Polská práce o vývoji dětské řeči

Karel Ohnesorg

[Rozhledy]

(pdf)

-

Leon Kaczmarek, Kształtowanie się mowy dziecka. Poznań 1953. (Nákladem Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk. — S. 91, v tom polské a německé résumé, rejstřík osobní a věcný.)

 

Vycházeje ze stalinské these, že řeč vznikla v lidské společnosti jako prostředek dorozumívání, chce autor ukázat, jak tuto thesi potvrzuje i pozorování vývoje řeči u dítěte. Činí to rozborem bohatého materiálu, který získal soustavným pozorováním vývoje řeči své dcerušky (nar. 9. 8. 1942; sr. též: L. Kaczmarek, Rozwój mowy jednej dziewczinki, Sprawozdanie P. T. P. N. 1948, s. 236—238) i příležitostnými záznamy o mluvním vývoji svých dalších tří dětí. Po podrobných údajích o tělesném vývoji dítěte uvádí četná fakta z fonetiky, morfologie a skladby jeho řeči. Mluvní vývoj dítěte rozděluje na čtyři období a pojednává pak o každém z nich zvláště.

1. Období melodie (první rok života). Podle dnes všeobecně přijímaného výkladu popisuje dětský křik jako reflex. Teprve reakce okolí na křik dítěte vyvolá určité spoje, takže dítě pak může užívat křiku jako signálu. V tomto období se dítě brzy počne i jinak zvukově projevovat, broukáním (autor pro ně zavádí a vykládá název głużenie) a žvatláním (gaworzenie), které lze chápat jako prozpěvování. Ale to by nestačilo k dalšímu vývoji řeči; ta se vyvíjí vlivem okolí, které reaguje na žvatlavé projevy dítěte a vede je k tomu, aby spojovalo zvuky s určitými situacemi, aby rozumělo řeči, při čemž nejvýznamnějším činitelem tu je z počátku melodie promluvy. Když si pak dítě uvědomí melodii, trvání, rytmus a zvukový obraz slov, začne je napodobovat. To prý je možno (podle Baudouina de Courtenay, O zadaniach językoznawstwa, Szkice językoznawce, 1904, s. 35) teprve tehdy, když již dítě chodí nebo alespoň samo stojí. Těmto jeho pokusům nejdříve rozumí jen nejbližší okolí, později se dítě natolik přiblíží zvukovým vzorům, že mu rozumějí i jiní. Dítě rozumí řeči dříve, než jí začne samo užívat. Přitom vždy (jak autor dovozuje z učení Pavlovova o vyšší nervové [179]činnosti) spojuje zvuky s nějakou konkrétní situací; teprve později dospěje analysou k spojování zvuku s nějakou osobou nebo s některým předmětem.

2. Období slova (1—1,6 (2)).[1] Promluvy dítěte jsou jednoslovné, ať už dítě opakuje poslední slovo k němu pronesené věty nebo ať na ni reaguje samostatně nějakým svým slůvkem. V slovní zásobě zjišťuje autor ve věku 1,6 přibližně 60 slov, z nichž podle gramatických kategorií tvoří většinu substantiva (67%), dále slovesa (10%), interjekce (doplnil bych: „a onomatopoje“), částice „ne“ a zájmena (řídce). Jednotlivá slůvka se liší od řeči dospělých svým tvarem (charakteristické jsou tu různé deformace, reduplikace a krácení), artikulace všech souhlásek a také samohlásek (jak jsem se též sám pokusil dovodit ve své práci) je nepevná, některé hlásky nejsou artikulovány vůbec.

3. Období věty (1,6 (2)—2 (3)). Dítě pronáší najednou dvě, pak i více slov, tvoří věty (vypovídací, potom rozkazovací, tázací a zvolací) i souvětí. Současně počíná rozlišovat pády, slovesné časy, způsoby i osoby. Autor tu udává i procenta výskytu jednotlivých pádů. — Avšak pro závěry o mluvním vývoji by zde bylo nutno přihlédnout i k frekvenci jednotlivých forem, a to jak v mluvě dítěte, tak i v mluvě okolí, jíž se řeč dítěte formuje. V slovníku stále převažují substantiva a slovesa, časté jsou i číslovky (i to mohu ze svých pozorování potvrdit), třebas dítě nechápe jejich význam. Artikulace je dosud nevyrovnaná, dítě zjednodušuje souhláskové skupiny, zaměňuje souhlásky, které často palatalisuje.

