Dvojí vydání Husových kázání

Jiří Daňhelka

[Rozhledy]

(pdf)

-

Husovo kazatelské dílo stojí dnes v popředí našeho zájmu historického, kulturně historického i literárně historického a není tedy divu, když se na ně soustředí i zájem vydavatelský. Tento fakt lze dobře pochopit a snadno vysvětlit. Klement Gottwald vyjádřil náš poměr k husitskému revolučnímu dění známou větou: „Jestliže se náš národ znovu přiblížil k nejslavnější své husitské době, pak je to právě dnes“. Z této věty odvozuje Josef Macek (Tábor v husitském revolučním hnutí, I, Praha 1952, str. 9) základní požadavek, že „dějiny husitského revolučního hnutí jsou pro naši marxistickou historiografii prvořadým úkolem“. I ostatní společenské vědy mohou odtud vyvodit své prvořadé úkoly, a to především ty vědy, jichž se problematika husitského revolučního hnutí dotýká přímo a bezprostředně; na přední místo mezi [136]nimi patří beze sporu literární historie. Tyto úkoly lze těžko splnit beze zbytku, pokud není v míře co největší zpřístupněn pramenný materiál k všestranným dějinám revolučního husitského hnutí. Konečně i kdyby v této chvíli vzniklo takové na př. historické dílo, opřené o široký materiál obecně nepřístupný, splnilo by své poslání jen zčásti. Mohlo by totiž širší čtenářskou veřejnost, v níž je nutno počítat s jistým procentem čtenářů marxisticky neorientovaných, zaujmout, mohlo by ji i získat, ale nemohlo by ji přesvědčit. Že dvojitost působení díla má důležitou úlohu, na to lze uvést příklad nad jiné výmluvný. Klasické dílo Zdeňka Nejedlého o dějinách předhusitského zpěvu a o počátcích a dějinách zpěvu husitského má hodnotu nejen získávací — v Nejedlého rozboru a výkladu, ale i přesvědčovací (v kontextu doby, kdy dílo vzniklo, i usvědčovací) — v širokém materiálu, otištěném v přílohách. Právě proto nebylo možno Nejedlého výsledky kriticky přehodnocovat nebo nekriticky překrucovat, nýbrž jen pokrytecky zatajovat. — Zpřístupnění pramenů pro studium a poznání husitského revolučního hnutí je proto dnes obecným, zásadním a správným požadavkem seriosních historiků i literárních historiků, bez něhož se neobejde ani vědecká nebo na ní založená popularisační práce, ani plné a správné pochopení této práce. Vzniká řada dílčích úkolů, jejichž stupeň naléhavosti je sice různý, nikdy však není malý nebo pochybný. Pro správné poznání vstupní etapy husitského revolučního hnutí, období ideového zápasu, jehož ústřední postavou je mistr Jan Hus, stojí v popředí starý sice, ale dnes tím naléhavější požadavek, aby byly nově vydány Husovy spisy. Částečným splněním tohoto požadavku má být vydání základních pramenů pro poznání Husovy revolucionisující činnosti kazatelské, dvou jeho českých postil.

Dříve než přistoupíme k zhodnocení vydaných pramenů husovských, musíme si jasně uvědomiti ještě jeden požadavek. Žádáme-li totiž, aby byla vypracována díla, jež by bylo možno beze studu označit přívlastkem marxistická, musíme totéž žádat, pokud jde o pramenné studie a edice. Musíme bez výhrady požadovat, aby pramenné edice byly na výši současné textové a jazykové kritiky, heuristiky a interpretace. Posuzujeme-li edici kriticky, jsme nuceni zkoumati, zda plní tento požadavek; neplní-li ho, jsme nuceni hledati, proč je tomu tak a jaká by byla správná cesta k nápravě.

