Nové práce o češtině v Sovětském svazu a Německé demokratické republice

Helena Křížková, Eva Tlustá, Ivan Lutterer

[Rozhledy]

(pdf)

-

Hluboké přátelské vztahy našich národů a národů Sovětského svazu se projevují účinně na všech úsecích života; ukazuje to i velký zájem o český jazyk v SSSR, který je nyní normálním studijním předmětem na universitách v Moskvě i v Leningradě, a rozkvět ruské bohemistiky. Vedle překladů našich prací jazykovědných, zejména Trávníčkovy velké Mluvnice českého jazyka, jejíž 1. díl vyšel v ruském překladě již r. 1950 (Grammatika češskogo literaturnogo jazyka, Moskva, s. 466) a nejnověji Hujerova Úvodu do dějin českého jazyka[1] vycházejí i práce bohemistiky ruské; [101]z nich si dnes všimneme dvou prací přední představitelky ruské bohemistiky A. G. Širokovové, docentky českého jazyka na Lomonosovově universitě v Moskvě, která také přeložila mluvnici Trávníčkovu a jejíž návštěva u nás r. 1953 přesvědčila nás znovu o jejím velkém nadšení pro náš jazyk i o jeho pronikavém odborném zvládnutí.

Již v r. 1952 vyšla v Moskvě mluvnice spisovné češtiny A. Širokovové (Očerk grammatiki češskogo jazyka, Moskva, s. 189). Mluvnice je určena především pro studenty sovětských filologických fakult a je v SSSR prvním pokusem o vyložení základů mluvnické stavby českého jazyka. Opírá se o nejnovější práce popisující mluvnickou stavbu současné češtiny, především o velkou Mluvnici spisovné češtiny akad. Trávníčka. Jako gramatika psaná pro příslušníky jiného slovanského jazyka je mluvnice Širokovové založena na srovnání jazykových faktů českých a ruských. Bez takového srovnání není studium češtiny možné, neboť jde o jazyk, který je po stránce strukturní ruštině velmi blízký, a je třeba, aby se k mnohým otázkám přistupovalo jinak než v mluvnici psané pro Čechy. Je správné, když při podobném postupu autorka bere za základ systém studovaného jazyka, opírajíc se většinou o mluvnici Trávníčkovu, avšak v některých jednotlivých případech by bylo užitečnější vycházet ze srovnání ruštiny a češtiny, neboť systém cizího jazyka je vnímán vždy na pozadí jazyka mateřského.

Je třeba zvláště vyzvednout správné historické zaměření této mluvnice, neboť autorka zdůrazňuje produktivnost jednotlivých jevů a kategorií, ukazuje jazyk ve vývoji. Skutečných historických exkursů není v gramatice mnoho; jsou jen tam, kde pomohou ujasnit ruskému čtenáři mluvnickou stavbu současné češtiny, na př. u adjektiv se uvádí, že koncovky -ý, -á, -é atd. vznikly stažením, a srovnávají se s ruskými koncovkami -yj, -aja, -oje; užitečný je rovněž výklad o přehláskách; uvádí se, že gen. pl. mask. -ů je z -ov, ale jiné koncovky se takto nevysvětlují (ve výkladu, že bříza je z bréza, mělo ovšem být z břieza).

Autorka nerozlišuje ve svém výkladu vždy dosti zřetelně výrazy a tvary čistě spisovné, hovorovou češtinu, obecnou češtinu a nářečí. Za spisovné, případně hovorové považuje autorka někdy to, co je možno hodnotit jako obecnou češtinu s velmi zřetelným nářečním zabarvením. Za hovorové pokládá -ej- ve slovech dobrej, bejval, -í- ve slově chlíb; ou- ve slovech jako ouřad, ouředník patří sice i do spisovné češtiny, ale je jasně citově zabarveno. Za hovorové považuje zdloužení u ve slovech můž, kůře a zkrácení v dum, kuň (to jsou jevy pouze nářeční).

V hláskosloví u dvojhlásky ou by bylo třeba uvést, že na švech se ou vyslovuje dvojslabičně; au v domácích slovech je zpravidla dvojslabičné, neboť se vyskytuje jen na švu.

