K otázce lašských nářečí

Arnošt Lamprecht

[Články]

(pdf)

-

Otázkou vzniku a vývoje lašských nářečí se zabývala jak naše, tak i polská jazykověda a přispěli k ní i jazykovědci ostatní. Poslední práce týkající se bezprostředně této otázky je Dejnovo Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski. Dejna uvádí v II. dílu své práce 30 znaků spojujících lašská nářečí s nářečími polskými a 28 shod česko-lašských. Z jeho přehledu tak nepřímo vyplývá, že laština je mnohem bližší polštině než češtině. Rozborem jednotlivých shod lašsko-polských však docházíme k poznání, že je jich mnohem méně. Většina jevů uváděných Dejnou je totiž omezena jen na nejužší okraj lašských nářečí při jazykové hranici česko-polské (na př. oN > uN, eN > yN, tedy duma, tyn) a někdy dokonce jen na jeho části (śńych, leśńy). Jiné jevy pak za polonismy nemůžeme vůbec považovat, jako na př. šč proti spis. čes. šť, asibilaci u ď, ť, konc. -u v lok. sg. jo-kmenů, konc. -my v 1. os. plur. u sloves atp. Jde tu, jak je vidět, o zřejmé omyly Dejnovy.

Za shody lašsko-polské můžeme považovat jen tyto jevy: a) nedostatek kvantity; b) typ žułty, celkem málo významný, neboť jde jen o 2 nebo 3 slova; c) s jistým omezením přízvuk na předposlední slabice (jde-li o archaismus, což je velmi pravděpodobné, je vliv minimální, ne-li vůbec žádný); d) s podobným omezením částečnou shodu poměrů kvantitativních, neboť tu jde ve valné většině o shody s moravskou slovenštinou a někdy i hanáčtinou (srov. na př. laš. śik s mor. sékł), a pokud jde o shody větší, jde tu jen o míru provedení, na různých částech lašského území různou.

Jen menší části lašského území se týká změna á > o, vyskytující se na Frýdecku a Místecku. Podobně jen menší část území zasahuje změna aj > ej, která je v souladu s týmiž tendencemi v celonárodním jazyce českém; jen vzhledem ke geografické souvislosti lašské změny s podobnou změnou v polských dialektech by bylo lze snad pomýšlet na jistou možnou míru polského vlivu, ač tento předpoklad není nijak nutný.

S polštinou a slovenštinou spojuje lašská nářečí společné zachování měkkosti v slabikách de, te, ne (typ ňebuďeťe). Jde tu o historicky podmíněný archaismus, který je v souladu s tím, že směrem k severovýchodu v našich nářečích palatalisace přibývá, jak na to upozornil již akad. B. Havránek v Českých nářečích. Tento jev je dobře patrný i z průběhu isoglossy -t/-ť v infinitivu na území moravskoslovenském.[1] Ostatní znaky společné laštině, slovenštině a polštině, snad s výjimkou předpony pře-, jsou pro danou otázku bez významu.

S češtinou spojují lašská nářečí významné systémové jevy hláskové, na př. ústní střídnice za nosovky, skupiny trat, tlat, změna g > h, depalatalisační procesy, z nichž nejdůležitější je ztvrdnutí retnic před pův. e, dále historicky blízký [141]vývoj sonant r a l, tedy jevy, které jsou při poměrné blízkosti jazykových struktur velmi významné, neboť se projevily svými důsledky i v morfologii (srov. na př. akus. vodu proti pol. vodę, vode, vodym, vodam, voda, nebo vedu proti pol. viodę). Z tvaroslovných jevů je třeba uvést typy umřeł, dvie okna, sahající za hranici polsko-českou do dialektů slezkopolských a odlišující se dosti výrazně od polských typů umarł, dva okna. Zvlášť důležitý je přitom typ umřeł, umřił, neboť tu jde o oboustrannou starou innovaci, která pro posuzování vzájemných vztahů v minulosti může mít značný význam.

