K výslovnosti souhláskových skupin v češtině

Miloš Noha

[Články]

(pdf)

-

Úvodní poznámka

K fonetickému přepisu užívám českých písmen, jen znělý protějšek souhlásky ch označuji řeckým γ; délku značím vždy čárkou. Kde je třeba rozlišit znělou a neznělou výslovnost souhlásek ř, c, č užívám ciferných indexů: ř₁, c₁, č₁ jsou znělé, ř₂, c₂, č₂ neznělé. Příklady z Frintových prací přepisuji z mezinárodní transkripce Association Phonétique. Kde mluvím o výslovnosti na mezislovním předělu, rozumím tím vždy výslovnost spojitou. Hranici slov označuji ve fonetickém přepise zvýšenou tečkou; hlásku společnou dvěma sousedním slovům připojuji k druhému slovu a dávám před ni znaménko + (pje + ďňí). Sonorními souhláskami míním souhlásky r, l, m, n, ň, j (nikoli ř); místo znělé a neznělé párové říkám často zkrátka znělé a neznělé. O souhláskách c, č se zvlášť nezmiňuji, protože pro jejich oba odstíny platí totéž, co pro znělé a neznělé souhlásky párové. Pramenem je mi pražská hovorová čeština, jak zní v ústech lidí, jejichž mluva neobsahuje jiné dialektické znaky než středočeské; a také, ovšem se vší nutnou opatrností, má vlastní výslovnost.

I

1. Jak známo, nemají sonorní souhlásky vliv na znělost nebo neznělost předcházejících párových souhlásek téhož slova; ve shodě s pravopisem rozlišujeme na př. brát, zlíbit, rodní a prát, slíbit, rotní. Významotvorný protiklad mezi znělými a neznělými je tu tedy plně zachován. Totéž vidíme na předělu dvou slov, je-li prvním slovem předložka: pod · mostem, k · mostu atd.; ani případy jako z · matkou, přez · most tomu neodporují, protože předložky s a přes „zní v jazykovém povědomí z a přez“.[1] Je však třeba upozornit, že se to netýká těch předložek, u nichž je souvislost s jinými slovními druhy ještě zcela zřejmá; z předložek zakončených párovou souhláskou to jsou prakticky všechny nevlastní předložky kromě skrz (s hlediska dnešního jazyka je skrz arci také vlastní předložkou, a v dalších výkladech budeme pod pojmenování vlastní předložky zahrnovat i ji); předložky jako blíž, napříč, uprostřed se za okolností, o něž nám jde, chovají stejně jako slova jiná než předložky (příklady níže).

[79]2. Všimněme si nyní, jaké souhlásky jsou před sonorními na mezislovním předělu, je-li první slovo jiné než vlastní předložka.

Ve Frintově Novočeské výslovnosti o tom čteme: „Zkoumáme-li … skupinu: předložka + jméno, začínající jedinečnou souhláskou, vidíme, že koncová souhláska předložky zůstává ve své etymologické podobě, kdežto vyskytá-li se táž souhláska na konci jiného slova, zůstává nebo se mění v neznělou.“[2] Autor se zde nevyjádřil se svou obvyklou jasností. Kdybychom jeho slova „táž souhláska“ brali doslova, týkala by se jen těch souhlásek, které se vyskytují na konci vlastních předložek (b, d, k, s, v, z). Dále není jasné, na které souhlásky se má vztahovat slovo „zůstává“, zdali na znělé i neznělé (takže znělé by mohly buď zůstávat znělými, nebo měnit se v neznělé), či jenom na neznělé (takže jen neznělé by zůstávaly neznělými a znělé by se vždy měnily v neznělé). Pravděpodobně měl autor na mysli tuto druhou možnost, neboť neznělé souhlásky za psané znělé má tu v transkribovaných příkladech, tak na uv. m. nep · je, uš · jen (s poznámkou, že se nikdy nevyslovuje neb · je, už · jen, leda dialekticky), a stejně i pod jednotlivými souhláskami, na př. na s. 101; také v textech, pokud jsem při rychlém čtení postřehl, píše v našich skupinách vždy souhlásky neznělé. Ostatně v úvodních výkladech své fonetické čítanky praví docela jednoznačně: „the written d, g, z, etc., are pronounced as voiceless sounds in ordinary pronunciation before a pause or before another ’single’ consonant at the beginning of a following word“ (též v tomto díle píše ovšem v textech na příslušných místech neznělé souhlásky).[3]

