O jazykovém slohu

Milan Jelínek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšla nedávno ve Státním pedagogickém nakladatelství v edici „Pedagogické aktuality“ pozoruhodná studie akad. Fr. Trávníčka. Hluboce promyšlená a jasně formulovaná práce Trávníčkova prokáže velikou službu nejen našim jazykovědcům, ale i literárním vědcům a literárním kritikům. Také slovesní umělci v ní najdou systematické poučení o základních teoretických otázkách uměleckého slohu. Zvláště pak uvítají brožuru naši učitelé, neboť se budou moci ve své učitelské praxi opřít o ucelené teoretické výklady a o promyšlené definice stylistických termínů. Akad. Trávníček má beze sporu velikou zásluhu o to, že dovedl se svou známou pohotovostí a jasností výkladu zasáhnout do pomezní jazykovědné a literárně vědné oblasti, v níž dosud postrádáme terminologickou přesnost a soustavnost. Dílko Trávníčkovo, malé rozsahem, ale neobyčejně důležité svým obsahem, stane se zajisté teoretickým východiskem k dílčím stylistickým studiím a k budoucím synthetickým pracím o jazykovém stylu.

V úvodní části své studie se akad. Trávníček zmiňuje o tom, že „nauka o jazykovém slohu neboli stylistika má již dlouhou historii, ale nedospěla k nějakým jednotným, obecně uznávaným výsledkům“. Není jednota ani v názoru, co je jazykový sloh neboli styl. O nejednotném určování obsahu pojmu »styl« se zmiňuje již v roce 1940 akad. B. Havránek pod heslem „Stylistika“ v Ottově slovníku naučném nové doby, ale ani v pozdějších obecných nebo dílčích stylistických studiích nebyl termín „styl“ jednotně vymezován. Nejednotnost v určování obsahu tohoto základního termínu stylistického vedla ovšem k nejednotnému pojímání zásad a úkolů stylistiky jako jazykovědné discipliny.

[119]Právem akad. Trávníček zdůrazňuje, že nejednotné pojetí slohu vyplývalo „z nejasného, částečně nebo zcela nesprávného pojetí jazyka vůbec, a to z pojetí idealistického“. Jazykověda založená na filosofickém idealismu nedovedla správně zařadit nauku o slohu mezi ostatní jazykové nauky a nedovedla vymezit vztah nauky o slohu k mluvnici. Na několika příkladech akad. Trávníček ukazuje, proč idealistická stylistika ztroskotala. Kritice podrobuje především ty definice stylu a stylistiky, které měly před stalinskou epochou jazykovědy vliv na naše stylistické práce (definice Vosslerova a Spitzerova, strukturalistická definice, názory Ballyho, definice J. M. Kořínka a J. V. Bečky).

Trávníčkova kritika některých mylných názorů nemarxistické jazykovědy na styl a stylistiku měla by se stát pro naše jazykovědné pracovníky pobídkou k podrobnému kritickému zhodnocení našich dosavadních prací o otázkách stylu. Při kritickém rozboru bude nutno rozlišit práce zabývající se teorií stylu od prací, které jsou věnovány konkrétním stylistickým otázkám. Obecně teoretické studie o stylu jsou v naší jazykovědné literatuře nečetné a jejich úroveň většinou nedosahuje poměrně vysoké úrovně jiných oborů naší jazykovědy. Sotva bude možno některých výsledků využít pro vybudování současné stylistické teorie, ba spíše bude nutno uvarovat se toho, abychom nepodlehli vlivu idealistických názorů minulosti. Akad. Trávníček zdůrazňuje, že v stylistické teorii začínáme od základů, a jeho práce je právě úspěšným pokusem podat řešení některých základních otázek. Autor skromně nazývá svou studii diskusním příspěvkem a poznamenává, že „k podrobnějšímu vypracování stylistiky budeme moci přikročit, až budeme mít plnou jistotu, že jdeme po správné cestě ve věcech základních, a to v duchu Stalinových statí“.