Hodnotíme-li s tohoto hlediska dvě vydané sbírky Husových kázání, můžeme konstatovati, že se vytčenému požadavku značně přibližuje edice Šimkova. Fr. Šimek vydal s názvem Mistr Jan Hus: Česká kázání sváteční (nakl. Blahoslav, Praha 1952, str. 58 a 262, cena Kčs 168; předmluvu napsal Dr Miloslav Kaňák) kázání, podle současného stavu bádání nesporně díla Husova, dochovaná nejlépe v rukopise strahovském (DE IV 23) a v tiscích z r. 1563 a 1564 a zlomkovitě v rukopisech jiných (musejním, plzeňském a brněnském). Vypustil jeden text, „Řeč na zvěstovánie Matky Božie a příščie našeho milého Jesu Krista“, o němž zjistil — v. Listy filologické 75, 1951, 27n. — že je to excerptum, také sice bez pochyby Husovo, ale téměř doslovně opsané ze staročeského Passionálu. Prostudování textu, textového aparátu, poznámek, slovníčku i literárně filologického vydavatelova úvodu vede k závěru, že Šimkova ediční práce je pečlivá. Jestliže lze připojit některé výhrady, jde jen o drobnosti, jimiž se nesnižuje skutečná hodnota edice, nýbrž jen vysvětluje, v čem Šimkova edice nedosahuje úplně té hodnoty, kterou chceme požadovati. — Šimek opouští dnes obvyklou praxi při vydávání textů staročeských, když v textu pracuje s místy porušenými opisovači. Porušené místo, pokud je v něm něco neústrojného navíc, otiskuje přesně v tom znění, jaké má rukopis nebo tisk, jehož text bere za základ, tedy v textu neopravuje na základě textové kritiky a to, co je neústrojně navíc, nevypouští, nýbrž dává do závorek a opravu uvádí v poznámkách textově kritických. Na př. na str. 19, ř. 5 textu: Neb ještě jestiť lepší lékařstvie … jest třeba rozuměti, že ještě je v rukopise nadbytečné — tisky je správně nemají — a čtenář je má pominouti. Čtenáři ne[137]filologové, kteří nemusí pracovat s textově kritickými poznámkami, jsou touto praxí rozptylováni a zbytečně sváděni k nesprávnému čtení a k nesprávné interpretaci. Je to tím nepříjemnější, když se čtenář v literárně filologickém úvodu nedoví, na základě jakých zásad je text vypracován. Z tohoto nedostatku úvodu plyne také čtenářova nejistota, proč jsou části textu tištěny kursivou. Ze srovnání s rukopisem se ukazuje, že kursivou je tištěno to (ne vždy zcela přesně!), co je v rukopise červeně podtrženo. Bylo by tedy prospělo věci, kdyby byl vydavatel vyložil své ediční zásady. — Vydavatelům staročeských textů i pracovníkům s nimi je známo, jak svízelná je práce s identifikací pramenů, autorem udaných i neudaných. Šimek se této práce zhostil čestně. Jistá nesrovnatelnost je u něho v tom, že někdy v poznámkách otiskuje paralelní text latinský, jindy nikoli; jistě byl veden snahou o úspornost, ale snad by nevyžádalo příliš mnoho místa dodržet zásadu dokládat textem příslušná místa všech pramenů mimo bibli (latinský text bible je totiž odborníkům obecně dostupný). Některá nedopatření v určování citátů jsou příliš drobná, aby mohla znehodnotit obšírné poznámky. Na př. str. 6, ř. 19 první část citátu je z Marc. 6, 11 a nikoli z paralelního textu v Mat. 10, 15, jak v textu uvedl autor; str. 5, ř. 22—23 jde citát dále, než je udáno, t. j. až za slova aby dělal a střehl toho; str. 6, ř. 36 slova neb v prutu železném je dodatek Husův, synonymní k slovům v metle železné, tedy to není součást citátu; str. 19, ř. 26—27 neurčen citát: 2. Cor. 9, 6; str. 12, ř. 8—10 není určen citát; atd. Práci pozdějších badatelů by usnadnilo, kdyby v edicích neurčená a snad dočasně neurčitelná místa byla v závěru