3. Poněkud jiné mínění má o těchto věcech Trávníček. V Úvodu do české fonetiky praví, že „na švu dvou slov jedinečné souhlásky v novočes. jazyce spisov. a v středočes. nářečí aktivní moc asimilační nemají“, a výslovnost zaz · má, pjed · rokú atd. prohlašuje za nářeční.[4] Na násl. stránce pak vykládá, že „někdy se výsledky hlasivkové asimilace porušují analogií, zobecňováním jedné hláskové podoby“ a že se říká místy v Čechách na př. uš · jede, nárot · roste, lof · na · jeleni, ačkoli čekáme souhlásky znělé. Neznělé souhlásky se sem podle Trávníčka dostaly přenesením „z těch případů, kdy jsou původu fonetického“, t. j. z polohy před pausou a před neznělými souhláskami, k nimž můžeme řadit i ráz. V podstatě totéž vykládá Trávníček i později v jiných svých dílech;[5] praví tu však výslovně, že psané znělé souhlásky v našich skupinách v spisovném jazyce buď zůstávají znělými nebo se mění v příslušné neznělé (a právem už na těchto místech nemluví o porušování výsledků hlasivkové asimilace, protože v už · jede a pod. není s jeho hlediska zřejmě asimilace, nýbrž zachovaná znělost). Podle toho by byl znělostní protiklad v spisovném jazyce zachován před sonorními souhláskami aspoň potenciálně i na předělu slov (bylo by možné vyslovit národ · roste i nárot · roste, ale jen počet · roste).

Proti Trávníčkovi konstatuje Chlumský[6] v pražské výslovnosti jen neznělé souhlásky v našich případech; podobně i Havránek[7] pokládá tu neznělé souhlásky za „obvyklé“ v českých nářečích (českých v užším smyslu) vůbec, kromě řídkých případů se souhláskami znělými.

4. Co z obojího je správné? Podle mých pozorování je blíže pravdě Trávníček (za předpokladu, že hovorovou výslovnost pražskou lze v této věci ztotožňovat s výslovností spisovnou).

[80]Víme, že příslušníci některých nářečí vyslovují na mezislovním předělu více méně vždycky znělé souhlásky před sonorními; říkají nejen had · leží, núž · nechci, nýbrž i drád · leží, kož · nechci, a také g · ránu a pod. Pražan zřetelně cítí, že taková výslovnost je od jeho způsobu mluvení odchylná a v středočeském nářečí nezvyklá. V pražské mluvě jsou v uvedených případech vesměs neznělé souhlásky: hat · leží, núš · nechci, drát · leží, koš · nechci, k · ránu; rovněž tak vjeř₂ · mi, motř₂ · nebes proti jař₁mo, bouř₁ní.[8] Nicméně slýcháme v pražské češtině přec jen někdy znělé souhlásky před sonorními na mezislovním předělu. Zdá se mi však, že tomu tak je jenom v jistých zvláštních případech. Řekl bych že se znělé souhlásky vyskytují jen v slovech významově nepříliš závažných — v adverbiích, číslovkách, (nevlastních) předložkách — a při méně pečlivém, zběžnějším způsobu vyslovování. Na př. osoba, která by sotva vyslovila núž · nechci, řekne už · nechci; podobně hned · musím · jít, bohačí · než · já, teď · lamentuješ, rád · na · to · fspomínám, až · ráno, fprostřed · mostu, poblíž · mňesta atd. Zvláště je třeba zdůraznit, že za týchž podmínek se vyslovují jako znělé i souhlásky jinak neznělé (psané jako t, p, s …), na př. pjed · minut (naproti tomu by sotva kdo řekl pjed · modlidbi, t. j. zpívat), dnez · nechci, jag · je · to, proč₁ · ležíš (nikdy jsem to neslyšel u předložky k). Není tu tedy rozdílu mezi znělými a neznělými; a zdá-li se snad někomu znělé d v slovech led · na · kluzáku přirozenější, jde-li o ‚led’, než když se myslí ‚let‘, podléhá vlivu pravopisu. Rozumí se, že se ve všech případech typu už · nechci vyskytují také souhlásky neznělé; v pečlivé mluvě a pod důrazem jsou myslím dokonce pravidlem.

Vítaným potvrzením mých pozorování by bylo, že příklady, které uvádí Havránek (v cit. práci s. 141) na znělé souhlásky v našich skupinách, jsou vesměs v málo významných slovech. Ale doklady z Prachaticka musím vyloučit, protože krom příkladů citovaných Havránkem z Vydrových textů má Vydra v popise samém[9] také košíg · na · maso, máž · lupáňí, svážež · mje, takže jde zřejmě o rozšířenější jev, než by se zdálo z dokladů Havránkových; a po vyloučení příkladů z Prachaticka zbývá jen pramálo materiálu, který by svědčil ve prospěch mého výkladu.