4. Období specifické dětské řeči (2 (3)—7). Slovník velmi rychle roste, objevují se četné novotvary (nejčastěji analogií, ale i kontaminací a mylnou etymologií), často děti ulpívají na jednou osvojené formě. Výslovnost se ustaluje mezi 4. a 5. rokem, kdy dítě zvládne i artikulaci r (které až dosud bylo nahrazováno hláskou l), řeč se pak ustaluje kol sedmého roku života za silného vlivu prvního roku školní docházky.

Podle these Baudouina de Courtenay, že v dětské řeči lze najít náznaky budoucích jazykových změn, snaží se autor nalézt tyto tendence ve svém materiálu, který by ovšem — jak sám autor poznamenává — musil být rozšířen o záznamy z řeči dětí jiných. Podle vlastního materiálu L. Kaczmarek ukazuje, že v řeči polských dětí lze postřehnout oslabení labialisace při artikulaci o, o níž v řeči dospělých píše Dłuska (Fonetyka polska I, s. 47, p. 1), přechod l v u, o němž vykládá P. Zwoliński (Przejście ł v u v języku polskim v Biuletynu Polskiego Towarzystwa Językoznawczego IX, Kraków 1949) i tendenci polštiny rozšiřovat slovesa typu -a-m, o níž se již zmiňoval Baudouin de Courtenay. Pravděpodobně se prý také asi rozšíří i konjugace na -e-m (ńe lub'em), která již dnes je živá v některých polských nářečích.

Vcelku práce konstatuje fakta, která byla zjištěna již dříve v řadě prací, založených na studiu řeči dětí jiných národností, a zdá se, že i další práce v tomto oboru mohou jen potvrdit tyto zásadní poznatky. Spíše tu asi napříště půjde o zjišťování drobnějších shod v mluvním vývoji různých dětí. Také některé z těchto otázek autor rozebírá ve své práci, záslužné pro bohatý materiál, který je v ní sebrán, třebas by někdy čtenář, jehož mateřštinou není polština, potřeboval přepis některých záznamů do řeči dospělých Poláků. Také by snad bylo lépe třídit doklady věcně a nikoliv časově, podle období. Dělení podle vývojových období, které bylo doposud běžné vlivem práce manželů Sternových, někdy znesnadňuje práci svým čistě vnějším rozdělením na stadia, která lze sice bezpečně v mluvním vývoji dítěte stanovit, ale která není možno přesně navzájem oddělit. Překrývají se totiž navzájem, jak konstatuje sám L. Kaczmarek (s. 5) a jak to velmi přesvědčivě dovozuje ve své poslední práci o tomto thematu M. Cohen (Sur l’étude du langage enfantin, Paris 1952; sr. můj referát v Čas. pro mod. fil. 36, [180]1954.) Tak na př. M. Cohen dokazuje, že je těžko mluvit o „období vět o jednom slově“, protože i isolovaná první dětská slůvka jsou větami, třebas nemají gramatickou formu věty; neboť tyto promluvy jsou modulovány gestikulací, mimikou a tónovým průběhem. — Také by bylo lépe popisovat odděleně vývoj fonetický, morfologický a syntaktický, s udáváním časového postupu, ale bez přímého zřetele na věk dítěte, protože mluvní vývoj dětí může být v různých fázích různě rychlý, i když postup vývoje řeči u většiny dětí je v podstatě stejný.