Mimo nečetné obecně teoretické práce o stylu máme však v naší jazykovědné literatuře několik desítek konkrétních stylistických rozborů a studií o jednotlivých stylistických jevech. V nich se sice odráží neujasněnost teoretických základů a často i bezradnost metodická, ale je v nich uloženo mnoho cenného materiálu. Kromě toho mohou tyto práce pomoci při hledání metody stylistických rozborů právě pro svou velkou rozmanitost metodických postupů. Zůstává úkolem české jazykovědy zhodnotit tento dosti rozsáhlý úsek dosavadního stylistického bádání. Výsledků pak bude možno využít pro zcela nové vypracování monografií o stylu jednotlivých autorů. Teprve po monografickém zpracování můžeme pomýšlet na souhrnné práce o vývoji stylistického umění a na stylistické studie srovnávací. Potřeba historické stylistiky a stylistiky srovnávací s pevnou soustavou termínů ukazuje se po každé, kdykoli přistupujeme k literárnímu dílu s úmyslem učit se nejen z jeho ideové náplně, ale i z jeho jazykového mistrovství.

Také sovětská jazykověda usilovně hledá řešení základních stylistických otázek. Akad. Trávníček uvádí práce V. V. Vinogradova, A. I. Jefimova a E. G. Rizelové a upozorňuje na živou a plodnou sovětskou diskusi o uměleckém jazyce, z níž byl přeložen výbor nejzávažnějších statí ve sborníku „O jazyce literárních děl“ (Praha 1952).[1]

Na základě Stalinových statí o jazykovědě řeší akad. Trávníček poměr mezi lidovými nářečími a spisovným jazykem. Lidová nářečí mají „národní dorozumívací úkon v míře menší, omezenější než spisovný jazyk, jehož úkon lze nazvat celonárodní“. Přitom „lidová nářečí a spisovný jazyk tvoří vyšší jednotu, národní jazyk ve smyslu širším“, jsou jeho „soustavové, strukturní útvary“. Naproti tomu „žargony“ jsou co do svého dorozumívacího úkonu útvary třídní a co do své stavby „útvary nestrukturní, které se odlišují od národního jazyka jen jistými specifickými slovy a výrazy“ a „zvláštním významovým pojetím některých slov“.

Proti svému „Úvodu do českého jazyka“ (Praha 1952) zpřesňuje autor své pojetí hovorového spisovného jazyka, kterého užívají příslušníci spisovného [120]jazyka v denním, důvěrném, rodinném prostředí. Podle akad. Trávníčka patří sice hovorový jazyk, který se liší od vlastního spisovného jazyka menší mírou dorozumívacího úkonu, k strukturním útvarům národního jazyka v širším smyslu, ale je to strukturní útvar druhotný, obsahující prvky spisovné i nářeční a předpokládající existenci dialektů i spisovného jazyka. Poněvadž dosud není dosaženo jednoty v pojímání hovorového jazyka, lze považovat Trávníčkovo zpřesněné pojetí za nejvhodnější základnu k diskusi.

