Sovětská přednáška o metodice studia nářečí

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

-

Po roce 1950 se i v sovětské dialektologii účtovalo především s dědictvím marrismu. Na to se soustřeďovaly na prvém místě kritické hlasy Avanesovovy a Bernštejnovy, zaměřené proti marristické práci jazykově zeměpisné, jakož i sebekritický článek Filinův, týkající se zase spíše slabin marristického vulgárně sociologického pojetí výzkumu jazyka sovětské vesnice.

Velmi brzo se také zpracovávaly, někdy i ve spolupráci s historiky, otázky vzájemného vývojového poměru mezi živým lidovým jazykem východních Slovanů a jednotlivými spisovnými jazyky východoslovanskými, hlavně ovšem ve vztahu ke vzniku novodobého ruského, ukrajinského a běloruského národa.

Vlastní přehodnocování dosavadních metod sběru nářečního materiálu zaměřeného k sestavení atlasu ruských, ukrajinských a běloruských nářečí, a hlavně přehodnocování staršího materiálu už sebraného, probíhalo však zatím spíše jen uvnitř jednotlivých pracovních dialektologických kolektivů. Zajímavý tu byl přitom jen jeden závažný případ, který se dostal docela až na pořad jednání III. dialektologické porady Jazykovědného ústavu AN SSSR v květnu r. 1953. Dialektologičtí pracovníci ze Saratova totiž vydali ve 32. svazku vědeckých prací své university staré, marristicky zaměřené dialektologické studie, aniž je důkladněji zrevidovali, jak vysvitlo pak z řady referátů uvedené porady, zejména z kritiky orlovského dialektologa S. I. Kotkova a známého dialektologa R. I. Avanesova. Kritice tu byl podroben nejenom zamaskovaný marrismus, ale i nízká teoretická i materiálová úroveň sborníku, projevující se v řadě primitivních chyb.[1]

Proto je nám dvojnásob vítáno uveřejnění zajímavé přednášky S. S. Vysotského o metodách studia nářečí, pronesené rovněž v květnu 1953 na všesvazových poradách o otázkách popisné mluvnice, lexikografie a dialektologie v Moskvě. Autor se tu totiž zabývá dialektologickou prací jako celkem a zaměřuje se právě na praktické důsledky teoreticky i metodicky správně pojatého a organisačně dobře zajištěného a koordinovaného nářečního výzkumu, při čemž necouvá ani před některými otázkami čistě technického rázu.

Uvádíme zde alespoň některé ze zásadních thesí přednášky. Přes velkou nerovnoměrnost práce dosavad vykonané (hlubší tradici tu má vlastně v Sovětském svazu zatím jen dialektologie východoslovanských jazyků), je třeba dnes postupovat soustředěně především za jedním hlavním cílem, kterým je „sebrání a teoretické zobecnění dat, vzatých z živé řeči lidových vrstev, jakož [203]i z toho, co se z ní odrazilo ve starých literárních památkách a současné literatuře, a konečně odhalení obecných i zvláštních zákonitostí jazykového vývoje, jež jsou v složitých vzájemných vztazích k historickému vývoji společnosti, k dějinám nositelů daného nářečí, jazyka“. Základní předpoklady pro to jsou: vysoká teoretická úroveň a co nejrozsáhlejší měřítko práce, kterou je nadto nutno vykonat v době co nejkratší. Je ji tedy třeba vést kolektivně a využít k ní v největší možné míře všech vhodných institucí, především jazykovědných ústavů a vysokých škol. Nesmí se při tom hned od počátku zapomínat na finanční, organisační a publikační zabezpečení celé věci, ani na neustálou pravidelnou výměnu zkušeností mezi jednotlivými pracovišti a pracovníky.

Jaký je pak postup této práce? Především je třeba sebrat a zachytit všechny dosavadní i kusé zprávy o územních nářečních rozdílech; na př. o těch rozdílech, jichž je si vědom sám lid (škádlivá pořekadla, trefné jednoslovné definice jazykových zvláštností a j.); dále je třeba navázat k tomuto účelu styk se všemi regionálními pracovníky a konečně excerpovat vědeckou národopisnou literaturu v nejširším slova smyslu. Druhou řadu pramenů zahajují místní archivy a staré krajové tisky. Na údaje z literatury krásné musíme pak už být opatrnější a s folklorním materiálem můžeme počítat jen jako s pomocným. Už v tomto stadiu práce je třeba odvažovat se jistých, byť předběžných generalisací. Ukáží se přitom předně oblasti a jevy nedostatečně známé, a zde je tedy třeba zavést usilovnější studium. Dnes ovšem nezapomínáme ani na základní hledisko jiné: monografickému zpracování, zaměřenému převážně historicky, musíme se věnovat předně v těch oblastech, které byly zvláště důležité pro formování národa. Historismus v takovýchto monografiích se pak nesmí omezovat jen na studium archivní: jsou tu i důležité zbytky v dnešní jazykové formě (na př. v toponymii) a samo synchronní bádání, přihlíží-li k produktivnosti a generačnímu rozvrstvení jazykových jevů, je pak vlastně už tím orientováno historicky.