poznámek vždy souhrnně uvedena (bohužel jsem si to ani sám neuvědomil při své poslední edici). — Text sám je vypracován i vykorigován pečlivě. Zastaviti se je třeba v některých případech u otázky kvantity. Každý vydavatel mívá zpravidla své názory; i když jsou opřeny o jeho vlastní materiál, nelze je vždy prohlásit za zásady obecně platné; i materiál má různou povahu a různou hodnotu. Otázka kvantity je jedna z nejspletitějších otázek historické mluvnice, a už proto by mělo dojít k vytčení zásadních směrnic pro ediční praxi a měly by být konkretně stanoveny zásady pro posuzování jednotlivých případů pravděpodobných (u Šimka je to na př. typ slúha, náděje, úžitek, úžitečný a pod.) i sporných (u Šimka na př. osídlo, vládař, vládařstvie, totíž, mohútnost a pod.). Stejně nutné je s obecnou platností rozhodnout případy, kdy se v textech — hlavně v opisech z 15. stol. — houfně objevuje, nejspíše zvratnou analogií (sr. Gebauer, Hist. ml. I, 224), -ie místo očekávaného -í (u Šimka na př. str. 5, ř. 24 k chvále Božie, str. 7, ř. 1 v milosti Božie a pod.). Je otázka, zda se vůbec má tato „spisovná hyperkorektnost“ zachycovati v edici. — Pokud jde o slovníček, je na něm opět patrná snaha o úsporu místa. Asi ze 40 prvních stran textu nenajde čtenář poučení o významu těchto slov: schrána, znamenati (sě), polehčiti, tróska, vrtký, protivný, vdešenie, umělý, od-/otbojovati, zevňutřní, těžiti, těženie, rozptýleti, nevýmluvný. Je jisté, že nemístná snaha o úsporu místa spadá nejčastěji na vrub nakladatelství, ale jistě důležitější je ohled na čtenáře. — Pokud jde o Šimkův literárně filologický úvod, je třeba konstatovati, že podává obvyklý popis rukopisů a jejich vnější problematiky, při čemž s úspěchem řeší základní otázky literárně historické, které souvisí s textem, především tu, kdy tato kázání Husova vznikla. Šimek dospívá k názoru, že vznikla v létech 1401—1403, v samých počátcích kazatelské činnosti Husovy, že ovšem do nich byly později vloženy některé věty ostřejšího tónu a že tyto úpravy nemusí nebo ani nemohou být dílem Husovým (jistě se to týká věty, v níž je narážka na přijímání pod obojí). Šimek přitom vychází ze Sedlákovy klasifikace spisů Husových, podle níž se v spisech nejstarších, vzniklých do r. 1405, objevuje jen umírněná kritika duchovenstva a nepatrný vliv Viklefův. Šimek byl by svůj názor podepřel, kdyby byl provedl zevrubný rozbor díla na základě srovnání s postilou z r. 1413. — Nepoučeného čtenáře může svést na scestí Šimkův [138]pokus, do úvodu neorganicky vsazený, o vysvětlení některých hláskoslovných zvláštností strahovského rukopisu. Často se vyskytující doklady pro ztrátu jotace po retnicích ho vedou k poznámce, že tento zjev je dosud obvyklý v nářečí hornoblanickém (odvolává se na známou Vydrovu monografii z r. 1923), kdežto prý měkčení koncového -t v nom. sg. feminin typu kost: kosť v témž nářečí obvyklé není. Šimek z toho sice nevyvozuje žádné závěry, ale tím více mate čtenáře, který by se byl ochoten domnívati, že se dá i jednoduchým jazykovým rozborem řešiti otázka autorství díla, aniž by si uvědomil složité poměry nářeční a hlavní otázku, zda připomenuté znaky charakterisují autora textů či jen opisovače. — Předmluva Miloslava Kaňáka je psána k tomu, aby se osvětlilo, „čím hovoří náboženské názory Husovy k dnešnímu člověku“, dodejme k příslušníku jedné církve — československé. Předmluva má ve své obecnosti svou vlastní problematiku a k edici samé ničím nepřispívá.

