Dosavadní výsledky soustavného zkoumání českých nářečí jihozápadních v souvislosti s vývojem celonárodního jazyka

Jaroslav Voráč

[Rozhledy]

(pdf)

-

(Předneseno na zasedání sekce jazyka a literatury ČSAV v dubnu 1954)

 

Práce o českých nářečích jihozápadních je součástí velkého úkolu, na němž pracuje dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Zjišťuje se znovu metodami jazykově zeměpisnými současný stav tradičních, místních nářečí českých vůbec. Zpřesňuje se, a někdy i koriguje dosavadní obraz o stavu těchto nářečí, hlavně pak obraz o jejich současné zeměpisné situaci. Zkoumá se stav našich nářečí s hlediska vývoje jazyka i národa a v souvislosti s tím i dnešní odraz změn společenských.

Nový zeměpisný obraz t. zv. nářečí jihozápadních v Čechách, získaný kartografováním na základě rozsáhlé ankety oblastní doplňované výzkumem přímým, podává jednak přesnější pohled na dnešní zeměpisné rozložení charakteristických jazykových znaků jihozápadních Čech jako celku, jednak přináší i určitá fakta rázu obecného, z nichž se dá soudit na celkový vývoj i dnešní stav nářečí v Čechách.[1]

Současný výzkum potvrdil, že v Čechách, až na některá okrajová území, nelze dnes už mluvit o nářečích ve vlastním slova smyslu, jako o homogenních celcích, nýbrž že vlastně jde už jen o řadu nářečních znaků různého zeměpisného rozsahu. I sama okrajová jádra, jako je na př. na jihozápadě Chodsko a Doudlebsko, jsou charakterisována spíše výraznějším a úplnějším uchováním znaků dříve společných širší oblasti jihozápadní než znaky vlastními. Potvrzuje se zde tedy pojetí Havránkovo o stavu těchto nářečí, jak je vyslovil ve svých Nářečích českých (v Čs. vlastivědě III, 1934, str. 157). Gramatická stavba i základní slovní fond jsou u našich nářečí v podstatě jednotné, ale projevuje se určité rozlišení jak v hláskosloví, tak v tvarosloví i slovníku. Toto rozlišení je dáno jednak různým stupněm archaičnosti, různými typy innovací a různými výkyvy základního slovního fondu především v oblasti terminologické, odrážející hospodářskou basi a výrobní prostředky.

Podrobnější zeměpisné vyšetření a zmapování jednotlivých diferenčních znaků nejenže dalo zřetelněji vystoupit ohniskům nebo i residuím jazykových změn společných na př. jihozápadní oblasti, nejenže vysledovalo úplněji průběh a povahu jejich hranic, než tomu bylo dosud, nýbrž osvětlilo i stav a situaci jednotlivých jevů ve vztahu k jazykovému systému nářečí, jak to na př. požaduje R. I. Avanesov ve své zásadní [158]stati »„Novoje učenije“ o jazyke i lingvističeskaja geografija« (ve sb. Protiv vulgarizacii i izvraščenija marksizma v jazykoznanii, AN SSSR 1951, str. 278 n.).

 

Za prvé se ukázalo, že některé ze znaků, jež na př. vymezují oblast nářečí jihozápadních, jsou, jakožto výsledky jistých zákonů, dosud důsledné a pevné. Jde vedle některých znaků hláskoslovných především o jevy rázu tvaroslovného, jako je na př. typ rodinného jména Novákojc, absolutivně užívaného přídavného jména přivlastňovacího tatínkovo (kabát, čepice, boty atd.).[2] Jiné takové jevy jsou dosud tak živé, že si hláskový systém nářečí podřídí i slova nově přejatá a užívaná; tak na př. v nářečích, která nemají ve výslovnosti vůbec hlásku g, vyslovuje se nejen kranát, kroš, ale i brikáda, delekace, kontinkent, lekitimace.[2]

 

Za druhé se však ukázalo, že řada jevů je rozptýlena už jen po jednotlivých slovech a účinnost hláskoslovného zákona přes tuto hranici již nejde; jev tedy není již živý. Tato situace je pro dnešní stav nářečí v Čechách velmi příznačná. Konstatoval ji také Havránek ve svých Nářečích českých pro některé jevy. Až doposud bylo na základě kusých zpráv takřka nemožné určit přesnější zeměpisnou situaci takových rozptýlených jevů. Mapovala se tedy vždy celá řada jednotlivých slov, jakožto nositelů jednoho daného jevu jako celku, který zůstává součástí systému. Souhrnná prostorová projekce tohoto rozptylu po jednotlivých slovech odhalila nejen přesný obraz zeměpisné situace tohoto druhu jevů a tím i jejich celkové postavení v systému nářečí, nýbrž ukázala, že tento stav je výslednicí určitých dynamických procesů jazykových. Jev je totiž rozložen v prostoru po jednotlivých slovech tak, že se jeho doklady, vymezené jednotlivými isolexami, vrství na mapách směrem k okrajovým územím; čím více k okraji, tím na větším počtu slov, čili jev se ukazuje směrem k okrajům stále důslednějším. Nezřídka se stává, že už jediným jevem, mapovaným na řadě slov, bývají s celkovou oblastí jihozápadní vymezena také okrajová jádra nářečí. Typickým dokladem takové složité struktury jednotlivého jevu je na př. zeměpisný obraz starého vyrovnávání ve prospěch přehlásky a > ě (e) v čes. nářečích jihozápadních.[3]