Podrobněji — soudím — by bylo třeba probrat korelaci měkkosti a tvrdosti v současné češtině a srovnat systém ruských a českých souhlásek. Jako jediná výslovnost skupiny sh- se uvádí sch (pouze v slovech jako shodit se doporučuje vyslovovat sh (!), nikoli sch).

Celý oddíl věnovaný hláskosloví by potřeboval podrobnějšího propracování a větší přehlednosti (na př. o asimilaci znělosti se hovoří na několika místech).

V oddíle o pravopisu, který je také poměrně stručný, není jasně vyložena grafická platnost písmene ě.

Podrobně je v knize propracováno tvarosloví, jež obsahuje i některé prvky skladby. Bylo by však třeba seznámit studenty se základní českou terminologií, ukázat na různé chápání slovních druhů a některých gramatických kategorií v jazykovědě sovětské i české.

Substantiva třídí doc. Širokovová do osmi typů (bez výkladu o principech jejich třídění):

[102]1) subst. mask. bez koncovky: dům, stůl, koš, meč; 2) subst. mask. na -men, -en (kámen, kmen); 3) subst. mask. na -a, -ce (předseda, soudce); 4) subst. n. na -o, -e (město, slovo, srdce, vejce); 5) subst. n. na -í (obilí, znamení); 6) subst. n. typu rámě, tele; 7) subst. f. na -a, -e (kráva, práce); 8) subst. f. typu daň, kost, nit, báseň; k těmto základním typům připojuje substantiva se zvláštním skloňováním (den, host, kůň, máti, neť, paní, dítě).

Dělení to je dosti nevýhodné, neboť nevyniknou jasně základní typy, když vedle produktivních typů jsou uváděny jako zvláštní typ substantiva na -men, -en, subst. rámě. Pod jeden typ jsou řazena substantiva daň a kost, ale spíše by bylo vhodné připojit daň ke vzoru nůše. — Kategorie životnosti a neživotnosti by potřebovala podrobnějšího výkladu a srovnání s ruštinou, neboť rozsah této kategorie se v češtině a v ruštině značně liší (jsou i podrobnější neuvedené rozdíly, jako videť Jupiter — česky Jupitera). U koncovky gen. sg. mask. -a, -u by bylo třeba poukázat na rozdílné její využití v ruštině.

Ve výkladu k jednotlivým koncovkám jsou některé drobné nepřesnosti, na př. že názvy obcí, jež jsou původem jména obecná, mají v gen. sg. mask. vždy konc. -u; u těch názvů, kde se jejich původ ze jména obecného již necítí, je gen. -a. Mezi subst. s gen. -a se uvádí též ječmen, ačkoli patří k typu kámen. Uvádí se kolísání úmysla/-u, ale úmysla se nevyskytuje. Koncovka -ové u subst. ptáček, špaček, cvrček a j. není častější než -i. V lok. pl. se uvádějí jako běžné tvary v lesech/-ích, kočárech-řích. U vzoru slovo se v tabulce uvádí lok. slovech/-ích, jablkách; lépe by bylo slovech, jablkách/-cích. Ke skloňování subst. mask. na souhlásku by bylo třeba připojit pokud možno úplný výčet slov na -l podle typů skloňování. U subst. ruka, noha ve významu části lidského těla mají ve spisovné češtině tvary původem duálové význam plurálový, není tedy správné Lidé dupali nohami (m. nohama); Bylo vidět množství zdvižených ruk (m. rukou). — K skloňování cizích jmen dodávám, že Goethe, Linde atd. se skloňují ve spisovném jazyce jen podle vzoru had, tedy Linda; tvary na -eho, -emu (nikoli -ého, -ému, jak se tiskovou chybou objevilo v mluvnici) se v dosavadní kodifikaci nepřipouštějí, ale v usu žijí. Slova zakončená na -ař, -ář se jako cizí necítí, je to přípona dávno zdomácnělá a produktivní.

