K novému překladu Ruských národních pohádek

Rudolf Havel

[Kronika]

(pdf)

-

V posledním čísle Slova a slovesnosti, věnovaném teoretickým i praktickým problémům překladu, rozebírá J. Levý stále živou otázku překladu volného a věrného; i když to nevyslovuje přímo, přece z jeho studie (a ze zkušeností, které s překlady máme) vyplývá, že dnes nevyžadujeme od překladatelů věrnost i za cenu uměleckého zeslabení díla. A hned na začátku článku říká: „Nelze dosti zdůraznit, že překlad je dílo umělecké (proloženo zde), že nenadanému překladateli nepomůže sebevětší věrnost, ba naopak špatně pochopená věrnost může být v jeho rukou škodlivá“ (str. 63). Je samozřejmé, že uměleckým dílem není jen překlad básní, románů a povídek nebo dramat, ale také pohádek. Ty mají svou překladovou problematiku zvláštní, kterou nesmíme podceňovat. Překladatel si musí uvědomit to, čím se pohádka, zvláště pohádka národní, liší od jiné, umělé prózy, že má svůj zvláštní slovní a frazeologický fond a obrazové prostředky, typické jednak pro pohádky vůbec, jednak pro pohádky určitého národa, že má své výrazivo lidové i básnické, že její věta má svůj rytmus, jako jej má každá umělecká próza. Netřeba zde zdůrazňovat, že v pohádkách je často víc poesie než v leckteré básni. Zvlášť jsou nám drahé národní pohádky ruské, jejichž překlady mají u nás tradici již více než stoletou.

Máme před sebou Ruské národní pohádky Alexeje Nikolajeviče Tolstého, které v překladu Růženy Hořejší vydalo letos v červenci Státní nakladatelství dětské knihy v nákladu 30.000 výtisků. Není to první překlad klasických pohádek Tolstého u nás; už dvakrát předtím vyšel jejich překlad od Miroslava Heřmana (Svět sovětů 1947 a 1950). Mohli bychom jistě předpokládat, že nový překlad bude lepší než překlad dřívější, nebo alespoň stejně dobrý. Je přece povinností nakladatelství, aby se o úrovni překladu přesvědčilo alespoň letmým srovnáním s překlady staršími, zvláště když zadává práci jinému překladateli. Bude dobře, budeme-li mít několik překladatelů téhož autora, a třeba i téhož díla, ale musíme pečovat o to, aby umělecká úroveň překladů nových nebyla nižší než úroveň překladů starších. A to je právě případ ruských národních pohádek, vydaných pro naše národní školy.[1]

Hlavní vada překladu je, že jeho jazyk je ve slovníku, frazeologii i v skladbě střízlivý, všední, suše prozaický, že jeho větám chybí jakýkoli rytmus, že z něho zmizela téměř úplně pohádkovost. Jsou výjimky z toho, co jsem řekl, je zde i několik míst lépe přelože[190]ných než v překladu Heřmanově, ale to jsou výjimky.

Poslechněme si aspoň malou ukázku:

Jednou šel Andrej střelec na lov. Chodil a chodil celý den po lese, ale štěstí mu nepřálo, zvěř chytit nemohl. Bylo k večeru, jde nazpět — rmoutí se. Vidí — na stromě sedí hrdlička.

„Aspoň tuhle zastřelím,“ myslí si.

Střelil a zranil ji — svalila se hrdlička se stromu na sirou (sic!!) zemi. Andrej ji zdvihl, chtěl jí ukroutit hlavu a vložit si ji do brašny. Ale hrdlička mu povídá lidským hlasem:

„Nezahub mě, Andreji střelče, hlavu mi netrhej, vezmi si mne živou …“

… Andrej si vzpomněl, co mu přikazovala, udeřil ji máchnutím pravé ruky. Hrdlička dopadla na zem a proměnila se v dívčinu, v Marju carevnu ….

Pro zajímavost uvádím Heřmanův překlad téhož místa:

Jednou šel Andrej střelec na lov. Chodil, chodil celý den po lese, ale neměl štěstí. Ani ptáčka nespatřil. Už se chýlilo k večeru, když se smutně vracel domů. Najednou vidí: na stromě sedí hrdlička.

„Zastřelím aspoň hrdličku,“ pomyslil si.

Střelil a poranil ji. Hrdlička spadla se stromu na syrou zem. Andrej ji zvedl, chtěl ji zakroutit hlavičku a strčit do brašny. Ale hrdlička mu řekla lidským hlasem:

„Nezabíjej mě, Andreji střelče! Nech mi hlavičku, vezmi si mě živou ….

… Andrej si vzpomněl, co mu poručila. Rozpřáhl se a uhodil ji vší silou. Hrdlička spadla na zem a proměnila se v dívku, Marii princeznu ….