Po vyřešení vzájemného poměru mezi jednotlivými strukturními útvary národního jazyka v širším smyslu zkoumá autor podstatu rozdílů slohových. Nejde tu o různost strukturní, nýbrž o rozdíly v konkrétních jazykových projevech. Opíraje se o Stalinovy jazykovědné stati, dochází akad. Trávníček k této pozoruhodné definici: „Sloh je výběr hotových výrazových prostředků nebo tvoření prostředků nových a mluvnické zpracování všech prostředků v jazykových projevech sloužících dorozumění v jedné určité oblasti lidské činnosti, za které projevy probíhají.“ Nebude zajisté sporu o tom, že k slohotvornému dění patří výběr hotových výrazových prostředků a tvoření prostředků nových, třebaže mezi oběma slohotvornými postupy je značný rozdíl v míře jejich užívání, jak na to upozorňuje sám autor. Tvoření nových výrazových prostředků je pro poměrnou stálost jazyka daleko řidší než volba z hotových prostředků výběrových. K slohotvornému dění počítá však akad. Trávníček i mluvnické zpracování všech prostředků v konkrétních jazykových projevech. V dosavadních definicích stylu se obyčejně nemluvilo o gramatickém zpracování výrazových prostředků nebo se jen nejasně naznačovala stylistická úkonnost mluvnických jevů skladebních. Akad. Trávníček odpovídá na možné pochybnosti, zdali lze mluvnické zpracování výrazových prostředků považovat za slohové dění, promyšleným rozborem mluvnické stránky jazykového projevu. Přesvědčující je jeho tvrzení, že „ustálenou podobu mluvnickou může dát mluvčí (pisatel) jazykovému materiálu nejen hotovému, nýbrž i novému, a naopak novou formu může dát nejen materiálu novému, nýbrž také hotovému“. Proto lze mluvit o výběrových a nových způsobech i u mluvnického zpracování.

První část promyšlené Trávníčkovy definice, pojednávající o slohotvorných prostředcích v širokém smyslu, dává podnět k tomu, abychom se zamyslili nad jazykovědnými oblastmi, do nichž stylistika zasahuje nejhlouběji. Na prvním místě je nutno jmenovat lexikologii jako nauku o slovní zásobě a sémantiku jako nauku o významu a změnách významu slov a slovních spojení. Obě tyto jazykovědné discipliny, které spolu velmi těsně souvisí, poskytují materiál pro výběrové lexikální prostředky a vysvětlují zásady přenášení významu slov ve slovních spojeních. Z gramatických disciplin se stylistika stýká na nejširší ploše se skladbou, daleko méně pak s naukou o tvoření slov. Mluvnické zpracování výrazových prostředků jako slohotvorné dění záleží tedy především v rozdílech skladebních. Tvoření nových slov k stylistickému využití zasahuje do lexikologie i do nauky o tvoření slov. Z těchto úvah, které byly podníceny Trávníčkovou definicí, vyplývá závěr, že v slohotvorném dění má rozhodující úlohu využití výběrových prostředků lexikálních a syntaktické zpracování všech prostředků, poměrně podružnou úlohu pak má tvoření nových výrazových prostředků a jiné stránky gramatického zpracování výraziva než skladební.

V druhé části své definice stylu označuje akad. Trávníček činnost jako základní slohotvornou činitelku. Přímý vztah k určité oblasti lidské činnosti je podmínkou slohové povahy výrazového prostředku. Přestane-li se pociťovat tento přímý vztah, ztratí slohový prostředek svou slohovou povahu, stane se strukturním. Lidská činnost, při níž jazykové projevy probíhají, obráží se v projevech třemi stránkami: svým zaměřením (cílem), dále prostředím, v němž se činnost provádí, a konečně osobou vykonavatele činnosti. První dvě stránky činnosti mají povahu objektivní, třetí pak subjektivní. Tak na [121]př. umělecká slovesná činnost je zaměřena na poznání vnějšího světa skrze umělecké obrazy, je určena celé společnosti, celému národu (činitelé objektivní) a jejím původcem je autor s určitým osobním vztahem k jazyku a s určitým rozumovým a citovým vztahem k obsahu své činnosti (činitel subjektivní). Slohotvorní činitelé objektivní a činitel subjektivní tvoří nedílnou, dialektickou jednotu, v níž řídící složkou jsou činitelé objektivní.

Akad. Trávníček řadí stylistiku v celém jejím rozsahu do jazykovědy na rozdíl od akad. Vinogradova, který považuje nauku o individuálním stylu za „součást poetiky“, nikoli jazykovědy. Důvody, které akad. Trávníček uvádí ve prospěch svého tvrzení, jsou natolik přesvědčivé, že jeho pojetí lze bez výhrad přijmout. Beze vší pochyby bude kladně přijato i Trávníčkovo tvrzení, že světový názor spisovatelů není sám o sobě základním slohotvorným činitelem, nýbrž může jen vedle jiných činitelů působit na výběr jazykových prostředků a na jejich mluvnické zpracování.