5. Podle toho, co bylo pověděno na předcházejících řádcích, můžeme pokládat za jisté, že znělostní protiklad je na konci slov v pražské češtině zrušen úplně a všude, nejen před pausou a párovými souhláskami (a rovněž před rázem a ř), nýbrž i před souhláskami sonorními. Neznělé souhlásky místo znělých na předělu slov před sonorními vyložil, jak jsme se zmínili už svrchu, správně Trávníček pronikáním z „neznělých“ poloh; v našem jazykovém povědomí jsou párové souhlásky na konci slov jiných než vlastních předložek prostě vždy neznělé, a je třeba zvláštních důvodů, aby byly vyslovovány zněle. Obtížnější je vyložit znělé souhlásky v případech jako už · nechci a dnez · nechci. Může zde být ovšem vliv „znělých“ poloh, ale to by samo o sobě nestačilo, protože by nebylo jasné, proč se znělá výslovnost fakultativně nevyskytuje u všech slov. Soudím, že tu [81]máme jev čistě fonetický, totiž že se tu projevuje vliv sousedních znělých hlásek, podporovaný méně dbalou výslovností, takřka proklitickou povahou příslušných slov a tím, že jde o polohu se zrušeným znělostním protikladem: nestojí za to obtěžovat se s oddalováním hlasivek v slově málo důležitém a v poloze, kde na hlasivkové artikulaci nezáleží. Běží zde tedy o jakousi asimilaci, arciť o asimilaci podstatně jiné povahy než v případech dnez · budu a pod.[10]

6. V češtině máme ještě jeden případ úplně podobný případu hat · leží, a to uvnitř slova. Je to 1. os. plur. imperativu. Před koncovkou -me se za psané (a etymologické) znělé souhlásky vyslovují příslušné neznělé, na př. ozdopme, nemlufme, buťme, jesme, lešme, a také nevjeř₂me.

Pokud vím, upozornil na tento jev dosud jediný Trávníček,[11] ovšem pouze mimochodem a zřejmě jen jako na nějakou zvláštnost.[*] Cituje totiž z Kubínových podkrkonošských materiálů tvar povašme, aby ukázal, že je možné analogické pronikání neznělých souhlásek z náležitých poloh na místa, kde bychom čekali souhlásky znělé, t. j. v tomto případě z tvarů povaš, povašte do tvaru povašme, a chce tímto odkazem podepřít svůj výklad typu hat · leží, jak jsme se o něm zmínili výše. Ale podle mých pozorování výslovnost s neznělou souhláskou před koncovkou -me nikterak není jen osamocený nářeční jev, nýbrž je v spisovném jazyce i v hovorové mluvě pražské úplně obecná; znělé souhlásky tu znám jenom od příslušníků nářečí, v nichž se říká i kubme, zaplaďme atd.[12]

Jak samozřejmá je zde neznělá výslovnost, vidíme nejlépe z toho, že si ji ani výborní pozorovatelé jazyka často neuvědomují jako odchylku, ačkoli jim je nepochybně běžná. Tak ve Frintově Novočeské výslovnosti (s. 9) jsem o této věci nenašel ani zmínky v soustavných výkladech, ale v textech čteme namašme (s. 165); podobně Haller[13] o tom nemá nic, ale mezi tvary slovesa jíti uvádí poťme (s. 142). Sotva správné tedy je, píše-li Frinta v cit. fonetické čítance v textech (s. 37) i v slovníce (s. 76) odložme; dále má v témž díle v textech (s. 34) postavme, kdežto v slovníce (s. 81) patrně dodatečnou korekturou, v textové části už neprovedenou, postafme.

Výklad, který Trávníček podal pro podkrkonošské povašme, platí ovšem všeobecně (správný je i Trávníčkův výklad tvarů kubme atd. na témž místě, a zajisté neprávem se tu někdy mluví o asimilaci.[14]

[82]Dodal bych ještě, že znělé souhlásky před koncovkou -me mohou zůstat v těch (nečetných) případech, kdy je synkopováno e v paralelní delší koncovce -eme: tvary jako nehizďme, schromážďme nepůsobí nijak nápadně. Znělost se tu udržuje vlivem tvarů nehizďi, nehizďeme, nehizďete. Docela dobře možná je ovšem i výslovnost nehisťme, schromášťme (protože se kratší tvary jako nehisť, nehisťte vyskytnou zřídka, nebudeme nehisťme vykládat vlivem oněch kratších tvarů, nýbrž analogií podle jiných sloves: schromážďíme-schromášťme jako řídíme - řiťme).

