Odpověď na kritiku typologie

Vladimír Skalička

[Rozhledy]

(pdf)

-

Akad. F. Trávníček se na stránkách Naší řeči (36, 1953, str. 134 násl.) opětovně zabývá t. zv. typologií a dochází tentokrát k závěru, že typologie „se stala přisluhovačkou imperialismu“. Tak ostře postavil F. Trávníček věc po prvé. Dříve přiznával typologii význam praktický a ilustrativní (Tvorba 20, 1951, 1125: „Je zajisté možné a užitečné srovnávat českou strukturu se strukturami jinými za účelem praktickým, k usnadnění učení cizím jazykům.“ A dále: „Znalost struktur cizích vzdálených jazyků pro poznání struktury české jistě význam má, avšak jen omezený, řekl bych pomocný, ilustrativní“), teoretický a praktický (Tvorba 21, 1952, seš. 1, obálka: „To je postup neodpovídající skutečnosti, a to tím více, že uznávám význam typologie nejen praktický, nýbrž i theoretický, který soudruh Skalička zcela zamlčuje“) nebo jen empirický a praktický (Naše řeč 35, 1951/2, 172—173: „Takové poznatky (různá tvoření množného čísla a p.) jsou zajisté užitečné pro učení cizím jazykům, ale naprosto z nich nelze vyvozovat, že je typologická theorie, jak praví s. Sgall, v souladu s potřebami praxe neboli že se tím typologická theorie osvědčuje v praxi. Není to možné prostě proto, že tu nejde o typologickou theorii, nýbrž o pouhou zkušenost, empirii, o zjištění základních jazykových faktů, existujících výrazových prostředků … Jestliže jsem tedy přiznal užitečnost typologické empirie, ale neschvaluji typologickou theorii, není v tom žádný rozpor, neboť empirie není theorie, nijak nedokazuje správnost theorie“) anebo konečně jen praktický (Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university I, 1952, 1—2, str. 15: „Nepochybně má typologie význam pro praktické učení jazykům cizím, ale protože se [73]typologie pokládá za vědu, za odvětví vědy o jazyce, ptáme se, jaký prospěch přináší vědeckému poznání jazyků“).

Názory F. Trávníčka na typologii nejsou jednoznačné (jak může schvalovat pro vyučování něco, co slouží imperialismu?). Ale jeho obvinění typologie z přisluhování imperialismu je příliš vážné. Zasahuje nejen mne, ale i řadu vážných prací pokrokové vědy sovětské. A proto bych chtěl říci několik slov.

Typologie, nauka o podrobnostech a rozdílech jazyků, je nauka velmi stará, sahající svými počátky do začátku 19. století (není tedy přiléhavý obrat F. Trávníčka „oba tyto nové směry, t. j. idealistická strukturalistická fonologie N. S. Trubeckého a typologie“). Ve styku se srovnávacím jazykozpytem byla brzy v postavení chudé příbuzné (ve škole mladogramatické); brzy byla uznávána za rovnoprávnou (v dobách Boppových), ba bývala stavěna na vedoucí místo, jak ji tam nesprávně postavila škola Marrova. Nejsilnější tradici v typologii mělo Rusko, jak je to dáno bohatstvím různorodých jazyků. V dnešní postalinské sovětské vědě má typologie význačné místo, i když se vůči ní vyžaduje zlepšení atd.

Názorů na typologii bylo tedy více. Nový je však názor F. Trávníčka.

Co F. Trávníček typologii vytýká? Dá se to sestavit asi takto:

1. Typologie staví na roveň studium jazyků nepříbuzných se studiem jazyků příbuzných. 2. Typologie zkoumá jazyk beze vztahu k dějinám národa. 3. Typologie vidí v jazyce „slepenec“. 4. Typologie je synchronická.

Podíváme se na jednotlivé body:

 

1. F. Trávníček praví (str. 138): „Idealistická strukturalistická fonologie N. S. Trubeckého a typologie stavějí na roveň studium jazyků nepříbuzných se studiem jazyků příbuzných.“

Především bych chtěl uvést slova předního sovětského jazykovědce V. V. Vinogradova, který praví:[1] „Zároveň s historickosrovnávacím zkoumáním příbuzných jazyků je možné a dokonce nevyhnutelné srovnávací (sravnitel’noje ili sopostavitel’noje) zkoumání jazyků odlišných systémů. V této oblasti se škodlivý vliv „teorie“ N. J. Marra projevoval zvlášť ostře. Oblast srovnávací typologie byla úplně nakažena principy nemarxistické metodologie. Tu vládly metody protihistorického překroucení jazyků do umělých stadiálně syntaktických schemat vývoje, provádělo se mechanické navlékání různorodého materiálu na jednostejné „pojmové kategorie“ a dělalo se i mnoho jiného v tomto pochybném stylu. Sovětská jazykověda má za úkol vypracovat přesné metody srovnávacího studia nepříbuzných jazyků, s uvážením specifických zvláštností každého národního jazyka, vnitřních zákonů jeho vývoje a svéráznosti historie daného národa. Srovnání systémů dvou jazyků, na příklad ruského a kteréhokoli jiného z národních jazyků Sovětského svazu, je cenným metodickým prostředkem naučení jazyku s jinou gramatickou stavbou. Tím způsobem v této sféře, ve sféře metodologie i metodiky zkoumání jazyka se objevují před sovětským jazykozpytem nové horizonty a vznikají nové, ještě neřešené úkoly.“