To je ukázka ze začátku první pohádky a objevují se v ní již všechny vady, jež jsou v knize někdy více, někdy méně nápadné, ale které vždy její uměleckou cenu snižují. Špatně chápaná věrnost překladatelská, přílišná závislost na ruském textu zaviňuje neobratnost ve vyjadřování, užívání slov a výrazů v češtině v daném kontextu nevhodných. Hrdlička se svalila (svalilas’), nezahub mě (ne gubi meňa; v češtině zvlášť v záporném imperativu zcela knižní, strojené vyjádření), udeřil ji máchnutím pravé ruky (udaril jejé pravoj rukoj naotmaš’; v češtině vyjádření násilné, nepřirozené), v češtině je běžný výraz zakroutit hlavičku při usmrcování holubů, nikoli ukroutit (svernuť), Marja carevna: nepřekládá ruské jméno, ruské slovo ‚carevna‘ je přeloženo chybně tím, že vlastně přeloženo není; české carevna znamená manželku carovu, ruské carevna znamená dceru carovu, princeznu, kdežto manželka carova je carica. (Tato chyba se táhne celou knihou a překladatelka si ji neuvědomila ani na str. 14, když překládá, že Marja carevna se narodila k tomu, aby se stala carevnou.) Podobných neobratností ve výraze, zaviněných snad i malou pečlivostí nebo malým smyslem pro výrazový odstín, je v knize mnoho. Citujeme-li je isolovaně, není jejich rušivý účinek tak silný jako v souvislém pohádkovém vyprávění: začal se ho vyptávat, jaký že to má zármutek (13, čto za kručina u nego takaja; Heřman: co ho trápí), obrátila carského rádce za ramena a zavřela za ním dveře (13, povernula carskogo sovetnika za pleči i dver’ zakryla; Heřman: carského rádce vystrčila a zavřela dveře), táhni pryč, pijáku z krčmy! (14, podi proč’, kabackaja tereben’; Heřman: táhni, krčemní povaleči!), proč chodím svobodný, neženatý (14, čego chožu cholost, ne ženat; Heřman: proč mám být svobodný, neženatý), ať pošle Andreje střelce na onen svět, aby poznal, jak se daří nebožtíku carovi (14, … uznat’, kak poživajet …; Heřman: … podívat se, jak žije …; zde naprosto nejde o to, aby Andrej poznal, jak se carovi vede, nýbrž aby to jen vyzvěděl, zjistil, aby to pouze viděl a oznámil pak caru na zemi; význam rus. znať nekryje se s čes. znát). To jsou příklady ze dvou stránek. Čtla překladatelka v českých pohádkách, že obři, které si princezna kouzlem přivolala, k ní přišli a zeptali se: „Co je libo? Čeho je třeba?“ (25); tak se kdysi ptávali v obchodech příručí, když chtěli být hodně uctiví. Je možné, aby se dívčina, které junák odnese zlatá jablka, probudila a zvolala na své stráže: „Vstávejte, byl u nás zloděj!“ (89)? Jakou si děti udělají představu, budou-li číst, že se kůň postaví Ivanovi „předníma nohama na plece“ (82)?

To je jen několik ukázek prostého vypravování, tedy vypravování bez zvláštností [191]pohádkového jazyka a stylu. Podíváme-li se na tuto stránku překladu, nedopadne o nic lépe. Ustálená rčení a obrazy, běžné i v českých pohádkách, převádí překladatelka většinou správně (kde se vzal, tu se vzal a pod.). Jakmile však jde o zvláštnosti, za které nelze jednoduše dosadit český ekvivalent a kde záleží na umělecké invenci, kde je třeba jemnějšího vkusu a vcítění, překladatelčiny prostředky ztroskotávají. Překládá sice žába skákalka nebo zlatohřivý kůň, poněvadž oba názvy vznikly mechanickým překladem (ljaguška-skakuška, kon’ zlatogrivyj) — pro výraz mladicí jablka a pro jméno pták Ohnivák má oporu v Erbenovi —, ale Sivka-burka, kot-bajun, pro které nemáme rovnocennou náhradu, nepřekládá vůbec. Pak ovšem pohádková přivolávací formule: „Sivka-burka, veščaja kaurka, stan’ peredo mnoj, kak list pered travoj!“ dopadne v překladu takto: „Sivko-burko, moudrý hnědáku, staň přede mnou jako list před travou“ (72). Kouzlo zaříkadla, které kromě rytmu a částečně i vnitřních rýmů ztratilo i srozumitelnost, je-li vysloveno po prvé, je zcela porušeno (nejde zde totiž o zaříkávadlo, jehož část je záměrně složena z nesrozumitelných slov). Heřman překládá Sivka-burka v názvu pohádky O šedohnědém koni, ve vypravování pak koníček-hnědáček a jeho překlad zaklinadla zní: „Koníčku-hnědáčku, moudrý siváčku, zjev se přede mnou jako list před trávou!“ (Kot-bajun překládá Heřman zcela volně kocour chytrá hlava.)