Zdá se mi však, že znělostní protiklad před koncovkou -me přece jenom není zrušen úplně: psané řiďme můžeme v pražské češtině konec konců vyslovit s ď, ale sotva myslím psané řiťme (od řítiti). Je to asi proto, že u sloves s kmenem na neznělou souhlásku není kromě polohy na mezislovním předělu (na př. jen · se · ňegde · nezřiď · ze · skáli) vůbec střídání znělá — neznělá, a vlivem písma.[**]

7. Jak vidět z předcházejících výkladů, jsou párové souhlásky před sonorními skutečně v jakési „obojetné, neutrální“ poloze: mohou se zde vyslovovat znělé i neznělé souhlásky, ale nejen to, také protiklad mezi nimi je zásadně zachován. Pokud je zrušen — na mezislovním předělu a před imperativní koncovcou -me —, je to analogií, která zde může snadno působit právě proto, že sonorní souhlásky před sebou snášejí jak souhlásky znělé, tak i neznělé. Jistý asimilující vliv sonorních souhlásek jsme pozorovali jen v případech jako pjed · minut, a vlastně také už · nechci, ale viděli jsme výše, že se tento vliv může projevit jen ve spojení s jinými činiteli.

Nicméně se domnívám, že jsou dva případy, kdy sonorní souhlásky ztrácejí svou „obojetnou“ povahu a trpí před sebou párové souhlásky buď jen znělé, nebo jen neznělé. Oba tyto případy jsou na mezislovním předělu, uvnitř slova k nim není příležitost. Těchto případů si nyní všimneme.

8. Zmínil jsem se už výše, že psané znělé souhlásky na konci vlastních předložek podržují znělost před sonorními souhláskami. Říkáme vod · maminki, před · rokem, bez · láski. Naproti tomu však říkáme rači · dál · vot · msťivejch · lidí, musím · je · chránit · přet · mšicema, bes · lkáňí · a · nářků · to · nejde a stejně ovšem i u slov jiných než vlastních předložek: úsmňef · rtů · i · očí, muš · lpí · víc · na · ňem atd. Myslím, že já sám vyslovuji v těchto případech mezilehlou sonorní souhláskou rovněž nezněle; a pokouším-li se první souhlásku skupiny vyslovit zněle, vyjde mi po ní jakási slabičná souhláska sonorní (silně patrná „pobočná slabika“).

Naopak vyslovujeme k · mostu, nesmíš · líst · po · zemi, náž · host · jede · domů, tok · moravi, stonek · růže, ale příplate + g · mzdě, nesmíž · lhát, hozd · jde, tog · mže, stoneg · rdesna atd. Snažím-li se na začátku takovéto skupiny vyslovit neznělou souhlásku, ztrácí také mezilehlá sonorní souhláska znělost (zdá se mi, že po celou dobu svého trvání) nebo se jaksi stává slabičnou; obojí výslovnost mi zní nepřirozeně.

[83]Jsou-li hořejší příklady správně odposlouchány, musili bychom připustit, že ve skupinách, v nichž jsou párové souhlásky od sebe odděleny mezilehlou sonorní souhláskou, rozhodují zadní párové souhlásky o znělosti nebo neznělosti předních, stojících před sonorní souhláskou. V případech jako ot · msťivejch je snad ztráta znělosti předních párových souhlásek způsobena tím, že následující sonorní souhláska je neznělá, a také v případech jako g · mzďe je možné, že sonorní souhláska je nějak modifikována, takže nabývá asimilující síly. Ale není ani vyloučeno, že tu je jakási hlasivková asimilace na dálku.

Dvojice nebo trojice sonorních souhlásek a sonorní souhláska + v nepůsobí asimilaci: k · (j)mňeňí, víkas · (j)mňeňí, k · lvúm, nárot · rvavej (v tu může být jenom ražené, protože skupina „párová + sonorní + v + souhláska způsobující třenou výslovnost předcházejícího v“ se nevyskytuje). Před skupinou mř asimilace tuším nenastává: k · mříži, kus · mříže, tak · mřít (nebo -gmř- jako dnez · nechci).

Musím však ještě podotknout, že nemohu s bezpečností říci, jaká je v uvedených případech má přirozená výslovnost, ani tvrdit, že má pozorování jsou najisto správná. Jde tu zčásti o slova v hovorové mluvě zřídka užívaná (rdesno …) nebo jinak vyslovovaná (jdu = du) a o příklady poněkud násilně konstruované. Většinou se ostatně takové složité skupiny vyslovují s mezislovní pausou (nejde to tam, kde je neslabičná předložka, k mzdě a pod.). Snad by nám o všech těchto nepříliš důležitých, ale zajímavých věcech mohli povědět něco více experimentální fonetikové.

 

II

9. Souhláska v se sice počítá k souhláskám párovým, ale jediná z nich nezpůsobuje znělostní asimilaci. Zhruba lze říci, že párové souhlásky mají před v touž podobu jako před souhláskami sonorními. Vyslovujeme tedy sotva, ale jedva; hat · viles, núš · váží, a také keř₂ · vadne proti neř₁vi; někdy i už · vím, desed · vajec, jag · víme. Dvě věci však zde zasluhují bližší pozornosti.

