K palatalisaci souhlásek v staré češtině

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

-

Cílem fonologie, jak ji pěstovali také stoupenci Pražského linguistického kroužku, byla nejen charakteristika jednotlivých sychronních fonologických systémů, nýbrž i zjištění obecně platných fonologických zákonů, k nimž se mělo dospět srovnáním zvukové stavby různých jazyků. Podobné generalisace jsou ovšem vždy nebezpečné proto, že se ve velkém počtu fonologických systémů dosud neprozkoumaných nebo i v materiálu již známém lehko mohou objevit fakta, jež jsou v rozporu s vysloveným zákonem. Platnost takto obecně formulovaného zákona je proto velmi často podmíněna stavem našich znalostí. Neznamená to ovšem, že je třeba zříci se hledání obecných zákonů; podle našeho názoru je možno zjistit některé velmi všeobecné fonologické zákony, kterým je podřízena zvuková stavba jazyků (jedním z nich je na př. zákon, že fonémy musejí být od sebe zřetelně odlišeny), je však třeba vždy postupovat s krajní opatrností a s bedlivým přihlížením ke konkrétnímu materiálu co největšího počtu jazyků. Strukturalistická fonologie mimo jiné často chybovala právě tím, že obecné závěry formulovala předčasně, na základě neúplného materiálu, bez empirického ověřování. Pokusíme se to ukázat na jedné thesi N. Trubeckého.

V základním fonologickém díle N. Trubeckého Grundzüge der Phonologie čteme v odstavci o měkkostní korelaci souhlásek (str. 123) toto tvrzení:

„V jazyce s měkkostní korelací je vždy nejpodstatnější ‚barva‘, ‚timbre‘ souhlásky a ze všech ostatních artikulačních vlastností se přihlíží jen k těm, které jsou určitému konsonantu a jeho ‚partneru‘ společné. Z toho mimo jiné vyplývá, že v takovém jazyce je sotva možná palatální řada jako autonomní lokalisační řada: chápe se vždy jako ‚změkčená apikální‘ nebo ‚změkčená gutturální‘ řada“.[1]

[106]Tato poučka N. S. Trubeckého je podle našeho názoru příkladem neoprávněného zevšeobecnění. Platí pravděpodobně ve velké většině případů, rozhodně však ne vždy. Pokusíme se to dokázat na materiálu staré češtiny.

Staročeský souhláskový systém měl ještě na rozhraní 13. a 14. století jako dva nejdůležitější vztahy (korelace): vztah znělosti, zachovaný do dnešní češtiny, a měkkosti, jenž zanikl postupně ve 14. století. Tento druhý vztah byl zvláště důležitý a určoval ráz nejen konsonantismu, nýbrž i vokalismu a jeho změn. Prostupoval řadu retnou, zubodásňovou a sykavkovou; přitom tupé sykavky, jež netvořily v měkkostním ohledu páry, byly pociťovány jako nepárové měkké. Mimo měkkostní vztah plně zůstávala řada hrdelná, jejíž členy byly pociťovány jako nepárové tvrdé.

V této souvislosti nás zajímá, že zubodásňová řada kromě r, tedy t, d, n, l, byla plně zapojena do měkkostní souhláskové korelace. Palatalisované modifikace těchto souhlásek, t', d', ń, l', byly součástí měkkostního vztahu, jejich poměr k párové tvrdé hlásce byl naprosto stejný jako poměr na př. ź : z (k l'emieźu: k vozu), ḿ : m (źeḿu : źimu) atd. Palatalisované souhlásky t', d', ń, l' nebyly jen variantami, poněvadž palatalisovaná zubodásňová souhláska mohla být v témž hláskovém okolí jako její párová souhláska tvrdá; na př. t'ekú (t'éci) : útek (tkáti), ved'emy : sadem (sad) a pod.

V české historické mluvnici se rozlišují u zubnic různé odstíny měkkosti, obyčejně tři: t, t', ť; d, d', ď; n, ń, ň; ł, l, ľ.[2] Jde nám nyní o to, zjistit, v jakém poměru jsou tyto odstíny k obecnému rysu staročeského konsonantismu — k měkkostnímu vztahu souhlásek.