Případy takového druhu jsou časté a jsou zřejmým svědectvím o probíhající vývojové fázi vztahů mezi dialekty a obecným, po př. spisovným jazykem v době starší i v době současné. Jeví se v nich zřetelně postup destrukce v našich nářečích i odolávání okrajových jader, v nichž se ustupující jev ukazuje poměrně zachovalejším a zákonitějším než ve své bývalé širší oblasti, kde už doznívá.

Za třetí se ukázalo, že z některých jevů zůstávají už jen zlexikalisované zbytky. Jsou to na př. archaické stopy po výslovnosti slabičného ṛ, ḷ s výrazným průvodním vokálem (sluza, herlička). U ojedinělých slov vytvářejí sice ještě souvislou oblast, ta však je jen svědectvím o bývalém zeměpisném rozšíření jevu z období, kdy byl v této oblasti ještě živý.[4]

Stav u jevů rozptýlených po jednotlivých slovech i široké přechodné pásy u jevů ještě zachovávajících svou zákonitost (zde jde hlavně o rozvrstvení generační) jsou tedy konkrétním svědectvím o stálém postupu obecného jazyka do oblastí dialektů.

 

Přesto však, že obraz nářečních hranic, jak jej vidíme na českém jihozápadě, je dosti matný, že případy ostrého rozhraničení jsou rozhodně řidší, dá se ještě dnes vymezit [159]řadou společných znaků velká oblast bývalého plněji žijícího a výraznějšího jihozápadního celku. Tento celek se odlišuje svým souborem určitých společných změn od sousední nářeční skupiny v kotlině středočeské a přesahoval zejména v minulosti některými ze svých znaků hlouběji dnešní hranice středočeských nářečí.

Pojato obráceně, s hlediska obecné češtiny, dalo by se také říci, že jde dnes v této oblasti, kromě úseků okrajových, o variant obecné češtiny s více nebo méně výraznými oblastními znaky jihozápadními. Pod jihozápadním komplexem rýsují se ovšem ještě další dva celky, západní a jižní, rozlišující se koncentracemi svých vlastních znaků jazykových. A tak přibírá tento jihozápadní variant obecné češtiny podle zeměpisných oblastí ještě další typické znaky jihočeské nebo západočeské a nabývá tím, zároveň se zintensivněním širších znaků jihozápadních, směrem k okrajům jazykového území stále vyhraněnější podoby skutečného nářečí.

Při podrobnějším výzkumu jazykově zeměpisném prohlubují se ovšem i perspektivy historické, vývojové, jak už bylo patrno i v části předcházející, jež pojednávala o současném stavu nářečí. Ten je výsledkem minulých procesů jazykových i společenských. Avanesov právem vyzdvihuje význam dialektologie pro rekonstrukci dějin jazyka. Zdůrazňuje historické chápání nářečních jevů. V teritoriálních dialektech se mohou odrážet některé z historických vývojových etap, jimiž daný jazyk i národ prošel.[5]

Obecně se jeví stav nářečí v Čechách se svými většinou matnými a rozptýlenými hranicemi jazykových jevů a s pokročilou jazykovou nivelisací jako důsledek už staré a mohutné irradiace pražského centra, jež zasahovala všemi směry až téměř k hranicím nářeční oblasti české. Unifikace dialektů byla urychlována hospodářským i společenským vývojem země, centralisujícími tendencemi pražskými. Vliv středočeského dialektu a vyvíjejícího se z něho jazyka správního a později spisovného, značně zesílený za husitské reformace, způsobil spolu s pohybem obyvatelstva v té době, že nářeční rozdíly se stíraly už v období feudálním, a to mnohem více v Čechách než na Moravě. Vyšetřit, pokud vůbec a jak dalece souvisely různé hranice jednotlivých jevů nebo svazky takových hranic v oblasti nářečí jihozápadních s hranicemi různých starých hospodářských a společenských útvarů, bude úkolem dalším. Tak na př. ono vzájemné rozhraničení nářečí západočeských a jihočeských nebude asi dáno jen zeměpisnou situací, totiž širokým rozvodím mezi pánví plzeňskou a Pootavím, nýbrž také bývalou společnou hranicí dvou starých útvarů správních, Plzeňska a Prácheňska. Tato hranice obou starých krajů spočívá zde zhruba na ještě starším rozmezí krajském z období předhusitského. Zde spolu hraničily i archidiakonáty plzeňský a bechyňský.