10. V Novočeské výslovnosti (s. 88) vykládá Frinta správně, že se párové souhlásky znělé a neznělé dostaly do přímého sousedství hlavně zánikem jerů a že se pak ještě nějaký čas, dokud nepodlehly hlasivkové asimilaci, držely každá ve své podobě, neboť „tato assimilace hlasivková absolutně nutná není“. Zvláště třené souhlásky znělé a neznělé nebo naopak lze prý bez námahy vyslovit jedním proudem: „i nyní lze slyšeti ku př. dovos · zboží, mluf · vážně …“. Z této stylisace zřejmě plyne, že Frinta pokládá výslovnost -f · v- za odchylnou, nezvyklou, a za normální patrně považuje asimilovanou výslovnost -v · v-. Podobně soudí i Trávníček. V Úvodu do české fonetiky (s. 93) praví, že „ve skupení dvou úplně stejných konsonantů nebo odlišných jen znělostí … oba splývají v jeden C (= konsonant) buď dlouhý nebo krátký“; na násl. s. k tomu dodává, že v lidové mluvě je skoro veskrze jedna souhláska krátká, ve spisovné řeči pak buď jedna krátká, nebo jedna dlouhá, a mezi příklady (pře+domem — před · domem a pod.) uvádí též pozdra+vás · pánbu. V Stručné mluvnici české (s. 141) vykládá se zcela nepatrnou změnou, že na předělu slov má spisovná výslovnost v našich případech souhlásku zdlouženou; mezi doklady je zase pozdrav vás (Pán Bůh). Celkem totéž je i v Mluvnici spisovné češtiny I (1. vyd. s. 86, 3. vyd. s. 92).

Nemohu souhlasit s tím, co oba autoři soudí o skupině v · v na předělu slov. Jsem přesvědčen, že je zde v pražské i ve spisovné výslovnosti skoro vždycky f · v: lahef · vína, mařákúf · vobras, také ovšem jozef · vikřik, mnohem řidčeji v nebo [84]vv (toto možná s prvním v třeným). V stereotypním pozdra + vás ovšem uslyšíme jednoduché v častěji.

A naprosto bych nemohl pokládat za rovnocenné Frintovo dovos · zboží a mluf · vážňe: první působí (je-li ovšem vysloveno bez pausy) strojeně, umělkovaně, druhé je docela přirozené. Je zajímavé, že v textech Frinta transkribuje ucouf · vod · vokna[15] (je to jediný příklad na skupinu v:v, ačli jsem se nepřehlédl, v jeho textech; mezislovní pausu tu nemáme důvodu předpokládat). A možná není náhodou, že v ruském překladě Trávníčkovy mluvnice[16] je příklad na v · v jediný ze všech vypuštěn; že se znova objevuje v českém 3. vyd.,[17] mohlo by být nedopatření.

Zdálo by se, že je zásadní rozpor mezi výslovností skupiny v · v na předělu slov a výslovností jiných podobných dvojic párových souhlásek (na př. z · z ve vůz zůstal, kus zůstal), ale není tomu tak; v (ražené) totiž není f plus hlas, a tedy se obě složky skupiny f · v neliší jen znělostí, jak by tomu bylo na př. ve skupině s · z (k možnému rozdílu fortis - lenis není třeba přihlížet). Naopak se souhláska v jako druhý člen skupiny v · v i v této věci hlásí k souhláskám sonorním (mluf · vážně jako mluv · richlejc).

11. Druhá věc, na niž bych rád upozornil, je výslovnost párových souhlásek před třeným v. Já sám tu vyslovuji a od jiných napořád slyším znělé souhlásky, na př. že · prej · se · nechcež · vdávat, boz · v · domňe · múžeš · chodit, takovej · starej · hrad · v · bosňe, višlo · to · sic₁ · v · dvojím · vidáňí, a také nevjeř₁ · vdovám. A kladl bych proto znělé souhlásky v případech jako pak · vždi (Frinta, Reader, s. 28; srov. pag · babičku na násl. s.), jiřík · vzal (41), gdes · v · boží · zahraďe (48), pokud ovšem je míněna spojitá výslovnost; naproti tomu je správné k · vnoučátkúm (28), protože před n myslím třené v zpravidla nebývá (já sám mám před m třené v, před ostatními sonorními ražené; také před sonorní + znělou vyslovuji třené v, na př. podáž · v · lhúťe). Píše-li naproti tomu Haller ve svých ukázkách z podřipských nářečí vaz · vzal (t. j. vás, 142), naz · vzal (143), hned · vzal (144),[18] je mi to jedním ze svědectví, že jeho zápisy jsou, jak sám praví, „co do stránky hláskoslovné … přesným obrazem našeho nářečí“ (132).