Zde je lapidárně postavena celá problematika, i nevyhnutelnost typologického studia, i potřeba nové práce. Zamítá se přirozeně marrovské pojetí stadiální typologie a vyslovuje se požadavek pro budoucnost — vytvoření typologie nové.

A s tím je třeba souhlasit. Typologie má své místo vedle historickosrovnávacího jazykozpytu, doplňuje jej. Jazyky blízce příbuzné jsou přirozeně typologicky blízké, příbuzné jazyky, které žijí od sebe odtrženy, mohou se typologicky vzdalovat, ano některé jazyky se mohou typologicky zcela proměnit — jako na př. angličtina.[2] Otázka [74]„stavění na roveň“ při tom nemá vůbec smyslu. Že pak jazyky nepříbuzné mohou mít podobnou stavbu, je fakt dobře známý na př. těm, kdo se zabývají na př. některými jazyky Sovětského svazu, ugrofinskými, turkotatarskými a jinými, nebo zase jazyky jihovýchodní Asie nebo jazyky Súdánu a j.

2. Další Trávníčkovou výtkou je to, že typologie nezkoumá českou mluvnici v souvislosti s národními dějinami a nedbá svébytnosti českého národa.

Tato námitka byla by na místě, kdyby stálý zřetel k národním dějinám a k národní svébytnosti byl při gramatických výkladech něčím běžným, něčím, co dovedeme snadno dokázat a sledovat. Avšak k tomu se teprve dostaneme. V. V. Vinogradov v uvedené pasáži správně to stanoví jako velký úkol budoucnosti. Kdybychom chtěli zamítat všechny práce, které neuvádějí mluvnické zjevy v souvislost s národními dějinami, co by z nich zbylo? Co by zbylo na př. z jinak dobré Trávníčkovy Mluvnice?

Připomínám, že ukvapené závěry tohoto druhu způsobí vždy více škody než užitku. Nejvýznačnějším příkladem na to jsou, jak známo, výklady školy Marrovy. Nezdařené a zavádějící jsou však i výklady, které spojují jazyk s historií jen slovy. Tak F. Trávníček píše:[3] „Rozlišování kategorie jmen životných a neživotných je proti jejich původnímu nerozlišování zřejmý odraz zvýšení výrazových potřeb.“ Stejně nedoložené a zavádějící je chápání jazykového pokroku ve vývoji k jednoduchosti, jak to kdysi chápali dánský anglista Jespersen a pražský romanista Skála-Rocher. To opakuje F. Trávníček v Slavii na uvedeném místě: „Ve vývoji slovanské deklinace se pozoruje značné zjednodušování původních velmi rozmanitých forem … (není to úpadek) … Můžeme v tom naopak spatřovat následek stejné tendence, která má funkční smysl, totiž aby tvary různých jmen mající stejnou syntaktickou platnost měly u všech jmen stejnou podobu. Při tomto předpokladu je stejnost vývoje zcela pochopitelná. Proti původnímu stavu, kdy se jedna a táž syntaktická platnost vyjadřovala formami rozmanitými, znamená dnešní tvarová uniformita nesporně zvýšení výrazové schopnosti, výrazové zpřesnění.“ Ale musíme se ptát F. Trávníčka, zrovna jako Jespersena a Rochera, proč tedy vzniklo to bohatství forem ve slovanských jazycích, proč má zvláště čeština to množství deklinací? Upadala snad čeština do XIV. století? A protože F. Trávníček stanoví to pravidlo obecně, musíme se zeptat: Jsou snad slovanské jazyky pozadu proti velmi pravidelné angličtině? Je snad angličtina vzorem moderního jazyka, jak soudil Jespersen? Má snad čeština se svými nepravidelnostmi být považována za zaostalou? Do jakých absurdností nás přivede takové ukvapené a schematické řešení!