V části věnované adjektivům nepatří mezi příčestí, jež přešla v kategorii adjektiv, typ známý, neboť v historické češtině participia praes. pass. na -m nikdy neexistovala. — U adjektiv měkkého skloňování na -ní bylo by vhodné upozornit na rozdíl mezi ruštinou a češtinou, zejména u cizích slov, a uvést příklady, kdy se v češtině adj. na -ní/-ný významově liší. — Mezi příklady jmenných tvarů se uvádějí tvary, zejména žen. a střed. rodu, jež se v češtině dnes již nevyskytují: silen, silna, silno; spokojna, -o; nemocna, -o a j. — Není jasně vymezeno užívání složených a jmenných tvarů v přísudku a doplňku. Zejména by bylo vhodné upozornit na případy, kdy se adjektivum v češtině nepřekládá adjektivem v ruštině: chlapec chodí bos — chodiť bosikom; koupe se nahý — nagišom, v golom vide. — Na srovnání s ruštinou by bylo třeba založit výklad o tvoření adjektiv přivlastňovacích. V češtině mají příponu -ův, -ova, -ovo všechna substantiva muž. rodu, -in, -ina, -ino všechna substantiva žen. rodu; v ruštině se tvoření zde řídí typem skloňování, na př. papa - papin. Od názvů zvířat se v češtině adj. přivl. na -ův, -in zpravidla netvoří, zpravidla se nevyskytují tvary lvův, lvova. Mezi substantivy, od nichž se adjektiva přivlast. na -ův, -in netvoří, se neprávem uvádějí subst. žen. rodu na -ička (viz babiččin). Ženské příjmení typu Novotnová je omyl. Příjmení Tomášů, Janků, Pavlů atd. se mohou ve spisovné češtině také skloňovat.

Při stupňování adjektiv bylo by vhodné uvést, že v češtině se adjektiva vztahová stupňují častěji než v ruštině i tam, kde nejde o přechod k adjektivům jakostním (dolnější, hornější, severnější). Správně se uvádějí příklady, kdy českému komparativu odpovídá positiv v ruštině: starší pán — požiloj gospodin.

[103]U neurčitých zájmen zůstane ruskému čtenáři nejasné, kdy je třeba užít zájmena někdo, něco, kdosi, cosi a pod. Bylo by třeba vysvětlit jejich užívání srovnáním s rus. kto-nibuď, kto-to, čto-nibuď, čto-to atd. — Jako živé se uvádějí tvary: všecken, všeckna, všeckno.

Správně je vyzvednut rozdíl mezi českými druhovými číslovkami dvoje, troje a rus. dvoje, troje.

Nejvíce místa — a to právem — je v knize věnováno slovesu. Slovesa se dělí na přechodná a nepřechodná (zvratná slovesa jsou jen nepřechodná); ovšem v českých gramatikách se ustálilo dělení sloves na předmětová a bezpředmětová (stejně je možno dělit i zvratná slovesa na předmětová a slovesa s jiným úkonem, na př. stálá reflexiva) a uvnitř předmětových potom na transitivní a intransitivní. Do příkladů na tvoření zvratných sloves se vloudil rusismus: jemu ne siditsja — nesedí se mu.

Slovesa opakovací — nosívat, nosívávat — je vhodné srovnat s ruštinou a ukázat na bohaté možnosti využití opakovacích tvarů při překladu do češtiny.

Při třídění sloves se autorka nepřidržuje žádné vžité klasifikace (t. j. podle 3. os. présentu nebo podle kmene infinitivního); za základní kriterium považuje 1. osobu sg., uvnitř hlavních skupin pak dělí slovesa podle présentního a infinitivního kmene: 1) slovesa v 1. sg. na -u (nesu, minu, tepu, češu); 2) slovesa v 1. sg. na -m (dělám, prosím, umím); 3) slovesa v 1. sg. na -i (kupuji, piji). Nevýhoda tohoto dělení se ukáže při dalším třídění uvnitř jednotlivých typů. 1. sg. jako základ je kriterium velmi nepevné, neboť právě v 1. sg. bývá nejčastěji kolísání.

Jako nejproduktivnější se právem uvádí typ sloves na -ovati; nelze však souhlasit s tím, že slovesa na -ěti, -iti, -ati jsou „velmi neproduktivní“, patří tam přece slovesa typu nosívat, produktivní je i typ prosit, umět (viz znárodnit, vyvlastnit, znervosnět a pod.).