K výkladům o jednotlivých otázkách bych chtěl připojit několik poznámek. Zdá se, že převahu zvuků hrdelních při broukání vysvětluje správně autor, opíraje se o výklad Smoczynského z r. 1950, z toho, že dítě v době broukání většinou leží. (Ostatně tento výklad podal již Grégoire v r. 1937 a Delacroix v r. 1934.) Právem zdůrazňuje L. Kaczmarek okolnost, že se děti naučí mluvit podle řeči svého okolí, odvolávaje se na výklad Skorupkův. Ten totiž ve své práci (St. Skorupka, Obserwacje nad językem dziecka, Sprawozdania z posiedzeń Komisji Językowej Towarzystwa Naukowego Warszawskiego III, Warszawa 1949) velmi správně píše (s. 121): „Dzieci np. polskie wychowane w Chinach świetnie będą mówily po chińsku i odwrotnie dzieci chińskie wcześnie przeniesione do Polski przyswoją sobie doskonale polszczynę“. Ve shodě s jinými autory také L. Kaczmarek vykládá, že u prvorozenců je vývoj řeči pomalejší než u dětí dalších; avšak otázka, zda u dívek je mluvní vývoj rychlejší (o čemž autor pochybuje), bude snad moci být definitivně řešena, až budeme mít více dokladového materiálu, v němž se bude k této otázce přihlížet; doposud se takřka obecně přijímal názor o rychlejším mluvním vývoji u dívek. Pozornosti zaslouží autorovo zdůrazňování velkého vlivu okolí na mluvní vývoj dítěte (o této otázce také důkladně uvažuje v citované práci M. Cohen); vyplývá tu jasně, že napříště při studiu mluvního vývoje dítěte se bude musit věnovat více péče pozorováním, jakého jazyka užívá okolí při styku s dítětem. (Zajímavé jsou tu doklady, které jsou v práci uvedeny z řeči dospělých s maličkými, jako na př.: „Ojej, taká jestem głodna!“ — „Czego córuszka tak piszczuchna, czego?“ — „Ach, ty babo, ty!“ — „Rybko ty moja, rybusia moja!“ —“Mruczydełko złote!“ atd. atd. [s. 16].)

Budeme-li chtít srovnávat rozvrstvení druhů slov v slovníku Kaczmarkovy dcerky se slovní zásobou jiných dětí, bude nám poněkud vadit autorovo dělení na vývojová stadia. Neboť měla-li jeho dcerka ve věku 1,6 zásobu asi 60 slov, obsahoval v témže věku slovník mého chlapce 50 slov a mé dcerušky 38 slov. Ale ve věku dvou let činila slovní zásoba chlapcova 377 slov, kdežto dívka měla již slůvek 540. Proto jsem pro srovnání vzal za základ prvních 60 slov u obou dětí (u prvního ve věku 1,7, 1, u druhého 1,7, 21). Rozvrstvení je toto: U prvního dítěte: substantiva 45% (z toho 44% pro osoby, 15% pro zvířata a 41% pro předměty), slovesa 12%, onomatopoje a interjekce 38%, ostatní (zájm. já, částice ano, ne) 5%. U druhého dítěte: substantiva 38% (z toho pro osoby 42%, 17% pro zvířata a 41% pro předměty), slovesa 17%, onomatopoje a interjekce 37%, ostatní (já, ty, ano, ne, ještě) 8%. V celku tedy, pokud jde o relativní číselný poměr slovních kategorií, ve shodě s údaji Kaczmarkovými, který udává substantiv 66,7% (z toho polovina životných a polovina neživotných, s převahou jmen osob), sloves 10%, z ostatních tvarů částice ne, interjekce a zájmena.

Význam zraku pro získávání řeči pěkně osvětluje výpočet, podle něhož zjišťuje Kaczmarek, že názvy, s nimiž se dítě seznámilo pomocí zraku, tvořily 91,2% celé zásoby slovní, zatím co na podkladě sluchu získalo dítě 6,6% slov a na podkladě hmatu obohatilo svůj slovník jen o 2,2% výrazů. Z těchto výpočtů bychom mohli vyvozovat, že je-li pro získání správné výslovnosti nesporně rozhodující na prvém místě sluch, k navazování sociálních vztahů s okolím a k rozvoji řeči že na prvním místě napomáhá dítěti zrak.

[181]Zajímavá je shoda s pozorováním řeči českých dětí, že brzy se objevuje záporka ne (tak u prvního z mých dětí jako 35. slůvko, u druhého dítěte na 36. místě), která také v řeči českých dětí (ve shodě s údaji autorovými) bývá z počátku užívána postpositivně.

Také pro zkracování slov v dětské řeči najdeme analogie v řeči dětí českých. Bylo by tu třeba ještě zjistit, zda nepodržují děti častěji slabiky koncové než počáteční, jak by se to zdálo podle mých pozorování. (Již Jespersen, Language IX, 7 — Stumps words, uvažoval o tom, že zkratky ponechávající začátek slova mají asi původ v řeči dospělých.) Zjištění, že poměrně pozdě se objevuje zvratné zájmeno se (2, 4, 19), mohu také potvrdit podle svých zjištění (u prvního dítěte v časovém přírůstku slovníku pod č. 345, u druhého dokonce s pořadovým číslem 511). Poučný je také výklad, jak dítě v určité době již počíná vnímat fonologický systém jazyka, i když mu dosud unikají správné realisace; napodobí-li pak někdo z dospělých jeho nesprávnou výslovnost, dítě mu nerozumí nebo se proti takové realisaci ohrazuje (tak na př. když někdo vyslovil „kulka“ místo „kurka“, v. s. 43; podobná konstatování najdeme i u jiných autorů, z nichž L. Kaczmarek cituje jen M. Rudnického).