Tak dostáváme úplnou paralelnost mezi souhláskou v a sonorními souhláskami, pokud jde o asimilační vliv na předcházející párové souhlásky: trojici třené v — ražené v — v před neznělou (= f) odpovídá docela přesně trojice sonorní před znělou — sonorní před samohláskou (nebo jinou sonorní nebo ř, v) — sonorní před neznělou. A ještě jeden závěr plyne z předcházejících výkladů: že totiž párové souhlásky jsou ve všech souhláskových skupinách, ať jakéhokoli složení, buď veskrze znělé, nebo veskrz neznělé; jen před raženým v mohou být i souhlásky neznělé.

 

[85]III

12. V češtině se obecně uznává existence znělé úžinové zadopatrové souhlásky γ, po stránce fonetické znělého to protějšku k neznělému ch, ovšem nikoli jako samostatné hlásky (fonému), nýbrž jako polohového odstínu (kombinatorní varianty) souhlásky ch.

Budeme citovat několik výroků o souhlásce γ. Frinta, Novočeská výslovnost, s. 96: γ „vyskytá se v češtině jen spodobou za x (t. j. ch — pozn. red.) před znělými souhláskami párovými“ (totéž Reader, s. 13). Trávníček, Úvod, s. 46: „souhláska γ … je v dnešním jazyce hláska většinou kombinační, t. j. vyskýtá se jen za jistých podmínek v souvislé řeči; je totiž střídnicí za ch před znělými párovými konsonanty podle zákona o hlasivkové asimilaci, na př. abyγ byl“. Trávníček, Historická mluvnice, s. 122: γ „se do dneška vyskytuje jako kombinační hláska za koncové ch před znělým konsonantem následujícího slova …“. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny I, 1. vyd., s. 67, 3. vyd., s. 74: souhláska γ „vyskytuje se jen jako souhláska skupinová za psané ch …“ (v rus. překladu zkrátka „vstrečajetsja ona“ — t. j. γ „tol’ko kak variant ch“, s. 55).

13. K tomu je především třeba poznamenat, že souhlásku γ za psané ch nelze omezovat jen na mezislovní předěl (též Frinta má doklady jen na γ koncové), protože se psané ch vyskytuje — i když velmi zřídka — v „znělé“ poloze i uprostřed slova: Bar-Kochba, Suchdol.

Dále vyplývá, jak se zdá, z míst citovaných svrchu tento závěr: psané ch se před znělými souhláskami vyslovuje γ, ale psané h zůstává, tedy druhdi, tehdáš[19] ale suγdol; stoh · bude · visokej, moh · bich, ale abiγ · bil atd. (na psané koncové h před znělou je u Frinty (Reader, s. 34) příklad „pa : n bu (:x) dal“, tedy v naší transkripci pán · bu · dal nebo pán · búch · dal, x jistě nedopatřením místo γ). To však je apriori nepravděpodobné, a to ze dvou důvodů. Předně je v „neznělých“ polohách protiklad mezi h a ch zrušen; říkáme stoch a hoch, nechti a buchti atd. Bylo by podivné, kdyby se tento protiklad byl udržel před znělými souhláskami (v podobě h - γ). Za druhé: důvodně se předpokládá, že v době hlasivkové asimilace (sboží > zboží atd.) bylo v češtině ještě γ za starší g. Bylo tedy před touto asimilací teγdi a suchdol, stoγ · bude a γoch · bude. Když nastala hlasivková asimilace, objevilo se v uvedených případech γ i za ch, tedy též suγdol a γoγ · bude. Tím zanikl protiklad mezi původním g a ch před znělými souhláskami. Není dost jasné, proč by se tento protiklad, jednou zrušený, znova vytvářel, leda bychom se odhodlali vykládat, že vlivem tvarů jako hocha, suchí nebo vlivem pravopisu nenastala nebo časem byla zrušena změna γ > h v případech jako Suchdol, hoch bude, takže bychom zde nyní měli γ v rozporu s případy jako tehdi, v nichž je původní g.

14. Tyto teoretické úvahy by ovšem neměly valný význam, kdyby jim odporovala fakta. Ale tomu tak není: v „znělých“ polohách vyslovujeme totiž za psané [86]h i ch bez rozdílu h nebo γ. Frinta (v Novočes. výslovnosti, s. 96) správně upozorňuje, že se vedle abiγ · bil říká i abih · bil; Zubatý[20] zaznamenal naopak na · γřbeťe, po · poγřbu, oneγdá; také svůj výklad jména Cheb založil na výslovnosti γba ‚hba‘ v gen. atd. a v psaném ch místo h u Kabátníka, na př. chbitie, chlupi ‚hbitě, hlúpí‘, vidí γ. Rovněž podle Hujera[21] vyslovujeme „při běžném způsobu mluvení“ teγdi, teγdá, na · γřbeťe (ovšem i abiγ · bil). Haller pak upozorňuje (Popis, s. 28), že se v nářečí jím popisovaném vyslovuje γ před znělými souhláskami nejen za ch (fšeγ · deset), nýbrž i za h (břeγ · bude). Krom toho slýchal Zubatý často γ za psané h i před sonorními souhláskami: „Kdo by si dal práci a vyslovoval by slova s hr, hl, vhr, zhr, poznal by, jak na snadě je výslovnost γn (sic), γl, vγr, zγr; ve spojení zhruba, zhromady a pod. původce těchto řádek sám vyslovuje h jinak (blíže k γ) než v na hrubo, na hromadě …“[22]