Kromě těchto základních shod spojují jednotlivé úseky lašských nářečí s ostatními nářečími českého jazyka některé shody další. Moravskou laštinu a hlavní jádro nářečí na Opavsku spojují s českým jazykovým nářečím celkem střídnice přední řady za původní ’a a ę v slabikách dlouhých (typ smiť se, uviznuť). Na jihozápadním Opavsku je střídnice přední řady i v typu oňi robi, młuvi. Tento jev byl patrně dříve rozšířen na větší části Opavska a byl později vytlačen analogickým typem robju, młuvju.[2] S hanáčtinou spojuje jihozápadní část Opavska, moravskou laštinu a přilehlé části Ostravska tendence k splývání a-kmenů a ja-kmenů u substantiv zakončených na -sa, -za, na př. od koze, od rose, v dativu však na Ostravsku a Opavsku koz’é, ros’é. Vzhledem k tomu, že jihozápadní Opavsko bylo odděleno od moravské laštiny, hanáčtiny i moravské slovenštiny pásem německé kolonisace, je třeba předpokládat, že jde o tendence dosti staré, starší nebo při nejmenším stejně staré jako německá kolonisace Fulnecka. S moravskou slovenštinou a slovenštinou samou je lašské území spojováno poměry kvantitativními, větší mírou genitivu záporového a genitivu-akusativu v plurálu.

Lexikálně souvisí naše území se severovýchodní Moravou, srov. na př. severovýchodomoravské humno, obrtel, sňice, izba, staříček, roba atd. s jihozápadním mlat, násad nebo oplín, ramena, sekňice, ďedóšek, žencká. Jisté souvislosti se ukazují i se severovýchodními Čechami, na př. vobrtel, humno, voklik ‚zatáčka‘ (laš. okluk) kraby ‚vrásky‘, režnej atd.

S lašskými nářečími se po stránce lexikální do značné míry shodují i přilehlá nářečí slezskopolská, srov. na př. slova dźedźina, gumno, obartel, berce, svořeń, lůnkoč, důnga, strům atd. s polskými slovy wieś, klepisko nebo boisko, kołowrot, orczyk, sierdzień, dzwono, klepka nebo bednorka, drzewo. Část shod by bylo možno vysvětlit kulturním vlivem českého jazyka, na př. slova fara, faroř, kłobuk, kabot, všechno však tak vysvětlit nemůžeme.

Z uvedeného stručného přehledu jsou jasně patrné vztahy lašských nářečí k nářečím i jazykům sousedním. Ještě lépe nám vysvitnou tyto souvislosti, podíváme-li se na ně s hlediska historického. Lašské území leželo na úsvitu dějin mezi dvěma formujícími se celky. Střetávaly se tam proto novoty s obou stran. Záleží nyní na tom, jaký měly význam pro formování jazykových hranic.

K nejstarším dělícím čarám oddělujícím lašské území od formujícího se celku [142]polského patří isoglossy trat, tlat proti polskému trot, tlot. Stará, ale o něco mladší isoglossa na severu je hranice ústních samohlásek proti polským samohláskám nosovým. Na jihu lašského území pak probíhají jiné dvě isoglossy: je to a) hranice typu žułty proti českému žlutý a moravskoslovenskému a slovenskému žltý, nemající ovšem ani zdaleka ten význam jako isoglossa trat, tlat, b) hranice přízvuku na předposlední slabice. Na severu lašského území dále probíhají některé další staré isoglossy oddělující laštinu od polštiny, a to hranice úzké výslovnosti původního ě, splynutí měkkého a tvrdého sonantního r, dispalatalisace předních samohlásek (s výjimkou dvou obcí na severu Opavska, majících obdobný stav dispalatalisace pův. e jako lužičtina).

Ve 12. století zasahuje do jádra holasického území přehláska a v ě v slabikách dlouhých (typ smił se, přyhřył). Okrajový úsek ostravský, dříve zasažený změnou nosových samohlásek v ústní, nebyl touto změnou již dotčen. Patrně byl v době šíření této změny na periferii společenského i politického dění a hlavní cesty vedly jinudy. Další důležitá změna g v h zasahuje celé naše území. Stejně tak se na celé oblasti provádí — a to patrně během 13. století — velmi závažná změna začleňující lašské nářečí do vývojových zákonitostí českého jazyka, totiž depalatalisace retnic před původním nebo jerovým e, na př. bere, peče, veze, meza, pes. Patrně z téže doby nebo z doby jen o něco málo pozdější je i depalatalisace sykavek před původním e, tedy ňese, sedlak, seďi.[3]