3. Dále vytýká F. Trávníček, že typologie vidí v češtině slepenec. Praví (str. 136): „V pojetí typologickém však není český jazyk výsledek tvůrčí práce českého národa, není prvním ze čtyř jeho znaků, nýbrž je to jen pestrá směsice nejrozmanitějších prvků, slepenec z prvků všech jazyků na světě. Typologie nezkoumá český jazyk, jeho strukturu a vývoj, v nerozlučném spojení s českým národem, pomíjí jeho národní svébytnost a vidí jej očima kosmopolitismu. Tím se stala typologie přisluhovačkou imperialismu, který prohlašuje národní svébytnost jazykovou a kulturní za zastaralou, za přežitek minulosti, usiluje o to, aby umrtvil vůli národů hájit svou svrchovanost proti imperialistickému barbarství a otroctví.“

Oč tu vlastně jde? Typologie usiluje o to, aby pomohla poznávat jazyky druhých národů. Chce zjistit, v čem se jednotlivé jazyky, i evropské i neevropské, i jazyk veliké Číny, i jazyky afrických černochů, i jazyky slovanské, i jazyky národů, které se probouzejí z mdloby útisku — v čem se tyto jazyky podobají a v čem se od sebe liší. Pomáhá tedy stavět most internacionalismu mezi nimi — a to má být umlčeno jako kosmopolitismus a služba imperialismu?

[75]Snadné, ale nesprávné je vykládat jazyk jako jednoduchý, jednotvárný útvar. F. Trávníček praví ve své recensi mé knihy (Tvorba 20, 1125): „Tu (při vyučování) nepochybně dobře poslouží autorovy výklady o tom, že se v arabštině tvoří množné číslo od podstatného jména kitábun (kniha) nikoli zvláštní pádovou příponou jako v češtině (knihy proti kniha), nýbrž změnou hláskové podoby uvnitř slova: kutubun“. Ale takový výklad by neposloužil, je nesprávný a není můj. V arabštině se tvoří množné číslo u některých podstatných jmen „změnou hláskové podoby“, u jiných koncovkou, jako v češtině.[4] V tom se tedy arabština češtině částečně podobá, částečně nepodobá.

 

A tak jednotlivé jazyky mají některé jevy podobné jevům jazyků druhých, jiné odlišné od nich. Z toho vyplývá mimo jiné, že se jazyky nedají podle typologických zřetelů klasifikovat. Velmi správně se připomíná v sovětské vědě, že typologie nemá hodnotu klasifikační — že tedy jediná klasifikace je klasifikace genetická. Na př. A. V. Desnickaja[5] zdůrazňuje, že typologická klasifikace je nemožná, protože vlastnosti jednotlivých jazyků se překrývají. Podobně se vyslovuje J. S. Maslov.[6] Podobně se vyjadřuje A. S. Čikobava.[7]

Jaké jsou důvody a důsledky této these? Dobře to vyjadřuje A. S. Čikobava:[8] „jasné morfologické typy je těžko rozhraničit: v aglutinačních typech se objevují elementy flexivnosti a naopak ve flexivních jazycích nejsou vyloučeny zjevy aglutinačního řádu“. Konstatuje tu, že morfologická klasifikace nemůže být nazvána klasifikací vědeckou, ale že má přesto určitý noetický význam (který pak dále vykládá).

V jednom jazyce jsou tedy prvky různých typů — a to konstatují autoři statí o různých jazycích, popisujíce tyto jazyky.

Tak B. A. Serebrennikov[9], posuzuje Čikobavův úvod do jazykozpytu, praví: „Nepřesné je i tvrzení autora, že všechny ugrofinské jazyky patří k aglutinačním; speciálně ve finském jazyce jsou elementy flexivnosti velmi význačné“ (tuto poslední thesi jsem obšírněji rozvedl ve své práci Zur ungarischen Grammatik, Praha 1935).

V SSSR se připravuje, především péčí S. B. Bernštejna, kniha „Osnovnyje voprosy bolgarskoj grammatiki“. — Aby kniha mohla být předem prověřena, byl vydán prospekt, k němuž došly písemné připomínky, a uspořádána diskuse.[10]

Druhá ze šesti částí knihy má mít název Obščij charakter grammatičeskogo stroja bolgarskogo jazyka. Prospekt (str. 123, 127) uvádí zde pro bulharštinu typologické složky flektivní, analytické (to odpovídá mému termínu isolační), vnitřně flektivní, aglutinační. Této partii přisuzuje Bernštejn (str. 16) „velký význam“. Diskuse o tomto bodě se zúčastnili J. V. Češko, E. A. Jakubinskaja, T. P. Rybal’čenko, J. S. Maslov a týkají se ho i písemné odpovědi Institutu bulharského jazyka Bulharské akademie věd a slavistické katedry filologické fakulty Karlovy university (str. 23, 39, 43, 59, 109, 111). Všechny diskusní příspěvky berou věc vážně, podrobně o ní diskutují, popírají či [76]zdůrazňují jednotlivé body — ale žádný se nepozastavuje nad věcí samou, tím méně aby tu hledal slepenec a kosmopolitismus.