15. Na první pohled jsou tu poměry, jak vidět, dosti spletité. Všimneme si proto výslovnosti psaného h a ch blíže.

Před samohláskami obě souhlásky přesně rozlišujeme. Odchylkou se skupina sh zhusta vyslovuje jako sch (schoda atd.); dále je za psané th v cizích slovech, na př. lethargie, Methusalem, autochthoni, thorium, Thurn a pod., buď tch, nebo th s neznělým h, v běžnějších slovech, jako thema, Goethe, ovšem nejčastěji pouhé t; také před souhláskami je zpravidla jen t, na př. etnologije, eritrocit (na mezislovním předělu zní skupina t · h vždy jako dh: pjed · hoďin, docend · histológije); a konečně se h nevyslovuje v počátečním rh- (ródijum, rododendron atd., ale uvnitř slova pirhos = Pyrrhos, mirha, kde h je odrazem aspirace vzniklé u -rr-až v řečtině, srov. asyr. murru, arab. murr, hebr. mór, a zřejmě zprostředkované písmem; stčes. bylo též myrra). Znělé γ před samohláskami bylo zaznamenáno jen ojediněle, tak Frinta (Novočes. výsl., s. 96) má ne + γo „prudce“ za nech ho, Haller (Popis, s. 27) poj · γonem ‚pojď honem‘, „zlostně proneseno“; v těchto příkladech jsou zvláštní podmínky (γ asimilací z γh, vliv předcházejícího ď), myslím však, že se γ za h může před samohláskami vyskytnout při emfatické výslovnosti leckdy i tam, kde takových podmínek není (na př. taková · γolota!) V „neznělých“ polohách je za psané h i ch, vždy ch, jak bylo uvedeno už svrchu.

16. Před sonorními souhláskami téhož slova (lze k nim počítat i ražené v) je významotvorný protiklad mezi h a ch také plně zachován (hlad - chlad, hrást - chrást, hvozd - chvost, drhnou - instr. drchnou, ale ovšem h = ch v na shledanou a pod.; naopak je v imperativu nechme často slyšet slabé h). Místo h tu bývá podle Zubatého (v. výše) γ nebo aspoň h blízké k γ, ale podle mých pozorování je zde v běžné výslovnosti h. Uznávám, že zhusta vzniká dojem souhlásky γ, protože se jí h vyslovené se silným třecím šumem a se silnými „hlubokými a trochu brumlavými kmity hlasivek“ (Hála[23]) nemálo podobá, a že mimo to [87]bezděčné, neuvědomělé srovnávání takového silného h s mezisamohláskovým h, které je tak slabé, že je Trávníček dokonce slyšel jako neznělé (Úvod, s. 45), může onen dojem ještě zvýšit. Přesto zůstává pro mne psané h v případech jako hrubý, zhruba zpravidla zřetelně v oblasti hrtanové a jen při emfatičtější výslovnosti přechází více méně do oblasti zadopatrové; předcházející znělá souhláska snad tento přechod usnadňuje (Zubatého zhruba). Konečně může být výslovnost v našich případech jednou z oněch individuálních zvláštností, které tu Zubatý sám v značném rozsahu připouští.

Na mezislovním předělu je před sonorními souhláskami významotvorný protiklad mezi ch a h vždy zrušen stejně jako u jiných párových souhlásek. Jako neznělý člen protikladu funguje zde ch (hoch · neví, roch · louki atd.). Znělá hrdelnice je především (fakultativně) v typu už · nechci, dnez · nechci; je to po mém soudě snad vždy h, nikoli γ (jak to plyne — je-li ovšem náš výklad, podaný nahoře, správný — ze samé povahy těchto případů, neboť artikulace souhlásky h „je snazší než γ“, Trávníček, Histor. mluvnice, s. 127): buh · vi · gdo, to · bih · nemoch a pod. Dále je znělá hrdelnice v typu g · mzďe, a také zde bývá h, ale často i γ (jako v poloze před znělými souhláskami, v. dále): ten · hoh · lže // -γlž-, takle · bih · nemoh · lhát // -γlh-, břeh · mže // -γmž- (nejčastěji je zde však výslovnost s pausou, jako vůbec skupiny na mezislovním předělu, končí-li první slovo na ch, „nezřídka … vyslovujeme nespojitě bez spodoby“, Trávníček, Mluvnice spis. češtiny, 3. vyd., s. 86).