Ve 14. století nastává oslabení intensivnějšího vlivu českého národního jazyka. Depalatalisace nepostihuje slabiky de, te, ne ve shodě s týmž vývojem i ve většině slovenských nářečí. Je to v souladu s palatalisačními tendencemi v slovanském světě, kde směrem k severovýchodu palatalisace přibývá, a dá se to vysvětlit nejen okrajovou polohou lašského území, nýbrž i politickým osamostatňováním Opavska a jeho přikloněním k slezským knížetstvím, která se během 14. století dostávají do téhož státního útvaru, stávají se součástí českého státu. Depalatalisace nenastala rovněž u s’, z’, ale na rozdíl od d, t, n jen před i, ě, ę a původním měkkým jerem, před e byla již provedena nepochybně dříve; jde tu tedy v podstatě o obdobný vývoj, jaký nastal v ostatních dialektech u d, t, n. Jen v moravské laštině depalatalisace nastala i u s’, z’. Je to svědectví stupňovitosti, postupného vyznívání změn na okraji.

Těsnějším stykům česko-polským a oživení staré cesty podél řeky Odry lze přičísti existenci typu buł, muł, pravjuł, šoł na území mezi Odrou a Ostravicí. Tento typ má obdobu v podobném typu na severovýchodním Těšínsku. V nové době oba jevy sice geograficky nesouvisí, ale dá se předpokládat, že souvisely přes území Ostravy v minulosti. Nejpozději na rozhraní 13. a 14. století lze tento typ klásti proto, že se nevyskytuje na Frýdecku, kolonisovaném během 14. století z území moravskolašského.

[143]V 15. století, v době české kulturní expanse do Slezska a Polska, pronikají z českého centra na lašské území změny ie > í a uó > ů, mající značnou expansivní sílu, jak je vidět z toho, že se rozšiřují na celé Moravě i na části západního Slovenska. Druhé dvě změny, totiž ý > ej, ú > (au) > ou, které se patrně za prvními dvěma opožďovaly a projevovaly menší expansitu, na lašské území nepronikly, podobně jako nepronikly ani na území moravskoslovenské.

Těsnější soužití lašských dialektů s dialekty slezskopolskými dává v období pozdního feudalismu možnosti k vzájemnému působení, usnadněnému i tím, že český spisovný jazyk byl považován za kulturní podobu domácího jazyka jak v prostředí lašském, tak i v prostředí slezskopolském. Dialekty toho nebo onoho typu se tedy mohly pokládat za jeho místní varianty a také se za ně považovaly. Za takové jazykové situace byly vzájemné vlivy velmi usnadněny. Český kulturní jazyk jim nebyl na překážku, stejně jako ani polský kulturní jazyk nebránil změnám v polských dialektech. Přes velikou možnost působení početně převažujících dialektů slezskopolských byl jejich vliv na laštinu jako celek poměrně neveliký. Části území se týká změna á > o na Frýdecku a Místecku, provedená v době, kdy obě území tvořila politickou jednotu s Těšínskem v 15.—17. stol.[4] Ostatní změny jsou omezeny ještě na menší území a valnou většinou jen na nejužší okrajový pás u hranic česko-polských nebo dokonce jen na jeho některé úseky. Jejich výsledky jsou zároveň svědectvím toho, že starší podklad těchto pomezních dialektů byl český. Celé území lašské zasáhla jen jediná závažnější změna, totiž ztráta kvantity. Je to změna velmi pozdní. Její rozšíření bylo umožněno i tím, že německá kolonisace na Novojičínsku přeťala přímou souvislost lašského území s ostatním územím moravským dlouhým kolonisačním územím, sahajícím od vrchů Oderských až k Beskydským horám.[5] Hranice dlouhých a krátkých samohlásek probíhá po hřebenech Beskyd a připojuje se k tomuto úseku u Veřovic.

