Významný sovětský příspěvek k lexikografické teorii i praxi

Lubomír Doležel

[Kronika]

(pdf)

-

Živý ruch v sovětské jazykovědě vyvolaný jazykovědnou diskusí v Pravdě zasáhl i ty oblasti vědy o jazyce, jimž byla dosud věnována poměrně malá pozornost. Týká se to i lexikologie a lexikografie. Sovětská jazykověda se tu může opřít nejen o Stalinovo učení o slovní zásobě jazyka, ale i o skvělý náčrt lexikografické teorie akad. L. V. Ščerby a o bohatou ruskou lexikografickou tradici, představovanou v současné době slovníky D. N. Ušakova, S. I. Ožegova a prvními svazky akademického slovníku ruského jazyka.

Jednou ze základních otázek lexikografické teorie je otázka lexikálního významu slova. K jejímu řešení významným způsobem přispívá referát akad. V. V. Vinogradova Základní typy lexikálních významů slova, přednesený v červnu 1953 na zasedání vědecké rady Ústavu jazykovědy AV SSSR a otištěný v časopise Voprosy jazykoznanija 1953, č. 5.

V úvodu své stati akad. Vinogradov ukazuje, že slovo není jen názvem předmětu nebo předmětů, nýbrž také výrazem významu nebo celé soustavy významů. Slovo nejen označuje předmět, ale vyjadřuje také jeho vztahy k jiným úsekům skutečnosti, a to v tom pojetí, jak se vytvořilo v určité společnosti, u určitého národa, v určitou epochu. Lexikálně sémantickou stránku každého slova je proto možno správně chápat a vykládat jen ve vztahu k celému lexikálně sémantickému systému jazyka.

Od významu slova je třeba odlišovat obrazné užití slova, na př. užití slova когти („drápy, spáry“ ve spojeních jako когти, долезни, смерти, нищеты, горя, фантазии, лжи atd. (srov. čes. spár bolesti, smrti, spáry bachovského absolutismu a p.). V těchto spojeních se obraz neustále pociťuje, nestírá se. Někdy však může z obrazného užití slova vzniknout nový přenesený význam. Tak je tomu u ruského slova кодекс („kodex“), kterého se původně užívalo jen v právnické terminologii. Z obrazných spojení jako кодекс дружбы, мудрости, нравственности atd. (kodex přátelství, moudrosti, mravnosti) se postupně vykrystalisoval nový význam „systém, souhrn norem“.

Ve významové struktuře slova, jako v systému jazyka vůbec, je tedy třeba rozlišovat elementy nové, živé, rozvíjející se a elementy ustupující, odumírající. S tohoto hlediska dospívá Vinogradov k jádru své stati, k rozlišení dvou základních typů lexikálních významů: významů přímých, nominativních (pojmenovávacích nebo „svobodných“) a významů frazeologicky vázaných („nesvobodných“). Pojmenovávací význam slova je [184]takový význam, který je přímo zaměřen na „předměty“, to jest jevy, děje a vlastnosti skutečnosti a který odráží jejich společenské chápání. Je to význam „svobodný“ v tom smyslu, že není vázán na určitá frazeologická spojení; okruh užívání tohoto významu v základě odpovídá vztahům samých jevů skutečnosti: pít vodu, víno, čaj, pivo…; kamenný dům, sklep, základ, hrad….

Vedle základního pojmenovávacího významu může mít slovo i pojmenovávací významy odvozené (na př. odvozený význam plurálové formy kapky — „tekutý lék užívaný po kapkách“). Jestliže mezi dvěma pojmenovávacími významy není vnitřní vztah odvozenosti, nejde o jedno slovo, nýbrž o homonyma. Vinogradov tu blíže nevysvětluje své pojetí odvozenosti významů. Zdá se však, že má na mysli hledisko historické, etymologické.

Nedořešena zůstala ve Vinogradovově stati otázka lexikálního významu synonym. Stylistická synonyma nemají většinou pojmenovávací význam, nýbrž význam expresivně synonymický, zprostředkovaný pojmenovávacím významem základního, výchozího slova synonymické řady. Některá synonyma však mohou vyjadřovat i vlastní, „svobodný“ nominativní význam, který ovšem je vždy v určitém vztahu k významům ostatních slov dané synonymické řady.