Nevyskytuje se ve spisovné češtině kolísání mezi tvary: kluší/klusají, -í v 3. pl. u sloves typu česati se dnes užívá v míře značně omezené. Tvary nesiž, nesmež, prosiž atd. jsou archaismy. Tvary já bysem a pod. nejsou hovorové.

Příklady na tvoření přechodníků jsou neživé a málo se zde využívá srovnání s ruštinou. Na rozdíl od ruštiny se přechodník přítomný dá vytvořit téměř od všech sloves nedokonavých. Od slovesa jísti se netvoří přechodníkové tvary jede, jedíc, jedíce.

Příčestí trpné se netvoří od všech sloves, i když je to teoreticky možné. Není proto vhodné uvádět v tabulce jako příklad uměti — uměn. Není jasná poznámka na s. 159, že o přítomném čase v trpném rodě vlastně nemůžeme hovořit, neboť děj probíhal v minulosti a jen výsledky trvají do přítomnosti; právě v dnešní češtině u pasiva jako jsem bit, chválen a pod. jde o děj, který probíhá v přítomnosti.

Není uvedeno, že podstatné jméno slovesné má v češtině význam rodový i vidový — na rozdíl od ruštiny.

V seznamu nejužívanějších příslovcí chybí u příslovcí místa kde, odkud, tady; u příslovcí času nedávno (ale uvádí se nespisovné onehda m. onehdy). Při tvoření příslovcí se neuvádí typ kolmo, koňmo atd. V ruštině neexistují příslovce typu platově, věkově, charakterově atd. (srov. charakterom …), proto by bylo třeba uvést ruské ekvivalenty.

U předložek chybí vysvětlení, kdy je možno užívat předložky ku. Předložky po, s jsou uvedeny jednak mezi předložkami, které se pojí se dvěma pády, jednak mezi předložkami pojícími se s třemi pády. Nejsou uvedeny základní významy některých předložek a příklady jsou mnohde nevhodně voleny („zběhlo se mezi nimi příměří“ — „meždu nimi proizošlo peremirije“, „mezi počátkem a koncem“ neodpovídá ruskému „ot načala do konca“).

Jako příklady se někdy uvádějí slova, jež v češtině neexistují: kotáceti (m. kotáleti, kutáleti), oplotovati (viz oplotiti — oplocovati), vyskytují se místy i rusismy: nalovil [104]ryby (t. j. gen. sg.) — rus. nalovil ryby; vyučil to nazpamět — on vyučil eto naizusť; jíti na malinu — itti za malinoj. — Zůstaly v knize četné tiskové chyby v kvantitě.

Nebylo možno v krátké recensi podrobně rozebrat všechny nesporné klady knihy a zhodnotit její opravdu bohatý materiál. Zaměřili jsme se proto spíše na výčet drobných nedostatků, abychom přispěli novému vydání, nepodceňujíce práci samu.

Vítáme srdečně vyjití této podrobné mluvnice spisovné češtiny v SSSR; je to dílo vážné, podnětné a potřebné.

Helena Křížková

 

Ve 2. svazku sborníku Slavjanskaja filologija, vydaném r. 1954 katedrou slovanských jazyků a literatur Lomonosovovy university, je uveřejněna zvláště zajímavá práce A. G. Širokovové, věnovaná otázkám rozvrstvení českého jazyka, K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj rečju (s. 3—37).

V této práci seznamuje autorka sovětské odborné čtenáře s předmětem svého zkoumání, na rozboru konkrétního jazykového materiálu se snaží ukázat rozdíly mezi spisovným jazykem a obecnou češtinou na jedné straně a spisovným jazykem a jeho hovorovou formou na straně druhé. Nakonec se pokouší nastínit příčiny, které k tomuto jazykovému rozvrstvení vedly. Hned v úvodní části (vymezení pojmů spisovná čeština, obecná čeština, hovorová čeština) musíme kladně hodnotit to, že pisatelka užívá přesných ruských termínů, jasně vymezených a adekvátních termínům českým (narodno-razgovornaja reč obecná čeština, literaturnyj razgovornyj jazyk hovorová čeština). Pokud jde o definování jednotlivých jazykových útvarů, shoduje se autorka s českými pracemi, s kterými zajisté pracovala. V odstavci o obecné češtině není jasné tvrzení, že obecná čeština svou strukturou téměř úplně splývá se středočeským dialektem. Obecná čeština totiž má prvky společné nejen s českými dialekty místními, a zde především s nářečím středočeským, ale také se spisovným jazykem; spisovnému jazyku je pak rovněž základem středočeské nářečí (okolí hlavního města). Proto má obecná čeština v sobě prvky středočeského nářečí, pochopitelně dosti silné, ale celonárodní úloha spisovného jazyka přenášená na obecnou češtinu, na niž spisovný jazyk značně působí, dávno obecnou češtinu rozšířila za meze středočeského nářečí a od něho odlišila.