Z tohoto přehledu je patrné, že se laština po stránce hláskoslovné vyvíjela již od staré doby podle zákonitostí českého národního jazyka, a to zejména v 11. až 13. století, tedy v období velmi důležitém pro formování jazykových hranic. Jiné tendence se v ní zčásti uplatnily jen za příznivých hospodářskopolitických podmínek pozdního feudalismu. Nemohly však už tehdy vykonat podstatnější vliv na systém laštiny. S tím je v souladu i vývoj historický. Je proto zcela mylný názor polského jazykovědce K. Dejny, který uváděje názor Stiebrův praví v citované již práci Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski, že „przypuszczenie o szczeszczeniu pierwotnie polskiego terenu laskiego jest równie możliwe jak hipoteza o pierwotnej czeskości laszczyzny“.[6] Hypothesy jsou ovšem možné různé, ale záleží na stupni jejich pravděpodobnosti. V našem případě jak jazykový materiál, tak i fakta historická, mluví zřetelně proti takovému před[144]pokladu. Na úsvitu dějin bylo naše území součástí Velkomoravské říše. Historikové předpokládají, že sama Velká Morava navazovala na nějaký útvar starší. Po zániku Velkomoravské říše stává se toto území součástí říše českých Boleslavů. Krátké údobí vlády Boleslava Chrabrého, proniknuvšího ostatně až do Čech, je pro národnostní a jazykový vývoj jižnějších částí Holasicka stejně bez významu jako expedice Břetislava do Polska. Významně se však odrazilo v jazykovém stavu ustálení politické hranice na říčce Pštině ve 12. století (1137), dovršené ve 13. století ustálením církevní hranice (1229).[7] Z historických skutečností tedy můžeme usuzovat na popolštění severnějších částí holasického území na Ratibořsku a Hlubčicku, odtržených po ustálení politické hranice od ostatního Holasicka. Některé jevy jazykové (nepravidelnosti v dispalatalisaci, morfologický typ umřił, shody lexikální) na to ukazují. Je pozoruhodné, že souvislost Holasicka s ostatní Moravou prokazují i materiály archeologické. Zejména je zajímavá ta okolnost, že obranná linie jižnějších částí Holasicka probíhá po řece Opavě a je namířena proti útokům ze severu.[8]

Složitější je situace na Těšínsku a územích přilehlých. Naším lexikálním rozborem,[9] opírajícím se o předcházející práce prof. Kellnera, byla přesvědčivě prokázána stará souvislost tohoto území s ostatním územím lašským. Shody se totiž neomezují jen na slova kulturní, nýbrž právě na slova základního slovního fondu spjatá se zemědělským způsobem života. Nemá tudíž pravdu Dejna, když se snaží dokázat čtenáři, že se Kellner opíral jen o měnlivou slovní zásobu. Některá slova z okrajovějších částí základního slovního fondu, jako na př. kabot, kłobuk, faroř, bychom sice snad mohli vysvětlit dlouhodobým kulturním působením češtiny počínaje stoletím 14., nikterak však tímto způsobem nevysvětlíme právě ony shody v základním slovním fondu, které se týkají slov souvisících s každodenním způsobem života prostého vesničana, zejména pak ty shody, které svou polskou hláskovou podobou (na př. gumno, obartel, łůnkoć) zřetelně ukazují na starší souvislosti před přesnějším rozhraničením českého a polského jazyka. Tento náš názor podporují i důvody historické. I toto území se totiž v rané době historické přiklánělo k Velké Moravě a potom k českému státu. Součástí říše Svatoplukovy bylo pak nejen toto území, nýbrž i území kmene Vislanů. Přes území na sever od Karpat probíhala ona stará cesta z Prahy do Kyjeva, o níž mluví zesnulý profesor Holinka v článku K česko-ruským vztahům v X. století.[10] Polané, jejichž středisko bylo na Poznaňsku, pronikají sem mocensky až koncem 10. století. A konec 10. století a další dvě století bezprostředně následující jsou dobou, ve které se výrazně vykrystalisovaly hlavní rozdíly mezi západoslovanskými jazyky, hlavně mezi češtinou a polštinou (roz[145]díly v jazykové skupině československé, nehledíme-li k některým zvláštnostem typicky středoslovenským, jsou o něco pozdější).