Z překladu R. Hořejší zmizely téměř vnitřní rýmy a asonance spojené s rytmem věty, které jsou v národních báchorkách A. N. Tolstého tak typické a které jsou důležitou a organickou částí jejich stavby. Nezmizely jistě úplně, objeví se tu a tam (přijeli se(!) ženami nastrojenými, vyšňořenými, načerveněnými, s vlasy[2] do černa nabarvenými, 63; práci hledáš — nebo se k ní nemáš, 65 a pod.). Užije-li překladatelka rýmů nebo asonancí, užije jich vždy na tom místě, kde jsou v originále; nikdy jich neužije na jiném místě. Protože však všechny rýmy originálu nezachovává, proto je její překlad na vnitřní rýmy tak chudý. Překlad Heřmanův je v tom pravým opakem. Ani Heřman neužívá sice rýmů přesně tam, kde je má originál, ale užívá jich také na jiných místech, a proto je jejich poměr u originálu a jeho překladu vyvážen; snad jich má Heřman dokonce o málo víc než originál, ale je jich vždy užito s rozvahou; překlad jimi není zatížen, jak by se mohlo snadno stát překladateli začátečníku. Uvedu alespoň dva příklady, abych ukázal, jak je překlad ochuzen, není-li užito rýmů, které originál má, a na druhé straně, že není ublíženo originálu, užije-li jich překlad navíc, třebaže nemůžeme plně souhlasit s rozmnožováním obrazů v překladě: Mužičok s nogotok, boroda s lokotok, sel vozle byka, vynul nož točonyj, načal mjaso porezyvať, v česnok pomakivať, pokušivať da pochvalivať.

Hořejší:

Mužíček jako paleček, bradu jak lokýtek, sedl si k býku, vyňal broušený nůž, začal si krájet maso, namáčet je do česneku, pojídat a pochvalovat si. (29)

Heřman:

Mužíček jako nehýtek s vousy až po lokýtek si sedl vedle býčka, vytáhl mu z boku nabroušený nůž a začal maso ukrajovat, v česneku je obalovat, v ústech mlsně převalovat, dobré jídlo pochvalovat.

Užívá-li Heřman rýmů i tam, kde je originál nemá, je to zpravidla na místech důležitých nebo na místech, která jsou zdůrazněna jinými uměleckými prostředky než rýmy (rytmem, básnickými obrazy, poetismy a pod.). Srovnejme mistrovsky zkratkovitý a básnicky působivý obraz bitvy v ruské pohádce s oběma překlady:

Andrej vynul dudku, zadudel — pojavilos’ vojsko: i konnica i pechota, s puškami, so znamenami. Načal’niki skačut, prikaza ždut. Andrej prikazal načinať sraženije. Muzyka zaigrala, barabany udarili, polki dvinulis’. Pechota lomit carskich soldat, konnica skačet, v plen zabirajet. A so sta korablej puški tak i b’jut po stoličnomu gorodu.

[192]Hořejší:

Andrej vyndal píšťalku, zapískal — a objevilo se vojsko: i jezdectvo, i pěchota s děly a prapory. Velitelé cválají, čekají na rozkazy. Andrej rozkázal zahájit bitvu. Muzika zahrála, bubny zabubnovaly, pluky se pohnuly vpřed. Pěchota drtí carské vojáky, jízda se žene a bere je do zajetí. A sto lodí střílí z děl na hlavní město. (37)

Heřman:

Andrej vytáhl píšťalku, zapískal — a objevilo se vojsko: jízda a pěchota, kanony a prapory. Velitelé stojí v šiku, rozkaz splní v okamžiku. A Andrej už k bitvě velí. Hudba hraje, bubny víří, nabíjejí kanonýři. Pěchota se vpřed už dere, do carových mužů pere, jízda jede, klusá, letí, nepřítel jde do zajetí. A ze sta korábů pálí kanony proti sídelnímu městu.

Jak suché, studené, prostě referující je líčení „věrného“ překladu R. Hořejší; volný překlad Heřmanův je poněkud přepoetisován, ale je plastický, naplněný vzruchem, umělecky vyvážený, a proto přes všechny rozdíly nakonec obrazu originálu mnohem bližší.

Nemohu již vypočítávat, ke kolika a k jak nejasným, nepřirozeným a nebásnickým obrazům přivedla překladatelku snaha po věrnosti, po doslovném překladu. Nemohu vypočítávat ani neživé, knižní, ba papírové výrazy, které její střízlivý, referentský jazyk ještě zatěžují, ani konečně doklady na to, jak malý smysl má překladatelka pro slovesný vid. V tom všem by se zcela ztratilo těch několik slov a výrazů, jež jsou přeloženy chybně. Musím však upozornit alespoň na jednu „chybu“, která zasahuje přímo ducha českého jazyka: Car poslal vyzvědět, „šel-li Andrej tam — nevím kam“ atd.; poslové se vrátí a oznamují: „Andrej střelec chodil tam — nevím kam“ atd. (37; Andrej strelok chodil tuda — ne znaju kuda …).

Nový překlad ruských národních pohádek se zdaleka nevyrovná dřívějšímu překladu Heřmanovu, přestože i ten má své nedostatky a potřeboval by na některých místech revisi.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 4, s. 189-192

Předchozí Miloslav Krbec: Dobrovský o českém přízvuku

Následující Redakce: Nové publikace