V konkrétním rozboru jednotlivých rozdílů mezi obecnou češtinou a spisovným jazykem postupuje autorka podle jednotlivých úseků: hláskosloví, tvarosloví, syntax. Dosud není jasně a důkladně prozkoumáno ani zjištěno, co do obecné češtiny patří. To ovšem značně ztěžuje práci badatele vzdáleného živému materiálu, jemuž není možno jednotlivosti stále si ověřovat. Z práce není dostatečně zřetelné, jakým způsobem se autorka dostala k materiálu, zda jej přejímá z literatury, nebo zda jej získala vlastním přímým zkoumáním. V podrobnostech jsou zde některé nedostatky. Jednotlivé jevy, které nejsou rovnocenné, řadí pisatelka do jedné roviny. Uvádí na př. dialektické výrazy, které zdaleka nejsou obecné: lesejk, nožejk, outerej (s. 6; u jmen dnů a měsíců se projevuje téměř ve všech jazycích tendence po analogii, tedy v obecné češtině je úterý jako pondělí a pod.), bez tej (s. 10; obecně česky bez tý) a pod. Dále uvádí jako obecně české tvary, které jsou už ve spisovné kodifikaci anebo aspoň se v ní připouštějí: umru — spis. také umřu, umřou; tru (s. 12) — dnes spisovně jedině třu, třou; dvojice símě — semeno, břímě — břemeno (s. 9) a pod. jsou dnes pouze stylistické varianty ve spisovném jazyce. Výslovnost 1. sg. jsem je podle orthoepických pravidel též sem (s. 11). Do obecné češtiny řadí také tvary argotického rázu: 3. pl. prosej, trpěj; v lexiku slova jako furt a pod. Konečně jsou v práci i některé omyly, jako na př. 1. pl. lidý (m. obec. lidi), chlíb (s. 6) (m. obec. chleba), imperativ od pomoci pomůž (s. 12); spisovný tvar participia od pomstíti pomštěn (s. 13), od přepadnouti přepaděn (s. 16) a pod.

[105]Na konci této první části hledá autorka základní rysy hovorové češtiny spisovné a správně si uvědomuje nesnadnost tohoto úkolu.

V druhé části se zabývá příčinami rozvrstvení českého jazyka; správně vychází z rozboru historického vývoje našeho národa, rozbírá českou jazykovou situaci od doby pobělohorské, ukazuje na úpadek spisovného jazyka a na jeho příčiny v údobí 17.—18. století. Podrobněji se věnuje době obrozenské, zvláště jejím předním postavám, jako Dobrovskému, Jungmannovi, Palackému, Šafaříkovi. Při rozboru jazyka literatury 19. století nezapomíná na důležitou úlohu spisovatelů (K. J. Erbena, B. Němcové, J. K. Tyla, K. Havlíčka, J. Nerudy atd.). Důkladněji se obírá také zjevem Jana Gebauera a jeho významem pro normalisaci spisovné češtiny. Dobu moderní pak probírá stručně.

Autorka v této části své práce celkem správně postřehuje vývoj normy českého spisovného jazyka i její kodifikace a dobře chápe všechny okolnosti, jež tento vývoj provázely. I zde jí jsou silnou oporou české práce, zvl. Vývoj spisovné češtiny akademika Havránka, zabývající se touto thematikou.