Naše výklady, týkající se jazykových souvislostí území na Těšínsku, mohou se ovšem pro nejstarší dobu vztahovat jen na staré sídelní území v rovinatějších částech na severu a zejména severovýchodě. Západnější části Těšínska totiž byly v těchto dobách pokryty poměrně hustým pohraničním hvozdem a patrně jen řídce osídleny.[11] Po připojení k Polsku vznikla v těchto lesnatých končinách Orlová. Živější kolonisační pohyb nastal až na sklonku 13. a hlavně během 14. století, tedy v podstatě v době, kdy se Slezsko sbližuje s českým státem a stává se součástí koruny české jako jedna z feudálních zemí. Šlo tu tedy ve 14. století v podstatě o kolonisaci českého pohraničního hvozdu, a to dvojím kolonisačním proudem, jednak z oblasti Moravské Brány, jednak z východnějších rovinatých oblastí, připojených dříve k polské říši, a tedy po stránce hláskové polských, vykazujících však dosud staré lexikální shody s územím západnějším. Tímto kolonisačním ruchem byl dán v podstatě dnešní ráz větší části Těšínska s výjimkou horských oblastí na jihu, které byly kolonisovány až později. Nápadná je shoda sídelních typů s dnešní jazykovou hranicí.[12] Je tu téměř úplná shoda, nehledíme-li k obcím Bludovice a Žermanice, které patří k sídelnímu typu shodnému se sídelním typem v oblasti Moravské Brány a byly patrně teprve později popolštěny. Bylo by to v souladu s tím, že Bludovice byly založeny panem Bludem z Jičína, jak uvádí Ad. Kellner ve své monografii Východolašská nářečí. I když sídelní typ sám nemusí být svědectvím jazykové příslušnosti, přece jen překvapující shoda sídelních typů s jazykovou hranicí svědčí o tom, že se dnešní hranice dialektů lašských a těšínských vytvořila už ve 14. století a trvá ve své podstatě s malými změnami (popolštění Bludovic a Žermanic) až dodnes. Změny nastaly jen uvnitř slezskopolského typu na Těšínsku v období industrialisace, a to směrem k přiblížení domácího dialektu, spjatého lexikálně s lašskými dialekty i s českým kulturním jazykem, k jazykovému celku polskému. Projevilo se to nahrazením starších tvarů, jako na př. akus. kravym, tvary shodnými s obecnou polštinou a starých domácích slov, jako na př. klučka, oje, slovy obecně polskými, jako klamka, dyszel. Změny ty byly podmíněny velikým přílivem obyvatelstva z východnějších krajů polských a oslabením kulturního vlivu češtiny koncem 18. a počátkem 19. století. Kdyby nebyl nastal hluboký úpadek českého kulturního jazyka, byly by se domácí dialekty na celém Těšínsku vyvíjely pravděpodobně směrem k českému národnímu jazyku, jak to uvidíme nyní v těch obcích na Těšínsku, kde je české národní uvědomění; podobně se na př. v Německu vyvíjejí dolnoněmecké dialekty směrem k hornoněmeckému spisovnému jazyku a odlišují se tak od příbuzných dolnoněmeckých dialektů v Holandsku, tvořících samostatný jazyk holandský.

[146]Shrneme-li výsledky jazykového rozboru, vidíme, že oblast, na níž se později vyvinuly lašské dialekty, měla původně větší rozsah a zabírala i severnější části starého Holasicka a přilehlá území na Těšínsku, pokud ovšem byla již osídlena. Těsně souvisela i s ostatní Moravou, zejména s její severovýchodní částí, a měla vztahy i k východním Čechám, jak na to ukazují četné lexikální shody, sahající nepochybně do dob starých. V dobách formování jazykové hranice česko-polské v 11.—13. století se východnější části tohoto území dostaly do jazykového společenství polského a po stránce hláskové se přiklonily k polštině. Jádro tohoto území však zachovalo staré souvislosti s Moravou a bylo vtaženo do vývojového procesu českého národního jazyka, jehož součástí je dodnes.[13]

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 3, s. 140-146

Předchozí Jaromír Bělič: K otázce pomezních nářečí

Následující Slavomír Utěšený: Poznámky k dnešní situaci české historické dialektologie