Skutečně palatální ň lze ve staré češtině předpokládat jednak již pro nejstarší dobu jako střídnici za praslov. skupinu nj, jednak pro dobu pozdější jako střídnici za ń před vokály i a ě.[3] Existenci palatalisovaného ń je nutno předpokládat již pro období zániku jerů, kdy palatalisované varianty souhlásek před samohláskami přední řady nabyly významotvorné platnosti (dańь : dánъ dává dań : dán). O fonetické totožnosti hlásek ň a ń není možno uvažovat proto, že se obě projevily ve vývoji různě: ň se do nové češtiny zachovalo, kdežto z ń se vyvinulo buď n, nebo ň — podle samohlásky, která po něm následovala. Zcela jistě byly tedy oba tyto palatalisační odstíny po jistou dobu současně složkami hláskového systému staré češtiny v období po zániku slabých jerů. Zajímá nás zde právě jejich vzájemný poměr. Je zcela nepochybné, že obě tyto souhlásky nebyly variantami jednoho a téhož fonému, v tomto případě měkkého pá[107]rového fonému k tvrdému n. Obě tyto hlásky se totiž v stejném hláskovém okolí nevylučovaly. Nejprůkaznější pro to je postavení před e, kde mohly stát oba palatalisační odstíny, jak ń, tak ň. Rozsah tohoto rozlišovacího maxima je ovšem velmi omezený, neboť ň bylo zhruba jen v těchto případech: tvary zájmena on (k ňemu atd.), příčestí minulá trpná sloves na -niti (bráňen atd.), 2. os. sg. a pl. sloves typu stóňeš, stóňete, komparativ méňe a ojedinělá slova a jejich tvary, jako je ňemčina (= vrata u jezu), s koňem atd.[4] Slova s ń jsou ovšem mnohem početnější (záporka ńe-, końec, dńes atd.).

Pokud jde o výskyt ň před i a ě, je možno zjistit, že protiklad ń : ň byl před nejpalatálnějšími samohláskami i a ě zrušen a původní ń přešlo v ň. Dobu, kdy k tomu došlo, nelze ovšem přesně stanovit; Trávníček soudí, že již kolem r. 1300 bylo v těchto slabikách ň.[5] Zcela jistě byla tato změna provedena před začátkem 14. století, kdy zaniká měkkostní souhláskový vztah a zachovávají se pouze palatály ť, ď, ň.

Poněkud jiné jsou poměry u ostatních dvou palatálních souhlásek, které čeština zdědila z praslovanského období: r’ a ľ (z rj a lj[6]). Palatální r’ přešlo již ve 13. století v ř zároveň s r před samohláskami přední řady. Ze shodného osudu lze usuzovat na to, že oba palatalisační odstíny splynuly již dávno před tímto datem v souhlásku, jež byla v měkkostní souhláskové korelaci měkkou párovou souhláskou k tvrdému r. Tento poměr r : r’ přestal být ovšem měkkostním vztahem po provedení změny r’ v ř.

Pokud jde o souhlásku ľ, je zde rozhodování značně obtížné. Žádné z českých a slovenských nářečí, která zachovávají dvojí l, nerozlišuje ľ vzniklé z praslov. lj od ľ vzniklého z l před předními samohláskami. Zdá se tedy nejpravděpodobnější, že se ľ z lj chovalo stejně jako r’ z rj, totiž splynulo s l před předními samohláskami. K tomuto závěru dochází i Trávníček, jenž tvrdí proti Gebauerovi, že v staré češtině, podobně jako v dnešních nářečích, byla vždy jen dvě l.[7] Nebyl by ovšem nemožný výklad, že l byla tři. Jihoslovanské jazyky, které depalatalisovaly již v nejstarších dobách měkkost souhlásek před samohláskami přední řady, zachovávají měkké l, jež je střídnicí za praslov. lj. Svědčí to o jeho odlišnosti od pouze změkčeného l před samohláskami přední řady. V českých a slovenských nářečích je l trojího stupně měkkosti. Rozdíly, jimiž se jednotlivá nářečí liší ve výběru dvou z těchto tří stupňů měkkosti, mohly by také svědčit o tom, že se tento výběr dál až poměrně pozdě, že tedy na začátku samostatné existence češtiny a slovenštiny byly v systému souhlásek současně tři odstíny l, jejichž vzájemný poměr byl stejný jako poměr odstínů n. K důkazu tohoto tvrzení není však dosti předpokladů v konkrétních faktech.