Celkově lze říci, že celá stať dobře seznamuje sovětské čtenáře s danou problematikou. V tomto smyslu se autorka dobře zhostila svého úkolu již tím, že se opřela o nejlepší práce z této oblasti a vcelku správně jich využívá. Proto se jednotlivé drobné nedostatky objevují jen v části týkající se konkrétního rozboru jednotlivých jevů, kde celková česká jazyková situace a nedost jednotný obraz obecné češtiny skýtá mnoho obtíží i jazykovědcům, kteří jsou rodilí Češi a žijí v českém prostředí.

Eva Tlustá

 

S nastolením lidově demokratického řádu ve východním Německu došlo v německočeských vztazích k hlubokým změnám, k politice všestranné přátelské spolupráce, založené na zásadě rovnosti a vzájemného respektování. Na těchto demokratických principech je budován též poměr našich jazyků, češtiny k němčině a naopak.

V minulosti se Němci zřídka učili češtině, a často to nebývaly pohnutky přátelské, které je k tomu vedly; to se odráželo i v pomůckách pro toto učení. Výjimku činily jen nečetné knihy psané zejména s naší strany, zvláště velmi pěkná stručná mluvnice Smetánkova ve známé tehdy sbírce Sammlung Göschen Tschechische Grammatik, Berlin - Leipzig 1914 a svěží příručka E. Smetánka - H. Siebenschein - J. Haller - A. Novák, Tschechisch durch Gehör und Studium, Praha 1934.

Dnešní praktické studium češtiny se strany Němců klade si jasný cíl: poznávat bohatou kulturu svého českého souseda a tak upevňovat přátelství a mírové soužití obou národů; nová učebnice češtiny, o níž dále píšeme, říká v předmluvě: „Und Du, junger Freund, wirst durch das Studium der tschechischen Sprache die Kultur der Tschechoslowakei kennenlernen. Diese Arbeit wird Dir Freude bereiten und dazu beitragen, die Freundschaft zwischen unserem Volke und den Völkern der Tschechoslowakei zu vertiefen … Sprachen sind Brücken zu Menschen und zu den Völkern.“

Zvláště německá mládež projevuje dnes velký zájem o český jazyk.[2] Ve snaze tento zájem podchytit a dále rozvinout vypracovali němečtí odborníci dvě základní příručky, učebnici a gramatiku, které uvádějí do studia současného českého jazyka.

 

Na učebnici Čeština, Lehrbuch der tschechischen Sprache, vyd. Volk u. Wissen Verlag, Berlin - Leipzig (I. díl s. 199, 1951, II. díl s. 243, 1952) pracovali H. Fritsch, J. Bauernöppel a A. John.

[106]První díl učebnice obsahuje celkem 14 lekcí, z nichž každá má jeden konversační text a jeden kratší text popisného rázu. Na ně navazuje mluvnický výklad s řadou příkladů a cvičení. Připojeny jsou tabulky s deklinačními a konjugačními vzory, seznam nepravidelných sloves a nejdůležitějších předložek a na konci knihy slovníček abecední a slovníček podle lekcí. — Konversační texty mají ústřední dějovou linii, celkem šťastně volenou,[3] na jejímž podkladě čtenář postupně poznává nejen novou mluvnickou látku a zásobu slov, ale částečně i československou skutečnost (na př. místopis Prahy, pražský kulturní život, organisaci našeho socialistického obchodu a j.). Gramatiku vykládají autoři deduktivně: postupují od systému flexe k jednotlivým pádům a slovesným koncovkám.

Druhý díl je rozdělen na část textovou (20 lekcí) a část mluvnickou (18 lekcí). Články jsou převážně deskriptivní a výpravné (na př. Československo — náš soused; Český a slovenský lid v boji za samostatnost; Učitel národů — J. A. Komenský; Vynálezce lodního šroubu; Trať mládeže; Únor 1948). Jsou zde též ukázky z krásné literatury (Němcová, Jirásek, Fučík, Káňa) a několik kratších básní (Čech, F. Kráľ, Neruda, S. K. Neumann, Noha, Havel) a písní (na př. Kde domov můj; Nad Tatrou sa blýská; Píseň práce; Tancuj, tancuj). Připojen je slovníček a mluvnické přehledy. Řada fotografií a obrázků názorně doplňuje textovou část.

Kniha je dobrým příkladem učebnice nového typu jak svým ideovým zaměřením, tak i metodickým zpracováním.