17. Před znělými párovými souhláskami (kromě raženého v, o němž byla zmínka už výše) se velmi často slyší h za psané h i ch, na př. bohdan, suhdol, proč · sis · neleh · do · postele, búh · dal, búh · vzal, to · bih · bil · hloupej, neh · dášu · na · pokoji, ja + krásňe · se · ten · meh · zelená, s · ťeh · vdavek · ňic · nebude; podobně před h: stoh · hoří, neh · ho (zjednodušeně ne + ho · bejt); před znělým ř: to · ťi · búh · řek, to · bih · řek. Frintovo abih · bil je tedy mnohem častější, než by se zdálo. Soudím však, že v této poloze je skutečné γ rovnocennou variantou, zvláště v pečlivé nebo v důraznější výslovnosti, i když zas musíme počítat s tím, že někdy vzniká mylný dojem souhlásky γ tam, kde je jen silně vyslovené h.

18. Z předcházejících výkladů plyne, že významotvorný protiklad mezi h a ch je zachován v týchž polohách jako u jiných párových souhlásek; jinak je zrušen, a to zejména také před znělými souhláskami; mezi psaným hd a chd a pod. není ve výslovnosti žádný rozdíl — vyslovujeme hd nebo γd.

Poměr mezi γ a h můžeme s historického hlediska chápat tak, že v odstínu γ je zachováno bývalé γ, vzniklé dílem spontánně z g, dílem asimilací z ch, a že bývá zhusta nahrazováno souhláskou h. S hlediska dnešní češtiny řekneme naopak, že γ je jen fakultativní odstín souhlásky h, který se vyskytuje hojně ve „znělých“ polohách (boγdan), řidčeji před sonorními souhláskami bez asimilující moci (zγruba) a velmi zřídka před samohláskami (emfatické γolota).

Protiklad mezi h a ch je tedy funkčně úplně týž jako mezi d a t, z a s atd. [88]Právem proto Havránek-Jedlička kladou ve výčtu párových souhlásek prostě proti sobě h a ch a o γ se vůbec nezmiňují.[24]

 

IV

19. Závěrem bych rád shrnul ty výsledky svých výkladů, které podle mého přesvědčení platí v pražské češtině obecně a nejsou dosud běžným poznatkem:

a) Sonorní souhlásky způsobují hlasivkovou asimilaci předcházející párové souhlásky na mezislovním předělu tehdy, následují-li po nich rovněž párové souhlásky (kromě v, § 8).

b) Jinak se před sonorními souhláskami na mezislovním předělu vyslovují neznělé souhlásky a jen za zvláštních podmínek se tu vyskytují fakultativně souhlásky znělé (§ 4).

c) Totéž platí na mezislovním předělu i před raženým v a vztahuje se i na skupinu vv (§§ 9, 10).

d) Před třeným v se na mezislovním předělu neznělé souhlásky asimilují v znělé (§ 11).

e) Významotvorný protiklad mezi h a ch se ruší v týchž polohách jako u ostatních párových souhlásek. Znělý člen páru h - ch zní častěji h, řidčeji γ; výskyt těchto odstínů závisí hlavně na sousedních hláskách a na způsobu řeči (§§ 15 až 18).

 

Dodatek při korektuře. Od té doby, co byl rukopis této stati odevzdán redakci (prosinec 1953), vyšly dvě důležité práce, které se dotýkají také našich otázek. Je to Phonetik der tschechischen Schriftsprache od Fr. Trávníčka (Halle 1954) a spis Výslovnost spisovné češtiny, jejž na základě dlouhodobého jednání orthoepické komise při Ústavu pro jazyk český zpracoval B. Hála (díl I, Praha 1955). První z obou uvedených děl je překladem Trávníčkovy práce Spisovná česká výslovnost, vydané r. 1940 v Brně, a neobsahuje proti ostatním jeho dílům v tomto článku citovaným nic nového. Pokud jde o druhý spis, mohu ve dvou významných bodech s potěšením zaznamenat úplnou shodu s mými výklady. Na s. 37 se tam praví, že „ch se asimiluje před znělou buď v γ, anebo v h“, a na s. 40 se uznává neznělá výslovnost psaných znělých souhlásek před imperativní koncovkou -me.

K hořením výkladům o typu už · nechci, dnez · nechci dodávám dva charakteristické doklady (odposlouchané ze skutečného hovoru): kuz · masa, štvrd · metru. Ukazují, že hlavním činitelem zde pravděpodobně je prothetická povaha příslušných slov, která působí, že se zde neuplatňují výslovnostní zásady mezislovního předělu.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 2, s. 78-88

Předchozí Arnošt Lamprecht: Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku

Následující Jaroslav Zima: Jungmannův překlad Ataly (Rozbor s hlediska srovnávací stylistiky a individuálního slohu překladatelského)