[108]Zcela jinak je tomu u souhlásek t a d. Z praslovanského období se nám nedochovaly palatální odstíny těchto souhlásek proto, že již v nejstarších nářečních počátcích dnešních slovanských jazykových skupin byly palatály ť a ď odstraněny: v staré češtině je jejich střídnicí ć a ź (dź). Od počátku samostatné existence měla tedy čeština po zániku slabých jerů jen souhláskové páry t : t', d : d', jež byly součástí měkkostní souhláskové korelace. Další vývoj t' a d' ukazuje však podobnost s vývojem ń : t' a d' přecházely před nejpalatálnějšími samohláskami i a ě v ť a ď, v jiném postavení zůstaly po jistou dobu nezměněny, avšak později ztvrdly a splynuly s t a d. Zase nelze přesně určit dobu, kdy dochází k tomuto fonetickému rozštěpení. Na rozdíl od podobného rozštěpení ń zůstává však nově vzniklý palatální odstín ť a ď jen kombinační variantou t' a d'; oba palatalisační odstíny se totiž ve všech postaveních navzájem vylučovaly. Je ovšem možné, že již před ztvrdnutím t' a d' proniklo ť a ď také do tvarů typu mláďata,[8] avšak i zde bylo jen morfologicky podmíněnou variantou souhlásek t' a d'.[9] Poněkud se palatální ť a ď osamostatnilo v imperativech typu meť, veď, avšak z těchto postavení bylo t' i d po obou depalatalisacích vyloučeno. Významotvorné funkce nabývají palatály ť a ď až později, v období, kdy zaniká měkkostní souhlásková korelace a kdy se tedy depalatalisuje t' a d'.

Výsledek tohoto našeho letmého přehledu lze shrnout asi takto: V dosti dlouhém údobí od nejstarších dob samostatné existence češtiny až do zániku měkkostní souhláskové korelace (14. století) lze pro starou češtinu konstatovat současnou existenci měkkostní souhláskové korelace a zvláštní palatální souhláskové řady. Tato palatální řada byla representována zcela jistě jednou, možná však i dvěma souhláskami (ň, po případě i ľ) a lišila se od palatalisovaných dentál — příznakových členů měkkostní souhláskové korelace. Již tím je tedy vyloučena jedna možnost fonologického výkladu této řady, jak jej navrhuje Trubeckoj — jako palatalisovaných dentál (apikál). Druhé řešení — výklad této řady jako palatalisovaných hrdelnic — je rovněž nemožné, poněvadž protiklady, v nichž jsou obě souhlásky k členům řady hrdelné, jsou vesměs vícerozměrné: ň : k, ň : h, ň : ch, (ň : g); ľ : k … Na vztah k souhlásce η není podle našeho názoru možno myslit, neboť existovala-li v tomto období češtiny,[10] byla jen variantou. A ještě více mluví proti přiřazení palatálních souhlásek k řadě hrdelné ta okolnost, že hrdelnice stály zcela mimo měkkostní vztah.

Po zamítnutí obou možností výkladu, které naznačil Trubeckoj, zbývá už jen jedna cesta: uznat palatální řadu za samostatnou souhláskovou řadu staročeského konsonantismu. Její postavení v souhláskovém systému staré češtiny je pak podle našeho názoru takové: Nejtěsnějšími vztahy je poutána k řadě zubodásňo[109]vé, s jejímiž členy je v jednorozměrných protikladech: ť : t (t'), ľ : ł (l). Je ovšem třeba zdůraznit, že tyto jednorozměrné protiklady nejsou zde „korelací“. (Kdybychom zde chtěli užít termínu N. Trubeckého, musili bychom označit palatální řadu ve staré češtině za typickou „ekvipolentní sesterskou řadu“ řady zubodásňové.) Jde tedy zhruba o stejný stav jako v nové češtině, ovšem značně komplikovanější současnou existencí měkkostního souhláskového vztahu. Jiná možnost výkladu není. Rozhodně zde nelze hledat stupňovité protiklady (t — t' — ť, …) mezi jednotlivými palatalisačními odstíny, poněvadž tím bychom vytrhávali fonémy, o něž jde, z měkkostního vztahu a tak skreslovali pohled na stavbu souhláskového systému.

Snad se nám zde podařilo ukázat, že pro starou češtinu neplatí these N. Trubeckého, citovaná na začátku této stati. Jestliže je náš výklad správný, je tím zároveň popřena i platnost této these jako obecného fonologického zákona.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 3, s. 105-109

Předchozí Lubomír Doležel: K obecné problematice jazykového stylu (Příspěvek do diskuse)

Následující František Trávníček, Bohuslav Havránek: Ze zasedání sekce jazyka a literatury na valném shromáždění ČSAV v dubnu 1954 (referát akad. Fr. Trávníčka a diskusní příspěvek akad. B. Havránka)