Také ruština má různé typologické složky. V. V. Vinogradov nacházel tu prvky analytičnosti i synthetičnosti, i aglutinace.[11]

Vidíme, že pracovníci různých oborů jazykovědy nalézají u svých jazyků různé typologické složky. Není třeba v tom vidět „kosmopolitický slepenec“. Naopak, jazyk jako výtvor dlouhých staletí může uplatňovat v sobě různé principy. A. S. Čikobava se domnívá[12], že elementy flexivnosti v jazyce aglutinačním — jako na příklad v gruzínštině — jsou sekundárního původu.

Ať již souhlasíme s touto thesí Čikobavovou či ne, jedno je jisté: pokud se jazyky typologicky proměňují (srov. výše), děje se to ponenáhlu, jazyky přebírají ponenáhlu další a další elementy nového typu. A. S. Čikobava uvádí jako příklad angličtinu:[13] „Anglický jazyk se ještě nestal kořenným, ale velmi silně postoupil v tomto směru za posledních deset století.“ V takových případech je koexistence více typů v jazyce nutná.

4. Konečně vytýká F. Trávníček typologii, že je synchronní, to znamená, že pomíjí historii. Pomíjet historii je jistě chyba a jistě má pravdu Čikobava, když zdůrazňuje,[14] že jazyk lze vědecky chápat jen na základě historického vývoje. Ale k tomu připomíná, také správně, B. A. Serebrennikov,[15] že je třeba přiznat plnou vědeckou cenu takovému relativně statickému popisu, jakým je akademická Grammatika russkogo jazyka. Asi stejné úkoly jako ruská mluvnice sovětské akademie klade si mnoho a mnoho mluvnic, kromě jiných i česká mluvnice F. Trávníčka. Autor sám praví v úvodu k této mluvnici:[16] „Jde mi nejen o zjištění jednotlivých jevů a faktů, nýbrž též o jejich vzájemný vztah, o jejich místo v celkové soustavě výrazových prostředků, o celostní (strukturální) poznání spisovné mluvy. Z této snahy vyplývá zcela přirozeně to, že vycházím důsledně z dnešního jazykového stavu a k dějinnému vývoji českého jazyka přihlížím potud, pokud přispívá k osvětlení stavu dnešního. V hláskosloví, kde se dosud synchronického zpracování dbalo nejméně, vycházím ze srovnání hláskového stavu v tvarech týchž slov a ve slovech etymologicky příbuzných.“ Je to tedy popisná mluvnice s nesoustavnými připomínkami historickými. Nikdo jistě nemůže popřít, že taková kniha je užitečná.

Moje popularisující knížka Typ češtiny popisuje současnou češtinu, ale odborník ví, že se tu opírám o své starší práce, především o Vývoj české deklinace, Praha 1941, kde se snažím sledovat proměnu tvarů. A i kdyby to nebylo, je vždy užitečné pro popisnou mluvnici poznat typologické zařazení jednotlivého jazyka. A. S. Čikobava o tom praví:[17] „Známe-li morfologický typ jazyka, můžeme vytušit, jaká bude stavba a soustava větví gramatiky daného jazyka. Studujíce gramatickou stavbu aglutinačních a flexivních jazyků, věnujeme jistě velkou pozornost morfologii. Ale gramatika kořenného jazyka nezáleží tolik v morfologii: nejvíce váhy tu má syntax. A tak objasnění toho, k jakému morfologickému typu patří daný jazyk, má význam pro sestavení [77]popisné gramatiky daného jazyka.“ A o takové stanovení mi v mé knize právě šlo.

V jedné věci mi byla kritika F. Trávníčka užitečná, i když nebyla správná. Třetí pád chlap-ům se nedá dělit na spojení 2. pádu chlapů a -m, 1. osoba množného čísla dělá-me se nedá dělit na spojení 1. osoby jednotného čísla dělám a -e (v Typu češtiny 59 mluvím tu o možnosti, náznaku), ale ne proto, že by taková změna v dělení slova nebyla možná, ale že není pro to dostatečného podkladu (jen dva pády, resp. dva slovesné tvary se tak sobě podobají). Na typologickém obraze češtiny se tím ovšem nic podstatně nemění.

Končím. Má typologie, jako typologie vůbec, jistě není bez chyb. Rád jsem přiznal, když vyšla první kritika F. Trávníčka ve 21. ročníku Tvorby, chyby, kterých bude třeba se napříště vyvarovat; především jisté náchylnosti k samospasitelnosti typologie. Ale diskusi o typologii není možno považovat za uzavřenou.[18] Ukazuje to i příklad sovětské vědy, která, jak jsme viděli, dosavadních výsledků typologie užívá a vážně o ní uvažuje.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 2, s. 72-77

Předchozí Alois Jedlička: Nové sovětské práce o otázkách stylu a stylistiky

Následující František Trávníček: Poznámky ke Skaličkově odpovědi