Co se týká výběru článků, nesouhlasíme se zařazením úryvku z Káňovy hry Parta brusiče Karhana, jejímuž stylu nemůže cizinec (a leckdy ani Čech) bez důkladného jazykového komentáře rozumět. V konversačních textech vadí knižní infinitiv na -ti, které se tam vyskytuje napořád. Při pozornějším prolistování narazíme na některé další nedostatky: Václavské náměstí není středisko města, ale jeho střed (I, 52); neholíme se aparátem a štětcem (I, 71), ale strojkem a štětkou; pětiletní plán (I, 92) m. pětiletý; roštěná pečeně m. roštěná (I, 93); Dnešní manifestaci nezapomenu (I, 99) m. Na dnešní manifestaci nezapomenu; žádný mistr s nebe nespadl (II, 89) má český protějšek učený s nebe nespadl; v též ulici (II, 103) m. v téže; šla do koncertu (II, 106) m. na koncert.

Zaznamenáváme jen, že prací prvých dvou autorů je i literární příručka, určená především žákům nejvyšších tříd, Lesebuch der tschechischen Literatur (Berlin 1954, s. 256). Referát o ní přinese časopis Česká literatura.

 

Druhá příručka, mluvnice Tschechische Grammatik, Leitfaden zur Einführung in die tschechische Sprache (vyd. VEB Max Niemeyer, Halle 1954, 86 s.), klade si cíle náročnější; je prací známého německého slavisty Rudolfa Fischera, profesora lipské university a ředitele jejího Slovanského ústavu.

Jak autor píše v předmluvě, má rukověť dvojí úkol: sloužit začátečníkům jako přehledný úvod do českého jazyka a pokročilým jako pomůcka k rychlé orientaci v mluvnických jevech. Že tento úkol chce kniha plnit svědomitě, je vidět již z rozvržení celé látky. Po krátkém úvodu, v němž se mluví o důležitosti studia češtiny a o historii českého jazyka, následují kapitoly s výkladem hláskosloví, pravopisu a výslovnosti (s. 8—16), tvoření slov (s. 16—21), tvarosloví (s. 21—64), větosloví (s. 70—82) a frazeologie (s. 83—86). Gramatické výklady přes svou stručnost jsou výstižné a jasné, na př. partie o syntaktické funkci dlouhé a krátké formy přídavných jmen (s. 34), o pádové shodě číslovek se substantivy (s. 48) a j. Mnohde nechybějí nové [107]zajímavé postřehy, korigující tradiční názory, na př. v otázce českého záporu.[4] Vhodnou konfrontací s němčinou dovede autor přiblížit čtenáři mnohé z jazykových jevů (na př. přirovnáním hláskového vývoje stč. ie a uo v nč. í a ů k vývoji střhn. ie a uo v dlouhé i a u; tvar lieb; guot — gut, s. 5). Synchronní výklad bývá často doplněn exkursem do historické mluvnice (na př. výklad o pohybném e, s. 11, zmínka o vlivu starých athematických sloves na nč. slovesné koncovky -ím, -ám, s. 53).

Na vrub toho, že čeština není autorovou mateřštinou, lze připsat některé menší omyly a nedopatření: oj nevyslovujeme dlouze (ój), jak stojí na s. 8; sh- zní v Čechách jako sch, nikoliv sh (s. 10); nářeční rež (s. 10) m. spisovného žito; archaické hajitel (Verteidiger) m. obhájce. V kapitole „Nauka o slově“ (lépe o tvoření slov) se překládá dörflich obrozenským básnickým vesní (s. 17) m. vesnický; žalobník ve smyslu starém jako Kläger (tamtéž) m. dnešního Klatscher; činitel jako Funktionär (tamtéž) m. Faktor; Standort jako stanovisko (s. 19) m. stanoviště; dvorec jako kleiner Hof (s. 20) m. Meierhof; pošťák není hovorovým ekvivalentem spisovného poštovní zaměstnanec (s. 18), nýbrž znamená listonoše.