Pozoruhodné je Trávníčkovo stanovení šesti různých spisovných slohů: 1. odborného, a to vědeckého i praktického, 2. novinářského, 3. řečnického, 4. úředního, 5. společenského a 6. uměleckého. Sám autor sice přisuzuje tomuto rozdělení jen náčrtkový ráz, ale sotva lze rozlišit základní druhy slohové přesněji, než to učinil akad. Trávníček. Nyní půjde o to věnovat jednotlivým druhům spisovných stylů zvláštní studie, zjistit prozkoumáním bohatého materiálu jejich základní znaky a stanovit vzájemný poměr mezi jednotlivými slohovými druhy. Otázka nadhozená samým autorem, zdali bychom neměli sloh novinářský, řečnický, úřední a společenský shrnout v jedné skupině jako sloh neodborný, může být rozřešena až po dílčích studiích, ale zdá se, že sotva bude možno spojit v jednom slohovém druhu slohy tak rozdílné jako úřední a společenský nebo úřední a řečnický. Zvláštní pozornost pak nutno věnovat studiu vývoje jednotlivých slohových druhů, abychom odhalili jejich základní vývojové tendence.

Podrobněji se akad. Trávníček zabývá slohem uměleckým a upozorňuje na jeho výraznou stylistickou osobitost. Slovesný umělec působí na rozum a cit čtenáře nebo posluchače obrazným vyjádřením myšlenky. „Jazykové projevy v oblasti slovesného umění jsou zaměřeny esteticky“, ale „estetický účin slovesného umění vyplývá ze způsobu myšlení, ze způsobu obrazného, jehož výrazem je jazyk“. Obrazná povaha uměleckých slovesných projevů má za následek živé a mnohotvárné slohové dění. Pročítáme-li Trávníčkovy teoretické závěry o uměleckém slohu, uvědomujeme si, kolik práce je ještě před naší jazykovědou, než bude moci přistoupit k synthetickému zpracování vývoje uměleckého stylu v minulém století a v první polovině století našeho. Některé dílčí otázky by však bylo potřebí řešit s historického hlediska již nyní, na př. otázku dialektismů, archaismů, profesionálních výrazů, otázku stavby dialogu v prosaických pracích a j.

Krátce vysvětluje akad. Trávníček termíny sloh živý, knižní a klasický, jimiž „vystihujeme nikoli slohové dění samo, nýbrž povahu jazykových prostředků, kterých se užívá při různém slohovém dění“. Trávníčkova definice slohu klasického se stane beze vší pochyby kriteriem pro hodnocení vynikajících slohových projevů minulosti i přítomnosti.

Závěrem věnuje akad. Trávníček několik poznámek vyučování slohu na jednotné škole. Nejen tento prakticky zaměřený závěr, ale i srozumitelně, přesně a stručně vyjádřené teoretické úvahy v předcházejících kapitolách svědčí o tom, že akad. Trávníček měl při formulování složitých stylistických otázek na mysli širokou obec čtenářskou. Bez nadsázky lze říci, že se v promyšlené práci Trávníčkově dostává české stylistice základní teoretické studie, vybudované na Stalinových statích o jazykovědě, a že se další stylistické bádání bude moci o ni opřít jako o svou spolehlivou základnu.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 3, s. 118-121

Předchozí František Trávníček, Bohuslav Havránek: Ze zasedání sekce jazyka a literatury na valném shromáždění ČSAV v dubnu 1954 (referát akad. Fr. Trávníčka a diskusní příspěvek akad. B. Havránka)

Následující Jaroslav Zima: Problém archaismů v překladu literárního díla (Na okraj nového překladu de Costerova Čtení o Ulenspiegelovi)