 

Šimkovu edici je nutno uvítati jako dobrý přínos k poznání Husa a jeho doby, jako dílo, které po ediční stránce vcelku vyhovuje požadavkům dnešní ediční praxe. — Totéž však naprosto nelze říci o druhé edici toho druhu, o vydání Husovy české sváteční postily z roku 1413 (Mistr Jan Hus: Postilla. Vyloženie svatých čtení nedělních. Podle Erbenova vydání s úvodem F. M. Bartoše k tisku připravil J. B. Jeschke. Spisy Komenského evangelické fakulty bohoslovecké, řada A, sv. 20, Praha 1952, str. 520, cena Kčs 150). Kdybychom toto vydání chtěli označit jako ediční čin, musili bychom vážně uvažovat o jakémsi ubohém stavu české filologie. Nezasvěcený čtenář musí mít z předmluvy F. M. Bartoše dojem, že česká filologie je od šedesátých let minulého století v hluboké krisi, zejména pokud jde o vydávání starších textů, a že vyvésti z této krise může jen přetiskování toho, co tehdejší generace, ještě buditelská, vykonala. Podle sdělení Bartošova (str. 5) hodlá Komenského bohoslovecká fakulta „zpřístupnit hlavní spisy Mistrovy široké veřejnosti“, a to „latinské v překladě, české v transskripci(!)“. Je to jistě program hodný chvály, stejně jako zásada, kterou si vydavatelé stanovili: „zde se odchýlíme od Flajšhanse, který překládal Husa do moderní češtiny, a přidržíme se jako vzoru K. J. Erbena, jehož vydání českých spisů Husových bude naším základem (kursiva J. D.).“ Jak si vykládají vydavatelé pojmy vzor a základ, je vidět z praxe. Jejich vydání postily je písmeno za písmenem text Erbenův, bez jediné opravy, jen s doplňky toho druhu, že citační odkazy k místům z bible jsou vsunuty do textu (!). Samostatnou prací vydavatele jsou rejstříky a slovníček. Není pochyby o tom, že Erbenovo vydání českých spisů Husových bylo ve své době (Postilla vyšla r. 1866) obrovský a průkopnický čin. Každý průměrný filolog však ví, že Erben jako vydavatel staročeských textů měl sice dar geniální prozíravosti (daleko předčil Prusíka, Hattalu i Pateru), ale že přesto byl prudkým kvasem české historické jazykovědy — hlavně zásluhou Jana Gebauera a jeho školy — zasažen leckterý detail jeho ediční praxe. Vydávat proto dnes Husovy spisy mechanickým přetiskováním Erbenova textu je neodpovědné. Bartoš nemůže to obhájit vysvětlením, že Komenského fakulta nechce „podávat spisy Husovy ve vydání kritickém a soutěžit tím s úkolem a programem Komise pro vydávání pramenů k dějinám náboženského hnutí v Čechách v 14. a 15. stol. při České akademii“. Vydavatelé by se totiž ani v nejmenším nestřetli s vydavatelským programem akademickým, kdyby se odvážili edičního minima: srovnat Erbenův text s rukopisem, z něhož Erben vyšel, a opravit Erbenovy omyly, prostě vyrovnat se na základě Erbena s požadavky dnešní ediční praxe. Vydání textu z jiného rukopisu než Horčičkova, z něhož vydával Erben, byl by také záslužný vydavatelský čin. Jestliže však na tuto práci historik a theolog nestačí, nesmí volit praxi, která bohužel byla v tomto případě uplatněna a kterou J. B. Jeschke v poznámkách (str. 477) eufemisticky nazývá „střední cestou“ mezi vydáním kritickým [139]a překladem do moderní češtiny. Jediná správná cesta je spolupráce s filologem. Nač máme vědecké ústavy a jejich pracovníky a spolupracovníky, nač školíme na universitách mladé kádry odborných pracovníků? Jistě ne proto, aby i v edičních podnicích vysokých škol byla pečlivá a odpovědná odbornost nahrazována laciným diletantstvím.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 3, s. 135-139

Předchozí Jaroslav Kuchař: Cenný příspěvek k teorii i praxi překladu

Následující Karel Horálek: K otázce jednoty jazyka a myšlení