Nedostatkem v deklinačních přehledech substantivních, adjektivních a zájmenných paradigmat je to, že 6. pád je uváděn bez předložky; důsledkem toho je pak neexistující zájmenný tvar jíž v lok. sg. (s. 43) m. správného (o) níž. V paradigmatech sloves se autor zbytečně drží třídění podle infinitivu, v praktických a školských mluvnicích již opuštěného; sám ho nevyužije a v tvarech présentních uvádí tři typy (nesu - sedím - volám), tedy zhruba ve shodě s dnešním tříděním podle présentních tvarů; tvary slovesné jsou probrány příliš stručně. — Zcela zbytečně se uvádí passivní „m-Partizip“ (české vědom, znám nejsou jeho zbytky).

Z drobností mluvnických: stadion má dnes obyčejně gen. sg. stadionu m. stadia (s. 34), které je gen. sg. od stadium; podmínkové souvětí Osvobodil by ses, byl by sis přál má znít Osvobodil by ses, kdyby sis to byl přál (s. 60); vážiti si se pojí s gen., tedy Budete si vážiti toho kola, nikoliv toto kolo (s. 63); vyslýchati není prostě nedokonavý vid od vyslyšeti (erhören), je významově samostatné a znamená verhören (s. 67).

Z drobností lexikálních a frazeologických upozorňuji na toto: ausweichen překládáme slovem vyhnouti se, nikoliv vyminouti (tamtéž), které je navíc uměle vykonstruované; er fiel im Kampfe odpovídá českému padl v boji, nikoliv upadl (s. 81); gen. vazbu má okusiti (kosten), nikoliv zkusiti (erfahren, s. 76); čeština dává přednost aktivní vazbě Vyšetření provádí lékař před pasivním Vyšetření se provádí lékařem (s. 79).

Nelze souhlasit s autorovým tvrzením (v kap. Fraseologie), že jazykozpytci vymycují v češtině složeniny typu „adjektivum + substantivum“, na př. drahokam, a za správné uznávají jen spojení drahý kámen (s. 84). Přívlastková komposita typu zlosyn, dobrodruh, maloměsto atd. nejsou významově totožná se spojeními zlý syn, dobrý druh, malé město. Jazyk si je vytvořil pro svou potřebu, a proto v něm mají své opodstatnění.[5] Mezi rčení (Redensarten) nelze zahrnovat na př. brusliti, spojiti, odporovati, namáhati se aj., jak tomu je na s. 84 bezpochyby pod vlivem německých ekvivalentů Schlittschuh laufen, in Verbindung bringen, Widerstand leisten, sich Mühe geben.

[108]Dále postrádáme, že od moderního usu nejsou vždy jasně odlišeny výrazy zastaralé nebo dokonce archaické, na př. an, ana, ano (s. 44), všecken (s. 45), dvé, tré (s. 49), buďtež (s. 59), pozývati (s. 70), podtají (s. 84).

Obtížné práci sazečské i korektorské byla věnována v mluvnici Fischerově i v učebnicích veliká péče, takže se do mluvnice vloudilo jen několik malých tiskových chyb: vynechání čárky a háčku (s. 7), ňuhňati m. huhňati (s. 10), záměna -o- písmenem -a- (s. 68). Rovněž v učebnicích je tiskových chyb minimálně a jsou opraveny.

I když jsme při hodnocení věnovali nepoměrně více místa výčtu chyb a omylů, jsou uvedené nedostatky obou prací v mizivé menšině, srovnáváme-li je s jejich klady. Hodnota studijní pomůcky se nakonec prověřuje praxí a zjišťuje se především podle kvantity a kvality vědomostí, které studentu poskytuje. Na základě rozboru i praktických zkušeností, které s oběma těmito příručkami máme, můžeme říci, že jde v obou případech o práce nadprůměrné úrovně, které jsou významným příspěvkem k většímu poznání a sblížení našich národů.

O bohemistickém zájmu v NDR svědčí dále i to, že právě vyšel v 2. vydání překlad známé Trávníčkovy fonetiky češtiny (Die Phonetik der tschechischen Schriftsprache) v témže nakladatelství jako Fischerova mluvnice.

Ivan Lutterer

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 2, s. 100-108

Předchozí Jaroslav Zima: O mluveném slově

Následující Karel Horálek: Nový pokus o fonetický výzkum českého verše