Častou záměnu hlásek k-t a g-d, známou řadou dokladů z dětské výslovnosti snad ze všech jazyků, v nichž vývoj dětské výslovnosti byl sledován, shledává autor i v řeči svých dětí; upozorňuje přitom, že tato záměna se uskutečnila i ve vývoji některých jazyků (na př. pol. większy, stpol. więtszy, lat. vetulus > veclus atd.). Metathesu v dětské řeči vykládá autor (s. 46) takto: „Przyczyną tego zjawiska (metatezy) jest wyprzedzenie czynności mówenia uwagą, co się zdarza przy wypowiedzeniu wyrazów znanych, lub też zapamiętanie wszystkich głosek danego wyrazu, a zapomnienie ich kolejności, co na odwrót zdarza się przy przytaczaniu słów dotąd nieznanych.“ V poznámce pak uvádí, že já ji vykládám jinak: „Ohnesorg (op. c., s. 48) mówi, że powstaje ona wskutek trudności artykulacyjnych“. Zde však cituje jen část věty mého výkladu, který zní: „Někdy můžeme metathesi dobře pochopit působením prolepse, nebo jindy opět ji lze vykládati obtížností artikulace.“ Máme tedy v podstatě názor stejný, různost vznikla jen vynecháním první části.

Také polské děti často palatalisují; autor tu jako jednu z příčin uvádí expresivnost, což by velmi pěkně vysvětlovalo i časté palatalisace dospělých (polských i našich) při řeči s dětmi. Linguistu také budou zajímat novotvary, jichž uvádí autor (na s. 51) celou řadu.[2]

Vynechávají-li pak někdy děti francouzské počáteční souhlásky (sr. z citované práce Cohenovy: apo — chapeau, up — soupe atd.), dělají to i děti polské (ebek — chlebek, ampa — lampa, amk’e — zamknie atd.) i děti české (moje doklady: eba — chleba, abáť — kabát atd.). Poznatek, že dítě užívá různého způsobu mluvy podle toho, s kým mluví, pak ukazuje, že bude nutno při studiu dětské řeči věnovat pozornost stylu promluvy už u nejmenších dětí (jak jsem se to pokusil ukázat ve své práci na s. 52). Při studiu mluvního vývoje dítěte jsem si také všiml zjevu, že někdy si dítě osvojí („arripuje“) neobvyklou artikulaci nebo zvláštní tvar slova, kterých se pak dlouho nechce zříci („perseverací“); když si pak konečně navykne realisaci a užití běžnému ve svém okolí, často se ještě někdy vrací („reciduje“) k původní formě. (Tento fakt zachytil v literární formě Karel Čapek ve svém „Povídání o pejskovi a kočičce“ (s. 65): Pejsek setrval tvrdošíjně na užívání slova „vřes“ místo náležitého „vřed“, i když mu kočička vyložila správný význam obou slov.) Tato pozorování potvrzují i zjištění Kaczmarkova (s. 59): jeho dcerka si navykla vyslovovat slovo łódka v realisaci u̮ytka [182]a podržela si houževnatě tuto výslovnost. Ještě ve věku 9 let pak často použila své původní realisace, kterou od ní pochytili také její dva sourozenci. (Podobně moje dceruška ještě v sedmi létech vytrvale označovala přihrádku slovem fof místo „náležitého“ tvaru foch.)

Práce Kaczmarkova tedy nejen potvrzuje na základě bohatého materiálu, foneticky zaregistrovaného, řadu pozorování jiných autorů, ale dává podnět k pozorováním a závěrům dalším. Je záslužná také tím, že poučuje o řadě nových polských prací, jež souvisí s naším thematem. Proto budoucí práce budou jistě hodně ze studie Kaczmarkovy čerpat, a to především při sbírání dokladů, potřebných pro srovnávání s doklady vlastními.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 178-182

Předchozí Vladimír Šmilauer: Druhý díl sovětského Úvodu do jazykovědy

Následující Pavel Trost: Vynikající slovenská práce onomastická