3]): chleba (sejra) leží na stole; mají chleba? (proti mají cukr?).

Zkrátka adnominálnost genitivu partitivního není podstatná, proto nelze pokládat tím jeho pojetí atributivní za podložené.

Je tudíž třeba chápat případy koupil tři soudky piva tak, že určovaným základem výrazu je tu skutečný objekt piva, jako v podobném typu piva už koupil, a udání míry třeba v tomto případě pokládat za kvantitativní přívlastek. A jako říkáme přívlastku vztaženému přes sloveso doplněk (přívlastek verbonominální), tak máme i kvantitativní doplňky: piva koupil tři soudky; zeleniny si můžeme vzít co chceme; peněz měl dost; jídla tam měli do aleluja atd.

Nejlépe dospějeme k správnému pochopení a hodnocení formy, vyjdeme-li napřed od významu. Není to cesta jediná a nutná, ale nejspolehlivější. Opřít se napřed o formu může znamenat, že se dáme svést zevnější shodou, tvarovou homonymií. To může vést k formalismu, t. j. k naivnímu formalismu, k nevlastnímu chápání formy: ke směšování na př. genitivu v typu „láhev piva“ a „barva (chuť) piva“ — ke směšování a k ‚předmětovému‘ chápání jak skutečného předmětu „koupil tři soudky na pivo“, tak zdánlivě stejného „předmětu“ (ale ve skutečnosti kvantitativního přívlastku) „koupil tři soudky piva“ (se skutečným objektem piva).

Na zvláštní povahu genitivu partitivního upozorňoval svého času sám Šmilauer (ČČF 1, 1942, 15n.), i když ho nazývá „adnominálním“. Všímá si mimo jiné toho, že nemůže být nikdy nahrazen adjektivem jako skutečný genitiv adnominální, a upozorňuje na jistou volnost slovosledovou (naše pozn.: ta je dána větnou funkcí, podle toho, jde-li o kvantitativní přívlastek, nebo doplněk: vzal si plnou hrst cigaret — cigaret si vzal plnou hrst). Šmilauer ovšem řeší ve zmíněném článku celý problém jinak, tak, jak to vidíme v jeho Skladbě.

*

Od tohoto kvantitativního přívlastku třeba odlišovat příslovečné určení míry. Můžeme je definovat s Trávníčkem jako „určení míry a množství děje nebo vlastnosti“ — tedy jako určení patřící ke slovesu nebo k adjektivu (jako je vůbec dobré ponechat v souhlase s tradicí pro každé bližší určení substantiva název „přívlastek“). Jde tedy o určení v tomto případě obecně přijaté a tradiční.

Jde o případy typu běžel 10 metrů za vteřinu, vážil (unesl) 100 kg, skočil 4 metry, vysoký (široký, hluboký) 5 metrů a pod.

[121]Je to vlastně pregnantně vyjádřené určení intensity, jehož problematikou se zde nebudeme blíže zabývat. Jenom tolik poznamenáváme, že určení intensity samo patří k t. zv. inherentnímu určení slova kvalifikujícího (slovesa nebo adjektiva). Je to bližší určení kvalifikační slova už samou svou povahou kvalifikujícího — slovesem totiž a adjektivem se kvalifikují substantiva (slovesa a adjektiva udávají jejich znaky). Toto inherentní určení je výslovné vyjádření znaku ve slovesném ději nebo v obsahu adjektiva už obsaženého: Kdo píše, jistě nějak píše (hezky nebo ošklivě, rychle nebo pomalu), kdo skáče, musí nějak skákat, co je zelené, vysoké, hluboké …, musí být nějak zelené, vysoké nebo hluboké a pod.[4]) — Je to určení označované ve školských učebnicích jako určení vlastního způsobu a bývá vyjadřováno v nejvlastnější podobě t. zv. vlastními adverbii, většinou adverbii z adjektiv kvalifikačních (dobře, krásně, hezky, pomalu, snadno; rád[5]).

Jedním jeho případem je také určení intensity: velmi zelený, mnoho pije, málo spí, píše rychle apod. Určení míry vznikne z tohoto určení intensity jednak tehdy, nahradíme-li zájmenné vyjádření měrou konkretní (vypije, vypil tři sklenice, skáče čtyři metry — proti zájmennému „daleko“) — jednak ovšem také změnou slovesného vidu: tak na př. mnoho pije, pracuje chápem jako určení intensity, ale vypil mnoho je (pro resultativní povahu vidu perfektního) udáním míry, zde je mnoho nutně zájmenným vyjádřením jisté konkretní kvantity, kdežto příklad mnoho pije lze chápat (vedle toho) jen jako určení intensity. Srovnej, že lidově lze říci tuze pije, ale ne tuze vypil.

 

Při správném chápání významového poměru mezi udáním kvantity a věcí, jejíž kvantita se udává, nebudou nás tolik překvapovat tu a tam se vyskytující výrazy, které tento poměr vyjadřují „logičtěji“ než to vidíme v normálním vyjádření formálním: „(povětří) třetí díl lípy (= akusativ pl.!) zvyvracelo“ (= povětří vyvrátilo třetinu lip; srov. LF 71, 286) — nebo: „ten trochu deště“ (Sládek).

Od určení vlastního způsobu třeba pak rozeznávat určení průvodních okolností (pracoval při špatném osvětlení, jel do Prahy se soudruhem NN a pod.). To už patří do určení relačního, vnějšího, které dělíme podle jeho povahy buď na určení přímé (předmětové) nebo na různá okolnostní určení adverbiální (místa, času, průvodních okolností, příčiny atd.).

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 3, s. 115-121

Předchozí Oldřich Králík: Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi

Následující Miroslav Roudný: O smysl „rodových jazyků“ v práci Stalinově