Od sítě takovýchto důkladných monografií o stavu místních variant národního jazyka k jazykově zeměpisnému zpracování celých území je pak vlastně už jen krok a principiálně není mezi nimi rozdílu. V monografii je ovšem výběr sledovaných jazykových jevů zpravidla daleko bohatější a může se blížit až k relativní úplnosti v popisu jazykového systému daného místa; v jazykových atlasech je nutný výběr přísnější. Jazykově zeměpisnou metodou není kromě toho zpravidla možno úspěšně pracovat na území s různorodou kolonisací, zde se dá postupovat jen monograficky. K těmto vývodům Vysotského dodali bychom ještě jednu okolnost, podporující jeho thesi o příbuznosti bádání monografického a zeměpisného: jazykově zeměpisná metoda může totiž i ve svém synchronním průřezu jazyka daného území být právě tak historická jako správně pojaté studium monografické, ba často nám její údaje na mapě odhalují z dynamiky historického vývoje na první pohled daleko více než řada sebedůkladnějších drobných monografií místních.

V dalším autor informuje o dnešní organisaci nářečního průzkumu evropské části SSSR a o přípravě nových dialektologických kádrů, což jsou věci u nás už poměrně známé z referátu Dostálova a Barnetova,[2] a přistupuje konečně k problematice práce v terénu. Upozorňuje tu na to, že obvyklá diferenciace jazyka, s kterou se explorátor zpravidla v řeči domácích obyvatel setká, na tři vývojové vrstvy, pokročilou, střední a tradiční (archaickou), je jenom pomůckou pro první orientaci a nesmí se nikdy stát šablonou, podle níž by se hodnotily šmahem všechny jazykové jevy. Rozhodně tu pak není přímá spojitost se sociální úrovní a uvědoměním mluvčího a jeho jazykovým povědomím. Tyto vulgárně sociologické předsudky marristů skreslovaly neobyčejně pravou jazykovou skutečnost na sovětském venkově, ba docházelo se i k takovým naivnostem, že se tradiční nářečí připisovalo kulakům a „pokročilá“ hovorová norma batrakům. Je jasné, že se zde musí vyjít jedině ze svědomitého popisu [204]jazykových fakt v řeči zkoumaných osob. Marristé si tu dále zpravidla všímali jen jazykového pohybu směrem k jednotnému národnímu jazyku a na tradičních místních nářečních jevech demonstrovali nanejvýš jen starší rozdrobenost, která se překonává míšením. O jednotlivé nářeční systémy a hranice mezi nimi pak už zájem neměli. Přitom se přeceňovaly takové efemerní lexikální jevy jako deformace cizích slov (echtanabiľ, blahadyr a j.), ba došlo tu dokonce až k pokusům o mapování takových slov jako traktor!

Jiné nebezpečí v terénní práci, kterému podléhají zejména začátečníci, je zapisování jedině archaických jazykových jevů a pomíjení jevů průměrných a běžných. Správné je zachytit a popsat ten běžný jazykový průměr a teprve na jeho podkladě odlišit ustupující archaismy a pronikající novotvary. Mladí pracovníci také rádi doplňují dodatečně ztracenou souvislost ve svých zápisech, a to je chyba neméně závažná. Tu je ovšem třeba k autorovým vývodům dodat, že jediné konec konců naprosto spolehlivé souvislé záznamy nám tu mohou pořídit jen dobré zapisovací přístroje, a i tu jsme často v nejistotě, pokud jde o detailní přepis takového zápisu po stránce fonetické. Správně však autor dále zdůrazňuje, že sebepřesněji pořízený pasivní zápis nám nestačí a že explorátor tu musí své vypravěče nutně vést. S přímou dotazovací metodou se tu ovšem nepořídí nic ani u těch nejnadanějších informátorů, nejde-li právě o terminologickou část slovníku. Jak ovšem hovor vhodně usměrňovat bez přímých zásahů, to už je věcí praxe a cviku každého explorátora a není tu možno dát nějaké obecné vodítko. To vše se shoduje i se zkušenostmi našeho dialektologického pracoviště (srov. zde s. 194).

Rozhodně pak v závěru autor zdůrazňuje nutnost prvního zpracování sebraného materiálu hned na místě a poukazem na co největší přesnost při zpracovávání veškerého materiálu, sebraného z živé řeči, jeho přednáška končí. — I když nám bude v našich poměrech připadat Vysotského přednáška v některých svých těžce splnitelných požadavcích příliš přísná, je ji třeba jenom uvítat jako výstižné programové zhodnocení dnešní metodiky nářečního studia v Sovětském svazu a nad mnoha jejími požadavky se musíme už konečně vážněji zamyslit i u nás.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 3, s. 202-204

Předchozí Stanislav Králík, Jaroslav Voráč: Dialektologická konference 1954 v Brně

Následující Zdeněk Tyl: Česká dialektologie v letech 1953—1954