Druhý základní typ lexikálních významů slova, významy frazeologicky vázané, jsou „nesvobodné“ v tom smyslu, že jsou omezeny jen na určitá frazeologická spojení a jen v těchto spojeních se projevují. Je to výsledek svérázného historického vývoje lexikálního systému toho kterého jazyka. Ruské sloveso отвратить („odvrátit“) je ve svém pojmenovávacím významu (со cтрахом oчu omвpamuлa) zastaralé; vyvinul se však u něho frazeologicky vázaný význam „zabránit čemu“, který se projevuje jen ve spojení s několika málo substantivy; omвpamumь оnаcноcть, бeду, нecчacmьe, yгpoзy. I když v češtině není u tohoto slovesa stejná situace (jeho pojmenovávací význam je živý), přece i zde se vyvinul frazeologicky vázaný význam „zabránit čemu“ ve spojeních: odvrátit zkázu, záhubu, nebezpečí, zlo.

Frazeologicky vázaný význam nemá, na rozdíl od významu pojmenovávacího, pevné významové jádro, má tendenci k drobení na řadu významových odstínů. Proto je obtížné a často nemožné vystihnout tento význam obecným výkladem. Na př. u adj. mravní uvádí PS vedle základního významu též význam „týkající se duševního života“. To je význam frazeologicky vázaný; v konkrétních spojeních nabývá různých významových odstínů, které lze nejlépe vystihnout antonymy „hmotný, fysický“ (viz spojení: hmotná i mravní bída; mravní kapitál; mravní pomoc, posila; mravní převaha atd.). Při lexikografické práci je třeba mít rovněž na paměti, že hranice mezi pojmenovávacím a frazeologicky vázaným významem slova nejsou vždy zcela jasné. Někdy je také obtížné vydělit frazeologicky vázaný význam slova z významu celého spojení.

Vedle významů pojmenovávacích a frazeologicky vázaných rozlišuje Vinogradov ještě dva typy lexikálních významů slova: významy funkčně syntaktické a významy podmíněné konstrukcí. Tyto významy nejsou ovšem ve stejné rovině jako první dva typy.

Funkčně syntaktický význam slova vzniká tehdy, jsou-li „syntaktické vlastnosti slova jako větného členu … jakoby zahrnuty do jeho sémantické charakteristiky“. Takový je význam slova молодец, které vyjadřuje v hovorové řeči ve funkci přísudku obdiv, pochvalu: Oнa y нac молодец. (Sr. v češtině: Má nové koně. To jsou chlapíci!)

Význam podmíněný konstrukcí je „neoddělitelný od přesně určených forem spojování slova s jinými slovy“. Tak sloveso рaзoбpaтьcя má dvojí význam: přímý, „uvést do pořádku“, a konstrukčně podmíněný, „na základě zkušeností, pozorování dobře pochopit“ (česky „vyznat se v čem“), vázaný na konstrukci рaзoбpaтьcя в чeм (в вonpoce, в oбcmoятeльcmвax делa atd.). Příkladem celé soustavy konstrukčně podmíněných významů je na př. v češtině sloveso hráti: 1. hráti co (domino, šachy, kopanou, tennis); 2. hráti na co (na klavír, na housle, na harmoniku); 3. hráti oč (o zdraví, o hlavu); 4. hráti koho (starého lháře, Cyrana) atd. [185]Konstrukčně podmíněný význam se vyvinul rovněž u slova otázka (i když PS tento význam neuvádí). Vedle základního nominativního významu „zeptání, dotaz“ a odvozeného nominativního významu „věc vyžadující řešení, problém“ (ženská, dělnická, národnostní otázka), vzniká konstrukčně podmíněný význam vázaný na konstrukci ‚otázka čeho‘ (otázka času, tempa, taktiky, praxe a pod.). Konstrukčně podmíněný význam se může realisovat jen v rámci dané konstrukce; na rozdíl od frazeologicky vázaného významu je však „svobodný“.

Vinogradovova stať přináší nový pohled na otázku lexikálního významu slova. Diskuse na zmíněném zasedání vědecké rady Ústavu jazykovědy AV SSSR podtrhla zásadní důležitost rozlišování pojmenovávacích a frazeologicky vázaných významů slova. Některé otázky ovšem nemohly být dořešeny v rámci jedné stati (otázka homonymity, otázka lexikálního významu synonym, otázka funkčně syntaktických významů). Přesto by bylo velmi žádoucí aplikovat základní výsledky Vinogradovova zkoumání i na materiál české slovní zásoby a přenést tyto výsledky také do naší lexikografické práce.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 183-185

Předchozí Pavel Trost: Vynikající slovenská práce onomastická

Následující Jiří Daňhelka: Rožmberské dluhopisy