Pojetím, že dialekty v některých svých znacích odrážejí starší fáze ve vývoji jazyka, nabývá příslušný materiál nářeční historické ceny a lze jej konfrontovat s doklady ze starých památek písemných a naopak, jak činili už Gebauer i Trávníček. Tak na př. dnešní stav přehlásky a > ě (e) na českém jihozápadě odráží jednu z fází ve vývoji této centrální změny, a to jejího vyrovnávání nad míru náležitou. V souvislosti s tím zůstalo zachováno i staré časování u slovesa zapříst (= zapřáhnout, stč. zapřieci), zapřežeš, zapřeže, zapřež. Sloveso, které znamená jeden z nejstarších a nejdůležitějších úkonů zemědělské práce, zachovává si i archaickou podobu.

Případy nadměrné dvojhlásky ou z ó jako roužnout, poučet (= půjčovat) přispívají rovněž k pohledu vývojovému v souvislosti s historickými změnami ó > uo > ů a ú > au > ou. Archaický okraj jihozápadní zachovává staré ú tak dlouho, až s ním splyne ú novější (z ó), a obě teprve pak podlehnou změně v ou.[6]

[160]V případech jako sluza nebo selza, umirlec, sirp atd. zachovávají i jihozápadní nářečí svědectví o výslovnosti starého, kdysi obecně českého ṛ ḷ slabičného s výrazným průvodním vokálem. Taková výslovnost se obráží i v grafice stč. památek v případech, jako je na př. sirdce nebo sridce (v leg. o Jidášovi) a Viršovici nebo Vrišovici (v kronice Kosmově). Je tu konečně i případ, kdy dialekt může doložit předpokládaný starý tvar, na nějž v památkách písemných není dokladů. Ve slově náret zachovala okrajová nářečí náležitou vokalisovanou podobu nominativu (z na -rъtъ), jež ve staré češtině dosud není doložena, atd.[7]

Velmi poučná pro vývoj jazyka je i každá shoda dnešních nářečních jevů se staršími prameny, jež jsou časově nebo dokonce místně určeny. Kombinace takových zpráv pramenných s přesnějšími jazykovými mapami současného stavu poskytují možnost zpětného pohledu a rekonstrukce jevu, i pokud se týče jeho územního rozšíření v minulosti.

 

K metodě práce, pokud nevyplývá už z toho, co zde bylo řečeno, je třeba uvést alespoň v hlavních rysech celkový pracovní postup.

Materiál k novému zeměpisnému obrazu našich nářečí pořizujeme jednak cestou nepřímou, t. j. dotazníkovými akcemi, jednak přímým výzkumem v terénu. Na naše oblastní dotazníky, zjišťující na vybraných slovech hláskoslovné a tvaroslovné diferenční znaky hlavních nářečních skupin, odpovídají učitelé všech venkovských škol. Tím vzniká hustá dotazníková síť, daná zprávami z každé obce, kde je škola, a porůznu ještě z míst menších. Tato síť zkoumaných míst slouží jako podklad k mapování jednotlivých jazykových jevů.

Výsledky dotazníkových akcí se pak ověřují na výzkumných cestách přímo v terénu. Dotazníková síť, v níž se zachytí celkový obrys zeměpisné situace jednotlivých jevů, doplňuje se řidší soustavou opěrných bodů, kde jsou všechny důležité jevy ověřovány spolehlivě, přímo. Výběr těchto přímo zkoumaných míst je dán stavem dotazníkové sítě a zeměpisnou rozlohou nářečních celků, t. j. musí zasáhnout jak ohniska, tak hranice nářečí. Materiál získaný přímým výzkumem se třídí do kartotéky jevů, shodné s otázkami dotazníků. Jednotlivé doklady jsou lokalisovány, generačně rozvrstveny a sociálně určeny.

Takto získané a ověřené údaje o stavu jednotlivých jevů se přenášejí pod vhodně volenými značkami na mapy, kde jsou zakresleny jen obce se svými katastrálními hranicemi. Katastrální hranice obcí usnadňují vedení isoglos za předpokladu, že každá obec tvoří se svým katastrem jazykovou jednotku. Každý jev má svou vlastní mapu, někdy to bývá celý soubor map, vždy s komentáři a odkazy k materiálu. Naše dotazníková a mapovací síť je jedna z nejhustších, jaké kdy při výzkumu tohoto druhu byly. V jihozápadních Čechách připadá na př. jedno zkoumané místo na 15 km². Pro Čechy a přilehlou část Moravy až k hranici hanácké bylo rozesláno celkem 10 druhů oblastních dotazníků. Počet všech dotazníků, soustředěných po skončení všech akcí v dialektologickém oddělení Ústavu, dostupuje výše 14.000 exemplářů. Připravuje se ještě dotazník lexikální.

Při terénním výzkumu pořizujeme také technický zápis mluveného projevu lidového na zvukový pás. Je to cenný přínos k výzkumu nářečí, poněvadž takto uchovaný věrný záznam mluvené řeči může být kdykoli později podroben přesnějšímu rozboru i experimentálnímu zkoumání po všech stránkách. Umožní se tím i dokonalejší studium melodie v našich nářečích, než tomu bylo dosud. Vybrané ukázky přetočí se pak na folie pro fonografický archiv jako dokumentární materiál o stavu našich nářečí.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 157-160

Předchozí Jana Ondráčková: O mluvním rytmu v češtině

Následující Miloš Helcl: O novém slovníku spisovné češtiny